TURECKO: Říše na Bosporu (a Rýně, Labi, Sprévě) – V.

Současná kampaň turecké vlády vedla ke krizi v německo-tureckých vztazích.

V minulém článku o Říši na Bosporu jsem se zmiňoval o tom, že prezident Erdoğan chystá na březen rozsáhlou túru po Německu, při níž bude tureckým občanům žijícím v Německu vysvětlovat, proč by měli v nadcházejícím referendu hlasovat pro zavedení prezidentského systému v Turecku. Jako předskokani mu mají sloužit různí ministři turecké vlády.

V EU jsou tři země s významnou komunitou tureckých občanů: Německo (1,5 milionu), Nizozemsko (359 tisíc) a Rakousko (110 tisíc). To je už dost voličů k tomu, aby v referendu, naplánovaném na 16. dubna, mohli sehrát roli jazýčku na vahách. Stávající výzkumy preferencí nejsou jednoznačné a Erdoğan se musí obávat možnosti, že své referendum nevyhraje.

Ještě před rokem by se bát nemusel, ale mezitím se stalo něco, co zhoršilo jeho vyhlídky na úspěch. Hospodářský boom v Turecku se zastavil a vystřídaly jej problémy. HDP na hlavu se propadlo, ratingová agentura Fitch zhoršila hodnocení tureckých dluhopisů na dost mizernou úroveň BBB- a o pár dní podobně zhoršila hodnocení osmnácti tureckých bank. Inflace překročila 10 %. Turecká lira už několik měsíců ztrácí na hodnotě. A to pro prezidenta Erdoğana představuje problém. Popularita jeho strany AKP totiž není založena jen na islámu a na tom, že Erdoğan je „silný muž“. Hodně městských voličů AKP podporuje proto, že za její vlády došlo k výraznému růstu životní úrovně v zemi. Jestliže se tento růst natrvalo zadrhne, mohou se začít poohlížet po nějaké alternativě.

Není tedy divu, že Erdoğan je nervózní a snaží se zajistit si podporu od zahraničních Turků. Ty domácí ekonomická situace nepostihuje a mohou se dát snadněji zmobilizovat řečmi o slavném a velikém Turecku.

Nový most přes Bospor se stal jedním ze symbolů hospodářského růstu Turecka.

Jenže skutečnost, že představitelé cizího státu rozjeli velkou volební kampaň na území západní Evropy, podráždila ve všech postižených zemích veřejné mínění.

V Nizozemsku se blíží parlamentní volby, ve kterých jde o to, zda vyhraje současný premiér Mark Rutte, nebo známý bouřlivák Geert Wilders. Průzkumy mírně favorizují Wilderse, i když jeho náskok už není tak velký jako v zimě. Pro Marka Rutteho by porážka byla symbolickou ztrátou tváře, ačkoliv oslazenou tím, že má výrazně větší šanci sestavit vládu než Wilders. V posledních měsících Rutte převzal (nebo vykradl, podle toho, jak se na to díváte) řadu Wildersových témat týkajících se imigrace a doufá, že si tím přiláká zpět část ztracených voličů.

Aktuální turecká kampaň samozřejmě nahrává Wildersovi, který už léta prohlašuje, že Turci a Maročané tvoří v Nizozemí „státy ve státě“, enklávy, které se vydělují z nizozemské společnosti a života. Rutteho vláda tedy plánované vystoupení tureckého ministra zahraničí zakázala. Pan Mevlut Cavusoğlu si z toho ovšem nic nedělá:

„Pojedeme, kam se nám zachce. Setkáme se s našimi občany a uskutečníme všechny akce… Zapomněli jste snad na svoji svobodu projevu a shromažďování? Je mi líto, ale nikdo se nám nemůže postavit do cesty!“

Pokud Cavusoğlu opravdu překročí vládní zákaz a uspořádá v Nizozemí svá plánovaná setkání, bude z toho mít Geert Wilders jistě radost. Máloco by ukázalo bezmocnost současné vlády, jako kdyby nedokázala svůj zákaz vynutit. Jenže vynutí-li jej, riskuje velké pouliční problémy s tureckou komunitou. Z kterých by měl Geert Wilders opět jedině radost. Nezávidím Ruttemu jeho dilema.

Hlavním jevištěm celého dramatu je ovšem Německo. Tam žije Erdoğanových příznivců nejvíce a tam se také má konat nejvíce předvolebních shromáždění.

Německá vláda, na rozdíl od nizozemské, je opatrná. Ani kancléřka Angela Merkel, ani její protikandidát z SPD Martin Schulz se k tématu zatím nevyjádřili. Veškerý protitlak vychází z nižších politických úrovní.

Kuráž k tomu zakázat vystoupení tureckého ministra spravedlnosti sebralo malé město Gaggenau, které prohlásilo, že není s to zajistit adekvátní bezpečnost. Dalším v řadě byl Kolín nad Rýnem, jenž neposkytl sál pro ministra hospodářství. V Hamburku se proti vystoupení ministra zahraničí Cavusoğlua zvedl další protest (město právě řeší obtížný problém týkající se turecké náboženské organizace DITIB).

Prezidenta Erdoğana tento odpor Němců rozčiluje natolik, že komentoval situaci slovy:

„Vaše praktiky se nijak neliší od dřívějších praktik nacistů!“

A aby dal najevo, že on sám určitě s nacistickým pojetím politiky nic společného nemá, dodal k tomu následující:

„Když se mi zachce, přijedu třeba zítra. Přijedu, a pokud by mě nechtěli pustit do země nebo by se mi snažili zabránit v projevu, vyvolám povstání.“

Spolková politická vrstva si s tímto druhem výhrůžek neví rady. Jak již bylo zmíněno, dva hlavní kandidáti na kancléře (Angela Merkel a Martin Schulz) zatím nenašli odvahu se k věci vůbec nějak postavit. Ministr zahraničí Sigmar Gabriel vystupuje smířlivě až submisivně („Zůstávám přítel Turků v Německu i v Turecku!“), což má nejspíš něco společného s tím, že jeho rodná strana SPD si vždycky kultivovala německé Turky jako důležitý voličský blok (viz třeba výzkum, podle nějž by SPD do Bundestagu volilo 64 % Turků).

Jen na zemské úrovni se občas někdo ozve hlasitěji. Zejména Bavoráci turecké volební akce tvrdě odmítají. Mohou si to dovolit, vzhledem k tomu, že v Bavorsku je Turků podstatně méně než v Porýní či v Berlíně.

*****************************

Několik mých komentářů – jak si myslím, že se to asi bude vyvíjet.

Za prvé: Erdoğan ze své německé a nizozemské kampaně téměř jistě necouvne. Nejde mu jen o pár set tisíc hlasů. V sázce je také jeho tvář a politická image coby Silného muže. Zrovna teď běží v tureckých kinech výpravný film o něm samotném, který se jmenuje jednoduše Reis (Vůdce; není to originální titul – stejně si od svých následovníků nechával říkat i Saddám Husajn). Kdyby teď pan Vůdce zařadil zpátečku před nějakými nevěřícími, byla by jeho pověst v Turecku ohrožena. A naopak: pokud celému světu předvede, že jej nikdo nezastaví, budou ho jeho voliči ještě více obdivovat.

Vůdce uvádí … film o Vůdci.

Za druhé: Tato hra mu nejspíš vyjde. Současná německá ani nizozemská vláda nebudou ochotny riskovat skutečné pouliční násilnosti jen kvůli tomu, aby prosadily svoji vlastní suverenitu a právo. Viz také jejich pasívní chování v migrační krizi. Jestli někdo vůbec bude Erdoğanovi při jeho cestách klást účinný odpor, bude to Rakousko.

Za třetí: Německá sociální demokracie (SPD) má vážný problém. Léta si předcházela místní Turky. Jenže mezi nimi je zároveň řada fandů prezidenta Erdoğana. SPD nyní hrozí, že se skrze působení svých tureckých voličů stane prodlouženou rukou AKP v Německu. To bude pro řadu jiných členů a fanoušků nestravitelné sousto. Vnitřní pnutí mezi „protureckým“ a „prozápadním“ křídlem může časem stranu rozštěpit.

Za čtvrté: Situace má až příliš mnoho paralel se sudetskou krizí, která se odvíjela před 80 lety. Turecko samozřejmě nemůže formálně anektovat Porýní nebo Berlín, ale může nabýt v příslušných komunitách takového vlivu, že se opravdu stanou „státem ve státě“, v němž nebude mít Berlín faktickou možnost vynucovat svoje pravidla, nebude-li chtít riskovat něco jako občanskou válku. Příznačná je také paranoidní rétorika tureckých představitelů: všichni se nás snaží poškodit, teroristi, špioni, spiklenci řízení ze zahraničí, ale Turecko je teď VELKÉ a SILNÉ a nenechá si nic líbit! To je duševní rozpoložení, v kterém si národy kolektivně zdůvodní libovolnou agresi – „jenom se brání“.

Rozhodující bude šestnáctý duben. Porážka v referendu by pro Erdoğana mohla znamenat začátek konce. Jeho vítězství by asi také znamenalo začátek konce, ale ne pro Erdoğana. S takovým „spojencem“, který navíc smluvně funguje jako ostraha vnější hranice Schengenu, nemá současná EU šanci rozumně koexistovat.

 

Marian Kechlibar

Britská novinářka si přivezla ze Švédska otřesné zážitky

Známá britská novinářka Katie Hopkins se vypravila do Švédska, aby zde na vlastní oči vyhodnotila situaci v přistěhovalecké čtvrti Stockholmu Rinkeby. Neúprosná realita předčila veškerá její očekávání.

Švédsko je již mnoho měsíců středem zájmu zahraničních médií, politiků i veřejnosti stran svého potýkání se s kriminalitou páchanou uprchlíky. Ačkoli švédská vláda problémy s integrací zejména muslimských migrantů popírá, zprávy objevující se čas od času v médiích hovoří poměrně jasnou řečí. Nedávno na situaci ve Švédsku upozornil i Donald Trump. Ačkoli byl obviňován ze lží, tak jen pár dní po jeho slovech došlo právě v Rinkeby k násilnostem.

Jak Hopkins zdůrazňuje v úvodu své reportáže z Rinkeby, nepřijela sem sledovat nepokoje či snad kvůli slovům Trumpa, ale na žádost samotných obyvatel Švédska. „Dostávala jsem pravidelně e-maily od švédských žen, které se mě v zoufalství dotazovaly, co se stalo s jejich zemí. Otcové mi zase psali o obavách o své dcery. Psali mi, že Švédsko není tou zemí, jak si lidé představují, a mladé ženy se na mnoha místech země bojí vycházet v noci ven.“

„Před několika dny Rinkeby, přezdívané Malé Mogadišo, opět ovládly násilnosti. Zatímco liberálové tvrdili, že o nic nešlo, pravice tvrdila opak. Jedni dále tvrdí, že Stockholm je ‚hlavní znásilňovací město Evropy‘, druzí to přičítají na vrub odlišné interpretaci statistik. Mezi těmito polarizovanými zprávami však přece existuje skutečná pravda. Proto jsem navštívila Rinkeby a hovořila přímo s jeho obyvateli,“ vysvětluje Hopkins.

Hopkins se tak mj. setkala se sedmadvacetiletou Lucy, která žije poblíž rušného nákupního centra, jež přitahuje migranty žijící v no-go zónách. „Přistěhovalecký gang se shromažďuje ve dne i v noci. Lucy nevychází ven bez pepřového spreje. Cituje mi nazpaměť všechny otřesné případy znásilnění z poslední doby a jen bezmocně čeká na to, až se na dlouhém seznamu objeví i její jméno. Se svými obavami se raději nesvěřuje vlastní matce, aby ji nevyděsila.“

Před nedávnem se jí někdo vloupal do bytu, ze kterého odcizil počítač, klíče od auta a později i auto. Policisté jí však sdělili, že jsou příliš zaneprázdněni a nepřišli se na místo činu ani podívat. „Lucy se obává ukázat na fotografii svoji tvář. Nikoli kvůli migrantům, ale švédským feministkám, které po ní půjdou a označí ji za rasistku. Z mužských migrantů je vystrašená, ale jsou to právě Švédky, kdo ji nakonec umlčí,“ tvrdí Hopkins.

Jak britská novinářka tvrdí, mohla se o tom přesvědčit na vlastní kůži. „Ocitla jsem se poblíž mešity, kde byl v popelnici nalezen nevybuchlý ruční granát. Ptala jsem se policie, kdo měl být terčem. Nevěděli. Místní imám mi řekl, že asi policie. Potom ke mně přistoupily dvě švédské ženy a řekly mi, ať se do toho nepletu. Prý jde hlavně o policii a nemá to nic společného s migranty,“ líčí Hopkins své zkušenosti s politicky korektními Švédkami.

„Uplynulo jen dvanáct hodin od mého příjezdu do Švédska a už bylo mezitím vypáleno azylové centrum, nalezen nevybuchlý granát v popelnici a další granát zranil jednoho člověka v Malmö. To je prostě šílené a já nemohu uvěřit tomu, že se právě nacházím ve Švédsku 21. století. Ptala jsem se v zoufalství několika migrantů, čeho tím vším chtějí dosáhnout. Bylo mi velmi hrubě řečeno, že jsem bílá děvka a ať jdu do hajzlu a jdu třeba přeříznout svoji matku,“ píše Hopkins.

„Mladé, starší, křesťanky i muslimky mají v Rinkeby jedno společné. Všechny tyto ženy se bojí chodit ven. Jen malá část muslimek hovořila švédsky. Opouštěla jsem Švédsko smutná z toho, že v zemi pyšné na ženská práva jsou ženy v podstatě uvězněny u sebe doma. Navštívila jsem zemi, kde mi za bílého dne spílají migranti na ulici do bílých děvek. Zanechala jsem za sebou zemi, kde se bojí ženy ukázat svoji tvář, aby se nestaly terčem běsnění feministek. Nikdy jsem se necítila tak sama jako právě ve Švédsku,“ uzavírá Hopkins.

Švédští zdravotníci mají zakázáno jezdit do no-go zón. Je to nebezpečné, potřebovali by vojenskou výbavu, tvrdí odborář

Stockholm – Ve Švédsku pokračuje debata kolem takzvaných no-go zón. Šéf odborů řidičů sanitek v rozhovoru pro tamní televizi popsal, jak jsou zdravotníci při zásazích v takových oblastech napadáni davy lidí. Podle něj jde často doslova o život.

Odborář Gordon Grattidge v rozhovoru pro švédskou stanici DGS TV uvedl, že zdravotníci nejsou vybaveni na to, aby vstupovali do nebezpečných oblastí bez policejní ochrany. Podle něj záchranáři potřebují taktické jednotky a speciální vybavení.

Podle něj by zdravotníci potřebovali vedle policejní ochrany také neprůstřelné vesty a helmy. Sanitky se totiž podle něj často stávají terčem násilníků. V některých místech podle něj zdravotníci čelí útokům velkých násilných skupin.

V zemi se vede bouřlivá debata o takzvaných no-go zónách. Těch je podle některých až 55. Další hlasy ale tvrdí, že žádné takové oblasti, kde by policie neměla situaci pod kontrolou, neexistují.

V reakci na dotaz, zda je opravdu „oprávněné“ používat emotivní slovní spojení „no-go zóny“, řidič sanitky řekl: „Já vím, že je to citlivé a kontroverzní, ale pro nás je to realita. Máme nařízení nechodit do nebezpečných situací,“ vysvětloval.

Trval také na tom, že při zásazích v některých místech je policejní ochrana nezbytná. „V první řadě jde o segregovaná místa. V těchto no-go zónách tvoří většinu obyvatel přistěhovalci,“ vysvětloval odborář. „Je příliš nebezpečné tam vstupovat. Mohou zablokovat cestu a sanitka se tam nedostane. Nebo nás zablokují a my se nedostaneme pryč,“ cituje jeho slova server Express.

Některé oblasti jsou podle něj příliš nebezpečné, než aby tam sanitky jezdily. Násilí podle něj mohou čelit i sami zdravotníci. „Sanitka může být napadena. Můžeme být vystaveni fyzickému násilí. Během několika vteřin se může útok obrátit na naše vozidla nebo proti nám osobně. Mohou na nás házet kameny, ale může to být i horší. Na policii už házeli i granáty, takže ten problém je velký,“ uvedl Grattidge, jehož slova přinesla i další evropská média.

Není to přitom poprvé, kdy Grattidge mluví potřebě zajistit záchranářům v problematických čtvrtích bezpečí. Pro list Expressen v lednu Grattidge mluvil o nutnosti zakázat nebo omezit prodej zábavní pyrotechniky. Ta je podle něj často používána proti sanitkám a záchranářům, což on sám dokonce označil za „útok na naši demokracii“.

Holandský výzkum: „Čím lépe jsou muslimové integrovaní, tím větší je riziko radikalizace“

Muslimové se nestávají radikálními protože by byli vystaveni rasismu, žili v chudobě nebo byli nedostatečně integrovaní. Muslimy radikalizuje islám. Doslovným následováním svého náboženství se stávají násilnějšími.

Zdroj: Holandský výzkum: „Čím lépe jsou muslimové integrovaní, tím větší je riziko radikalizace“

Proč SYRIZA? Protože EU a velkokapitál zničil Řecko!

Z čeho pramení otřesy a děs z volebního vítězství SYRIZY? Vždyť všichni si museli být vědomi, že vítězství levice způsobila katastrofální politika EU vůči Řecku.

 Tak to suše konstatoval bývalý řecký diplomat a velvyslanec, člen strany Jednotná lidová fronta Leonidas Chrisantopulos.

„Za poslední čtyři roky se Evropská unie snaží „zachránit“ Řecko, a ve skutečnosti zničila jeho lid. Žádné z naordinovaných opatření nepomohlo. A protože Řecko postihla naprostá katastrofa, čekáme už jen zlepšení. Evropská unie již dlouho předvádí evropským národům, že existuje pouze v zájmu evropských bank. Takže jsem moc rád, že dochází ke změně a doufám, že budou mít dopad na celou Evropu,“ zdůraznil bývalý diplomat.

Ve svém volebním programu SYRIZA slíbila, že opustí drastická úsporná opatření, na kterých se předchozí vlády země dohodly výměnou za půjčky z tzv. Trojky – Evropské komise, ECB a MMF.

To by ani nebyla česká pravice, která hned nezačala nasazovat na vítěze řeckých voleb, jimiž líčen jako extremní levice. Místopředseda v tomto mustru extrémní pravice TOP 09 Miroslav Kalousek posměšně komentoval lídra SYRIZY Alexise Tsiprase za větu „dáme lidu naději“ a označil to za obelhávání a nereálné sliby. Britský konzervativec David Cameron zase utrousil, že vítězství levice v Řecku posílí ekonomickou nejistotu EU (až na to, že současnou ekonomickou nejistotu Evropy nezpůsobilo Řecko).

A hned se ozvala i Evropská centrální banka (ECB), že se nemíní podílet na snižování dluhu Řecku. S tímtéž prohlášením si rovněž pospíšila Deutsche bundesbank. To aby bylo jasné, kdo je tady pánem.

Ve skutečnosti je řecký stát a jeho obyvatelstvo terčem finančního a spekulativního kapitálu, jehož cílem je zisk na základě faktické likvidace sociálního státu. Vzhledem k tomu, že Evropská unie a její lídři dnes nepředstavují reprezentanty evropských národů, ale bank (absolutní souhlas s Chrisantopulosem), udeřila na Řecko nevídaná síla sjednocené nadnárodní politiky, médií a finančních institucí.

Dluhy, které Řecko vytvořilo, bylo způsobeno směsicí špatných vlád, falšování, korupce, přehnaných investic do zbrojení a vědomého přivírání očí EU. Především německé, francouzské, britské ale i americké banky financovaly například gigantický vojenský rozpočet, ačkoli si byly vědomy, že Řecko na to nemá. A když bublina praskla, řecké dluhy dosáhovaly výše 120 procent HDP. Avšak někdo to (investice, odškodnění a zisky) rizika investorů zaplatit musí, usoudily a ve spolupráci s eurolídry rozhodly! Tím někým se stali obyvatelé Řecka.

Všechny následné půjčky helénské demokracii nesměřovaly na „pomoc“ Řecku, nýbrž na splacení pohledávak investorů! Ale to nestačilo. Další půjčky, podmíněné sadistickým řezáním výdajů státu, sociálních systémů a důchodů, snižování mezd a k propouštění, dospěly k čtvrtinové nezaměstnanosti dospělých a 60procentní nezaměstnanosti mladých lidí. A co je šokující pro tento aglomerát evropských asociálů? Nevedly k ničemu jinému, než že dluh Řecka vzrostl na více než 170 procent HDP! Otázka zní, je to šokující, nebo předvídatelné?

Média do zblbnutí opakují, že Řecko dostalo „pomoc“ ve výši 240 miliard eur – tedy ohromujících 8,9 bilionů korun. Ale již zapomínají dodat, že samotné řecké vládě z celé ohromující částky zbývalo na chod země něco přes deset procent (podle některých řeckých zdrojů dokonce jen pět procent)! Zbytek šel zpět do kapes investorů, bank a Trojky. A že kromě splácení „starých“ pohledávek, již Řecko tvrdě platí úroky za tyto půjčky právě oné bankovní diktatuře zvané Trojka, která na zbídačelém Řecku vydělává! Proboha, tak jaká pomoc? Vždyť jde o lichvu toho nejodpudivějšího typu.

Ekonomové navíc spočítali, že za při dodržování nebo ještě lépe, prohloubení drakonických asociálních opatření a škrcení ekonomiky, se může Řecko dostat k normálu za nějakých 30 let. Připočteme-li pětiletou „léčebnou kůru“ vychází nám, že si to v malé zemi, srovnatelné počtem obyvatel s Českem, odskáčou zničeným životem dvě generace!

SYRIZA to nebude mít lehké. Nic se nezmění ze dne na den. Ale na rozdíl od apologetů velkokapitálu typu Kalouska, Camerona či Merkelové, jsem přesvědčen, že „dát naději lidu“ je konečně rozumný krok nejen pro obyčejné Řeky, ale ukazuje to cestu i ostatním.

Lauterbachová: Syriza může vyvolat vlnu, která pohne Evropou

Volbami v Řecku je asi poprvé vážně ohrožena dnešní podoba EU, která nedemokratickou cestou hájí zájmy finančních korporací a koncernů. Kurz eura k dolaru se okamžitě dál propadl, a s ním i koruna. 

Ať tak nebo tak, vítězství Syrizy v parlamentních volbách je impulsem, který dá Evropu do pohybu. Do středy již bude oznámena nová řecká vláda, protože jako partner v koalici se přidává euroskeptická strana ANEL, která je spíše pravicová, ale v opozici se Syrizou se osvědčila. Takže levice a pravice se spojuje proti většímu zlu. Tím je nedemokratická a fašismus na Ukrajině podporující bruselská elita. A pokud bude ministrem financí opravdu Yanis Varoufakis,  tak se máme na co těšit.

Syriza může vyvolat vlnu, která pohne Evropou. Přejme si, aby to byla cesta ke skutečné demokracii a cesta evoluční. Podporovat ji budou obdobné strany jako Podemos ve Španělsku, Hnutí 5 hvězd v Itálii. Ale asi ani Francie, Portugalsko a Irsko již nebudou zřejmě trpět další diktát MMF, ECB a EK.

Tím je asi poprvé vážně ohrožena dnešní podoba EU, která nedemokratickou cestou hájí zájmy finančních korporací a koncernů. Kurz eura k dolaru se okamžitě dál propadl, a s ním i koruna. Boj proti „deflaci“ bude tak dle ČNB trvat ještě delší dobu. Reálný kurz koruny se tedy může přiblížit 30 korunám za euro. Hle, jak skromní jsou Češi a ochotní pracovat za minimální mzdu 328 eur, kterou jim nadiktoval směnný kurz ČNB! V Řecku je minimální mzda 683 eur. A trhy, místo aby ocenily skromnost nevědomých Čechů, nás ještě potrestají tím, že nás zase okradou. Půjdeme demonstrovat před ČNB, nebo si necháme jako vždycky všechno líbit?

Warren Buffet už finančním trhům asi nevěří a neúčastní se orgií na akciové burze. Místo akcií nakupuje už přímo podíly ve firmách. Pyramida se začíná hroutit a diktát Trojky je v každém případě u konce, minimálně v Řecku. Politika úspor vedla k dalšímu uměle vynucenému zadlužování zemí jižní eurozóny a k hospodářské depresi a sociálním důsledkům z ní vyplývajícím. Ten, kdo ovládá tisk peněz, zotročuje národy a způsob emise peněz prostřednictvím dluhu soukromých bank, neumožňuje, aby se bez zadlužení státy mohly z problémů dostat.

Syriza nemůže slibovat, že bude plnit „domácí úkoly“, jak si představují finanční elity a přitom sníží nezaměstnanost a nastartuje hospodářský růst. Na druhé straně, pokud budou Řecku dluhy škrtnuty, bude moci začít nové kolo zadlužování pro banky. A o to jim jde. Co víc si mohou přát, když toxický odpad převezme Evropská centrální banka! Převzetí dluhů Evropskou centrální bankou a jejich následné odpuštění však znamená pouze dárek bankám na úkor hodnoty eura a vlastně i koruny. Tedy na náš účet.

Uvidíme, zda se Syriza stane tzv. „systémově relevantní politickou stranou“ jako koupení čeští socialisté, křesťané, či dokonce už vzhledem k přístupu k TTIP i komunisté. Bankrotu Řecka Tsipras zabránit nemůže. A setrvávání Řecka eurozóně dneška koncipované ve prospěch finančních elit – to nemůže vyléčit ekonomiku Řecka z dlouhodobého hlediska.

Šéf ODS Fiala: Odmítám islámskou Evropu a šíření nenávisti přistěhovalců k nám. Přestaňme se chovat sebevražedně.

Předseda ODS Petr Fiala odmítá, aby v Evropě vládlo islámské právo šaría. Muslimové mohou pokojně vyznávat svou víru, pokud nehlásají věci v rozporu s našimi zákony a základními západními hodnotami. Politika Západu šíření demokracie na Blízkém východě byla nešťastná. Musíme zabránit, aby nám Brusel určoval kvóty na imigranty a neexistuje automatické právo na imigraci. Evropa by si měla uvědomit své křesťanské kořeny, ze kterých vyrostla.

Zásadní otázka. Když se vede debata o islámském terorismu, problematice imigrace a tak dále, tak jedna část lidí říká, že islám za násilné věci nemůže, že za to může takzvaný islamismus, který je nějakou perverzí a zneužitím islámu pro politické účely, ale pak jsou lidé, například pan Konvička z iniciativy Islám v ČR nechceme, či bývalí muslimové jako Ayan Hirsi Ali či Ibn Waraq, kteří říkají, že to násilí je podstatou islámské nauky jako takové, že je to obsaženo v Koránu, že negativní věci jsou v právu šáría, kde za odpadlictví od islámu je trest smrti stejně jako za homosexualitu, ženy jsou považovány oproti mužům za podřadné bytosti. Dalším argumentem je, že prorok Mohamed od prvopočátků šířil islám ohněm a mečem a expanze islámu arabská i osmanská byla krutá q násilná. Takže existuje mírumilovný islám, nebo v samotném islámu jsou nebezpečné prvky?

Na toto neexistuje jednoduchá odpověď, pokud má být poctivá. U každého náboženství, které je založeno na nějaké knize, knihách či výrocích zakladatele, proroků a podobně do značné míry záleží na interpretaci těch textů. Říct a priori a úplně jednoduše, že islám je ve své podstatě násilný, je přílišné zjednodušení a není to pravda. Máme spoustu muslimů, kteří žijí mírumilovně a normálně. Problém je v tom, že nyní čelíme ideologii radikálního, militantního islámu. Čelíme ideologii, která se sice odvolává na náboženské základy, ale která má všechny parametry politického náboženství. Tato ideologie nás ohrožuje přímo a ohrožuje naší civilizaci. Problém je, že tato ideologie i ve svých nejbrutálnějších činech se odvolává na islám. S touto věcí si musíme poradit. Rád bych ale upozornil na hlasy zevnitř islámského světa, kdy někteří předáci jsou si tam stále víc vědomi toho, že jestli bude v očích ostatního světa islám chápan v činech a výrocích militantního islámu, tak to špatně dopadne.

Jaké hlasy?

Zde bych poukázal na egyptského prezidenta Sísího a jeho novoroční poselství, kde vyzval islámské učence, aby ukázali světu jinou interpretaci islámu, než je tato násilná. Takže není to jednoduchá věc. Není jednoduché rozlišovat, ale jde to. Uvedl bych příklad. Předseda frakce Evropských konzervativců a reformistů je britský věřící muslim. On sám vyzývá k boji proti militantnímu islámu. Vyzývá k integraci a říká, že všichni Britové musí sdílet britské hodnoty a že je nutné je k tomu nutit.

Vy jste ale řekl, že nechcete žít v islámské Evropě…

Když já mluvím o tom, že nechci žít v islámské Evropě, tak tím nemyslím tím, že chci žít v Evropě, kde nejsou muslimové. Ať tu jsou. A hlavně tu již jsou. Myslel jsem tím, že nechci žít v Evropě, která se řídí islámským právem a kde obětujeme naše civilizační hodnoty, o kterých jsem přesvědčen, že je to to nejlepší, co kdo v historii kdy dokázal.

Není problém, že čeští muslimští předáci jako Sáňka, Abbás či Alrawi, kteří se prezentují jako umírnění, sice odsoudili teroristické útoky, ale současně hovoří sami nebo vydávají publikace o tom, že právo šáría by mělo být závazné a úkolem muslima je usilovat o to, aby by byl nastolen islámský stát s islámským právem? Mohamed Abbás hájil kamenování žen, že je to slovo Boží… Není to také tak, že jistě existují mírumilovní muslimové, ale ti jimi jsou v rozporu či na úkor Koránu a islámu, že to je podobná věc, jako když existují pokřtění matrikoví katolíci, kteří fakticky věřícími nejsou a jdou do kostela na Vánoce a možná na Velikonoce a berou to spíš jako tradici? Není to tak, že agresivita muslimů klesá s mírou a intenzitou jejich vyznavačství islámu?

Ta otázka, kterou kladete, je na místě. Není na ní jednoduchá odpověď a jako civilizace, jako Evropané ji budeme hledat. Protože si musíme také uvědomit, že ty teroristické útoky nepáchají lidé ze zemí ovládaných radikálním islámem, ale to jsou lidé, kteří v Evropě žili, využívali místní sociální systém, často mají naše vzdělání, poznali naše hodnoty a odmítli je. A stoupenci radikálního islámu jsou mnohdy občany EU. Pokud někdo hlásá, že v této společnosti má platit islámské právo, tak jde proti zájmům a hodnotám naší civilizace. Pokud chce někdo vyznávat svou víru, může, ale nesmí ordinovat společnosti, co zde má být či si dělat výjimku z obecně platného řádu. Pokud nezačne evropská společnost přemýšlet nad hodnotami, na kterých sama stojí, tak budeme mít čím dál větší problém čelit tlaku radikalizujících islámských skupin, jejichž členů přibývá a kteří budou mít politické požadavky.

Když si to dáme do souvislosti s debatami, jestli může viset ve školách či veřejných prostorách kříž, kdy proběhly obrovské debaty v Itálii či Rakousku a byly o tom i rozsudky soudů, když si to dáme do souvislosti, jak dopadl kandidát na evropského komisaře Rocco Butiglione, který jenom řekl, že je přesvědčeným katolíkem a že si myslí to a to a zároveň dodal, že bude jako evropský komisař respektovat jiné názory, a stejně byl odstaven, a vedle toho připouštíme, aby zde někdo hlásal, že je správné kamenovat ženy s tím, že je to jeho právo to říkat, tak na to říkám ne. Chceme-li zachovat evropskou civilizaci a chceme-li se těšit toleranci a svobodě, kterou máme, tak ji musíme aktivně hájit na základě hodnot, na kterých vznikla, jinak to nemůže fungovat.

Debata v médiích se vede pouze ohledně islámského terorismu. Ale není to z hlediska integrace, jestli je vhodné, aby tady žil nějaký imigrant, málo? Není podmínka, že mě zrovna nevyhodí do vzduchu nebo nezastřelí, nedostačující? Zmíním dva faktory. První je věc identity. Já jako Čech, Evropan, křesťan, katolík jsem zvyklí, že na vesnici jsou kostelíky, ve velkých městech katedrály a vůbec by se mi nelíbilo, aby panorama tvořily mešity. Jsem přece původní obyvatel této země, jehož předkové zde žili po generace a chci zachovat kulturně-civilizační a národní ráz této země. Druhý faktor je, že problém s imigranty z muslimských zemí není jen, co se týče terorismu, ale často v těchto komunitách vidíme kriminalitu, asociální chování. Víme, že jenom během silvestrovské noci v Paříži shořelo tisíc aut, v městech s imigranty, například v Oslo, jsou často znásilňovány ženy, vidíme krádeže, žití na sociálních dávkách a nezaměstnanost…

Debata o imigraci musí být spojena s debatou o integraci. Že se tomu evropští politici dlouho vyhýbali, vedlo ke špatným koncům. Dnes se tomu již nevyhýbají. S překvapením sleduji, že když řeknu, abychom pomohli některým syrským uprchlíkům, ale přemýšlejme o tom, jak zde dlouho budou, co to znamená a jaké stanovíme pravidla hry, a pak začne pokřik o tom, že nechceme přijmout nemocné syrské děti, tak mě to upozorňuje na nepřipravenost na tu veřejnou debatu. To, co říkám já, říkají dnes již evropští politici naprosto běžně. Když jsem prohlásil, že multikulturalismus selhal, tak jsem to řekl jako prohlášení faktu a všichni to vědí. V českém mediálním prostoru se najednou rozvířila debatu, jak si mohu dovolit to říct. Všechny země, které podporovaly multikulturalismus, přiznaly, že multikulturalismus selhal a že to není cesta a že se musíme zabývat integrací. V Německu zjistili po útocích v New Yorku, že náboženské vzdělávání, které platil německý stát, bylo zneužíváno pro vedení k militantním postojům a nenávisti ke společnosti. S integrací a imigrací také souvisí naše pojetí sociálního státu.

V jakém smyslu?

Statistiky dokazují, že převážná část přistěhovalců v minulosti byli ekonomičtí imigranti. Využívali obrovských výhod našeho sociálního systému prakticky bez jakýchkoli našich požadavků. Pak žijí v uzavřených komunitách, v ghettech se radikalizují názory a nakonec ve druhé či třetí generaci nejsou potomci přistěhovalců integrovaní, ale naopak nenávidí naší společnost. Chci vyvrátit mýtus, kterým nás krmí levice a liberální intelektuálové, že ti lidé se k radikálnímu islámu hlásí proto, že žijí v bídě a jsou nevzdělaní. Toto je vyvráceno fakty. Oni mají vzdělání, nežijí v bídě, využívají všech výhod státu, studují, a přesto se k radikálnímu islámu hlásí. To není způsobeno jenom ekonomickými důvody. Marxistické vysvětlení nefunguje. Těch příčin je spousta.

Které například?

Jednou z nich je, že západní společnosti se přestaly věnovat něčemu, co bych nazval občanským vzděláváním, které by mělo základní hodnoty civilizace sdělovat a předávat. Bez uznávání těchto hodnot členy společnosti, nemůže fungovat demokratická společnost. My se ve výsledku nechováme tolerantně a velkoryse, my se chováme sebevražedně. Pokud demokracie, bez ohledu na to, kdo je jakéhokoli původu, nebude lidem vštěpovat základní demokratické hodnoty, pravidla hry a nebude je vést k úctě k demokratickým institucím a postupům, tak nemá šanci. Američané po druhé světové válce věnovali obrovskou pozornost – a můžeme si o tom myslet cokoli – politickému vzdělávání v Německu, protože byli přesvědčeni, že pokud u mladých lidí nedojde k rehabilitaci demokratických institucí a důvěru v ně, tak se ta změna nepovede. Na takové věci nesmíme rezignovat.

Vy jste mluvil o nebezpečí radikálního islámu a o tom, že máme vynucovat naše základní hodnoty. Neměly by státní orgány více sledovat, co v těch mešitách děje a káže? Bývalý český muslim Lukáš Lhoťan napsal knihu Islám a islamismus v ČR, kde dokazuje, že české mešity jsou napojené na Saudskou Arábii a jsou odtud i financované. Tam je wahhábistický islám, který je velmi radikální či fundamentalistický a pak se takové věci hlásají i v českých mešitách. Nemělo by se tedy zabránit tomu, aby se tam hlásala nenávist vůči západní civilizaci a vůči západním hodnotám a aby se tam propagovalo právo šáría?

Měřme všem stejným metrem. Pokud někomu bráníme, aby hlásal protidemokratické věci a aby vyzýval k násilné likvidaci a bojujeme proti takzvanému pravicovému či levicovému extremismu, tak musíme bojovat i proti tomuto typu extremismu. Prostě musíme. To není nic proti náboženské svobodě. Kdybyste se mě zeptal, mají-li se sledovat jenom mešity, tak bych řekl, že ne. Ale pokud byste se měl zeptal, zda se mají sledovat všechna shromáždění, kde se vyzývá k násilí vůči této společnosti a kde se hlásá popírání práv a svobod, tak odpovím ano. A pokud se něco takového děje v mešitách a pokud máme informace, že tam dochází k radikalizaci, tak je opravdu potřeba se tím zabývat.

Jsem pro občanský princip. Pravidla mají platit pro všechny. Problémem západní společnosti je, že na vymáhání těchto pravidel rezignujeme tam, kde narazíme na odpor. Takže to vymáháme jen po těch, kteří zákony dodržují a u nichž je snadné to vymáhat. A když narazíme na komunitu, která pravidla respektovat nechce, tak často mávneme rukou. To je nebezpečné. Musíme po všech požadovat dodržování pravidel hry.

A jak se tedy stavíte ke stavbě těch mešit?

Když teď řeknu, že tu nemáme mít mešity, protože tu máme mít kostely, tak budou druhý den titulky, jak jsem nenávistný vůči islámu. Toto je ale debata, kterou nemusíme vymýšlet. V řadě zemí kolem nás tato debata proběhla a jsou různá řešení. V některých zemích smí být mešita, ale nesmí tam být minaret. Právě proto, že máme nějakou historii, tradici, charakter krajiny a tak dále. A je to i v zemích, které jsou velmi tolerantní. Jinde se rozhodli jinak. Tato debata je na místě. Nikomu nemusíte bránit ve vyznávání víry, když mu dovolíte mít modlitebnu a žít jeho způsob života. Ale ve chvíli, kdy on řekne: „Nad tímto městem se musí tyčit symbol islámu, mé víry“, tak vy můžete říct: „Tak to tedy ne.“ A je to naprosto demokratická legitimní debata.

Prezident Miloš Zeman teď řekl, že lidé by měli žít primárně v zemích, odkud pochází. Exprezident Klaus před časem napsal něco v tom smyslu, že neexistuje žádné právo na imigraci a právo potulovat se kdekoli po světě, kde se mi zamane. Řekl, že existuje právo emigrovat…

Právo na emigraci existuje a když jsou lidé někde pronásledováni a je tam ohrožována jejich základní životní existence a utečou, tak ty další země by jim měly nějak pomoci. Já jsem říkal, že syrským uprchlíkům máme poskytnout pomoc, ale nemusí tu zůstat trvale. Můžou tu být řadu let, než skončí konflikt v Sýrii a pak uvidíme. Ti, kteří budou moci, odejdou zpět a pokud zde bude někdo s novou rodinou či to bude lékař, kterého budeme potřebovat, tak ať se integruje. Ale automaticky přijímat skupiny lidí, které zde budou žít pořád, nevidím smysluplné ani pro ty lidi. Můj strýc s tetou emigrovali na konci šedesátých let do Kanady a na začátku devadesátých let, když mohli, tak se vrátili zpět do vlasti, i když se vrátili do mnohem horších podmínek. Vrátili se do své země. Tohle je přece přirozené. A nechápu, proč by to mělo být jinak. Debata o syrských uprchlících, jak je v médiích občas vedena, pokládám za pokryteckou.

Proč?

V místě konfliktu žijí v šílených podmínkách statisíce lidí. A jestliže přijeme 15, 130 či 100 rodin a na základě toho si řekneme, jak jsme se skvělí a jak se staráme, je to vědomá lež. Jestli máme opravdu pomoci uprchlíkům, tak jim pomáhejme v zemích, kam utekli a v zemích, kde jsou, pomáhejme uprchlickým táborům. Tvrdím, že jako v podstatě bohatá země tu povinnost máme a ten region nás zajímá. Ale my stejně nedokážeme přijmout všechny. Když tady dáme třeba 50 milionů na pomoc uprchlíků u nás, dlouho to nevydrží, ale když je pošleme tam, tak to má mnohonásobně větší význam a efekt. Humanitární akce v místě konfliktu jsou nejúčinnější.

Není odpovědnost také na sousedech těchto zemí. Na bohatých arabských a islámských zemích, které jsou těm uprchlíkům, s výjimkou křesťanů, etnicky, nábožensky a kulturně blízké? Když je konflikt na Ukrajině, tak uprchlíci jdou buď do Ruska, nebo k nám. Neutíkají do Saudské Arábie, Kataru či Spojených arabských emirátů, protože my jsme jim bližší. Proč nemají bohatí Arabové a muslimové převzít větší odpovědnost za své soukmenovce?

To by měli, ale to bychom s nimi museli intenzivněji jednat a naše politika vůči tomuto regionu by musela vypadat jinak. To, co dělal Západ ve vztahu k arabskému jaru a podobně, to bylo nešťastné. A i nyní, pokud chceme porazit Islámský stát, tak musíme zvažovat vojenskou pozemní intervenci. Bombardování a pomoc Kurdům nestačí. A to bychom měli udělat ne proto, abychom vyváželi demokracii, ale abychom se chránili. My jsme pomohli svrhnout Kaddáfího režim. Jaký máme výsledek? Máme rozbitou Libyi, kde se dějí hrůzné věci, a nic pozitivního. Všichni, kdo tu zemi znali, před tím varovali. V Egyptě padnul Mubarakův režim. Zaváděli jsme tam demokracii. Ale v těchto zemích nejsou vhodné podmínky pro demokracii. Nastoupilo tam Muslimské bratrstvo. Sísí udělal vojenský převrat. A teď je tam pokračování Mubarakova režimu v jiné podobě. A to to ještě dobře dopadlo.

V rozvráceném Iráku a Sýrii operuje skupina, která je nebezpečnější než cokoli, co kdy na Blízkém východě bylo a která ohrožuje i nás. Pojem Blízký východ vychází z toho, že to je území „blízko“ nám. Takže se nás ta oblast týká. Dnes je tam největší katastrofa, která tam kdy byla. Po léta tam jsou vyvražďování křesťané. Před třiceti lety se to nedělo. Žili tam po staletí v nějakých komunitách, které byly respektovány. Tady musíme aktivně vystoupit proti Islámském státu a nesvrhávat každý režim, který nevypadá jako západní demokracie a spolupracovat musíme s těmi umírněnými. Umírněný je ten, který neexpanduje, nepodporuje terorismus po celém světě, drží se ve svých hranicích. Řada politiků naivně uvěřila ideologiím, že na Blízkém východě dokážeme během pár let vytvořit fungující demokratické systémy. K demokracii nestačí volby, ale potřebujete mít kulturní, sociální a další podmínky, které tam nejsou. Západ si nemůže dovolit rozpad a destabilizaci celého Blízkého východu a severní Afriky. To nás extrémně ohrožuje.

Jsme členy EU a Schengenu. Tlačí se na společnou imigrační politiku a kvóty. V Lisabonské smlouvě se píše o řízení migračních toků na základě společné solidarity. Není volný pohyb osob bez hraničních kontrol rizikem? Tím nikdo nechce stavět drátěné ploty a rušit bezvízový styk. Jestli to není příliš vysoká cena, že ušetříme deset minut na hranicích a že nemusíme ukázat pas, když ztrácíme kontrolu, kdo k nám jde a když nám hrozí kvóty na imigranty… Představte si, že já napíšu něco negativního o islámu. Nějaký český radikální muslim to předá bratřím třeba do Německa. A přijede sem nějaké komando přes hranice, aniž by někdo zkontroloval, jestli to nejsou rizikové osoby v nějaké databázi či nejsou hledané… Nesnižují tato rizika kouzlo Evropské unie?

Myšlenka kvót je šílená. Různé země mají různou absorpční schopnost. Když si někdo v Bruselu představuje, že bude přidělovat dle nějakých parametrů imigranty do jednotlivých zemí, tak je to scestné. Proto jsme chtěli vyvolat debatu ve sněmovně s vládou, jakou má imigrační politiku a zeptat se, zda náhodou přijetí syrských rodin není prvním krokem k realizaci kvót. I na syrské uprchlíky se dle některých nápadu měly přidělovat kvóty. Pokud jde o kvóty, tak doufám, že ten návrh nebude schválen.

To, co říkáte, je bolestná otázka. Já dlouhodobě říkám, že pro mě má evropská integrace smysl ve čtyřech svobodách a že považuji za dost nešťastnou postupující politickou a byrokratickou integraci. Představa volného pohybu osob, jak tomu bylo i v 19. století, je dobrá. Ale vyžaduje, že tento prostor má výborně chráněné vnější hranice. Ta rizika, o kterých mluvíte, existují. Radikální islám se nás týká už jen kvůli tomu, že existuje Schengenský prostor. A nemusíte kvůli tomu ani číst prohlášení představitelů Islámského státu, dle kterého jsme všichni bezvěrci hodni vyvraždění. A ti nerozlišují, zda je někdo Francouz, Čech nebo Dán. Někteří lidé namítají, že máme málo imigrantů. Vidíme Maďarsko nedaleko, podobná země, relativně uzavřená, složitý jazyk. Za rok 2013 dvojnásobný počet imigrantů. Je iluze, že se České republice problémy s imigrací musí vyhnout.

Zavedení hranic uvnitř Schengenu bych viděl jako poslední krok. Musely by pro to být extrémní důvody a bylo by to velmi složité. Pokud jde o pařížské atentáty, tak je hrozivé, že ti lidé žili ve Francii a že bezpečnostní složky ty lidi znaly a vědělo se, že k tomu inklinují. Německá kancléřka, britský premiér nyní říkají, že občanům, kteří se dostanou do styku s radikálním islámem, seberou pas nebo odeberou občanky. Ale vždy, když se uvažuje o větší bezpečnosti, současně se uvažuje o menší svobodě. Je potřeba to hodně zvažovat. Nejsou jednoduché odpovědi. Dnes potřebujete na letištích dvě hodina k odbavení a kontrolám, před dvaceti lety to bylo za půl hodiny. Teď si musíme jako společnost říct, zda chceme riskovat, že to letadlo někdo vyhodí do vzduchu a zda budeme absolvovat to sledování a kontrolování občanů. Na to nejsou jednoduché odpovědi.

Ta nová, turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu!

Pravidelní čtenáři serveru Eurabia si snad ještě vzpomínají na moje dopisy z Moskvy, z Ukrajiny a z Paříže, uveřejněné během roku 2014.Přikládám nyní ještě dopis z Německa – i když jsem tam teď vykonal pouze velmi krátký pobyt.

Německo je velmi krásná, dobře organizovaná, blahobytná země. Mnoho Čechů má vůči Německu dost ambivalentní postoj. Na jedné straně je tu určitý obdiv, ba závist, německých úspěchů. Na druhé straně přetrvává určitý, snad ne vždy vědomý, odpor vůči Němcům. Byl vytvářen nejen generacemi českých obchodníků a podnikatelů, bojujících s německou konkurencí, ale i generacemi vzdělanců, usilujících o zachování našeho jazyka a kultury. A byl samozřejmě posilován tradiční německou povýšeností vůči Čechům i ostatním slovanským národům.

Lidí mladších generací se tato problematika třeba už tolik netýká. Já osobně jsem se narodil za Protektorátu. Začínal jsem svou existenci v útrobách své matky v době Heydrichiády. Možná něco z úzkosti, kterou tehdy prožívala, se nějak prostřednictvím jejích hormonů zapsalo do mého podvědomí. Nyní jsem v Německu navštívil, mimo jiné, obec Reinhardsdorf. A samozřejmě jsem si okamžitě vybavil, že křestní jméno říšského protektora Heydricha bylo právě Reinhard.

Mnozí si asi říkají: „Co nám tu ten starý pán vykládá. My už s tím vším přeci nemáme nic společného. My jsme už dvacet pět let občany svobodného stát, jehož bezpečí je zajištěno členstvím v Severoatlantickém paktu a v Evropské unii.“

Řekl bych k tomu, že hlavní chybou mnoha lidí je, že si těžko dovedou představit, že by se svět, na který jsou zvyklí, mohl najednou rychle změnit.

Při tom všichni vědí, že islamizace západní Evropy pokračuje velmi rychle. Psal jsem dlouze o islamizaci Francie. Možná ale, že islamizace Německa představuje ještě větší nebezpečí.

Vzpomínám si na jeden článek, jehož autor říkal, že současný turecký režim je ještě nebezpečnější, nežli ten v Íránu. Tam už se islámská republika mnoha lidem začíná znechucovat. V Turecku prý naopak islamisté postupují pomalu, ale jistě. Skutečně přesvědčují, místo aby nutili.

Víme, že nejpočetnější muslimské obyvatelstvo Německa tvoří Turci. Německý a turecký národ se dobře doplňují. Oba se v historii dlouho projevovaly jako agresivní a dobyvačné. Byly spojenci za první světové války. Osmanský chalifát spáchal tehdy první genocidu dvacátého století, genocidu Arménů – shodou okolností prvního národa, který jako celek kdysi přijal křesťanství. Osmanská říše byla tenkrát zcela závislá na Německu. To se ale nikterak nesnažilo genocidě zabránit.

Víme také, že politik, který nese největší zodpovědnost za jmenování Hitlera říšským kancléřem, byl jeho předchůdce Franz von Papen. Ten byl za první světové války na Blízkém Východě velitelem štábu čtvrté osmanské armády, bojující s německou pomocí proti Britům. Později, během druhé světové války, byl velvyslancem v Turecké republice. Ta byla tehdy oficiálně neutrální. Přesto ale poslala své poradce pomáhat Němcům organisovat spolupráci s muslimskými národy jako krymští Tataři nebo Čečenci, na územích okupovaných Třetí říší.

Ale vazby nacistů s islámem byly ještě daleko hlubší. Víme, že Rudolf Hess, jeden z prvních spolupracovníků Hitlera, později jeho ministr a zástupce ve vedení nacistické strany, se narodil a vyrostl v Egyptě. Mnoho autorů zvažovalo, do jaké míry islám, se svou dobyvačností a kultem násilí, ovlivnil Hessův pohled na svět. Heinrich Himmler, šéf SS a Gestapa, v dětství katolický ministrant, v dospělosti pravidelně četl Korán.

Mnoho muslimů, jako budoucí egyptský prezident Anvar Sadat, nebo tuniský prezident Habíb Burgiba, spolupracovalo s nacisty. Irák se za války postavil na stranu nacistického Německa a v Bagdadu došlo k velkému masakru Židů. Po dobytí země Brity a jejich spojenci, irácký ministerský předseda Rašíd Ali El Gajlani uprchl do Berlína, spolu s velkým jeruzalémským muftím Hadž Amínem El Husejním. Ten byl přijat Hitlerem a pak organizoval muslimské divize SS v okupované Jugoslávii. V roce 1948 se stal hlavním vůdcem arabské správy pásma Gaza.

Před několika lety jsem navštívil město Ramallah u Jeruzaléma, kde sídlí autonomní palestinská správa. Hlavní třída tam nese jméno Amín Husejní. Možná o tom rozhodl jeho slavný příbuzný Jásir Arafat (jehož skutečné příjmení bylo též Husejní). Projel jsem čtyřmi kontinenty, ale musel jsem dojet na předměstí Jeruzaléma, abych mohl vidět ulici nesoucí jméno nacistického válečného zločince.

To svědčí o tom, že problematika o které píši se netýká jenom minulosti. Síly, které před sedmdesáti lety spáchaly tolik zla, nezanikly. Jenom se představují jiným způsobem.

Bývalí nacisté, kteří věřili, že existuje jenom právo silnějšího, se po prohrané válce snažili ztotožnit s vítězi. Nebyli lepší komunisté, než ti ve východním Německu a lepší demokraté, než ti v západním Německu. Masa obyčejných občanů Spolkové republiky se po letech strádání a utrpení ráda nechala vézt k radostem konzumní společnosti. Se vším, co tato forma společnosti s sebou nese. První evropskou zemí, ve které se zhroutila porodnost, byla Spolková republika.

Může se zdát paranoické tvrdit, že Wotan, starý germánský bůh války, ještě nezemřel, že jenom dlouho spí. Ale možná, že ho probudí právě setkání s muslimským Alláhem.

Víme, že Adolf Hitler na konci svého života trpce litoval, že nerozvinul radikálnější spolupráci s muslimským světem. Bránily mu v tom ohledy na jeho spojence: na Mussoliniho Itálii, Pétainovu Francii, Francovo Španělsko. Před svou smrtí prý Hitler říkal, že tito spojenci mu stejně moc nepomohli a že kdyby se plně spojil s muslimy, byl by válku vyhrál.

Co kdyby se z nejžhavějších hlubin pekla ještě Hitlerův duch volal: „Deutschland, erwache!“ (Německo, probuď se!) Co kdyby říkal: „Udělejte, co jsem nebyl schopen udělat já. Spojte se s muslimy, především s Turky. Ti byli našimi dobrými spojenci v letech 1914-1918. Dnes mají početné rodiny, jsou pracovití a ukáznění. Drží se svých bojových tradic, povinnosti svaté války jejich proroka Mohameda i tradic tureckých a tatarských dobyvatelů, kteří vytvořili obrovské říše. Na Kypru nedávno udělali z Řeků rychle fašírku a to byl jenom skromný začátek.

Samozřejmě, Němci musí dál vézt hospodářství Evropy. Musí rozhodovat o investicích, o sociální politice, řídit evropskou měnu. S tím, že německé ženy provdané za Turky se zase naučí rodit a vychovávat děti. Ta nová, turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu!“

Někdo se může smát, že mám mnoho představivosti. Víme ale, že mnoho německých podnikatelů i politiků usiluje o vstup Turecka do Evropské unie. O tom řekl bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing, že by to neznamenalo nic menšího, než konec Evropské unie. Možná se tak vyjádřil proto, že se cítil vinným za to, že kdysi uzákonil příchod žen a dětí přistěhovalých pracujících do Francie. Tím rozpoutal proces, na jehož konci bude možná zánik francouzského národa.

Pro Čechy je ovšem podstatnější budoucnost Německa, nežli budoucnost Francie. Češi žijí mezi Německem a Tureckem. A všechny slovanské národy žijí mezi Německem a rozsáhlým prostorem, obývaným turko-tatarskými národy. Jde o obrovský celek, táhnoucí se od Balkánu přes Malou Asii a Kavkaz na východ. Zahrnuje prakticky celou střední Asii, velké části Ruské federace a západní území Číny, tradičně zvané Sin-kiang, nebo též čínský Turkestán. V Turecku existuje významné panturánské hnutí, usilující o sjednocení všech těchto zemí pod vedením Ankary.

O tom všem české sdělovací prostředky vůbec neinformují. Také nelze říci, že informují objektivně o současném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Je nepochybné, že svojí současnou politikou Rusko narušuje mezinárodní řád, který byl vytvořen po konci studení války. Na druhé straně určitě není v českém národním zájmu, aby Rusko bylo úplně slabé a bezvýznamné. Spíš než dokazovat naší věrnost západním spojencům a udržovat vzpomínky na sovětskou invazi roku 1968 se mi zdá pozitivní hledat možnosti kompromisu a usmíření mezi Ukrajinou a Ruskem. A především nezapomínat odkud přichází ta hlavní hrozba. Sovětský svaz okupoval Československo něco víc než dvě desetiletí. Osmanský chalifát okupoval část Slovenska skoro dvě staletí.

Možná, že je to přece jenom užitečné učit se dobře dějepis.

CETA,TTIP, TiSA – dohody o nichž mnoho nevíme. V čem tkví jejich nebezpečí?

6. listopadu se konala Mezinárodní konference na téma Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) http://akce.vse.cz/detail/3504

O TTIP se nejčastěji hovoří pouze jako o obchodní dohodě. Poněkud zaráží to, že největší obchodní dohoda planety pro 820 milionů obyvatel EU a USA není nijak zvlášť medializovaná. Zdá se, že strategie odvádění pozornosti od podstatných problémů a změn řízených politickými a ekonomickými elitami, která využívá techniky zahlcování veřejnosti bezvýznamnými informacemi, slaví pozoruhodné úspěchy. Lidé musí být neustále něčím zaneprázdněni, aby neměli čas na přemýšlení.

Obdobná dohoda CETA (Kanada – EU), lakmusový papírek pro dohodu TTIP, už je úplně stranou pozornosti ač je vyjednána a měla by se ratifikovat v nejbližších dnech. ČR – pokud vím vyměnila slib ratifikace této dohody za bezvízový režim s Kanadou. A pokud je mi známo, tak se proti dohodě CETA ozvali pouze Piráti, protože její součástí jsou ustanovení, která už EU jednou v podobě dohody ACTA odmítla.

Že se vyjednává další dohoda TiSA (The Trade in Services Agreement) o službách, je už úplně mimo zorné pole veřejnosti. Je zvláštní, jak se promíchávají zájmy států se zájmy korporací. To je to skryté jádro pudla. Dnes už je přece nad slunce jasnější, že v USA vládne korporátní systém a politici jsou pouze placeným nástrojem korporací k prosazování jejich zájmů. Jmenované smlouvy se uzavírají z iniciativy států, ale jsou psány pérem korporací.

Nevyjadřují zájmy národních států, ale výhradně zájmy korporací. Základní informace o dohodě TTIP najde zvídavý čtenář zde: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/transatlanticka-dohoda-o-obchodu-a-investicich-mezi-eu-a-usa-ttip-41079.html

V této informaci jsou zdůrazněny především klady navrhovaného řešení. Patří mezi ně volný obchod a to, že vytvoří nová pracovní místa. Problém ovšem je, že to nelze potvrdit ani teoreticky ani prakticky. Volný obchod neslouží v žádném případě k naplňování sociálních cílů. Otevírání se mezinárodní dělbě práce představuje pro každou zemi zásadní změnu, která vede k přesunům kapitálu, znejistění dosud místní ekonomiky a šokům společnosti. Vzpomeňte na zážitky z počátku devadesátých let!

Volný obchod je hra na vítěze a jenom nejsilnějším přináší užitek. Přestože může být výsledek pro celou zemi nakonec kladný, bude mezi společnost rozložen dosti nerovnoměrně. Argumentace odstraněním cel není korektní, protože jak USA, tak EU, které mají zahrnovat TTIP, jsou členy Světové obchodní organizace (WTO) a jejich vzájemné celní zatížení je již nyní velice nízké. I kdyby byla vzájemná cla snížena na nulu, bude to jen velmi malý rozdíl oproti současnému stavu, bez většího ekonomického dopadu. O cla tedy docela určitě nejde, protože ta jsou mizivá.

Logicky se tak přesouváme k překážkám netarifního charakteru. Překážka obchodu je velice široký pojem. Jsou jimi i různé zdravotní a jiné certifikáty a povolení a samozřejmě i sociálního charakteru. Kolizím bude těžko možné zabránit. Je totiž obtížné jednoznačně určit, kdy se jedná o snahu ochránit obyvatelstvo před nějakými škodlivými dopady a kdy se jedná o protekcionistické opatření obchodníků.

A tak nastupují obavy z odstranění, či snížení evropských standardů. Vždyť americké buď neexistují vůbec nebo jsou podstatně nižší než je zvykem ve staré dobré Evropě. Není divu, že evropské občanské organizace bijí na poplach – proč by Spojené státy, neboť iniciativa vzešla od nich, měly takový zájem na uzavření dohody s EU, kdyby nepožadovaly akceptaci svých, mnohem nižších standardů? Že by manažeři nadnárodních korporací toužili po vyšších sociálních standardech EU? Náměstek ministra průmyslu a obchodu Vladimír Bärtl vypráví pohádky, když říká „Otevírání veřejných zakázek přináší výhody oběma stranám.Odstranění překážek, jako je legislativa Buy American, zajistí USA přístup k levnějším produktům, které nejsou tradičně v USA vyráběny,“ (http://www.mpo.cz/dokument153944.html). Jenže Act Buy Americana je o něčem jiném. Je uplatňován již od minulého století.

Přežil i podpis USA na Všeobecné dohodě o clech a obchodu a založení Světové obchodní organizace, ačkoli jedním ze základních principů mezinárodního obchodu je podle WTO princip tzv. národního zacházení. Národní zacházení znamená, že se zachází se zahraničním zbožím, službami a subjekty (pokud jsou již legálně na území státu) jako s národními, bez diskriminace nebo upřednostňování. Buy American Act, ukládající kupovat přednostně americké produkty, by se tedy mohl zdát v rozporu s tímto principem. Je třeba však tento zákon prostudovat. Neplatí totiž pro jakékoliv nákupy, vztahuje se výlučně na takové projekty, které financuje federální vláda. Že by to nezajímalo korporace? A v projektu americké federální vlády se uplatnil český obchodník?

Samozřejmě, že svou roli hraje také vrcholná geopolitika. Vedle dohody TTIP jednají USA také o dohodě TPP (Trans Pacific Partnership), která se týká asijských zemí mimo země dohody BRICS. Obě dvě dohody sledují několik cílů. Jednak dostat do ekonomického vlivu amerických korporací členy EU a odříznout Evropu od Ruska. U dohody Trans Pacific Partnership pak jde o oslabení Číny, neboť TPP se koncentruje na země, které v posledních letech více obchodují s Čínou, než s USA. Patří k nim především Japonsko a Austrálie. Oba dva návrhy jsou propracované jedním politickým záměrem. Nabízejí zachování zóny, která bude donucena akceptovat americké dolary, čímž budou moci Spojené státy dál kumulovat dluh. Spojené státy se tak snaží udržet svůj ekonomický vliv, kontrolu nad kapitálem.

Tak prý volný obchod přináší nová pracovní místa. Je to častá politická fráze, kterou však není možné prokázat. Je možné se podívat na existující velké a významné zóny volného obchodu. Kritici uvádějí často dohodu mezi Jižní Koreou a USA, která měla vytvořit velké množství pracovních míst, ale v reálu se tato optimistická očekávání nenaplnila. Efektivita skutečně neznamená vznik nových pracovních míst, jako spíš nárůst mezd v silných odvětvích a naopak zánik odvětví, která jsou zkrátka „nekonkurenceschopná“ třeba tím, že je zaveden sociální nástroj minimální mzdy. Dalším příkladem je Severoamerická zóna volného obchodu (NAFTA). Znamenala deindustrializaci a ztrátu milionů pracovních míst v USA a rozvrácení mexického zemědělství masovým importem americké dotované kukuřice. Všechny existující statistiky prokazují prostě opak deklarovaných účinků. Volný obchod je především nástroj efektivity a specializace. Jiná otázka je, jestli tuto specializaci vůbec požadovat za žádoucí. „Banánové“ republiky jsou víc než poučným příkladem.

Smlouvy TTIP i CETA jsou aktivisty nejčastěji kritizovány proto, že stanovují řešení i budoucích kolizí nadnárodními rozhodčími komisemi ISDS (Investor-state dispute settlement), které vlastně obcházejí demokratické principy soudní moci. Tento mechanismus je kritizován i z vládních kruhů německé a francouzské vlády, protože to staví národní stát do podřízené pozice. Ten nástroj už z jiných smluvních ujednání existuje a má své výsledky . Například tabákový gigant Philip Morris žaluje australskou vládu o miliardy dolarů, protože společnosti vznikly prodejní ztráty zákonem, který stanovuje jednoduchý prostý obal pro cigarety všech značek.

Podle ustanovení tohoto nástroje ve Smlouvě o energetické chartě, švédská energetická společnost Vattenfall žalovala Německo pro odstoupení od jaderné energetiky o 3,7 miliardy eur a francouzská společnost Veolia požaduje na egyptské vládě odškodnění za ohrožení svých zisků, protože vláda zvýšila minimální mzdu.

Jednání o atlantické partnerství (Trans Atlantic obchodní a investiční partnerství, TTIP) se staly jedním z nejvíce diskutovaných politických témat v Evropě. TTIP znamená zavedení nové charty práv pro nadnárodní společnosti, kterým zaručuje dříve netušené možnosti „převálcovat“ stát a ve jménu „volného“ obchodu ohrozit standardy práce, ochrany životního prostředí a bezpečnosti potravin. Ve většině evropských zemí již existují protestní hnutí proti TTIP jako přímé hrozby zbytku demokracie na evropském kontinentě. V ČR toto téma zdvihlo hnutí ProAlt prezentované ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, ale výrazný dopad do veřejnosti jsem zatím nezaznamenal.

Stanovisko oficiálních kruhů je prodohodové. Česká republika chce, aby současná bilaterální dohoda s USA o ochraně investic byla nahrazena dohodou o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP). Současná dohoda o ochraně investic z 90. let je pro ČR podle ministerstva nevýhodná. Požadavek vyjádřil ministr financí Andrej Babiš po setkání s hlavním vyjednavačem dohody TTIP a ředitelem Generálního ředitelství pro obchod při Evropské komisi Ignaciem Garciou Bercerem. „Uvědomujeme si, že jde o dohodu mimořádného významu, která usnadní přístup malých a středních firem z České republiky na americký trh, kde v současnosti naráží na překážky nejen celní, ale i regulatorní a byrokratické. Netarifní překážky jsou komplikací například pro automobilový průmysl, který je pilířem naší ekonomiky,“ uvedl Babiš.

Analýza dopadů případné dohody na ČR se podle ministerstva připravuje. „Podle některých odhadů by ČR mohla očekávat 0,2procentní až 2,6procentní růst HDP a vznik 6000 až 20.000 pracovních míst,“ uvedlo ministerstvo financí. Existuje sice analýza, kterou vydala Asociace pro mezinárodní otázky, a která doporučuje vyjednavačům smlouvy, aby opustili kontroverzní Dohodu o sporech mezi investory a a státy (ISDS) http://www.amo.cz/download.php?group=produkty1_soubory&id=632

Pro běžného čtenáře je ale obtížné se problematice orientovat už i proto, že zmíněná analýza je v angličtině a české analýzy dopadu na společnost neexistují. Na německém portálu http://www.mehr-demokratie.de/ jsem našel stručné shrnutí předpokládaných dopadů na spolkové země a obce. Vzhledem ke geografické a národnostní blízkosti by mohlo navodit alespoň přibližnou představu těchto dopadů u nás. Bohužel jsem nenašel link odkud jsem to stáhnul, tak jsem to umístil sem – http://www.kyslinger.info/ttip.pdf Pro ty, jež nevládnou němčinou jsem se pokusil o překlad, který následuje.

Dohoda TTIP z hlediska komunity: Sledujte dopad dohody o transatlantickém obchodu a investičním partnerství pro spolkové země a obce

Krátké shrnutí

Od července 2013 Evropská unie vyjednává s USA o obchodní a investiční dohodě TTIP (Trans Atlantic Trade and Investment Partnership). TTIP se dotýká mnoha oblastí, v nichž spolkové země a obce mají své vlastní kompetence. Široké a obecně velmi důležité spektrum úloh zemských a obecních zastupitelských orgánů ospravedlňuje požadavek je aktivně zapojit do jednání o přijetí TTIP. Ale to se nestalo. Stejně jako není odpovězeno na velkou část otevřených otázek zástupitelů o obsahu, rozsahu a možných důsledcích této smlouvy.

Tato krátká studie Thomase Fritze osvětluje možné důsledky obchodní dohody mezi EU a USA, na spolkové země a obce. Analýza je založena na uniklých dokumentech a mandátu pro jednání Evropské komise, jakož i textovém znění návrhů jednotlivých kapitol a příloh.

Kromě toho bylo dokončeno vyjednávání znění dohody mezi EU a Kanadou, CETA, která je považována za předlohu dohody TTIP. Kapitola o ochraně investic v dohodě CETA například sloužila komisi jako podklad pro veřejnou konzultaci o ochraně investic v TTIP. Dále byly použity kapitoly dotace a výběrové řízení z dohody CETA, protože k těmto otázkám zatím žádné dokumenty dohody TTIP neunikly.

TTIP je podle všech veřejných vyjádření vyjednavačů ještě rozsáhlejší než CETA. Ale i CETA hrozí propašovat TTIP „zadními vrátky“, protože americké společnosti mohou ustanovení CETA využívat pobočkami v Kanadě. Ratifikaci dohody CETA již nestojí nic v cestě a začíná teď, na podzim 2014.

Výsledky ve zkratce

1. Opatření zemí a obcí, která mají vliv na obchodní zájmy transatlantických aktivních investorů by mohli vést k nároku na vyrovnání mezinárodní arbitráží TTIP. K tomu určené rozhodčí orgány ve sporu investor kontra stát již proběhly i v minulosti, aby řešily místní nebo regionální rozhodnutí, zejména proti požadavkům ochrany životního prostředí, licenčním podmínkám, nebo zamítnutí provozní licence. Vzhledem k velmi vysokým transatlantickým investicím, spadajícím pod režim ochrany investic, může počet těchto žalob výrazně stoupnout. V tomto řízení obvykle rozhodují v roli rozhodců komerční právníci. Rozhodčí řízení neexistencí opravných prostředků srovnatelných s legitimitou řádného soudu obchází základní demokratické nástroje práva.

2. Plánovaná kapitola TTIP o službách a investicích ovlivňuje svrchovaná práva zemí a obcí svobodně organizovat přístup na trh, zákaz diskriminace a ochrany investičních pravidel. Opatření, jako je omezení komerce nebo ochrana proti nekalé konkurenci, příjem kampeliček nebo ochrana nájemníků, mohou být pod tlakem, že budou označena jako porušení dohody TTIP.

Bude-li přidána zastřešující klausule, tak jak je obsažena v prvním návrhu TTIP, tak všechny smluvní nebo zákonné závazky smluvních aktérů s transatlantickými investory podléhají režimu ochrany investic. Běžné smluvní spory – i ze smluv, které nemají mezinárodní konsekvence – by se tak povýšili na úroveň mezinárodní obchodní dohody. Střety v obcích kvůli stavebním projektům by tak mohly mít za následek žalobu před mezinárodním rozhodčím tribunálem.

3. Protože neexistuje žádná výjimka zájmů dohody TTIP, je třeba se obávat jakékoliv další privatizace veřejných služeb. Doložka o výjimkách obsažená v první verzi EU seznamu závazků k veřejným službám („veřejné služby“) obsahuje příliš mnoho mezer, aby je mohla účinně chránit. To otevírá privátním společnostem nesčetné možností, jak zasáhnout proti konkurenci ze strany obecních nebo i dalších, ve veřejných zakázkách působících soukromých společností. To by mohly zneužít velké evropské dodavatelské společnosti s kancelářemi ve Spojených státech k stížnostem na požadavek německých měst o místě podnikání. Dohoda prosazuje tzv. princip zachování současného stavu a ustanovení, že nelze zvrátit jednosměrný průběh privatizace , aby nedošlo k porušení smlouvy.

4. Zatím nebyla předložena žádná podrobnější zpráva TTIP koncepce, která by umožnila spolehlivou výpověď o budoucí struktuře dotačních pravidel. Následuje-li ale dohoda TTIP vzor smlouvy EU s Kanadou (CETA), jsou náhrady (dotace) za veřejné služby napadnutelné. Tak, mimo jiné, je třeba se obávat, aby dotace veřejné služby nebyla považována za „nepřímé vyvlastnění“ – což je možnost, kterou dohoda CETA nevylučuje. Soukromí poskytovatelé, jako jsou velké řetězce nemocnic, které již nyní žalují vyrovnávací příspěvek obcí, by takovou doložku mohly zneužít.

Příklad: Spolkový svaz německých soukromých klinik (BDPK) v precedenčním procesu žaluje okres Calw (v Baden-Württembergsku), kvůli vyrovnávacímu příspěvku poskytnutému okresní klinice.

Zemský soud Tübingen žalobu zamítl, ale BDPK již oznámil odvolání. BDPK je součástí velkých řetězců nemocnic, jako jsou kliniky Helios Fresenius (Poznámka: Fresenius vlastní Helios Kliniken , je to více než 100 nemocnic a více než 30.000 lůžek, léčí více než 4 miliony pacientů ročně. Provozovatel nemocnice je největším poskytovatelem lůžkové a ambulantní péče v Německu), za kterými stojí mocný americký kapitál. TTIP by umožnil akcionáři amerického Fresenia jak BlackRock, nadále vyvíjet další tlak na místní úřady prostřednictvím nároků na náhradu škody před zvláštní soudy. (Poznámka: BlackRock, Inc. je nadnárodní investiční společnost se sídlem v New Yorku. Společnost byla založena v roce 1988, zpočátku jako řízení rizik a s pevným výnosem. BlackRock je největším světovým správcem aktiv. Ve finanční hantýrce je známá pod nickem šedá banka)

Pokud budou platit v dohodě TTIP podobná pravidla pro vytváření transatlantického trhu veřejných zakázek, jako v dohodě CETA, veřejné zakázky budou pro soukromé společnosti na obou stranách Atlantiku dostupnější. Stanovením prahových hodnot, nad kterými musí být řešeny v transatlantickém prostoru, veřejný trh ztrácí hřiště pro autonomní obchodní politiku. Sociálně-ekologické reformy, zadávání veřejných zakázek, stejně jako je uzavírání věrnostních doložek mohou být v rozporu s pravidly TTIP. Vzhledem k nedostatku zakotvení sociálních standardů, jak je tomu již v případě dohody CETA, jsou právě kritéria sociální kritéria, jako je například dodržování kolektivních smluv napadnutelná jako porušení smlouvy.

Autor: Leo K.

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2014/11/19/jeste-o-ttip/

Smlouva TTIP rozloží celé státy a povede k nezaměstnanosti

EU ztratí kolem 583 tisíc pracovních míst do roku 2025. TTIP je nástrojem přerozdělování od chudých směrem k bohatým. Ti budou skutečným vítězem, díky dalšímu nafukování indexů na burze.

První skutečně nezávislá analýza dopadů smlouvy o transatlantickém obchodním a investičním partnerství TTIP byla uveřejněna 24. října 2014 v USA Institutem pro globální rozvoj a životní prostředí na univerzitě Tuftsu, je podepsána autorem Jeronimem Capaldem, najdete ji zde(external link). Tuto zprávu stojí za to si řádně prostudovat. Potvrzuje pouze argumenty odpůrců smlouvy. Pro Evropu bude mít podepsání této smlouvy dalekosáhlé důsledky. EU ztratí kolem 583 tisíc pracovních míst do roku 2025. TTIP je nástrojem přerozdělování od chudých směrem k bohatým. Ti budou skutečným vítězem, díky dalšímu nafukování indexů na burze.

Jak dopadneme

Je otázkou, zda smlouva skutečně přinese vypočítané zvýšení životní úrovně amerických rodin a snížení příjmové základny rodin evropských, nicméně uveřejněná data říkají toto: Příjmy domácností v Německu by měly poklesnout o 3 402 eur ročně, ve Francii o 5 518 eur, v zemích severní Evropy o 4 448 ročně. Méně by měl být postižen evropský jih, ale zde je již tak situace katastrofální a všechny země jsou prakticky na kolenou.

Propad německé ekonomiky bude mít ovšem dramatické dopady i do české ekonomiky, jak nám fundovaně včera vysvětlil v Hydeparku prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák. Byl to pořádný rozdíl oproti plácání nesmyslů guvernérem České národní banky Miroslavem Singerem předevčírem, tedy 12. listopadu 2014. Ten mele pořád svou o příznivých dopadech oslabování kurzu koruny na ekonomiku a dokonce i oslabování kurzu eura, které se prý nakonec projeví pozitivně na německém exportu. Zastavení kvantitativního uvolňování v USA a zvýšení úrokových sazeb, které se v USA plánuje, prý Německu nakonec bude ku prospěchu. Boží prostoto, spráskla by ruce moje babička!

Jen ať si placený bankéř Singer vychvaluje USA, jenom hlupák by mu skočil na špek. FED připravuje pouze útěk kapitálu z Evropy a hrob jí vykopává svou politikou ECB a Evropská komise s celým plánem TTIP, TISA a CETA.

Země severní části Evropy budou teď poslány do konkurzu, a tato studie to dokládá. Propad byl zatím vyhrazen pouze zemím jižní eurozóny, ale po zavedení TTIP daňové příjmy severních států výrazně poklesnou, což bude znamenat přísnou politiku úspor a postupný úpadek funkcí doposud slušně zajišťovaných státy jako je Rakousko, Německo, Švédsko, Finsko či Holandsko.

Evropská komise v kleštích

Abychom se však nemýlili: Ke zhoršení dojde i ve Velké Británii, poněvadž i zde se zvýší nezaměstnanost, a jediný, kdo vydělá, bude londýnská City. Zcela jednoznačně z této politicky připravené akce mají profitovat Američané. Nárůst exportu o 1,02 %, HDP o 0,36 %, 784 tisíc nových pracovních míst a o 699 eur vyšší příjmy amerických domácností, stejný má být i nárůst daňových příjmů.

Studie je jedna věc, druhá věc je realita, která ukáže, zda si toto vše nechají Evropané líbit. Angela Merkelová, Sigmar Gabriel a Jean Claude Juncker nás uklidňují, že doložka o arbitrážích, díky nimž mohou koncerny a korporace žalovat celé státy, může být ze smlouvy snadno vyňata. A také prý nemusíme jíst prochlórovaná kuřata, vezmeme-li tuto absurditu vážně. A to je prý velké vítězství Evropské komise při vyjednávání. Evropská komise si nechala také vypracovat „nezávislou studii“, kterou ovšem sama dobře zaplatila, aby měla argumenty pro veřejnost, proč TTIP podepsat. Za naše peníze se máme dozvědět, že jenom TTIP je zachráncem evropské ekonomiky.

Jedno je stoprocentně jisté: Od přijetí eura to jde v Evropě z kopce dolů. Poválečná silná marka rozhodně v Německu nevedla k poklesu konkurenceschopnosti a exportu, jak se nám snaží namluvit naši experti z ČNB. A to je prostě lež. Jak již bylo zmíněno výše, profitovat budou především velké burzy ve Frankfurtu a Londýně a spekulanti, kteří budou nafukovat akciové bubliny, protože potřebují zvyšovat ceny akcií. Většina penzijních fondů totiž investovala na burze. Aby nepadly, tak potřebují penzijní fondy růst kurzů. Navíc úroky z vkladů při stávající politice ECB a FEDu, ale i ČNB již nic nenesou, vinou obrovskému tisku levných peněz (fiat money). Že bude obětována jedna generace na oltář velkého Minotaura za oceánem? Ale to je přece politikům a bankéřům úplně jedno!

Autor: Květa Pohlhammer Lauterbachová

http://e-republika.cz/article2877-Smlouva-TTIP-rozlo-i-cele-staty-a-povede-k-nezam-stnanosti