TURECKO: Říše na Bosporu (a Rýně, Labi, Sprévě) – V.

Současná kampaň turecké vlády vedla ke krizi v německo-tureckých vztazích.

V minulém článku o Říši na Bosporu jsem se zmiňoval o tom, že prezident Erdoğan chystá na březen rozsáhlou túru po Německu, při níž bude tureckým občanům žijícím v Německu vysvětlovat, proč by měli v nadcházejícím referendu hlasovat pro zavedení prezidentského systému v Turecku. Jako předskokani mu mají sloužit různí ministři turecké vlády.

V EU jsou tři země s významnou komunitou tureckých občanů: Německo (1,5 milionu), Nizozemsko (359 tisíc) a Rakousko (110 tisíc). To je už dost voličů k tomu, aby v referendu, naplánovaném na 16. dubna, mohli sehrát roli jazýčku na vahách. Stávající výzkumy preferencí nejsou jednoznačné a Erdoğan se musí obávat možnosti, že své referendum nevyhraje.

Ještě před rokem by se bát nemusel, ale mezitím se stalo něco, co zhoršilo jeho vyhlídky na úspěch. Hospodářský boom v Turecku se zastavil a vystřídaly jej problémy. HDP na hlavu se propadlo, ratingová agentura Fitch zhoršila hodnocení tureckých dluhopisů na dost mizernou úroveň BBB- a o pár dní podobně zhoršila hodnocení osmnácti tureckých bank. Inflace překročila 10 %. Turecká lira už několik měsíců ztrácí na hodnotě. A to pro prezidenta Erdoğana představuje problém. Popularita jeho strany AKP totiž není založena jen na islámu a na tom, že Erdoğan je „silný muž“. Hodně městských voličů AKP podporuje proto, že za její vlády došlo k výraznému růstu životní úrovně v zemi. Jestliže se tento růst natrvalo zadrhne, mohou se začít poohlížet po nějaké alternativě.

Není tedy divu, že Erdoğan je nervózní a snaží se zajistit si podporu od zahraničních Turků. Ty domácí ekonomická situace nepostihuje a mohou se dát snadněji zmobilizovat řečmi o slavném a velikém Turecku.

Nový most přes Bospor se stal jedním ze symbolů hospodářského růstu Turecka.

Jenže skutečnost, že představitelé cizího státu rozjeli velkou volební kampaň na území západní Evropy, podráždila ve všech postižených zemích veřejné mínění.

V Nizozemsku se blíží parlamentní volby, ve kterých jde o to, zda vyhraje současný premiér Mark Rutte, nebo známý bouřlivák Geert Wilders. Průzkumy mírně favorizují Wilderse, i když jeho náskok už není tak velký jako v zimě. Pro Marka Rutteho by porážka byla symbolickou ztrátou tváře, ačkoliv oslazenou tím, že má výrazně větší šanci sestavit vládu než Wilders. V posledních měsících Rutte převzal (nebo vykradl, podle toho, jak se na to díváte) řadu Wildersových témat týkajících se imigrace a doufá, že si tím přiláká zpět část ztracených voličů.

Aktuální turecká kampaň samozřejmě nahrává Wildersovi, který už léta prohlašuje, že Turci a Maročané tvoří v Nizozemí „státy ve státě“, enklávy, které se vydělují z nizozemské společnosti a života. Rutteho vláda tedy plánované vystoupení tureckého ministra zahraničí zakázala. Pan Mevlut Cavusoğlu si z toho ovšem nic nedělá:

„Pojedeme, kam se nám zachce. Setkáme se s našimi občany a uskutečníme všechny akce… Zapomněli jste snad na svoji svobodu projevu a shromažďování? Je mi líto, ale nikdo se nám nemůže postavit do cesty!“

Pokud Cavusoğlu opravdu překročí vládní zákaz a uspořádá v Nizozemí svá plánovaná setkání, bude z toho mít Geert Wilders jistě radost. Máloco by ukázalo bezmocnost současné vlády, jako kdyby nedokázala svůj zákaz vynutit. Jenže vynutí-li jej, riskuje velké pouliční problémy s tureckou komunitou. Z kterých by měl Geert Wilders opět jedině radost. Nezávidím Ruttemu jeho dilema.

Hlavním jevištěm celého dramatu je ovšem Německo. Tam žije Erdoğanových příznivců nejvíce a tam se také má konat nejvíce předvolebních shromáždění.

Německá vláda, na rozdíl od nizozemské, je opatrná. Ani kancléřka Angela Merkel, ani její protikandidát z SPD Martin Schulz se k tématu zatím nevyjádřili. Veškerý protitlak vychází z nižších politických úrovní.

Kuráž k tomu zakázat vystoupení tureckého ministra spravedlnosti sebralo malé město Gaggenau, které prohlásilo, že není s to zajistit adekvátní bezpečnost. Dalším v řadě byl Kolín nad Rýnem, jenž neposkytl sál pro ministra hospodářství. V Hamburku se proti vystoupení ministra zahraničí Cavusoğlua zvedl další protest (město právě řeší obtížný problém týkající se turecké náboženské organizace DITIB).

Prezidenta Erdoğana tento odpor Němců rozčiluje natolik, že komentoval situaci slovy:

„Vaše praktiky se nijak neliší od dřívějších praktik nacistů!“

A aby dal najevo, že on sám určitě s nacistickým pojetím politiky nic společného nemá, dodal k tomu následující:

„Když se mi zachce, přijedu třeba zítra. Přijedu, a pokud by mě nechtěli pustit do země nebo by se mi snažili zabránit v projevu, vyvolám povstání.“

Spolková politická vrstva si s tímto druhem výhrůžek neví rady. Jak již bylo zmíněno, dva hlavní kandidáti na kancléře (Angela Merkel a Martin Schulz) zatím nenašli odvahu se k věci vůbec nějak postavit. Ministr zahraničí Sigmar Gabriel vystupuje smířlivě až submisivně („Zůstávám přítel Turků v Německu i v Turecku!“), což má nejspíš něco společného s tím, že jeho rodná strana SPD si vždycky kultivovala německé Turky jako důležitý voličský blok (viz třeba výzkum, podle nějž by SPD do Bundestagu volilo 64 % Turků).

Jen na zemské úrovni se občas někdo ozve hlasitěji. Zejména Bavoráci turecké volební akce tvrdě odmítají. Mohou si to dovolit, vzhledem k tomu, že v Bavorsku je Turků podstatně méně než v Porýní či v Berlíně.

*****************************

Několik mých komentářů – jak si myslím, že se to asi bude vyvíjet.

Za prvé: Erdoğan ze své německé a nizozemské kampaně téměř jistě necouvne. Nejde mu jen o pár set tisíc hlasů. V sázce je také jeho tvář a politická image coby Silného muže. Zrovna teď běží v tureckých kinech výpravný film o něm samotném, který se jmenuje jednoduše Reis (Vůdce; není to originální titul – stejně si od svých následovníků nechával říkat i Saddám Husajn). Kdyby teď pan Vůdce zařadil zpátečku před nějakými nevěřícími, byla by jeho pověst v Turecku ohrožena. A naopak: pokud celému světu předvede, že jej nikdo nezastaví, budou ho jeho voliči ještě více obdivovat.

Vůdce uvádí … film o Vůdci.

Za druhé: Tato hra mu nejspíš vyjde. Současná německá ani nizozemská vláda nebudou ochotny riskovat skutečné pouliční násilnosti jen kvůli tomu, aby prosadily svoji vlastní suverenitu a právo. Viz také jejich pasívní chování v migrační krizi. Jestli někdo vůbec bude Erdoğanovi při jeho cestách klást účinný odpor, bude to Rakousko.

Za třetí: Německá sociální demokracie (SPD) má vážný problém. Léta si předcházela místní Turky. Jenže mezi nimi je zároveň řada fandů prezidenta Erdoğana. SPD nyní hrozí, že se skrze působení svých tureckých voličů stane prodlouženou rukou AKP v Německu. To bude pro řadu jiných členů a fanoušků nestravitelné sousto. Vnitřní pnutí mezi „protureckým“ a „prozápadním“ křídlem může časem stranu rozštěpit.

Za čtvrté: Situace má až příliš mnoho paralel se sudetskou krizí, která se odvíjela před 80 lety. Turecko samozřejmě nemůže formálně anektovat Porýní nebo Berlín, ale může nabýt v příslušných komunitách takového vlivu, že se opravdu stanou „státem ve státě“, v němž nebude mít Berlín faktickou možnost vynucovat svoje pravidla, nebude-li chtít riskovat něco jako občanskou válku. Příznačná je také paranoidní rétorika tureckých představitelů: všichni se nás snaží poškodit, teroristi, špioni, spiklenci řízení ze zahraničí, ale Turecko je teď VELKÉ a SILNÉ a nenechá si nic líbit! To je duševní rozpoložení, v kterém si národy kolektivně zdůvodní libovolnou agresi – „jenom se brání“.

Rozhodující bude šestnáctý duben. Porážka v referendu by pro Erdoğana mohla znamenat začátek konce. Jeho vítězství by asi také znamenalo začátek konce, ale ne pro Erdoğana. S takovým „spojencem“, který navíc smluvně funguje jako ostraha vnější hranice Schengenu, nemá současná EU šanci rozumně koexistovat.

 

Marian Kechlibar

TURECKO: Říše na Bosporu (a na Rýně) IV.

Turecká vláda čím dál častěji zasahuje do vnitroněmeckých záležitostí

Nejprve trochu historie. Německo mělo s Tureckem nadstandardní vztahy už začátkem 20. století. Tehdy se obě země pustily do projektu „dráha Berlín-Bagdád“, který velmi dráždil Brity a Rusy. Pak přišla první světová válka, do které Turecko vstoupilo po boku Německa. Společně bojovali, společně byli poraženi. Jak v Německu, tak v Turecku následovalo období politické nestability. V Turecku se odehrála arménská genocida, která svým „úspěchem“ inspirovala nacisty v pozdější genocidě Židů.

Po druhé světové válce bylo Německo poničeno a trpělo nedostatkem pracovních sil. Hodně německých mužů padlo nebo bylo zmrzačeno, takže nebyli schopni zastávat fyzicky namáhavé práce. Na nátlak německých zaměstnavatelů podepsala SRN mezinárodní smlouvu s Tureckem, která umožňovala tureckým občanům ucházet se o práci v Německu. Vznikl eufemismus „Gastarbeiter“ (pracující host). Po pár letech, opět na nátlak německých podniků, byla zrušena klauzule, podle níž se Gastarbeiter měl po dvou letech vrátit zpět do vlasti. Tím se začala vytvářet permanentní komunita, která se ještě posílila, když v roce 1974 začal platit zákon o slučování rodin.

Turků je dnes v Německu hodně, i když je poměrně těžké rozluštit, kolik. Nemálo držitelů tureckých pasů jsou totiž Kurdové, kteří s Turky nechtějí mít mnoho společného. Pak také existuje značné množství potomků ze smíšených rodin a v neposlední řadě do Německa zamířilo i pár desítek až set tisíc balkánských Turků, kteří mají občanství příslušných států (Bulharsko, Řecko, Makedonie). Odhady se nyní pohybují mezi 2,5 až 7 miliony osob, což je rozpětí opravdu velké a naznačuje, že současný německý stát to vlastně ani přesněji vědět nechce. Jisté je, že turecký jazyk je v Německu druhým nejrozšířenějším. Nápisy na letištích, nádražích či v reklamách to reflektují.

(Ostatní gastarbeiteři z té samé éry, ba i z časů novějších – Italové, Jugoslávci, Portugalci – se mezitím do německé společnosti integrovali natolik, že jejich potomci neumějí řečí svých rodičů říci ani „dobrý den“. Turci ovšem nikoliv.)

Reklama na Kabel Deutschland v turečtině.

Dokud byla v Turecku u moci sekulární vláda, svých občanů v Německu si příliš nevšímala. Věci se ovšem změnily, když se k volantu dostal Recep Tayyip Erdoğan a jeho islámská strana AKP. Zájem o krajany v cizině, který Erdoğan projevuje, výrazně převyšuje obvyklé evropské standardy. Tam, kde by se většina cizích státních představitelů spokojila s návštěvou folklorního představení, tam dělá Erdoğan politiku. A to hned na několika frontách.

První frontou je DITIB, tureckou vládou řízená organizace. Podléhá tureckému ministerstvu pro náboženské záležitosti a v SRN je činná už od roku 1984. DITIB zastřešuje cca tisíc lokálních poboček, které se starají o správu mešit, výuku islámu na školách, zajišťují zbožným poutníkům cestu do Mekky, navštěvují věřící ve vězení apod. DITIBem školení imámové jsou vysíláni z Turecka do Německa a jsou tureckým státem i placeni, fakticky jsou tedy zaměstnanci cizí vlády.

Kontroverze kolem DITIBu jsou značné a tento článek je neobsáhne všechny. Pár příkladů: loni vzbudila v německých médiích velkou pozornost skutečnost, že skrze DITIB se v Kolíně nad Rýnem šíří německy psaný komiks pro děti, vychvalující mučednickou smrt. Hesenská pobočka má na kontě značné množství antisemitismu, se kterým nepřestala ani rok po odhalení. Stavba megamešity pro 1200 věřících v Kolíně nad Rýnem byla předmětem velkých politických bojů. Celá organizace popírá genocidu na Arménech, přesně jako její nadřízení v Ankaře. Imámové pracující pro DITIB vykonávají v Německu výzvědnou činnost pro tureckou tajnou službu, čímž se nedávno začala zabývat spolková prokuratura. V Severním Porýní-Vestfálsku (a možná nejen tam) má DITIB blízko k tureckým nacionalistům zvaným „Šedí vlci“.

Mimochodem, autora toho posledního citovaného článku, Denize Yücela, právě v Turecku zavřeli, prý se měl podílet na hackerském útoku na turecké ministerstvo energetiky, při němž unikla na veřejnost řada citlivých e-mailů. Spíš je to ale asi tak, že ve svých článcích neprojevoval dostatečnou pokornost a úslužnost vůči režimu. Německé noviny jsou Yücelova zatčení plné, patrně ze stavovské solidarity. Nic s tím ovšem nenadělají.

 

Mučednická smrt po turecko-německu.

Staroslavné hanzovní město Hamburk uzavřelo v roce 2012 s DITIBem tzv. státní smlouvu (Staatsvertrag), která dělá z DITIBu faktického zástupce muslimů v Hamburku, co se jednání s úřady týče. Starosta města Olaf Scholz (SPD, jak jinak) ji hájí. Místní televize si však dala tu práci, že prošťárala facebookové stránky vysokých představitelů DITIBu ve městě a objevila tam různé zajímavé výroky, např. „Demokracie pro nás není závazná, nás zavazuje pouze Alláhova kniha“, nebo „Plivu do tváře Turkům a Kurdům, kteří nežijí podle islámu. Jakou mají vlastně cenu, když to nejsou muslimové?“ Skandál je čerstvý, patrně se bude ještě nějakou dobu řešit.

Kromě DITIBu má ovšem Erdoğanův režim i jiné prostředky, jak působit na Turky v Německu. Jedním z nich jsou turecké státní televize, které v zahraničí sleduje ohromné množství Turků: v Německu je konkrétně 55-58 % těch, kteří dávají turecké televizi přednost před německou. Trh jim vyšel vstříc, takže u německého Vodafone si můžete koupit balíček osmi tureckých stanic jen za 6 eur měsíčně.

Pak je tu přímé politické působení. Turečtí občané v zahraničí mají právo volit v tureckých volbách a prezident Erdoğan je u nich populární: získává mezi Turky v Německu více hlasů než v Turecku samotném. Schválně si na ten článek klikněte, i když neumíte německy: ta úvodní fotka z předvolebního shromáždění v Karlsruhe je vypovídající – záplava červených vlajek. Vůbec, loajalita politicky aktivních Turků k jejich nové německé vlasti je, mírně řečeno, dost nejistá. Natolik nejistá, že i nejeden liberál se zabývá myšlenkou, zda nedávné povolení dvojího občanství nebyla náhodou chyba.

Účastníci demonstrace německých Turků v Kolíně nad Rýnem, 31.7.2016.

Před třemi lety „pověřenkyně pro integraci“ Aydan Özoguz (SPD, jak jinak) požadovala volební právo pro cizince do komunálních voleb (stejné snahy měl u nás loni Jiří Dienstbier ml.). Samozřejmě by z toho opět těžil Erdoğan a jeho AKP. V některých městech v Porýní je Turků tolik, že by představovali rozhodující volební blok. Pak je ovšem otázka, kdo by se integroval kam.

V Turecku samotném jde nyní do finiše zásadní politická změna: prezident Erdoğan má dostat rozsáhlé nové pravomoci, které fakticky znamenají, že bude moci vládnout vydáváním dekretů bez ohledu na parlament. V čele země by podle nových pravidel mohl zůstat až do roku 2029. Změny musí ještě schválit turecké obyvatelstvo v referendu 16. dubna 2017.

V referendu budou opět moci hlasovat turečtí občané i v cizině a Erdogan už oznámil, že na březen chystá cestu do Porýní, kde bude místním Turkům vysvětlovat výhody prezidentského systému. Tato zpráva se dostala i do českých médií (rovněž stojí za přečtení). Před pár dny mu přijel dělat předskokana premiér Binali Yıldırım, na jehož „soukromé setkání“ v Oberhausenu (novináři nebyli vpuštěni) se přišlo podívat cca 8000 Turků. (Video zde – opět stojí za shlédnutí). Premiér vyzval shromážděné, aby byli „připraveni na mocné Turecko!“

Možná bychom se na něj měli připravit i my. Pár staletí zkušeností s mocným Tureckem už Evropa má. Nebyly moc dobré. Dnešní zaostalost Balkánu je do značné míry způsobena pěti sty roky osmanské nadvlády, která se po většinu času rovnala prostému plundrování a znevolňování místních obyvatel. A krajina v Maďarsku je dosud tečkována zříceninami hradů, které bránily postupu tureckých vojsk do centra kontinentu.

TURECKO: Říše na Bosporu III.

Po červencovém „pokusu o puč“ začal turecký prezident Erdoğan přebudovávat Turecko na totalitní stát.

Zatím víceméně podle očekávání.

Počet propuštěných státních zaměstnanců dosáhl už 100 000. Vlna čistek nekončí a jen za poslední týden bylo vyhozeno z práce na deset tisíc lidí. Zdá se, že čistka postupuje po sektorech, přičemž první byla zasažena armáda a justice, potom univerzity a nižší stupně škol, teď došlo na novináře a na lékaře. Jako třešničku na dortu si Erdoğan koncem října udělil pravomoc přímo jmenovat rektory univerzit.

Média byla důkladně probrána, zejména kurdská, ale hněv režimu se nevyhnul ani hlavnímu opozičnímu deníku Cumhuriyet („Republika“). Ten totiž loni poškodil svatozář prezidenta, když uveřejnil videozáznam prokazující, že turecká tajná služba dodává zbraně do Sýrie. Erdoğan přitom dříve tvrdil, že tyto zásilky, označené za státní tajemství, obsahují jen humanitární pomoc pro tureckou menšinu v místě bojů.

Za toto odhalení zaplatili novináři z Cumhuriyetu vysokou cenu. Editor Can Dündar a šéf ankarské redakce Erdem Gül byli obviněni z „členství v teroristické organizaci“ a strávili nějaký čas ve vazbě. Proces týkající se „terorismu“ dosud neproběhl, oběma obviněným hrozí až doživotí. Z vazby je po několika měsících pustil ústavní soud. Při příchodu k soudu po Dündarovi neznámý člověk vystřelil dvě kulky, naštěstí jej nezasáhl. Ten samý den ovšem Dündar dostal pět let a deset měsíců vězení za „prozrazování státních tajemství“. Před pár dny si pak policie došla pro 12 novinářů do istanbulské redakce Cumhuriyetu, včetně šéfredaktora Murata Sabuncua. Obvinění ze státní prokuratury znělo velmi vágně: „jsou podezřelí z páchání zločinů“.

Novináři a opoziční poslanci protestují před redakcí deníku Cumhuriyet, 31.října 2016

V takové atmosféře asi není zas tak divné, že 35 držitelů tureckých diplomatických pasů požádalo v Německu o politický azyl. Je mezi nimi i vojenský atašé. Rozhodování o jejich žádostech bude politicky značně výbušné. Angela Merkel je na svoji dohodu s Tureckem o vracení migrantů značně pyšná. Přiznat azyl 35 diplomatům by existenci dohody mohlo ohrozit. Na druhou stranu, vrátit je jen tak do Turecka, to nepůjde. Právě před pár dny požádal prezident Erdoğan turecký parlament o projednání znovuzavedení trestu smrti. Svým příznivcům pak sdělil: „Brzy, brzy, bude-li Alláh chtít, brzy se jej dočkáte.“ Jinými slovy, trest smrti bude. Nikdo asi nevěří, že by jej Alláh vetoval.

Vyhazování, dosazování, zavírání a potenciálně i věšení lidí ovšem není všechno. Nastávají nám ještě zajímavější věci.

 

Umím si představit, že za pár let začne Erdoğan pronášet hrozivé řeči o tom, jak velký turecký národ potřebuje životní prostor ke svému růstu…

Splnilo se, ale ne po pár letech; po třech měsících. (Pak mi lidi říkají, že jsem pesimista. Houby, úplný optimista jsem. Takhle rychle jsem to nečekal ani já.) V turecké státní televizi se začala objevovat zajímavá nová mapa Turecka, jehož území podle ní zahrnuje i sever Sýrie a Iráku, včetně města Mosul. Rovněž ve vztahu k Řecku se prezident Erdoğan vyjádřil, a to takto: „Vzdali jsme se ostrovů, které byly naše. Dosud tam stojí naše mešity.“

No, tak to máme územní nároky hned vůči třem sousedům, navíc na teritoria, na kterých žije jen minimální množství etnických Turků. Pěkně rychle se nám to rozvinulo, ba ještě extrémněji, než v těch třicátých letech. Tehdy se v Berlíně pilně hrála struna „neosvobozených menšin“, které chtějí „domů do říše“. Na řeckých ostrovech či v iráckém Kurdistánu takové menšiny ani neexistují, tam jde o země osídlené zcela cizími národy.

(Mimochodem, nejsevernější mešita osmanské říše byla v Egeru, maďarském městě, které leží nedaleko slovenských hranic. Minaret dosud stojí. A to nemluvím o moderních tureckých mešitách v Německu, Rakousku a Nizozemsku, kontrolovaných tureckou státní náboženskou agenturou Ditib. V těch se kážou takové věci, že to znepokojuje i Zelené. Jestli přítomnost tureckých mešit někde v zemi X zakládá v Turecku zájem o daná teritoria, je to asi důvod jejich stavbu vůbec nepovolovat.)

Pohled do historie říká, že řeči o hranicích se obvykle nepronášejí do větru, zejména pokud vycházejí z úst nějakého imperátora. Dříve nebo později dojde k pokusu o realizaci. V případě syrského a iráckého Kurdistánu by to byla notně krvavá realizace. Kurdské ozbrojené síly – pešmergové – mají s obrannými boji bohaté zkušenosti, kdežto Turecko už přeci jen žádnou velkou válku s přesuny celých armád a desítkami tisíc padlých nevedlo už téměř 100 let. Konflikty s kurdskými ozbrojenci z PKK mají jiný charakter.

Kurdští pešmergové („ti, kdo hledí smrti do tváře“)

Město Diyarbakir v únoru 2016. Výsledek „práce“ turecké armády na svém vlastním území.

Potenciální expanze na Balkán by měla ještě vážnější důsledky.

Představme si tu možnost, že Ankara jednoho dne přejde od slov k činům a na řeckých ostrovech v Egejském moři se začne vyloďovat turecká armáda. Řekové se pochopitelně budou bránit, však také disponují jednou z největších armád v Evropě (hádejte, kvůli kterému sousedovi to tak je. Nápověda: Albánie ani Bulharsko to není), ale sami na Turky stačit nebudou. Uplatní tedy článek 5 a požádají NATO o pomoc.

Jak by taková žádost asi dopadla?

Dvě důležité země NATO, Nizozemsko a Německo, mají na svém území významné turecké menšiny, a to nejen občany Turecka, ale i „vlastní“ občany druhé a třetí generace, kteří se stále za Turky považují. Podpora politiky prezidenta Erdoğana je mezi nimi nemalá, což ukázaly jak obří demonstrace ve Vídni a v Kolíně nad Rýnem v létě 2016, tak dobré volební výsledky, které si Erdoğanova AKP odnesla z těchto komunit. Např. loni v listopadu dostala AKP mezi německými Turky celkem 59 % hlasů, tedy více, než v Turecku samotném.

Mohly by si tyto země v případě nouze dovolit postavit se za napadené Řecko? Riskovaly by minimálně těžké nepokoje, možná i občanskou válku, na svém vlastním území. Už teď jsou Erdoğanovi fandové v Evropě tak drzí, že např. rakouskému ministrovi zahraničí Kurzovi vyhrožují podříznutím. V případě konfliktu by představovali pátou kolonu nepřítele na německém a nizozemském území (Rakousko je neutrální, tomu to teoreticky může být jedno.)

Nevěřím, že by v takové situaci Němci či Nizozemci našli odvahu dostát svým závazkům. Opakoval by se princip sudetské krize, aneb „nebudeme riskovat vlastní bezpečnost kvůli vzdálené zemi, po které nám nic není“. A bez účasti Německa by bylo i pro ostatní státy NATO těžké Řekům pomoci, protože na německém území se nachází dost podstatná část infrastruktury NATO (základny, nemocnice, letiště, sklady).

Třeba se to nestane, ale nevsázel bych na to. Nějaký nový pokus o obnovení osmanské říše „visí ve vzduchu“, přičemž mírovou cestou to nepůjde. Čekají nás zajímavé časy, navíc daleko blíže k českým hranicím, než dosud.

 

Marian Kechlibar

TURECKO: Říše na Bosporu II.

Když jsem před dvěma týdny zveřejnil první článek o situaci v Turecku, ozývaly se mi do pošty hlasy, že to přeci jen nebude tak zlé. No, už jsme o něco moudřejší. Během posledních dní nám Recep Tayyip Erdoğan opakovaně předvedl, jak to s dalším vývojem myslí.

Budování impéria na pobořených základech dříve jakž-takž demokratické země pokračuje. A bohužel se souhlasem podstatné části obyvatelstva.

*****************************

Sérii velkých demonstrací na podporu režimu završila megalomanská akce v Istanbulu. Počet účastníků se odhaduje na více než milion. Bylo to opravdové moře červených vlajek. Demonstrace dostala jméno „Setkání na podporu demokracie a mučedníků“ a byla zahájena, kromě národní hymny, rovněž předčítáním veršů z koránu. Bohužel se mi nepodařilo dopátrat, o které konkrétní verše šlo. Ale nové směřování Turecka je tím dost jasně naznačeno.

Demonstrace v Istanbulu, 7.8.2016

Velkoakce se kromě Erdoğana zúčastnili i zástupci dvou opozičních stran – nacionalistické MHP a sekulárně-republikánské CHP. Třetí opoziční strana – kurdská HDP – nebyla pozvána, její zatlačování do ilegality totiž průběžně pokračuje. Před několika dny bylo ústředí strany v Istanbulu terčem policejní razie, při níž bylo zatčeno 17 lidí.

Istanbulská demonstrace může být pro nás zajímavá i tím, že se na ní turecký prezident vyjádřil na téma trestu smrti. A to slovy: „Jestliže jej přijme parlament, já ten zákon podepíšu.“ V tu chvíli stál na tribuně vedle předsedů dvou dalších parlamentních stran, které mají dohromady s AKP více než tříčtvrtinovou většinu křesel.

Z toho, aspoň pro mne, plyne, že trest smrti v Turecku můžeme považovat za hotovou věc a že zatčení pučisté se mají na co těšit. Jediná otázka je, jak hluboko tento proces půjde – zda se omezí na symbolickou likvidaci několika hlavních postav celé akce, nebo zda bude Erdoğan ve své mstivosti natolik důsledný, že pošle na šibenici i řadové vojáky.

Velké zatýkání ještě pokračuje. Některá vězení jsou již natolik přeplněná, že vězni musejí spát na směny. Po školství a justici se čistky rozšířily i na samotnou vládní stranu AKP s cílem eliminovat jakékoliv potenciální disidenty. Mezi postiženými se ocitl také bývalý špičkový fotbalista Hakan Sükür, donedávna miláček tureckého publika, a pro jistotu i jeho trenér.

Aby toho nebylo málo, potlačování Kurdů a Gülenovců může mít za následek novou migrační vlnu do Evropy. Přesněji do Německa. „Kdo se nechce přizpůsobit, ten už sedí na sbalených kufrech,“ prohlásil v rozhovoru pro Die Welt jeden z Gülenových příznivců. V článku padají čísla jako „půl milionu nových žadatelů o azyl“. Ono by to klidně mohlo být i více, loni Němci ve svých výpočtech silně podcenili realitu.

Celý Západ, ba možná i Východ, byl jistě potěšen úvodním projevem prezidenta Erdoğana při mimořádném zasedání Úřadu pro náboženské záležitosti, zejména pak jednou podařenou větou: „My máme na své straně Alláha, kanóny a tanky.“ (odkaz, poslední odstavec).

Zároveň pokračuje odpoutávání Turecka od dřívějších spojenců a struktur. Vztahy se zeměmi EU jsou na bodu mrazu. Angela Merkel sice mlčí (ona obecně v kritických situacích obvykle mlčí a čeká, jak se věc vyvrbí), ale zajímavý konflikt se rozhořel s Rakouskem, které si s Erdoğanem a jeho lidmi vyměňuje diplomatické ťafky. Jsem zvědav, zda bude tato aféra mít vliv na opakované prezidentské volby v Rakousku, které se mají konat 2. října. Stojí v nich proti sobě národovec Hofer a zelený profesor van der Bellen. Pokud by se diplomatický konflikt stupňoval, mohlo by to pomoci Hoferovi, který podle současných průzkumů o pár procent vede. Zelení jsou totiž vnímáni jako strana, která se o vznik a růst turecké komunity v Rakousku dosti zasloužila.

Turecký soud nedávno povolil sex s dětmi mladšími 15 let. Několik západních politiků se k tomuto tématu vyjádřilo kriticky, načež vláda v Ankaře povolala jejich diplomaty na kobereček. Nepřekvapí, že mezi předvolanými byl i rakouský velvyslanec. Tyhle dvě země se asi v nejbližších letech budou mít „velmi rády“.

Turecký prezident také nadále tlačí na USA, aby vydaly klerika Fethullaha Gülena a jeho ministr zahraničí zpochybnil členství Turecka v NATO. Obklíčení základny NATO v Incirliku trvá.

A jako korunu tomuto vývoji uspořádalo Turecko summit na nejvyšší úrovni s Ruskem a náramně si přitom rozuměli.

 

Jak dlouho jim to vydrží?

Mnoho komentátorů už hovoří o „nečekaném novém přátelství“. To je, podle mého názoru, spíš nesmysl. Ruské a turecké zahraniční zájmy se rozcházejí v řadě zásadních bodů. Například v tom, kdo bude vládnout v Sýrii, nebo ve vztahu ke křesťanským národům kolem Turecka (za všechny stačí jmenovat Arménii). Ruské černomořské loďstvo je „zašpuntováno“ úžinami pod tureckou kontrolou. Obě země spolu v novověku vedly celkem 12 válek.

Krátkodobě se Putin a Erdoğan na pár věcech jistě shodnou. Pro začátek na tom, že spolu nechtějí vést válku, k čemuž už – v souvislosti s ruským vojenským angažmá v Sýrii – bylo párkrát nebezpečně blízko.

Ale na dlouhodobou bezkonfliktní spolupráci těchto dvou států nevěřím. Při pohledu na fotku umístěnou výše mám zvláštní pocit, že každý z těch dvou pánů si v duchu říká: „Tak, a teď si ho pěkně osedlám.“

Good luck with that, jak se říká v Anglii.

 

Marian Kechlibar

TURECKO: Říše na Bosporu

V Turecku se opakuje historie Evropy třicátých let – v drobných variacích, ale podle stejného vzoru.

Nikdy se asi nedozvíme, zda ti plukovníci a generálové, kteří se 15. července 2016 večer pokusili o puč proti režimu prezidenta Erdoğana, jednali opravdu na vlastní pěst, nebo zda to celé byla jedna velká fraška s cílem upevnit Erdoğanovu moc. Stejně tak se dodnes neví, zda za požárem Říšského sněmu v roce 1933 stál opravdu bludný Holanďan Marinus van der Lubbe. Ono to vlastně ani není příliš podstatné.

Podstatné je, že v obou případech byly režimy na tuto událost připraveny a dokázaly ji maximálním způsobem využít pro posílení své kontroly nad zemí.

Žádná analogie nemůže být úplně přesná, ale podobností mezi Tureckem roku 2016 a Německem roku 1933 je opravdu mnoho. Pojďme se na ně podívat:

– Nominálně ještě demokratický režim, který ale pronásleduje opoziční poslance. Hitlerovi muži v roce 1933 pozavírali či vyhnali za hranice všechny poslance KPD (Komunistické strany Německa). Tím získali v Říšském sněmu dostatečnou převahu, aby mohli prosadit ústavní změny. Erdoğanův režim přijal podobný zákon, který umožňuje zbavit mandátu poslance obviněné ze „styků s teroristy“ – prakticky to znamená snahu vyšachovat z parlamentu kurdské poslance z reformní strany HDP. Těch je 59 a tvoří „neposlušnou menšinu“, beze které by se snáze prosazovaly změny ústavy.

– Koncentrace veškeré moci v rukou jednoho člověka – prezident Erdoğan se nedávno zbavil poslední výraznější osobnosti ve své straně (diplomata Davutoğlua) a nyní je obklopen týmem různých „podržtašek a patolízalů“. V tomto dosáhl ještě absolutnějšího postavení než Hitler, spíše se dá srovnat se Stalinem. Navrženy jsou změny ústavy, které by prezidentovi svěřily velení nad armádou a nad rozvědkou.

– Profesní likvidace nežádoucích lidí. V dozvucích puče byla rozpoutána masivní čistka ve veřejném sektoru. Vojáci, soudci, policisté, učitelé, guvernéři, novináři – rozsah čistky je tak obrovský, že musela být nutně připravena předem. Postiženo bylo minimálně 60 tisíc lidí, zavřeno bylo větší množství novin, časopisů, rozhlasových stanic. V Německu se tomuto postupu říkalo Gleichschaltung.

– Ideologizace školství. V Turecku vždy existovaly specializované náboženské školy (Imam-Hatip), ale chodilo na ně jen málo studentů, řádově desítky tisíc mladých mužů, kteří se připravovali na kariéru imáma (náboženského vůdce). Nyní ale Turecko zavádí rozsáhlé náboženské vyučování na všech středních školách, což se týká milionů studentů. Výuce náboženství musí ustupovat sekulární předměty, jako je biologie.

– Nenáviděná menšina. V Německu Židé, v Turecku Kurdové. Ale na Židy se samozřejmě taky nezapomnělo. Den po puči byl ve své kanceláři neznámými pachateli zavražděn zástupce starosty istanbulské čtvrti Sisli, Cemil Candas. Byl to jeden z mála politicky aktivních Židů v Turecku.

– Hlasitý obdiv k mýtické minulosti. Hitler se odvolával na dávné Árijce, Erdoğan vyzdvihuje historii Osmanské říše. Velmi často. Přitom Osmanská říše byla v podstatě drancovací stát, založený na zotročování sousedních národů od Maďarska až po Jemen. Osmanský sultán byl navíc chalífou, tedy vrchním panovníkem všech muslimů. Erdoğan patří k Muslimskému bratrstvu, jehož cílem je, mimo jiné, obnova chalifátu – dost znepokojivé.

– Lhostejnost k dřívějším závazkům a smlouvám. Německo pod Hitlerovým vedením vystoupilo ze Společnosti národů, jednostranně zneplatnilo Versailleskou smlouvu, remilitarizovalo Porýní a začalo stavět armádu. Erdoğanovo Turecko se v posledních týdnech chová nepřátelsky k NATO, jehož členem je přitom již od založení organizace. Velká vojenská základna v Incirliku, kde se údajně nachází celá čtvrtina jaderných zbraní NATO, je pod faktickým obležením Turků, kteří znemožňují pohyb dovnitř a ven, podle nálady vypínají elektrický proud a na několik dní dokonce zakázali letecké údery proti Islámskému státu. Takto se nechová spojenec, tak se chová spíše nepřítel.

– Podivná opatření svědčící o kultivaci extrémního ducha v zemi. Dobrý příklad je zřízení „Hřbitova zrádců“ pro těla padlých pučistů, kam by mohla veřejnost chodit, aby je rituálně proklínala. Pamatuji-li se dobře na zprávu z jiných novin, tak včetně školních výprav. To je opravdu počin jako z Orwellových románů. Nebo třeba zákaz vycestování pro všechny vysokoškolské učitele. Opravdu všechny, včetně cizích státních příslušníků. Angličan, který učil na univerzitě konverzaci, si jednoduše posedí v Turecku, ať chce, nebo nechce.

– Turecká menšina se chová jako pátá kolona – a je v tom podporována z Ankary. V Nizozemí, Německu a Rakousku žijí početné tureckojazyčné komunity čítající dohromady několik milionů lidí. Část z nich má dosud turecké občanství a může hlasovat ve volbách. Erdoğanova strana AKP mezi nimi běžně získává větší procento hlasů, nežli v samotném Turecku. A právě Erdoğanovi příznivci v západních zemích nezůstali v klidu. Naopak, přenesli konflikt na ulice německých a rakouských měst

Poslední bod si zaslouží fotografii:

Příznivci tureckého režimu demonstrují ve Vídni, červenec 2016

Toto je demonstrace na podporu prezidenta Erdoğana, která proběhla před pár dny ve Vídni. Dorazilo několik tisíc lidí (odhady se liší – mezi 4 a 8 tisíci jich bylo), kteří skandovali hesla jako „Řekni, a budeme pro tebe umírat, řekni, a budeme pro tebe zabíjet!“ Samozřejmě turecky, nikoliv německy.

Daleko ji ovšem překonala nedělní (31.7.) demonstrace desítek tisíc Turků v Kolíně nad Rýnem. Počet účastníků se odhaduje na 30 až 50 tisíc. K davu měl původně promluvit z obřího několikaposchoďového plátna sám Erdoğan, což nakonec německé úřady nepovolily; Turecko už oznámilo, že kvůli tomuto zlovolnému omezení vznese diplomatickou stížnost(!). Účastníci se tak museli spokojit s živým vystoupením ministra turecké vlády. Dav se křikem domáhal trestu smrti pro zrádce a pučisty.

Lidská řeka s červenými tureckými vlajkami v kulisách staroslavného města vyvolala v Němcích takzvanou post-multikulturní kocovinu. I krotké německé noviny ve svých komentářích k akci připouštějí, že integrace Turků se za posledních 40 let moc nepovedla a že výsledkem je vznik početné komunity, jejíž loajalita patří i po několika generacích cizí mocnosti. Myšlenku, jak by se tato komunita zachovala v případě, že by mezi Tureckem a Německem došlo k nějakému vážnému konfliktu, radši nikdo z komentátorů moc písemně nerozvíjí, ale přesto tzv. visí ve vzduchu.

Účastníci demonstrace německých Turků v Kolíně nad Rýnem, 31.7.2016.

Příchod demonstrujících Turků od metra a autobusů

Kromě masového srocování a řevu agresivních hesel se Erdoğanovi věrní dopustili rovněž vandalismu na objektech, které patří tzv. Gülenovu hnutí. Fethullah Gülen je starý (74) kazatel žijící v Pennsylvánii, který ještě nedávno byl Erdoğanovým duchovním spojencem při islamizaci Turecka. Dlouholetí partneři se rozkmotřili v roce 2013, když na veřejnost vyplaval skandál týkající se financování Erdoğanovy strany AKP. Od té doby je Gülen považován za ústředního nepřítele režimu. V červenci 2016 byl prohlášen za hlavního hybatele pokusu o puč a jeho příznivci se stali terčem fyzického násilí ze strany Erdoğanovců – v Rakousku, v Německu, ve Švýcarsku, v Nizozemí: výhrůžky, napadení na ulici, vytlučená okna a dveře, posprejované zdi.

*****************************

Když se dívám na ty zuřivé vousaté mladíky, kteří na záběrech z tureckých ulic tlučou do zajatých vojáků, mám z toho nedobrý pocit. Tento druh vzteklých mladých mužů stačí obléci do uniforem a poslat na „nepřátele vlasti“ a oni se zařídí podle hesla, které skandovali na vídeňských ulicích – „Řekni, a budeme pro tebe zabíjet!“ Kdo by tomu dokázal zabránit?

Brusel určitě ne. Erdoğan si z Evropské unie nedělá nic, to už předvedl mnohokrát. Aby si udržel Evropany od těla, stačí mu pohrozit, že vypustí na Řecko a na Bulharsko třímilionovou vlnu běženců, která momentálně v Turecku pobývá. Takový migrační šok by postižené země nejspíš zcela rozložil, a možná nejen je – možná i celou Evropskou unii. Takoví Rakušané ani Maďaři nejeví žádnou ochotu zopakovat si léto 2015. Takže vůdce z Ankary je v ideální pozici vynutit si po EU, co se mu zachce.

Historická zkušenost říká, že totalitní režimy s mohutnými armádami mívají sklon útočit na svoje slabší sousedy. Turecká armáda je nyní druhá nejsilnější v NATO, vrstva starých sekulárních důstojníků byla odstraněna čistkou a na jejich místa nastoupili mladší muži, kteří vděčí Erdoğanovi za svůj kariérní postup. Budou jej tedy poslouchat, i kdyby jim vydal rozkazy, které nemají nic společného s obranou vlasti.

Umím si představit, že za pár let začne Erdoğan pronášet hrozivé řeči o tom, jak velký turecký národ potřebuje životní prostor ke svému růstu a že balkánské země utlačují svoje turecké a muslimské menšiny… Jen v sousedním Bulharsku žije 9 % Turků.

Mohla by z toho být sudetská krize v moderní podobě. Včetně oné důležité otázky, zda by si ostatní země NATO byly ochotny pálit prsty za nějakou malou periferní zemičku, o jejíž existenci většina Američanů či Britů ani pořádně neví a nedokázala by ji najít na mapě. Šli by za ni umírat?

I to už jsme tu jednou měli.

 

Marian Kechlibar