Útok 11. září provedli Američané sami, pád Dvojčat nezpůsobila dopravní letadla a USA pomohly vzniku Islámského státu, říká znalec Blízkého východu

Petr Markvart, který se dlouhodobě profesně pohybuje v oblasti Blízkého východu (hlavně v Iráku a Sýrii), říká, že vznik Islámského státu (ISIS) podpořil spojenec USA Saúdská Arábie a Američané o tom minimálně věděli a nic nepodnikli. Naznačuje, že přímo ISIS podpořili. Navíc 11. září označil za „inside job“. Vysvětlil spoustu zajímavých vazeb týkajících se geopolitiky a ekonomických zájmů na Blízkém východě.

Při invazi USA v Iráku i při takzvaném arabském jaru se hovořilo o tom, že se má na Blízký východ přinést demokracie. K čemu zasahování USA a Západu vedlo?

Nejprve se zmíním o některých atributech výkonu státní moci na Blízkém východě. Arabské země mají své zvyklosti výkonu politické moci, které jsou po staletí ustáleny tím, že hlavou exekutivy – zpravidla je to monarcha nebo prezident – je takzvaný ra´is al-masíra neboli „vůdce pochodu“. A to je člověk, který je zpravidla volen a potvrzován ve svém úřadě aklamativně, o jehož postavení se zpravidla nikdy moc nediskutuje. Všichni ostatní mohou být kritizováni, ale ra´is al-masíra nikoli.

Pokud se podíváme na sekulární arabské režimy, které se staly hlavním terčem takzvaného arabského jara, to znamená Libye, Egypt, Sýrie, do jisté míry Irák – na ten to přišlo kvůli americké invazi již o několik let dříve, tak v zásadě arabští vůdcové, kteří tam vládli, nevládli o nic méně demokraticky, než vládnou monarchové v Saúdské Arábii, Kataru, Kuvajtu a Spojených arabských emirátech, kteří Američanům nevadí. Takže pokud voláme po zavedení demokracie a lidských práv na Blízkém východě, musíme si položit otázku, proč se to má týkat pouze sekulárních režimů, které se stavěly proti islamismu, a proč se Spojené státy z nějakého důvodu vyhýbají této otázce u monarchů arabských zemí.

Pokud se díváme na výsledky takzvaného arabského jara, tak vidíme, že v Maroku, které bylo tradičně baštou roajalistické strany, která bez problémů vítězila v každých volbách a měla přes 60 procent hlasů, došlo k prudkému nárůstu islamistické strany. Roajalisté se museli po posledních volbách spojit s islamisty, aby vůbec mohli sestavit vládu. Alžírsko vynechám, protože to je zvláštní zóna pod ochranou Spojených států a Francie. Tunisko se zmítá v nepokojích občanských i vojenských již po tři roky. Libye je takzvaný padlý stát, failed state, je rozdělena na několik regionů a jednotlivé kmenové gangy prodávají ropu na vlastní pěst. Egypt se ještě nevzpamatoval a nebýt silné armády, tak by se nevzpamatoval nikdy. V Egyptě to dopadlo, zaplať Bůh, tak, že od moci byli odstaveni důstojníci vzdušných sil a převzali si to důstojníci pozemních sil. Pokud jde o Sýrii, tak země je rozvrácená občanskou válkou v podstatě stejně jako Irák. Je to země, kde se centrální vláda zoufale snaží zajistit nějaká bezpečná útočiště pro obyvatelstvo a na zbytku území se prohánějí různí islamisté a šílenci. Takže toto jsou výsledky, kterých bylo dosaženo v procesu arabského jara, jež Západ podporoval a jež Američané podporovali politicky a sponzorovali finančně.

Nyní Spojené státy bombardují jednotky Islámského státu. Objevují se ale informace, že někteří bojovníci Islámského státu byli vycvičováni v jordánských vojenských výcvikových táborech ve spolupráci s americkou tajnou službou CIA jako takzvaná demokratická opozice proti syrskému prezidentu Asadovi. Je tato informace relevantní? Hrály při vzniku Islámského státu roli USA, případně někteří spojenci Američanů?

Začal bych trochu šířeji než jen povídáním o výcvikové základně v jordánském Safawi. Působil jsem dlouhá léta v západním Iráku a východní Sýrii a tu krajinu dobře znám. Je to přehledná krajina bez jakýchkoli masivních horstev a aridní, bez vegetace. Znám lidi, kteří tam žijí. V podstatě to jsou buď nomádi, kteří se živí chovem dobytka, nebo drobní zemědělci. Samozřejmě v údolí řek Eufrat a Tigrid je zemědělství intenzivnější. Ta krajina je naprosto přehledná, čili není možné, aby v této krajině, která byla do roku 2011, tedy těsně před vypuknutím takzvaného arabského jara, ve zvláštním režimu americkou zvláštní vojenskou zónou obsazenou sborem americké námořní pěchoty, aby tam vznikla skupina několika tisíc, teď Spojené státy říkají, že několika desítek tisíc, bojovníků, aniž by o tom nevěděli Američané. K něčemu takovému potřebujete obrovskou infrastrukturu, logistiku. Jsou vycvičeni, vyzbrojeni, logisticky zajištěni, zaplaceni.

Takže si kladu otázku, jak to vlastně Američané s tím Islámským státem měli od samého počátku, protože neudělali nic proti tomu, aby zabránili jeho vzniku. Naopak udělali všechno pro to, aby jeho vzniku pomohli. Minimálně nikoho neinformovali, že tam něco podobného vzniká.

Co se týče výcvikové základny v jordánském Safawi, tak tato základna byla zřízena se souhlasem jordánských autorit, byla pravděpodobně pod kontrolou saúdské zpravodajské služby a byli tam cvičeni takzvaní bojovníci za mír a demokracii a lidská práva v Sýrii. Role CIA tam byla diskutována na několika místech. Dokonce ji přiznala i americká místa, existují na to zdroje, ze kterých je možné tuto informaci ověřit. Podle našich informací základna v jordánském Safawi byla uzavřena koncem roku 2012, začátkem roku 2013 na základě protestů jordánských zákonodárců. Nicméně toto byla jedna základna, o níž se to ví a o níž se to dostalo na povrch.

Samozřejmě, že existovala celá řada dalších různých zařízení. Abu Bakr al-Baghdadi, vůdce Islámského státu, který sám sebe nazval chalífou, byl údajně šest let vězeň v americkém detenčním zařízení Camp Bucca na jihu Iráku, kde se údajně pod vlivem spoluvězňů radikalizoval. Člověk si musí klást otázku, zda se neradikalizoval někde jinde a pod vlivem někoho úplně jiného.

Kdo tedy Islámský stát stvořil? Bez čí pomoci by nemohl existovat?

Podle všech informací ISIS je jak ideologicky, tak finančně i strukturou velitelskou přímo řízenou organizací saúdsko-arabské zpravodajské služby. To je známo na základě výpovědí zajatých bojovníků ISIS. Ti vypovídali, že jejich chain of command sahal k princi Abdul Rahman al Faisalovi, který je bratrem saúdského ministra zahraničních věcí a bratrem saúdského ministra vnitra. Ten je údajně vrchním velitelem vojenských struktur Islámského státu.

Samozřejmě sama saúdsko-arabská zpravodajská služba byla do poloviny letošního roku řízena nechvalně známým princem Bandarem bin Sultánem al Saudem, který byl 14 let velvyslancem Saúdské Arábie ve Spojených státech a je blízkým přítelem rodiny Bushů. Je to člověk, který se neštítí nikoho a ničeho. Před konáním olympijských her jel vyhrožovat prezidentu Putinovi do Moskvy a nabídl mu, že Saúdská Arábie bude odebírat ruské zbraně, pokud se Ruská federace zřekne podpory syrského prezidenta Bašára Asada. Takže podle mých informací byl Islámský stát stvořen saúdskou zpravodajskou službou minimálně při vědomí, ne-li za velmi významné asistence Spojených států amerických.

V americkém tisku se objevila informace o tom, že 11. září 2001 hráli roli saúdsko-arabští diplomaté, právě zmiňovaný bývalý velvyslanec v USA Bandar bin Sultán. The New York Post vydal před Vánoci článek o tom, že únik z oficiální zprávy vyšetřovací komise k 11. září podává nezvratné důkazy o zapojení vládních činitelů, diplomatů a tajných služeb Saúdské Arábie do teroristických útoků. Do útoků bylo podle reportu přímo zapojeno saúdské velvyslanectví ve Washingtonu a konzulát v Los Angeles. Únosci letadel a teroristé z Al-Káidy měli prý dostávat od politiků Saúdské Arábie logistickou podporu a finance. Navíc rodina Bushů měla přátelské vztahy s rodinou bin Ládinů. A členové této rodiny dle amerických médií odletěli z USA dva dny po 11. září. Co říkáte těmto informacím?

Nechci se pouštět do spekulací. Jedna věc je ale jistá, a to, že pád budov Světového obchodního centra v New Yorku i poškození budovy Pentagonu ve Washingtonu rozhodně nebyly způsobeny dopravními letouny. To, co jsme v přímém přenosu viděli, bylo všechno možné, jenom ne útok unesenými dopravními letouny. Jak vyplývá ze simulací i z výpovědí zkušených pilotů dopravních letounů, s letounem se nedá letět po takové trajektorii, jak bylo zveřejněno americkou Federal Aviation Administration, protože ty letouny dříve, než by narazily do čehokoli, by se ve vzduchu rozpadly. Z analýzy „stressu“ zcela jasně vyplývá, že ty letouny nejsou konstruovány na takový způsob letu, ke kterému 11. září 2001 mělo dojít. Pro mě zůstává od samého počátku 11. září jedním velkým „inside jobem“, který sloužil jako prekurzor k rozpoutání všech možných intervencí pod různými záminkami od Afghánistánu až po bombardování východní Sýrie bez souhlasu Syrské arabské republiky.

Co se týče osoby prince Bandara bin Sultána al Sauda řečeného „Bandar Bush“, tak jeho velmi blízké vztahy s rodinou Bushů, ať už to byl George Bush starší či George Walker Bush mladší, jsou dostatečně známy. Probíhaly tam velmi úzké konzultace a koordinace. A princ Bandar byl hlavním styčným důstojníkem mezi saúdskou královskou rodinou a Spojenými státy. Nakonec to ale není až zas tak nic podivného, protože USA jako země protestantská mají k wahhábismu a saláfismu velmi blízko. Wahhábisté a saláfisté také neuznávají žádné zvyklosti, žádné paralely, žádnou pozdější jurisprudenci ke svému náboženství. Uznávají pouze tu knihu. V případě protestantů je to Bible, v případě wahhábistů je to Al Koran.

Spojené státy říkají, že Írán je hrozbou pro demokracii a hrozbou pro bezpečnost. Varují před tím, že se Írán stane jadernou velmocí. Jaká je role Íránu? Není tam více aspektů? Není případná snaha mít jaderné zbraně logickou obavou, když jsou Peršané obklopeni Araby? Šíité v sunnitském moři? Nehraje tam roli, že Írán nechce obchodovat ropu v dolarech, čímž podkopává pozici petrodolaru a dolaru jako světové rezervní měny? Další věc je, že Sýrie je spojencem Íránu, Írán dodává důležité suroviny Číně, čili útokem USA proti Sýrii může jít o oslabení Íránu a následně Číny…

Celá íránská otázka je velmi komplexní a složitá, ale pokusme se ji zjednodušit na několik základních bodů. Írán je pohádkově bohatá země s ohromným nerostným bohatstvím, které se odtamtud musí jenom nějak dostat. Může se dostávat směrem k Číně, ale přes americký Pákistán nebo Afghánistán, nebo přes americkou Střední Asii. Do Evropy se nějak musí prodrat přes amerického spojence Turecko nebo, jak se mu v nedávné době nabízelo, přes Irák – Iráku vládne šíitská strana – a Sýrii. To se samozřejmě nelíbilo Saúdům a Katařanům, kteří chtějí být těmi, kdo bude dodávat Evropě energetické zdroje, a proto mělo dojít k násilné změně režimu v Damašku. Když toto nevyšlo, tak bylo potřeba vytvořit něco dalšího, co umožní Kataru a Saúdské Arábii export energetických surovin směrem k Evropě. Tímto dalším je území západního Iráku a východní Sýrie, kde nyní řádí islamisté, a až to tam Spojené státy všechno vybombardují, tak tam dojde k nějaké dohodě, dojde k nějakému zvláštnímu statutu těchto území, vznikne tam jakási islamistická skupina, která bude dostatečně umírněná na to, abychom ji už nemuseli dále bombardovat, a přes její území, které se vyrve z území syrského, v podstatě povedou strategické plynovody a ropovody se surovinami, které tolik Evropa potřebuje.

Celý ten konflikt, který se odehrává na Blízkém východě, musíme vidět jako souboj o dominanci na Blízkém východě, tedy zda ji bude mít sunnitská saláfistická wahhábistická Saúdská Arábie, nebo to bude šíitský Írán. Je to boj, který tam je od pradávna. Spojené státy podporovaly deset let Saddáma Husajna v boji proti Íránu. Celá ta irácko-íránská válka měla za následek pouze to, že jak Irák, tak Írán byly ohromně oslabeny. To ale nebránilo některým saúdsko-arabským, ale i izraelským podnikatelům, aby veškerá embarga na vývoz vojenského materiálu do Íránu obešli, což je známá aféra Írán Gate, kdy byl systémem řetězce přes nikaragujské povstalce a přes drogové dealy dodáván vojenský materiál islámské republice Írán, která tehdy byla pod přísným americkým embargem. Vidíte, že americká pragmatičnost nezná mezí.

Spojené státy a americký prezident Obama říkají, že Bašár Asad je diktátor, který používá chemické zbraně, a to má být ospravedlnění toho, proč má být svržen…

V zásadě můžete dnes kohokoli na světě označit jako diktátora. Na začátku jsem mluvil o obvyklé formě vlády, která funguje v zemích Blízkého východu. To se může Spojeným státům nějak jevit, ale to jim pořád nedává legální důvod, aby v této zemi vojensky intervenovaly nebo aby vyzbrojovaly ozbrojenou opozici a podněcovaly občanské nepokoje nebo aby proti této zemi uplatňovaly jakákoli obchodní embarga či jiné ekonomické zbraně. Kdo dal právo Spojeným státům určovat, kdo je diktátor a kdo je demokrat? Podívejme se na amerického spojence Saúdskou Arábii, Kuvajt či Spojené arabské emiráty. Je snad saúdsko-arabský král demokraticky volen? Sestavuje vládu na základě demokratických voleb? Nikoli, a nikomu ve Spojených státech to nevadí. Vyzbrojují snad Spojené státy opozici v Saúdské Arábii a uplatňují vůči Saúdské Arábii embargo na vojenský materiál a hi-tech?

Dnes do Sýrie nevyvezete ani šroubek, protože když syrský zákazník řekne, že je Syřan, tak se s ním 90 procent všech firem přestane bavit, aby neměly doma problémy s vlastními celními a zpravodajskými orgány. V situaci, kdy jsou všechny syrské banky embargovány, neotevřete akreditiv, nepošlete transfer. Na Sýrii je uplatňováno totální embargo a tím trpí především těch dvacet milionů lidí, které si Západ vybral jako své rukojmí. A dokud ti lidé nebudou dostatečně naštvaní a neřeknou: „Tak už toho Bašára sesaďme, ať mají chlapci na Západě radost,“ tak je budou mít nadále za rukojmí.

Ale na straně Západu je základní miskalkulace. Ti Syřané to neudělají. Nikoli proto, že by byli neohroženými bojovníky, ale oni to neudělají, protože vidí tu Libyi, vidí Jemen a protože vidí Irák. Vidí, že když tam ke změně režimu došlo, tak nic lepšího nepřišlo, ale naopak z těch zemí se staly rozvrácené padlé státy. Místo této perspektivy padlého státu si velká část z nich zvolila, že se bude bránit. A Západ dělá vše pro to, aby se proti Islámskému státu neubránili. A pokud jde o chemické zbraně, vyšetřování neprokázalo, že by byly syrské vlády. Vše svědčí o tom, že to byla zase záminka proti Sýrii.

Jaký má angažmá Spojených států dopad na Blízkém východě na křesťanskou menšinu? G. W. Bush se ostentativně hlásí ke křesťanství, v počátcích dokonce hovořil o křížovém tažení…

Vztah a dialog křesťanství a islámu vnímáme prizmatem, který máme zde ve střední Evropě. Nějak vnímáme muslimskou komunitu, která tady žije. To je diametrálně odlišné od toho, jak se vnímají křesťané, muslimové a Židé na Blízkém východě. Ty komunity spolu koexistovaly od příchodu islámu, to znamená od sedmého století našeho letopočtu, a mají dlouhou historii vlastních vztahů, vlastních válek, vlastních revolt, vlastní nenávisti i vlastní lásky vůči sobě. My jsme teď ti, kteří se staví do role těch, kteří mají soudit, co by se mělo, nebo nemělo udělat.

Ale k vaší otázce uvedu nějaká čísla. V roce 1990 bylo v Iráku zhruba 1 300 000 křesťanů, v roce 2012 tam bylo 200 tisíc křesťanů. To znamená, že my jsme způsobili úbytek více než milionu křesťanů jen v jedné zemi za období dvaceti let, kdy jsme tuto zemi zatížili dvěma válkami a dlouho trvající občanskou válkou, která trvá dnes už dalších osm let. V průběhu této občanské války před zraky amerických vojáků byli křesťané perzekvováni, pronásledováni, týráni, zabíjeni a vysídlováni. To je fakt, který nikdo neospravedlní.

Já jsem se osobně setkal se členy irácké křesťanské komunity. V Damašku jsem mluvil s maronity, kteří utekli z Bagdádu. A křesťané, kteří utekli z Bagdádu do syrského Homsu, museli utéci do Damašku, protože v Homsu začala řádit Svobodná syrská armáda a další „demokratické opoziční složky“ a začaly je znovu vyhánět. Iráčtí křesťané uprchlí do Damašku se na mě obraceli s otázkou, proč je Západ tak strašlivě nenávidí a proč je chceme všechny vyvraždit. Takže počty křesťanů se prudce snižují. Pokud jde o Sýrii, tak v roce 1990 jich tam bylo 1 800 000, dnes jich máme zhruba 1,5 milionu.

Na závěr provokativní otázka. Po 11. září se hovořilo o boji USA, euroatlantické civilizace, NATO proti islámskému terorismu. Je to tedy tak, že USA vskutku bojují proti islámskému terorismu, nebo ho fakticky podněcují či dokonce sponzorují?

Celé 11. září a to, co po něm následuje, je věc, která se v žargonu nazývá „false flag operation“, tedy operace pod cizí vlajkou. To znamená, že my implikujeme někoho, ale ten někdo je ve skutečnosti nepáchá, pácháme je my a pouze upozorňujeme na to, že by to mohl být tento člověk. My podprahově obrovsky zvyšujeme povědomí lidí, kteří začínají nenávidět muslimy obecně. Nikoli islamisty, nikoli extrémní vyznavače tohoto náboženství, ale obecně muslimy.

Vykopáváme příkopy mezi lidmi. Ty příkopy jsou vykopávány i v České republice. Pokud u nás máte amerického velvyslance, jehož dvěma hlavními body agendy je podpora homosexualistické Prague Pride a podpora jakéhosi Nadačního fondu proti korupci, tak co vám ten diplomat vlastně říká? „Moje země mě sem poslala, abych vám tady vysvětlil, že se chováte špatně k sexuálním menšinám a že to tady máte celé zkorumpované a my vám to pomůžeme všechno napravit.“ I on začal vykopávat tyto příkopy.

I celá kampaň na zvolení prezidenta ve všelidovém hlasování vykopala příkopy mezi lidmi. I dnešní konflikt na Ukrajině vykopává dál příkopy mezi lidmi. Politiku Spojených států chápu jako politiku rozdělování lidí na celém světě, a je už jedno, na jakém základě, vytvářením co největšího počtu strašáků, kteří se v potřebný čas vytáhnou, lidé jsou jimi děšeni. A pak budu kvůli boji proti strašákům utužovat bezpečnostní opatření, omezování občanských svobod, to, že žijeme ve státě, kde jsme neustále pod dozorem kamer, to, že se mluví zcela vážně o tom, že se budou lidé čipovat a že jim budou odebírat vzorky DNA. Svět se stává čím dál méně demokratickým a svobodným především kvůli Spojeným státům.

Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky. Naposledy navštívil Sýrii v červenci 2012.

Britský novinář se ostře pustil do Obamy. Je to prý drzý lhář, který by se měl přiznat ke své největší chybě

Britský novinář z deníku The Telegraph Peter Foster kritizuje přístup amerického prezidenta Baracka Obamy k řešení krize v Sýrii a Iráku. O vzestupu Islámského státu prý Obama dobře věděl a přesto proti tomu nic nedělal.

„Vzhledem k tomu, jak byla Obamova politika rozvrácena vzestupem ISIL v Sýrii, nemělo by nikoho překvapit, že se nyní bude snažit americký prezident zakrýt značný dopad, který měl jeho špatný odhad na vyhrocení celé situace. To ovšem neznamená, že bychom mu to měli nějak usnadňovat. Spíš naopak,“ vyjadřuje se Foster bez obalu.

„Tento týden měl Obama tu drzost, že obvinil své zpravodajské agentury, že Bílý dům dostatečně neinformovaly o vzestupu ISIL. Veřejně tak hodil odpovědnost za své chyby na šéfa Národní zpravodajské služby Jamese Clappera. Podle mého mínění Clapper uznal, že podcenil situace v Sýrii, řekl Obama pro CBS News. Některá lživá vyjádření je časem složité uvést na pravou míru. Pokud ovšem necháme stranou činnost tajných služeb, Obama přehlédl fakt, že to byl právě on, kdo nechal sitauci v Sýrii tímto způsobem vygradovat. Přesto, že ho spoustu lidí z jeho okolí, včetně tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonové, hlasitě upozorňovali na potencionální rizika jeho pasivního přístupu,“ píše Foster.

„Clintonová se po opuštění svého úřadu netajila tím, že Obamovo počínání v případě řešení krize v Sýrii bylo chybné. ‚Podle mé analýzy bylo chybou nepodpořit opozici vymezující se vůči Asadovi. V oblasti tak vzniklo prázdné vakuum, které nyní vyplnili právě džihádisté. Ti byli vyzbrojeni jinými silami a my jsme tak neměli možnost být součástí celého procesu a zabránit jeho současnému nepříznivému vyústění,‘ prohlásila Clintonová letos v létě v rozhovoru pro časopis Atlantic. Nicméně Obama odmítl jít v Sýrii s kůží na trh, byť situace si to vyžadovala, protože by tak popřel styl své zahraniční politiky, kterou prezentoval americké veřejnosti,“ míní Foster.

Celý článek v angličtině najdete ZDE.

„Vraťme se však nyní do května 2013, kdy Obama přednesl projev, ve kterém efektně hovořil o konci války proti terorismu. Dnes už víme, jak byl tenkrát daleko od pravdy. Musíme definovat povahu a rozsah tohoto boje, jinak nás tyto války zcela pohltí, varoval Obama, který ve světle svých tehdejších slov dnes vypadá stejně hloupě jako George W. Bush, když tvrdil, že je mise splněna,“ všímá si Foster.

„V tom samém projevu Obama hovořil o tom, že má v plánu prodiskutovat s Kongresem změnu v povolení k použití vojenské síly, která byla schválena krátce po 11. září 2001. Což je stejný dodatek, na základě kterého nyní bombarduje ISIL v Sýrii a Iráku. Neomezená válka proti teroru je nyní u konce, řekl Obama a dodal, že dle jeho mínění se teď bude možné soustředit na mnohem menší lokalizované hrozby. Jeho zmínka o menší hrozbě byla v zásadě chybná. I v té době se ozývalo spousta hlasů, které před takovým optimismem varovaly,“ píše Foster.

Pouhý den před Obamovým projevem před Bezpečnostním výborem měli možnost jeho členové vyslechnout svědectví experta Baraka Barfi z New America Foundation o tom, jak se snaží Jabhat al-Nusra najít pro Al-Káidu „nové útočiště v srdci arabského světa“. „Pokud by se to podle Barfi podařilo, byly by tyto síly schopny se soustředit i na vzdálenější nepřátele,“ cituje Foster odborníka na tuto problematiku.

„Pan Obama se jednoduše rozhodl přepsat historii. Vzestup ISIL byl předpovídán celou řadou expertů, ale Obama jejich analýzy odmítl, protože by řešení této situace nezapadalo do jeho politické agendy. Naneštěstí pro nás všechny se ukázalo, že se mýlil. Nečekejme však, že to americký prezident veřejně připustí. Mnohem snazší je totiž ze svých chyb obvinit ostatní,“ uzavírá Foster.

Řádí tu nejnebezpečnější teroristé v dějinách lidstva a vypiplal je Západ. Evropa jen plní úkoly USA, říká elitní diplomat Sýrie, který dobře zná Česko

První náměstek ministra zahraničí Sýrie Fayssal Mekdad v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz hovoří o válce ve své zemi a teroristických strukturách, které se v poslední době snaží nejenom v Iráku, ale i v některých částech Sýrie vytvořit islámský chalífát. Z kritické situace v regionu obviňuje zkušený diplomat USA a jejich západní spojence, kteří dle jeho slov „nejnebezpečnější teroristy dějin lidstva“ stvořili.

Mediální mainstream vydává válku ve vaší zemi za občanskou. Souhlasil byste s tím, nebo nabídnete jiný pohled?

Konflikt v Sýrii není občanskou válkou. Začal flagrantní intervencí Spojených států a dalších západních zemí do vnitřních záležitostí Sýrie. Zcela jasně je to řečeno i v právě vydaných pamětech někdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonové, která uvádí, že politice její země šlo ve všech zemích, které zažily tzv. arabské jaro, o předání moci do rukou Muslimského bratrstva.

V Sýrii spolu neválčí rozdílné části její vlastní společnosti, nýbrž ti, kdo chtějí, aby to tak vypadalo, tedy například extremistické náboženské organizace, podporované vládami Saúdské Arábie a Turecka a jejich západními poradci a stoupenci. Může to sice znít kuriózně, ale vlády Francie, Spojeného království a USA se, jde-li o prosazení jejich zájmů v regionu, nezastaví před ničím. Syřané spolu žijí jako rodina po více než dva tisíce let a coby lidé civilizovaní by se navzájem nevraždili. Záplava džihádistů, mířících do Sýrie s finanční a vojenskou podporou Saúdské Arábie a Turecka, není hrozbou jen pro Syřany, ale i pro region jako celek. Občanská válka se pozná podle zřetelné zeměpisné hranice, oddělující sekty, etnické či jiné skupiny, které proti sobě bojují. Rovná se naprostému kolapsu státu a společnosti. V Sýrii k ničemu podobnému nedošlo.

Původní panorama – tzn. vládní síly versus „Svobodná syrská armáda“ – už doznalo změny i v podání většiny evropských a amerických médií. Jak byste klíčové fáze konfliktu charakterizoval vy?

Celé drama zinscenovaly západní tajné služby, jejich média a agenti v regionu s cílem vytvořit zdání, že se lidé vzbouřili proti své vládě. V Tunisku, Egyptě a Jemenu byly vlády svrženy a nahrazeny islamistickými režimy. Bylo to však skutečně v krátkodobém, natož dlouhodobém zájmu sekulárního Západu? V řadách syrské armády, bojující proti ozbrojeným skupinám, se nic na způsob disentu nevyskytlo od samého počátku až dodnes. Nedezertoval jediný prapor či jiná jednotka, jen jednotlivci. Takzvaná Svobodná syrská armáda (FSA) je zjevením z říše mytologie. Jediným místem, kde je k nalezení, jsou hlavy těch, kdo prahnou po destabilizaci Sýrie a indoktrinaci její armády. Kam se ta FSA poděla dnes?

Ano, v některých oblastech Sýrie proběhlo v březnu 2011 několik demonstrací, už zakrátko se však zvrhla v ozbrojená vystoupení. Za asistence notoricky známých médií padla na naši vládu obvinění, že prý několik demonstrantů zabila. Do demonstrací však ve skutečnosti stříleli nejrůznější zločinci, mající tím vyvolat nenávist proti vládě. Později mnozí z těch kriminálníků skončili ve vězení, svou vinu doznali veřejně a ukázali přitom prstem i na ty, kdo je za vraždění nevinných lidi, leckdy dokonce z řad vlastních příbuzných, platili.

To, že válku proti vaší zemi vede „teroristická internacionála“ – a ne až tak jacísi „sekulární demokraté“ – už stále víc připouštějí i politici a média, kteří se to ještě nedávno snažili popírat. Jak byste českému publiku charakterizoval aktuální stav a pozadí těchto sil – i hrozbu, v niž mohou zpětně přerůst pro samotnou Evropu?

Česká veřejnost byla, co do své schopnosti zorientovat se v tom, jaké síly se do destrukce Sýrie zapojily, unikátem celé Evropy. Bylo jí zřejmé, že takfiris („odpadlíci od skutečné víry“, pozn. překl.) a extremisté žádné revoluce v zájmu lidu nedělají, ale šíří jen zmar a zkázu. Chci za to českému lidu složit hold. Tisíce Evropanů a Američanů se do Sýrie jezdí cvičit v zabíjení. Evropské vlády předstíraly, že jim to není známo, jen co se ale tito džihádisté začali vracet do Paříže, Londýna, Los Angeles, Bruselu či třeba Haagu, abych uvedl jen pár příkladů, začaly propadat panice. Když teroristé masakrovali po tisících Syřany, těm pokrytcům to bylo jedno. Starali se jen sami o sebe. Své představitele si volíme v očekávání, že nám zajistí bezpečí, v Evropě ovšem řada politiků sledovala a stále sleduje jen svoje malicherné zájmy, a reálné výzvy, hrozící jejich zemím, ignorují. Operace Islámského státu Iráku a Levanty (ISIL), Fronty an-Nusrá a stovek skupin, které jsou na ně napojeny, dnes expandují napříč Středním východem i za jeho hranice. Od evropských lídrů to vyžaduje jasný závazek, že se terorismu postaví – bez ohledu na stát, rasu nebo náboženství, o nichž je v daném případě řeč. Boj proti terorismu je svatá povinnost. Na všechny politické činitele klade velkou odpovědnost.

K čemu nynější ofenziva ISIL/ISIS vede? Má to, že se jeho část přesunula do Iráku, za následek snížení počtu jeho ozbrojenců ve vaší zemi – anebo naopak čelíte hrozbě ještě větší o masu zbraní, dodaných „nové irácké armádě“ z USA a NATO, kterých se ISIL/ISIS podařilo zmocnit?

ISIL je nejnebezpečnější teroristickou skupinou v dějinách lidstva. Je to radikální součást al-Káidy, mateřské struktury vypiplané USA a jejich spojenci za války v Afghánistánu. Mnozí experti soudí, že ti, kdo ISIS přivedli na svět, si ji na špinavou práci přímo či nepřímo najímají i dnes.

Syrské vedení před hrozbou teroristických organizací varovalo od prvních dnů. Propaganda západních mocností se však držela schématu, že jde o boj za demokracii. Je to fantasmagorie, kterou musím rezolutně odmítnout. Být to opravdu boj za demokracii, musel by začít v jiných zemích regionu, jejichž králové a princové v žádnou demokracii jaktěživ nevěřili. Terorismus nehrozí jen té či oné zemi či regionu. V globalizovaném světě budeme jeho oběťmi všichni. Sama ofenziva ISIL dosáhla rozměrů, jejichž dopad nekončí na hranicích Sýrie a Iráku; to nebezpečí hrozí celému regionu i zemím za jeho hranicemi včetně těch, u nichž ISIL našel podporu. Zbraně z USA a NATO, které tato teroristická organizace ukořistila v Iráku, nejsou jediné, jimiž disponuje. Kruhy, které jsem právě zmínil, ji totiž nebezpečnými zbraněmi zásobovaly i napřímo.

„Teroristická karta“, na kterou někteří hráči sázeli, se stále víc mění v bumerang. Vzniká tak prostor aspoň pro ono „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“? Pokud ano, čím by mohl napomoci boji proti islámskému chalífátu – a čím případně i obnově Sýrie? Je Damašek připraven i na tuto variantu?

„Teroristická karta“ amorální byla, je a bude i kdykoli v budoucnu. Hrají s ní notoricky známé země s cílem vnutit své zájmy a politiku těm, kdo jim vzdorují. S tou kartou hrají po celou dobu syrského konfliktu. Mediální mainstream veřejnost o jeho povaze dezinformoval. Poslední ofenziva ISIL však toho, kdo vývoj v Sýrii a celé oblasti sledoval pozorně, nemá čím překvapit. Sýrie v boji proti všem teroristickým skupinám zaznamenává pokrok. V zájmu své obnovy požádá o pomoc všechny země, které v teroristických zločinech a destrukci syrské infrastruktury i historického dědictví nemají prsty.

Když Sýrie, léta označovaná za „autoritářský režim“ (ne-li rovnou „darebácký stát“) nedávno uspořádala volby, „mainstream“ se je snažil zlehčit jako „prázdnou show“, na hony vzdálenou obecně uznávaným normám. Co na tu interpretaci řeknete vy? Jsou volby startem do nové politické etapy – a pokud ano, v čem konkrétně?

Západní mocnosti stojí za svými favority, kteří slouží jejich zájmům. Jejich agentům v zemích Perského zálivu stigma „zpátečníků“, či lidí „zkorumpovaných“ a „nepřátelských demokracii“ jaktěživ nehrozilo. Projevit syrské vedení ochotu k politice, vnucované Západem, jsme rázem velebeni jako ta nejdemokratičtější a nejsvobodnější země celého regionu. Reprezentují snad demokratické hodnoty ti evropští politici, kteří jsou namočeni do korupce a ve volbách často nedostanou ani 10 procent hlasů?

Nedávné volby v Sýrii demonstrovaly reálnou demokracii. Účast v boji o nejvyšší post umožnily několika kandidátům. Všichni tři dostali stejný prostor i ve veřejnoprávních médiích. Volby proběhly pod dohledem pozorovatelů ze čtyř desítek zemí, zahraničních poslanců i představitelů mediálního mainstreamu. V tom, že byly fér a prosté rušivých jevů, které by jejich výsledek mohly jakkoli zkreslit, se shodli bez jediné výjimky. Desítky tisíc Syřanů se k volbám dostavily i na více než čtyřicet syrských ambasád po světě včetně Prahy, a tedy zcela mimo dosah jakýchkoli vládních intervencí. To všechno dohání k šílenství ty země, jimž důvěra syrského lidu, projevovaná opakovaně vedení země, očividně nevoní. Volby v Sýrii, konané na pluralitní bázi, nemají v celém regionu obdoby, a znovu tak otřásly půdou pod nohama těm, kdo prahnou po oslabení Sýrie a její legitimní vlády. Mnohé západní vlády, prohlašující se za demokratické, přitom na rozdíl od České republiky Syřanům účast ve volbě svých vedoucích představitelů neumožnily – například i ve Francii, Belgii či v Německu. Je snad projevem demokracie prohibice volebních uren? Prezident Bašár Asad v projevu, předneseném při své inauguraci, potvrdil jak odhodlání pokračovat v boji proti terorismu, tak posilovat demokratické instituce Sýrie.

Jak vaše vláda hodnotí poslední izraelský útok na Pásmo Gazy?

Konflikt v Sýrii je do značné míry i důsledkem neochabující syrské podpory palestinskému lidu. Izraelská okupace arabských území, trvající už od roku 1967, je prapříčinou všeho krveprolití i beznaděje. Za dnešní pravicové vlády by Izrael rád jak mír, tak území. Dokud však neskoncuje s politikou okupace, expanze svých „osad“ a prosazování vlastní hegemonie v celém regionu, celé to řečnění Izraele i jeho spojenců o míru zůstane jen u prázdných slov, nebudou-li naplněna legitimní práva palestinského lidu. Izraelský útok na Gazu byl naplánován předem, podobně jako ty v minulosti. Tato agrese je válečným zločinem, porušujícím Chartu OSN, i zločinem proti lidskosti. Zabití více než dvou tisíc lidí a zranění asi deseti tisíc dalších je hrůzný zločin, hodný všeobecného odsouzení.

Váš kvalifikovaný odhad, prosím: Dojde skutečně k rozpadu Iráku? A pokud ano, jakou konfiguraci lze čekat v jeho důsledku – a jak by se promítla do tvaru celého Středního východu? Jak daleko až celé to „překreslování“ mapy Středního východu může zajít? Je to udržitelná varianta?

Americká invaze do Iráku v roce 2003 byla neomluvitelná a nezodpovědná. Následkem této nelegální intervence krvácí Irák dodnes. Hlavní příčinou tragédií, jimž čelí jako stát, byl americký oktroj sektářské ústavy a rozpuštění irácké armády. USA a jejich spojence však za zločiny a selhání, jež mají na svědomí, není žel nikdo s to přivést k zodpovědnosti. Jednota a integrita Iráku jsou v sázce a ve hře zůstávají úplně všechny varianty. Rozpad země je noční můrou nejen pro Irák, ale pro celý region. Přileje totiž jen další olej do ohně letitých problémů a konfliktů sektářské, geografické či etnické povahy. Dolehnou na celý Střední východ a neušetří jedinou z jeho entit, zemí, ani politických a náboženských proudů.

Jak vidíte – tváří v tvář prohlubujícím se sociálním problémům i nové vlně fundamentalismu – budoucnost Saúdské Arábie a podobných režimů?

Saúdská Arábie je americký spojenec a agent. Má prsty ve všem, co je pro region hrozbou. Její role je přitom omezená; má za úkol platit účty a verbovat rekruty, tak jako už v Afghánistánu i teď pro ISIL, Frontu an-Nusrá, Islámskou frontu a další odnože al-Káidy. Dějiny ovšem ilustrují, že ti, kdo monstrum stvoří, bývají i první obětí jeho brutality. Kritická vlna proti vládnoucí saúdské rodině sílí každým dnem a lidé tu – za situace, kdy si národní bohatství usurpuje přehršle princů z královské rodiny – k tomu, jak se jejich penězi financují americké plány, zatímco jejich vlastní životní podmínky se permanentně zhoršují, nebudou mlčet donekonečna.

Co nového čekat od osy Damašek-Moskva-Teherán a jejích spojenců? Jakou roli by mohla a měla sehrát v současné etapě, nastartované změnami v Iráku i jiných částech regionu?

Já bych pro vzájemný poměr těchto zemí nevolil pojem „osa“, nýbrž vazba mezi státy, které se zasazují o korektní výklad a uplatnění principů a cílů Charty OSN, respektují mezinárodní právo i nezbytnost hájit nezávislost a územní celistvost všech zemí před agresí, hegemonismem a vměšováním do jejich vnitřních záležitostí. Rusko a Čína Spojeným státům a jejich spojencům nedovolily zneužít OSN k invazi do jiných zemí, tak jako v případě Libye, která se jako stát zhroutila právě kvůli západní invazi, jež zahubila tisíce nevinných civilistů. Stále více zemí, zvlášť v rozvojovém světě, dospívá k poznání, že právě Rusku a Číně je třeba vzdát hold za zachování světového míru a bezpečnosti i kredibility OSN coby garanta jejich práv a rovnováhy ve světě.

Sýrie není zdaleka jediným terčem politiky „změny režimu“. Její scénář pokaždé staví i na problémech, s nimiž se napadené zemi nepodařilo dostatečně vyrovnat. V čem tkví z tohoto hlediska hlavní lekce z posledních více než tří let, užitečná možná i pro další potenciální oběti této politiky?

Za tuto otázku chci poděkovat. Ano, hlavním cílem západní aliance proti Sýrii byla změna režimu. V našem případě však to, čeho dosáhli v Egyptě, Tunisku i jiných zemích regionu, bylo nad jejich síly proto, že vývoj politického systému Sýrie vycházel potřebám lidí vstříc a ti proto vedení státu v uplynulých třech letech podpořili a postavili se na obranu nezávislosti a svrchovanosti země.

Poučení z masivního útoku na Sýrii však samozřejmě vyvozujeme dodnes. Prezident Asad ve svém posledním projevu připomněl, že oč pevnější byla po celou dobu naše národní jednota, tím bolestnější a ostudnější bylo sledovat, na jak mizivém zlomku našeho národa válka proti Sýrii stavěla. Ten nemít, teroristické skupiny a síly, vměšující se do našich politických, ekonomických a vojenských záležitostí, se o prosazení svých záměrů ani nepokusí. Bylo-li jako na dlani, že příčinou útrap syrského lidu je zahraniční intervence, zvládnutí dnešního stavu a jeho prevence do budoucna závisí hlavně na vnitřním faktoru. Najít efektivní zbraně proti korupci i dalším neduhům je jednou z aktuálních priorit.

Jak z pozice diplomata, který strávil roky na půdě OSN a při bezpočtu mezinárodních jednání a akcí, hodnotíte do očí bojící propast mezi hrozbami, které eskalace války v Sýrii představuje pro Evropu, a politikou EU?

Selhání sahají až k tomu, jak se OSN rodila. Absolutní moc, přiřčená pěti stálým členům Rady bezpečnosti, nedostatečná autorita Valného shromáždění a dalších orgánů, deficit demokracie v mezinárodních vztazích, hegemonistická politika prosazovaná západními koloniálními mocnostmi – to vše při hledání, jak řešit akutní problémy globalizovaného světa, roli OSN jednoznačně oslabilo.

Evropa není žel nezávislá dodnes, mnohé země tu v řadě otázek jen povolně plní instrukce Washingtonu. Mechanismy, jimiž EU reaguje na situace zásadního významu, navíc demokratické principy nectí ani uvnitř samotné Unie. Jménem EU často rozhodují pouhé dvě, tři země, jak nám to líčí mnohé jiné evropské státy, když se jich na pozadí takových rozhodnutí ptáme. Také se sankcemi proti Sýrii přišlo jen pár zemí a ostatní je slepě podpořily přesto, že jsou amorální a jediné, co umí, je hubit syrské děti, starce a ženy. Teď se navíc potvrzuje i to, že politická a materiální podpora, kterou EU poskytla ozbrojeným teroristickým skupinám, se začíná obracet i proti Evropě samotné, o destruktivním dopadu na Sýrii, Irák a další země ani nemluvě.

Zdá se, že česká diplomacie hraje ve vztahu k válce v Sýrii docela specifickou roli. Jak byste ji ohodnotil? A nemějte, prosím, žádné zábrany, nejsme masochisty autocenzury ani „politické korektnosti“.

Česká diplomacie prokázala velký smysl pro odpovědnost a kvalifikovaný přístup ke vzniklé situaci. Mnohé evropské státy dnes Čechům tento postoj závidí, už je však pozdě. Vaše odvážná velvyslankyně v Sýrii, plnící svůj diplomatický mandát i za těch nejtěžších podmínek, je ostatním diplomatům příkladem, inspirujícím k následování. I jiným zemím přitom pomáhá jak v tom, jak se ve vývoji Sýrie orientovat, tak v řešení problémů, jimž jejich občané čelí. Řešení pomohla najít i případě Britů i Američanů, kteří se namočili do války proti Sýrii. Česká vláda má důvod být na její postoje hrdá, právě v jejích šlépějích už totiž míří i představitelé dalších zemí.

Na diplomatickou dráhu jste se vydal po letech strávených v Praze. Co vás sem tehdy přivedlo – a jaký měl pobyt u nás vliv na vaši další práci a život?

V Československu a později v České republice jsme s rodinou strávili nejkrásnější dny svého života. Říkat, že Češi jsou ti nejpohostinnější a nejmilejší lidé na světě, je jako vozit sovy do Atén. V jejich středu se člověk cítí bezpečně. Praha, to je jedno grandiózní muzeum, plné všech půvabů, o jakých se dá jen dát snít. Vše kolem ní hýří krásami přírody, jimiž nás, lidi, obdařil sám Stvořitel.

Mé pracovní podmínky v Mezinárodním svazu studentstva byly skvělé, jsem za ně upřímně vděčný všem svým tehdejším kolegům, aniž bych je teď vyjmenovával, i českému technickému sekretariátu. Byli to všechno lidé, oddaní svému krédu a připravení se zasadit o spravedlivější a rovnoprávnější svět.

Se zkušenostmi, které jsem získal v syrském studentském hnutí i Mezinárodním svazu studentstva v Praze, jsem měl na vybranou ze dvou možností. Buď se ucházet o práci na syrském ministerstvu zahraničních věci anebo zvolit akademickou dráhu. Rozhodl jsem se pro to první a stal se kariérním diplomatem. Později jsem byl jmenován syrským velvyslancem při OSN v New Yorku a vedl tam syrské zastoupení i v letech 2002-2003, kdy byla naše země nestálým členem Rady bezpečnosti OSN. Předsedal jsem různým jednáním Rady i Valného shromáždění OSN. Oproti mnoha jiným diplomatům, kteří v sídle OSN či v Mezinárodním svazu studentstva nepracovali, jsem tak do mechanismů mezinárodních organizací pronikl hlouběji. To mi výrazně pomáhalo i během těžkých let, jimiž Sýrie procházela; západní mocnosti se totiž k destabilizaci Sýrie snažily využít i OSN.

Kdy a jak válka v Sýrii skončí? Jak vidíte budoucnost své země i celého Středního východu?

Teroristická válka proti Sýrii skončí, jen co západní vlády poručí Saúdské Arábii, aby už teroristy přestala financovat a vyzbrojovat, a Turecku, aby už ozbrojeným bojůvkám neposkytovalo výchozí bázi a přestalo je pašovat do Sýrie. Nemá-li hrozba ze strany ISIL a dalších teroristických seskupení gradovat dál, součinnost všech zemí v boji proti terorismu je kategorickým imperativem.

Díky změnám ústavy i sociálním a ekonomickým reformám, jejichž význam zdůraznil prezident Asad, si Sýrie bude s to vrátit i klid a mír, jimž se vždy těšila. Z konfliktu vede jen cesta syrsko-syrského dialogu se syrským vedením. A pokud jde o zahraniční vměšování do vnitřních věcí Sýrie, to musí samozřejmě skončit bez nejmenšího prodlení. O budoucnosti své země mohou rozhodnout výlučně sami Syřané.

Dokud však potrvá izraelská okupace palestinských i jiných arabských území, Střední východ se míru nedočká. Má dopad na všechny země regionu, Sýrii nevyjímaje. Situaci na Středním východě vyřeší jen spravedlivé a komplexní urovnání. Izrael a jeho protektoři si musí uvědomit, že chtít obojí – mír i území – je cíl, který nemá šanci.

Dr. Fayssal Mekdad (1954) – už osm let první náměstek ministra zahraničí Syrské arabské republiky – působil od roku 1995 v její misi při OSN. V letech 2003-2006 stál v jejím čele. Diplomatické dráze předcházel post viceprezidenta Mezinárodního svazu studentstva se sídlem v Praze. Roku 1993 tu na Karlově univerzitě získal titul Ph.D. (anglická literatura).

Český expert popsal „špinavou“ roli USA v Sýrii a jinde: Vraždí se nevinní

Podle odborníka na mezinárodní vztahy Daniela Solise nejde v angažování Spojených států v Sýrii o jejich snahu o mír a zničení chemických zbraní, ale o ropu, snahu oslabit Írán a Čínu a hájit zájmy Izraele.

Jde prý o architekturu Nového světového řádu, kdy by svět ovládaly finanční elity, které dnes ovládají USA. Kvůli svým zájmům rozpoutávají války a ničí statisíce a miliony lidských životů a spojují se i s teroristy.

Otázku chemických zbraní podle Solise USA zneužívají pro své intervenování v Sýrii a pro její případné napadení. Podobně jako v Iráku, kde se zbraně hromadného ničení v době intervence proti Saddámu Hussajnovi nenašly, má falešné obvinění Sýrie z použití chemických zbraní opět ospravedlnit americkou agresi.

A Clean Break: Eretz Israel

Existuje dlouhodobý plán USA, jak posílit vládu Spojených států a Izraele nad oblastí Blízkého východu. Důvod je zřejmý: Jsou zde obrovská naleziště ropy a zemního plynu. Američanům vadí, že mezi Íránem a Čínou se staví plynovody a ropovody, které mají pokrýt čínskou poptávku. Čína v Barmě a Pákistánu kvůli tomu buduje i přístavy.

„Je v zájmu určitých kruhů, které lze nazývat sionistické, již od dvacátých let dvacátého století, vybudovat Velký Izrael, který se měl rozkládal od Nilu až po Eufrat. Čili by kromě dnešního Izraele zabíral část dnešního Egypta, Jordánsko, Libanon, Sýrii, část Saúdské Arábie a asi polovinu Iráku. Tyto staré myšlenky neztratily v určitých kruzích na své relevanci. Když byl poprvé zvolen premiérem Izraele Benjamin Netanjahu v roce 1996, který je jím již potřetí, vznikl dokument s názvem A Clean Break, který hovoří o tom, jaký způsobem je nutné zabezpečit rozvoj tohoto Velkého Izraele,“ řekl ParlamentnímListům.cz Solis.

Za dokumentem A Clean Break stojí neokonzervativec Richard Perle z administrativy George Bushe ml., který se rovněž podílel na Projektu pro nové americké století, který má zajistit vůdčí úlohu USA ve světě. USA podle Solise chtějí překreslovat hranice států Blízkého východu.

Izrael se potřebuje zbavit spojenců Íránu, aby ho mohl napadnout

„Podle dostupných údajů bylo v Sýrii nalezeno obrovské naleziště ropy, zásoby snad ještě větší, než jsou dnes v Saúdské Arábii. Takže jak tento fakt, že Sýrie má velké zásoby ropy, tak i to, že Írán soupeří se Saúdskou Arábií, spojencem USA, ve vývozu ropy, a s Katarem ve vývozu zemního plynu, vedou k angažmá USA v Sýrii. Sýrie je navíc spojencem Íránu. Katar i Saúdská Arábie financují islámské teroristické bojůvky v Sýrii společně s dalšími západními zeměmi včetně USA. V Egyptě se také začaly množit výzvy k útoku na Sýrii spíše gerilovými prostředky, a to v dobách, kdy Mursí z Muslimského bratrstva byl ještě u moci. Asi týden před tím, než byl Mursí svržen, probíhala konference Muslimského bratrstva, které se zúčastnili různí exponenti Ál-Kajdy a kde znělo, že by Egypťani měli bojovat v Sýrii,“ vysvětluje Solis.

Podle Solise chtějí USA a Izrael eliminovat Írán, Sýrii a Hizballáh v Libanonu: „Dlouhodobý úder Izraele na Írán nemůže proběhnout do té doby, dokud bude Sýrie bojeschopná a jako spojenec Íránu by provedla odvetu proti Izraeli společně s Hizballáhem v Libanonu. Takže se snaží salámovou metodou odstranit jednotlivé soupeře. V Clean Break se píše, že první krok je odstranění Saddáma Hussajna a podmanění Iráku, druhý krok je neutralizace Sýrie za pomoci Jordánska a třetí krok je vytvořit například Kurdistán a úplně překreslit hranice. Všechno jde podle toho plánu.“

Útok na Írán má oslabit a destabilizovat Činu jako soupeře USA

„Zničení Íránu je prioritou pro zbrzdění ekonomického růstu Číny, která je největším věřitelem USA. Pokud by Čína spadla do recese, tak by bylo mnohem jednodušší tam provést nějakou barevnou revoluci a dosadit tam režim povolný USA a Novému světovému řádu. Pokud bude Čína v recesi a chaosu, těžko může aspirovat na supervelmocenské postavení, které možná Čínu čeká. V USA totiž hrozí hospodářský kolaps a zavedení totalitní diktatury, ke které se ostatně blíží. Někteří analytici to vidí tak, že Spojené státy melou z posledního a toto je projev poslední agónie impéria,“ říká Solis.

Podle Solise došlo prý v Sýrii již zhruba k patnácti chemickým útokům. Ty mají být casus belli, důvodem k válce, pro Spojené státy. „Prezident Obama totiž před rokem, dvěma prohlásil, že červenou linií pro zásah USA v Sýrii je použití chemických zbraní. Čili, když si USA připravily záminku pro zásah v Sýrii, tak již nezbývalo než použít chemické zbraně. A kdo je použil? Cui bono? Bašár Asad by musel být šílenec, kdyby dal Spojeným státům takovou lacinou záminku.“

Chemické zbraně jako záminka. Jako v Iráku

„Ruská federace pečlivě monitoruje situaci v Sýrii. Ministr zahraničí Lavrov sdělil, že Rusko má k dispozici satelitní snímky, které dokazují, kdo naposledy použil ty chemické zbraně. Prezident Putin řekl, že kdyby se prokázalo, že oficiální vláda použila chemické zbraně, tak podpoří útok na Sýrii. Toto mohl Putin jako spojenec Sýrie říct jedině v okamžiku, kdy má jistotu, že syrská vláda chemické zbraně nepoužila,“ říká Solis.

Podle něho ale řada fotografií, které byly použity jako důkazy, že k chemickému útoku došlo, jsou nevěrohodné: „Na fotkách je vidět, že slunce stojí lidem nad hlavou, zatímco k útoku mělo dojít ráno. Čili je zjevné, že docházelo k mediální manipulaci. Dokonce některé rodiny z Latakie, kde došlo k obrovskému vyvražďování alavitů a kde bylo islamisty, které podporují USA, podřezáno až tisíc lidí, svědčily, že zmizelo mnoho dětí a některé děti na těch obrázcích z toho plynového útoku ty rodiny poznaly. To znamená, že ty mrtvé děti nepocházely z oblasti, kde mělo k chemickému útoku dojít, ale byly tam přivezeny od alavitů. Toto všechno se ví.“

Putin se odmítl upsat ďáblu

Solis hovoří i o roli Ruska. „Šedá eminence nadnárodního korporátního fašismu, kníže Bandár bin Sultan, šéf tajné služby saúdské absolutistické monarchie, byl 31. července přijat prezidentem Ruské federace, Vladimírem Putinem, aby si, s plnou podporou Spojených států amerických, koupil ruskou náklonnost ve více než dvouletém útoku na syrskou suverenitu, kterého finálním motivem pro Saúdy může být jen ovládnutí ropných nalezišť v oblasti a vyšachování svého největšího konkurenta, Íránu, ze hry. Putin ho ale odkázal do patřičných mezí. Odmítl vyvražďování syrského vlivu ve jménu nadnárodních ropných korporací a velmocí,“ říká Solis.

Spojené státy americké v celém příběhu podle něho hrají velmi špinavou roli: „Celé to bylo ale připravováno mnohem dříve, než se Barack Obama stal prezidentem USA. Ale v popisu práce amerických prezidentů je páchat delikty proti mezinárodnímu právu.“

USA podporují islámské teroristy

Solis připomíná, že USA sice používají rétoriku boje proti terorismu, ale samy v Sýrii financují a zbraněmi zásobují islámské teroristy a odnože Ál-Kajdy: „Rétorika Spojených států je, že podporují takzvané dobré rebely, ale v Sýrii žádní dobří rebelové nejsou, protože teroristické organizace hlásící se k Ál- Kajdě infiltrovaly Svobodnou syrskou armádu a veškeré sekulární elementy z ní vraždami, atentáty a únosy odstranily. Armáda rebelů je nyní pod totální kontrolou islámských teroristů.“

Američané cvičí v Jordánsku a Turecku teroristické jednotky rebelů, aby svrhli vládu Bašára Asada. Teroristé podporovaní Američany jsou podle Solise známí svou brutalitou, kdy civilistům, křesťanům či zastáncům sekulárního režimu podřezávali hlavy. „Státní pošťáky házeli spojenci USA z devátého patra budov a jásali nad tím. Stříleli popeláře, které považovali za sluhy veřejné správy. Odhady mrtvých jsou statisíce.“

Jestli je Asad diktátor, je jím i Obama

Solis připomíná, že do Asadovy vlády vstoupili i opoziční politici z voleb 2012 a že vláda Bašára Asada má mandát z demokratických voleb: „Bašár Asad je vykreslován jako diktátor, přitom má mandát z demokratických voleb. Pokud je on vykreslován jako diktátor, můžeme jako diktátora označit i Baracka Obamu.“

Nemůže ale Izraeli uškodit, že Sýrii ovládnou islamisté, kteří jsou proti Státu Izrael a proti sionismu? „Jde o složitou zpravodajskou hru. Ale pro Izrael a USA není problém se s těmi islamisty, poté, co za ně vykonají špinavou práci, vypořádat a eliminovat je v rámci boje proti terorismu. Takže Spojené státy zjistí oficiálně – teď dělají, že to nevědí – že Syrská svobodná armáda je ovládána islamisty, a zasáhnou pak i proti nim. Islamisti jsou pro ně užiteční idioti. Víme, že v Afghánistánu byl Taliban také spojenec USA, ale když nepovolil stavbu plynovodu z Turkmenistánu do Pákistánu, tak pod záminkou nevydání Usámy bin Ládina, kterého Taliban vydat nakonec chtěl, přesto došlo k útoku na Afghánistán.“

USA zničí Sýrii stejně jako Libyi

Podle Solise má Sýrie účinné chemické zbraně, které jsou velmi ničivé. A toho se Izraelci obávají kvůli svému případnému útoku na Írán a syrské odvetě. Saúdská Arábie je sice protiizraelská a odmítá sionistický režim, ale vyhovuje jí, že Izrael chce napadnout Írán, který je druhým největším dodavatelem ropy Číně.

Solis říká, že Sýrie se blíží k tomu, jak to po intervenci USA dopadlo v Libyi: Ke kmenové válce, vraždění, rozpadu země a hospodářskému rozvratu, kdy zahynulo přes dvě stě tisíc lidí během „osvobozování“ Američany.