Češi v příhraničí při nakupování zapomínají na vlastenectví, říká žena z Německa

Pro cigarety a alkoholické nápoje do Čech. Pro zbytek všeho spotřebního zboží a potravin zve své kamarády za hranice. Tak je totiž možné co nejvíce ušetřit na nákupech. Se svými fígly se s podělila Nina Blacká, obyvatelka německého Bernkastel-Cues. Jak jméno napovídá, původem je Češka – pochází ze severočeského Mostu.

Do svého rodiště tak jezdí nyní utrácet jen za nikotinovou neřest a alkohol. Její přátelé z Čech podle ní do země jejího nového bydliště jezdí ale pro mnohem širší sortiment. Prozradila, proč by českým přátelům doporučila přijet nakupovat do Německa, kde se to, i přes výdaje na cestu, stále vyplatí.

Není tajemstvím, že Češi, nejen z příhraničí, okupují německé obchody. „Vím, že lidé například z Chomutova jezdí do Annabergu, Marienbergu – to je bývalé komunistické Německo. Navštěvují ale i Chemnitz, a to je od Mostu přibližně 99 kilometrů,“ potvrzuje Nina Blacká trend českéých nákupních výprav ke svým sousedům.

Plesnivé ovoce? To je častějším jevem v českých supermarketech

Po více než čtyřech letech trvalého bydlení za hranicemi, již Nina Blacká ví, že v Německu je skutečně levněji.

„Kromě tvrdého alkoholu a cigaret, to je tady v Čechách hodně drahé. A asi i takový ten psychický pocit mám – dáš 100 eur a tolik toho nakoupíš, co v ČR za sto korun. Tedy pokud to nepřepočítáváš na české peníze. Jednoznačně bych řekla, že sem Češi jezdí kvůli kvalitě a cenám. Slevové akce jsou v Německu doslova bombastické – ne jak v České republice, kde i když kupuješ ve slevě, máš pořád pocit, kolik jsi ten den utratila,“ popisuje Blacká své pocity z nakupování ve dvou různých státech. „No schválně si rozměňte aspoň sto eur, sedněte do auta a jeďte na testovací nákup do Chemnitzu, sami uvidíte,“ vybízí. A je si prý jistá, že ji čeští zákazníci dají za pravdu.

Srovnání české a německé nákupní horečky a jejího zázemí, je podle Niny Blacké obecně dost jednoduché.

„Kvalita je tady určitě na prvním místě, nejde to vážně srovnat s ČR. Žádné plesnivé ovoce a zelenina, jako třeba když jsem v českém supermarketu byla naposledy. To byla opravdu hrůza a děs, ještě za ty ceny!“, oceňuje německou pečlivost. A ještě něco – i přístup zaměstnanců.

České prodavačky zákazník většinou „obtěžuje“. I když za ty platy, se asi není čemu divit

„Německé prodavačky jsou k zákazníkovi milé, vstřícné. V Čechách? Tváří se jako by je člověk obtěžoval. No ale zas za ty jejich platy se není čemu divit,“ podotýká.

Také liknavost českých obchodníků při akceptování reklamací není podle jejích slov něčím, s čím se v Německu zákazník musí trápit.

„Když něco koupíte a chcete reklamovat, máte paragon, tak bez problémů je samozřejmostí ihned vrácení peněz nebo výměna zboží. V ČR se dohaduješ sto let, než dostaneš své,“ upozorňuje na fakt, kvůli kterému mají v naší republice smysl spotřebitelská sdružení na obranu zákazníka.

„Myslím si, že je to celkově o kvalitě, ceně, přístupu personálu a žádných obav z nevyřízených reklamací,“ shrnuje, proč Češi z příhraničí občas při utrácení peněz „zapomenou“ na vlastenectví, a dodává: „Jezdí sem nakupovat jak moje sestra, tak i švagrová, obě ze severních Čech.“

Speciální jízdenka pro Ústecký kraj

Na letní výprodej se vyplatí zajet i vlakem. České dráhy a partnerští dopravci v Německu, nabízejí totiž celou řadu výhodných přeshraničních slev, se kterými lze podniknout cestu například do Drážďan, Řezna, i dalších míst.

Příklad jízdenek SporoTiket pro Německo (2. třída, cena za zpáteční cestu, cena v Kč se může měnit podle kurzu Kč x Euro): Praha – Berlín, Brno – Drážďany – 1 498 Kč (58 Euro); Praha – Drážďany (jednodenní zpáteční nabídka) – 568 Kč (22 Euro); Brno – Berlín – 2 014 Kč (78 Euro); Praha / Plzeň – Mnichov / Norimberk – od 982 Kč (od 38 Euro); Cheb – Norimberk – od 568 Kč (od 22 Euro).

Nečtěte, pokud chcete dát miliardy církvím: Prý hrozí návrat do středověku

Poslanci budou co nevidět jednat o tzv. církevních restitucích. Nejde však o žádné restituce, ale krádež či darování majetku, který církvím nikdy nepatřil. Je o tom přesvědčen dokumentarista Václav Dvořák, jeden z iniciátorů protestů proti schválení navrhovaného zákona. Církev nás prý žene do 15. století.

V současném návrhu zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi Dvořák spatřuje celou řadu problémů. „Není vůbec jasné, o jaký majetek se jedná, což je úplně základní věc. Nepřihlíží se ani k pozemkovým reformám, které tady probíhaly a díky komunistickému režimu nebyly dokončeny. Takže když se mluví o nějakém návratu do původního stavu, měla by být řeč o záměru pozemkové reformy z roku 1947,“ uvádí.

„To by ale už Katolická církev neměla nárok na tak rozsáhlé pozemky, jak to uplatňují teď, skončili by asi u 5 125 hektarů, což byly většinou farní a kostelní zahrady a parky. Těch 180 tisíc hektarů lesů a půdy, co uplatňují, je naprostý nesmysl,“ odsuzuje nároky církví v rozhovoru.

Církev prý nároky na majetky neustále navyšuje. „Třeba jistý pan Bouček, lesník z Vysočiny vypočítal, že církev neustále zvyšuje nároky na počty hektarů pozemků, které jí nikdy nepatřily. To jsou základní věci, které jsou v samotné koncepci zákona špatně. Problém je také v tom, že se neustále mluví o restitucích. Tohle ale žádné restituce nejsou, ten zákon má charakter darovací,“ pokračuje dokumentarista.

Co by ukradeno, má být vráceno? Prý to je propaganda

Ten v tom vidí snahu církve získat co nejvíc státního majetku. „Vždycky tomu bylo tak, že nárok u restitucí musel vždy vznášet restituent, tedy dokázat, že mu to patřilo. U církví je to obráceně. Jde o velký pokus o zcizení státního majetku obřího rozsahu. Názvem restituce se pouze zamlžuje, že jde o dar,“ má jasno Dvořák.

„Kardinál Vlk dlouhá léta říkal, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. To je jen další taková propagandistická floskule, která se nezakládá na faktech. Jde jen a pouze o získání majetku v hodnotě mnoha desítek miliard plus ještě finanční náhrada a to je v době finanční krize, kdy je spousta lidí pod hranicí bídy, nemravné,“ míní.

Podle něho tu nikdy nebyla žádná diskuse o tom, jak se tyto věci řešily jinde ve světě. „Zabavení církevního majetku není žádný bolševický vynález, ale to s sebou přinesly demokratické revoluce. Když se zbavovaly feudálů, zbavily se také nadvlády církví a na to bychom neměli zapomínat. Jsme republika, žádné mocnářství,“ konstatoval Václav Dvořák, který byl jedním ze tří signatářů otevřeného dopisu papeži Benediktu XVI. právě ve věci tzv. církevních restitucí.

Vládní polici jezdí do Vatikánu častěji, než komunisti do Moskvy

„Za povšimnutí také stojí, že politici současné koalice jezdí do Vatikánu častěji, než jezdili komunističtí papaláši za minulého režimu do Moskvy. Navíc je třeba si uvědomit, že Vatikán je cizí stát a my bychom tedy vydali majetek v rozsahu asi jednoho procenta našeho území cizí mocnosti. To je směšné samo o sobě,“ je přesvědčen režisér, mimo jiné autor dokumentu Uloupené Kosovo.

Majetek prý církvi nikdy nepatřil, ale byl jen pod její správou. Třeba za Rakouska-Uherska když chtěla fara něco prodat, musela se zeptat správního orgánu nebo správní soudu, bylo-li to ve větším měřítku. Hraniční hodnota byla tehdy sto zlatých, tedy cca 200 korun za první republiky a s vyšším majetkem církev volně disponovat nemohla, musela o to žádat. Z toho je podle Dvořákových slov vidět, že to nebyl majetek církevní, ale státní, který měla pouze církev svěřena pro určité úkoly.

Problém pak podle něho je, že i sociální demokraté jako opozice říkají, aby byl vydán majetek, avšak bez finanční náhrady. „Ale jakýpak majetek, když to není jejich. Spousta z toho je navíc české kulturní dědictví a stát by se o to musel starat i nadále a církev by si z těch ušetřených peněz pak platila třeba nějakou kampaň proti prezervativům v Africe a další absurdity,“ pokračuje v nekompromisní kritice tzv. církevních restitucí.

Církve se soudit nechtějí. Vědí, že by neuspěly

Jak však řešit onen judikát Ústavního soudu, který zákonodárcům nařizuje zákon schválit, jinak pak hrozí vleklé soudy? „My jsme s paní Procházkovou ve sněmovně pořádali seminář, kde se všichni odborníci, hlavně z pražské Právnické fakulty UK shodli, že se zaprvé nejedná o církevní majetek a za další, že kdyby se o to církev začala soudit, prohraje to stejně tak, jako ve sporu o katedrálu sv. Víta. A zde je evidentní, že kdyby církev chtěla, už se dávno soudí. Oni velmi dobře vědí, že to je velmi diskutabilní. Třeba kardinál Tomášek po tom prvním darování majetku řekl, že církev už nic víc nechce. Po jeho smrti začal kardinál Vlk vznášet velké nároky a za Tošovského vlády dostali výčtovým zákonem dva tisíce objektů. Dostali majetek, který jim nikdy před tím nepatřil, a teď chtějí mnohem víc,“ má jasno Dvořák.

„Takzvaný blokační paragraf, který zakazuje obcím disponovat s tím majetkem, který církvi údajně patřil, měl být dávno odstraněn, není to nic jiného než vydírání obcí a hra, aby vzniklo mínění nakloněné k tomu daru majetku církvím s vidinou, že pak bude možné s tím nakládat. Parlament už to měl dávno zrušit a nechat obce dýchat,“ soudí. Kvůli blokaci majetku totiž nesčetné množství objektů chátrá a nikdo s nimi nesmí plánovat. Blokace se týká ale i územního plánovaní.

Tímto zákonem se vracíme do 15. století

Příklady ze zahraničí jsou podle dokumentaristy Dvořáka jasné. „Ve Francii církev nemá žádný majetek a ty objekty má pouze v pronájmu za symbolické částky jednoho franku na kupříkladu devadesát devět let. Němci si peníze na své církve vybírají sami a stát pouze dotuje speciálně třeba věci, jako je oprava památek. Okolo sebe máme vzory, ale my to prostě musíme řešit tak, že se vracíme do 15. století. Tímto zákonem se fakticky vracíme před husitské války, kdy církev byla největším vlastníkem pozemků a nemovitostí,“ obává se.

Vláda však argumentuje, že současně se schválením majetkového narovnání přestane církve dále dotovat. Jak potom vyřešit tohle? „Podívejte, třeba katolíkům ubývají věřící a to velmi rychle. V roce 1951, v době nejtěžšího stalinského teroru, se ke katolické církvi hlásilo přes osm milionů lidí. Po čtyřiceti letech komunismu v roce 1991 se ke katolíkům hlásily čtyři miliony a při posledním sčítání loni už pouze milion a sto tisíc. Oni za dvacet let demokratické společnosti přišli skoro o stejný počet, jako za čtyřicet let komunismu, což mluví o tom, že církev dělá něco velmi špatně,“ domnívá se v rozhovoru.

Neprotestujeme proti věřícím, ale proti rozežraným hodnostářům

„Celé to současné financování církví je špatně. Ač rapidně ubývá věřících, je tu čím dál více duchovních. Třeba když na Slovensku nebo v Polsku mají nadvýrobu farářů, tak je pošlou sem. Domnívám se, že bychom to měli řešit jako v Německu. Věřící si budou platit svoji církev a stát bude přispívat na údržbu kulturních památek,“ říká Dvořák a podivuje se také nad tím, jak může o „ukradený“ majetek žádat třeba Apoštolská církev, která byla v ČR registrována až v roce 1989. A není prý jediná. „Co jim mohl kdo ukrást, když před tím neexistovaly?“ kroutí hlavou.

Václav Dvořák, který v odporu tzv. církevním restitucím úzce spolupracuje se spisovatelkou Lenkou Procházkovou na závěr zdůrazňuje, že protest není v žádném případě mířen proti věřícím.

„Paní Procházková sama je autorkou románu o Ježíši Kristu a myslím, že sama je věřící. To znamená, že my k těm lidem máme blízko, ale rozumíme, jak jsou ti věřící církví manipulováni. Není to nic proti náboženství, nic proti věřícím, ale je to pouze proti rozežrané církevní vrchnosti, která má představu, že když se vrátí do středověku, bude to pro nás a pro společnost to nejlepší,“ uzavřel tvrdou kritikou církevních představitelů Dvořák.