Lékař Hnízdil: Farmaceutické firmy se na nás snaží vydělat. Čouhá to z nich jako sláma z bot

Očkovat, či neočkovat? To je otázka, kterou se zabývá v dnešní době stále více lidí. Nedávno dal v Česku Nejvyšší správní soud za pravdu manželům Čechovým, kteří odmítali povinné očkování svých dětí. Soud rozhodl, že stát nemůže rodiče trestat, protože povinnost očkovat je pouze ve vyhlášce. Problém je však daleko širší. I proto se ParlamentníListy.cz zeptaly na názor lékaře, zabývajícího se celostní medicínou, Jana Hnízdila.

Pokud si chce stát povinnost očkování vynucovat, musí to být upraveno na úrovni zákona,“ řekl v rozhodnutí soudce NSS Jaroslav Vlašín. Jenomže manželé Čechovi pak byli postaveni před další problém. Bez očkování nechtěli přijmout jejich děti do školky. Co s tím?

Jisté je to, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (opět – i v této oblasti) rozdělilo společnost na dva nesmiřitelné tábory. Na fanatické odpůrce veškerého očkování a fanatické stoupence očkování proti všemu. Kde je víc pravdy, jak se v tom má jedinec zorientovat?

Neškodlivější je fanatismus

„Oba krajní názory jsou nebezpečné. Mají společného jmenovatele: fanatismus. Přestože se očkováním soustavně nezabývám, pacienti se mě na něj často ptají. Řešil jsem ho také u svých třech dětí. Očkování považuji za jeden z největších objevů moderní medicíny. Bez něj bychom možná mnozí nežili. Podlehli bychom obrně, záškrtu, černému kašli, tuberkulóze a dalším infekčním chorobám. Jako otec bych na sebe nikdy nevzal zodpovědnost a nedal vlastní děti očkovat minimálním, ze zákona povinným očkováním. Nechat o něm svobodně rozhodovat rodiče nepovažuji za správné. Takové očkování je totiž účinné jedině tehdy, pokud je plošné. Když by jej někteří rodiče odmítli, mohla by se proočkovanost snížit do té míry, že by došlo k narušení ochrany celé populace. Vrátit by se mohly nemoci, které už dnes prakticky neznáme. A ty by pak ohrozily i děti očkované,“ uvedl Jan Hnízdil pro ParlamentníListy.cz. Ve stejném duchu se přitom k tomuto tématu vyjadřuje i ve své aktuální knižní novince Zaříkávač nemocí (Nakladatelství Lidové noviny).

Vysvětlil tam, že mediálním kampaním, vyzývajícím k očkování proti sezonním chřipkám nebo virózám, jako byla nemoc šílených krav, prasečí nebo ptačí chřipka, nevěří. „Tlak farmaceutických firem z nich totiž čouhá jako sláma z bot. Nikdy jsem proti nim nenechal očkovat ani sebe ani svoje děti. Nedoporučil jsem ho ani žádnému ze svých pacientů. Nejlepší ochranou proti nim je péče o vlastní imunitu: strava, pohyb, životospráva. Pokud bychom se nechávali očkovat proti běžným virózám, naši imunitu by to jen oslabovalo. O snížení důvěryhodnosti očkovacích kampaní se hodně zasloužili i představitelé zdravotnictví a politici. Například nejvyšší hygienik ČR Michael Vít před lety národ emotivně vyzýval k očkování proti prasečí chřipce. Pak se ukázalo, že se sám očkovat nenechal. Ministryně zdravotnictví Dana Jurásková se to snažila napravit a nechala se proto očkovat za asistence televizních kamer. To prezident Klaus ostře vystoupil proti povinnému očkování vojáků a sám očkování odmítl. Několik set tisíc vakcín, které ministerstvo nakoupilo, nakonec přišlo vniveč. To je názorná ukázka, jak se to dělat nemá. Nikdo nemohl vědět, nakolik je hrozba prasečí chřipky reálná. Otázkou je, jak se lidé budou po takové zkušenosti chovat, pokud se nějaká nebezpečná epidemie objeví,“ uvedl dále Jan Hnízdil.

Důsledek chaosu a špatné komunikace?

Podle něj tak emotivní diskuze vedená v médiích i verdikt Nejvyššího správního soudu jsou smutným důsledkem chaosu a špatné komunikace, které panují v našem zdravotnictví. Očkování by se medializovat a soudit nemělo, podle Hnízdila by jeho zbytnost či nezbytnost měli pacienti řešit především se svým praktickým lékařem a rodiče s pediatrem. Ale takovým, ke kterému mají důvěru, je jejich rádcem, zná jejich zdravotní stav, profesi, rodinné vztahy, životní prostředí a zvyklosti.

„Pokud mezi lékařem a pacientem existuje vztah vzájemné důvěry, je sníženo i riziko, že by lékař do svého rozhodování promítal komerční zájmy farmaceutických firem. Podmínkou kvalifikovaného rozhodování takového lékaře ale je, aby prostřednictvím odborných společností a státní správy dostával objektivní, nezaujaté a nezmanipulované informace o závažnosti infekční hrozby, možnostech vakcíny a jejích nežádoucích účincích a ty pak srozumitelně interpretoval pacientům a rodičům. To je stav, ke kterému máme hodně daleko. Zdravotnictví ale jen zrcadlí stav celé společnosti: chaos, nedůvěru ve státní správu, mizivou vymahatelnost práva a korupci. Obnova ztracené důvěry bude hodně těžká. Nejvyšší správní soud, ani žádná jiná instituce, to za nás neudělá. Náprava může přijít jedině zdola. Změnou chování jednotlivých lékařů, pacientů a rodičů. A od nich se to, jako pozitivní nákaza, bude šířit na celou společnost,“ říká dále Jan Hnízdil.

Ruská ruleta se zdravím nejen naším, nebo obavy namístě?

Povinné očkování pokládají odpůrci za něco nepatřičného, poněvadž argumentují tím, že v očkovacích látkách je rtuť a hliník. Naopak jeho zastánci poukazují na to, že ten, kdo neočkuje, hraje ruskou ruletu (nejen se svým zdravím).

I proto v Česku rodiče dětí, které mají závažnou reakci na očkovací vakcínu, budou mít do budoucna zřejmě větší šanci získat od státu finanční odškodnění. Mimo jiné k tomu má napomoci speciální fond, ze kterého by se náhrada vyplácela. Úvahy o tom, takový fond založit, vznikly na základě toho, že očkování je povinné. Rodičům, kteří své děti očkovat nenechají, hrozí pokuty. Pokud by došlo ke zdravotním komplikacím, z fondu by bylo hrazeno případné odškodné. Nutno dodat, že u většiny dětí ke komplikacím po očkování nedochází, ale nelze je nikdy zcela vyloučit.

V současné době mohou rodiče, jejichž děti závažné komplikace mají, žádat o odškodnění pediatra, jenž látku podal. Podle některých lékařů a kritiků očkování mohou vakcíny způsobit například alergii nebo hyperaktivitu.

Každý má právo žít alternativně, ale nesmí tím zasahovat práva ostatních, zní z ministerstva

A jak pohlíží na problematiku například náměstkyně ministra zdravotnictví pro legislativu a právo Lenka Teska Arnoštová (ČSSD)? „Dle slov Johna Stuarta Milla svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Každý jedinec má jistě právo na svůj způsob života, byť alternativní, avšak pouze do té míry, pokud nezasahuje do práv a integrity ostatních jedinců. Pojem alternativní je velmi široký a může obsahovat  jak  neškodné léčebné  postupy, tak  postupy hraniční či nezákonné. Česká očkovací schémata  a očkovací kalendáře byly vždy ve světě vysoce hodnoceny. Jsou velmi dobře propracovány. Jejich  narušení může vést  k šíření nebezpečných chorob, které se u nás již nevyskytovaly,“ reagovala na dotaz ParlamentníchListů.cz Arnoštová.

Připomněla také to, že očkováním se v ČR podařilo eliminovat výskyt dětské přenosné obrny (z 670 případů na 49 po zavedení v roce 1952). Obdobně u záškrtu se snížil po zavedení očkování počet případů z  9000 na 310.

„Odmítání povinného očkování malých dětí vidím nejen jako problém medicínský, ale i právní. Jakým právem rodič rozhoduje za dítě, které o sobě ve věku několika měsíců rozhodnout nemůže? Co když rozhodnutí rodiče bude mít fatální následky? Já proto své dítě očkuji,“ uvedla ještě náměstkyně ministra Svatopluka Němečka.

Cesta k tomu udělat člověka závislého? Vystrašit ho a pak…

Jan Hnízdil v souvislosti s různými podezřeními na farmaceutická lobby poukazuje ve  své nové knize Zaříkávač nemocí (nakladatelství NLN – na trhu čerstvě pár dnů) na další faktory. I ty stojí za zmínku.

„Vezměte zdravého, spokojeného, citlivého, aspoň trochu změkčilého člověka. Nejprve ho musíte vylekat. Nějakou hrozbou, o které do té doby vůbec nevěděl. Ideálně se hodí cholesterol: Neobtěžuje, nebolí. Ve skrytu tiše čeká na svoji příležitost. Pomalu ucpává cévy, aby pak zasadil smrtící úder: infarkt myokardu nebo mozkovou mrtvici. Jakmile se člověk poleká, máte z poloviny hotovo. Přestane se kontrolovat a můžete ho snadno hníst. Když je vláčný, asi jako vařená nudle, šoupněte ho do ordinace vytopené na 24 stupňů a změřte mu hladinu cholesterolu. Pro začínající lékaře – pekaře: Cholesteroly máme dva. Jeden je hodný, má vysokou hustotu a jmenuje se HDL. Druhý, s nízkou hustotou, je zlý a říká se mu LDL. Na toho zlého je potřeba dát velký pozor. Původně se zdálo, že škodí, až když je ho v krvi víc než 7 milimolů na litr. Pak se ale zastavil odbyt kypřících prášků do pečiva – statinů, a bezpečná hladina se pro jistotu o 2 milimoly snížila. Jakmile má člověk víc než pět, je prakticky hotový. Výmluvy, že se cítí dobře, nepomohou. Zbývá jen ho ještě chvíli podusit a důrazně varovat, že pokud nebude chodit na kontroly a nebude brát celý život statiny, zlý cholesterol už si to s ním vyřídí. Z člověka, který byl zdravý a cítil se dobře, je rázem pacient s nemocí. Jmenuje se hypercholesterolémie. Svědomitě polyká prášky. Už se tak dobře necítí. Časem začne trpět slabostí svalů, záněty a natržením šlach, poškozením nervů, jater a ledvin, cukrovkou, mozkovým krvácením, špatným spaním, nočními můrami a zhoršením koncentrace.  To statiny dělají. Obchází další lékaře a ti mu předepisují další léky proti účinkům těch původních léků. Je dopečeno…“ popsal mechanismus, který je pro mnohé osudový, o to však běžnější v praxi, Hnízdil.

Jak dodal, statiny patří mezi nejčastěji předepisované léky. Odhaduje se, že je užívá sto milionů pacientů. Nejvíc, osmnáct milionů, v USA. I on se s nimi ve své ordinaci setkává.

Hnízdil o lécích raději mluví jako o pečících prášcích – zkoumal, zda jsou vždy nezbytné

„Výrobci pečících prášků a pekaři si mnou ruce. U řady pacientů se mi nepodařilo zjistit, z čeho je jim pořád zle. V podezření zůstaly statiny. Nechtěl jsem je křivě obvinit. Jsem pekař amatér. Napsal jsem proto dopis šéfpekařům do Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Zeptal jsem se jich, jestli je předepisování statinů lidem jinak úplně zdravým, jen na základě zvýšené hladiny cholesterolu, bezpečné, účelné a přesvědčivě zdůvodněné. Dost je to zaskočilo. Po několika týdnech váhání dopis postoupili vědeckému sekretáři České společnosti pro aterosklerózu, profesoru ing. Rudolfu Poledne, CSc. z pražského IKEMu,“ prozradil Hnízdil a přiznal, která věta z dopisu zmiňovaného pana profesora mu utkvěla v hlavě. Byla to tato:

„Podle mého názoru je nadměrný tlak farmaceutických firem na proskripci statinů nadměrný.“

Následovalo vyjádření, že nemáme k dispozici žádné studie, dokládající, že tyto léky ochrání před fatálním infarktem i pacienty, kteří zatím cukrovkou nebo zjištěnou srdeční chorobou netrpí. „To ovšem znamená, že jsou zbytečně vystavováni riziku, které s jejich užíváním souvisí, především bolestem svalů, poruchám paměti a sexuální dysfunkci,“ říká pak mimo jiné i Dr. Jon Abramson, klinický lektor na Harvardské lékařské fakultě, autor knihy Overdosed America. Jaký názor si udělat, je na čtenáři samotném.

Medicína – všemožná čarodějka? Nebo návrat k alchymii a hledání elixíru nesmrtelnosti?

V každém případě není prý ani podle slov Jana Hnízdila pro nás, jako jedince, dobrým faktem to, že v důsledku masivního rozvoje vnímáme moderní medicínu stále více jako všespásný prostředek, schopný vyřešit všechny naše potíže. Včetně stárnutí.

„Společenský tlak na výkon a věčné mládí je enormní. Pacientů, kteří se s  úbytkem sil, schopností, s přirozenými problémy provázejícími stárnutí neumějí, nechtějí nebo nemohou vyrovnat, je čím dál víc. Medicínsko-farmaceutický průmysl vycítil obrovskou příležitost a ze stárnutí vytvořil nemoc. Nemoc, kterou je potřeba léčit – léky: hormony, melatoninem, různými výživovými doplňky, kosmetickými zákroky. Jestliže najdete šedý vlas, v obličeji vrásky, nezvládnete ve sportu nebo v práci to, co dřív, nejste tak ohební… Už jste se také nakazili… Spěchejte k lékaři. Už nejste přirozeně stárnoucí člověk, ale nedostatečně mladý pacient. V ordinaci se snažím lidem vysvětlit, že jejich potíže jsou přirozeným projevem stárnutí, že: ‚Proti věku není léku‘,“ uzavírá Hnízdil.

Podle něj by lidé měli více přemýšlet o tom, zda má medicína vůbec právo vstupovat do přirozeného procesu stárnutí. Zda se nejedná se do značné míry též o otázku etickou.

„Medicína by do lidského života měla vstupovat s pokorou, zdrženlivě a co nejméně, tak, aby pacientům stárnutí ve výjimečných případech – prostřednictvím léků či operací, ulehčila. Nikoliv vyhlásila stárnutí nesmiřitelný boj, usilovala o jeho zastavení. Nápadně se tím podobá snaze středověkých alchymistů nalézt elixír věčného mládí. Jen novodobý mistr Kelly se teď honosí titulem prof. MUDr. CSc.,“ konstatoval na závěr Jan Hnízdil.

Útok 11. září provedli Američané sami, pád Dvojčat nezpůsobila dopravní letadla a USA pomohly vzniku Islámského státu, říká znalec Blízkého východu

Petr Markvart, který se dlouhodobě profesně pohybuje v oblasti Blízkého východu (hlavně v Iráku a Sýrii), říká, že vznik Islámského státu (ISIS) podpořil spojenec USA Saúdská Arábie a Američané o tom minimálně věděli a nic nepodnikli. Naznačuje, že přímo ISIS podpořili. Navíc 11. září označil za „inside job“. Vysvětlil spoustu zajímavých vazeb týkajících se geopolitiky a ekonomických zájmů na Blízkém východě.

Při invazi USA v Iráku i při takzvaném arabském jaru se hovořilo o tom, že se má na Blízký východ přinést demokracie. K čemu zasahování USA a Západu vedlo?

Nejprve se zmíním o některých atributech výkonu státní moci na Blízkém východě. Arabské země mají své zvyklosti výkonu politické moci, které jsou po staletí ustáleny tím, že hlavou exekutivy – zpravidla je to monarcha nebo prezident – je takzvaný ra´is al-masíra neboli „vůdce pochodu“. A to je člověk, který je zpravidla volen a potvrzován ve svém úřadě aklamativně, o jehož postavení se zpravidla nikdy moc nediskutuje. Všichni ostatní mohou být kritizováni, ale ra´is al-masíra nikoli.

Pokud se podíváme na sekulární arabské režimy, které se staly hlavním terčem takzvaného arabského jara, to znamená Libye, Egypt, Sýrie, do jisté míry Irák – na ten to přišlo kvůli americké invazi již o několik let dříve, tak v zásadě arabští vůdcové, kteří tam vládli, nevládli o nic méně demokraticky, než vládnou monarchové v Saúdské Arábii, Kataru, Kuvajtu a Spojených arabských emirátech, kteří Američanům nevadí. Takže pokud voláme po zavedení demokracie a lidských práv na Blízkém východě, musíme si položit otázku, proč se to má týkat pouze sekulárních režimů, které se stavěly proti islamismu, a proč se Spojené státy z nějakého důvodu vyhýbají této otázce u monarchů arabských zemí.

Pokud se díváme na výsledky takzvaného arabského jara, tak vidíme, že v Maroku, které bylo tradičně baštou roajalistické strany, která bez problémů vítězila v každých volbách a měla přes 60 procent hlasů, došlo k prudkému nárůstu islamistické strany. Roajalisté se museli po posledních volbách spojit s islamisty, aby vůbec mohli sestavit vládu. Alžírsko vynechám, protože to je zvláštní zóna pod ochranou Spojených států a Francie. Tunisko se zmítá v nepokojích občanských i vojenských již po tři roky. Libye je takzvaný padlý stát, failed state, je rozdělena na několik regionů a jednotlivé kmenové gangy prodávají ropu na vlastní pěst. Egypt se ještě nevzpamatoval a nebýt silné armády, tak by se nevzpamatoval nikdy. V Egyptě to dopadlo, zaplať Bůh, tak, že od moci byli odstaveni důstojníci vzdušných sil a převzali si to důstojníci pozemních sil. Pokud jde o Sýrii, tak země je rozvrácená občanskou válkou v podstatě stejně jako Irák. Je to země, kde se centrální vláda zoufale snaží zajistit nějaká bezpečná útočiště pro obyvatelstvo a na zbytku území se prohánějí různí islamisté a šílenci. Takže toto jsou výsledky, kterých bylo dosaženo v procesu arabského jara, jež Západ podporoval a jež Američané podporovali politicky a sponzorovali finančně.

Nyní Spojené státy bombardují jednotky Islámského státu. Objevují se ale informace, že někteří bojovníci Islámského státu byli vycvičováni v jordánských vojenských výcvikových táborech ve spolupráci s americkou tajnou službou CIA jako takzvaná demokratická opozice proti syrskému prezidentu Asadovi. Je tato informace relevantní? Hrály při vzniku Islámského státu roli USA, případně někteří spojenci Američanů?

Začal bych trochu šířeji než jen povídáním o výcvikové základně v jordánském Safawi. Působil jsem dlouhá léta v západním Iráku a východní Sýrii a tu krajinu dobře znám. Je to přehledná krajina bez jakýchkoli masivních horstev a aridní, bez vegetace. Znám lidi, kteří tam žijí. V podstatě to jsou buď nomádi, kteří se živí chovem dobytka, nebo drobní zemědělci. Samozřejmě v údolí řek Eufrat a Tigrid je zemědělství intenzivnější. Ta krajina je naprosto přehledná, čili není možné, aby v této krajině, která byla do roku 2011, tedy těsně před vypuknutím takzvaného arabského jara, ve zvláštním režimu americkou zvláštní vojenskou zónou obsazenou sborem americké námořní pěchoty, aby tam vznikla skupina několika tisíc, teď Spojené státy říkají, že několika desítek tisíc, bojovníků, aniž by o tom nevěděli Američané. K něčemu takovému potřebujete obrovskou infrastrukturu, logistiku. Jsou vycvičeni, vyzbrojeni, logisticky zajištěni, zaplaceni.

Takže si kladu otázku, jak to vlastně Američané s tím Islámským státem měli od samého počátku, protože neudělali nic proti tomu, aby zabránili jeho vzniku. Naopak udělali všechno pro to, aby jeho vzniku pomohli. Minimálně nikoho neinformovali, že tam něco podobného vzniká.

Co se týče výcvikové základny v jordánském Safawi, tak tato základna byla zřízena se souhlasem jordánských autorit, byla pravděpodobně pod kontrolou saúdské zpravodajské služby a byli tam cvičeni takzvaní bojovníci za mír a demokracii a lidská práva v Sýrii. Role CIA tam byla diskutována na několika místech. Dokonce ji přiznala i americká místa, existují na to zdroje, ze kterých je možné tuto informaci ověřit. Podle našich informací základna v jordánském Safawi byla uzavřena koncem roku 2012, začátkem roku 2013 na základě protestů jordánských zákonodárců. Nicméně toto byla jedna základna, o níž se to ví a o níž se to dostalo na povrch.

Samozřejmě, že existovala celá řada dalších různých zařízení. Abu Bakr al-Baghdadi, vůdce Islámského státu, který sám sebe nazval chalífou, byl údajně šest let vězeň v americkém detenčním zařízení Camp Bucca na jihu Iráku, kde se údajně pod vlivem spoluvězňů radikalizoval. Člověk si musí klást otázku, zda se neradikalizoval někde jinde a pod vlivem někoho úplně jiného.

Kdo tedy Islámský stát stvořil? Bez čí pomoci by nemohl existovat?

Podle všech informací ISIS je jak ideologicky, tak finančně i strukturou velitelskou přímo řízenou organizací saúdsko-arabské zpravodajské služby. To je známo na základě výpovědí zajatých bojovníků ISIS. Ti vypovídali, že jejich chain of command sahal k princi Abdul Rahman al Faisalovi, který je bratrem saúdského ministra zahraničních věcí a bratrem saúdského ministra vnitra. Ten je údajně vrchním velitelem vojenských struktur Islámského státu.

Samozřejmě sama saúdsko-arabská zpravodajská služba byla do poloviny letošního roku řízena nechvalně známým princem Bandarem bin Sultánem al Saudem, který byl 14 let velvyslancem Saúdské Arábie ve Spojených státech a je blízkým přítelem rodiny Bushů. Je to člověk, který se neštítí nikoho a ničeho. Před konáním olympijských her jel vyhrožovat prezidentu Putinovi do Moskvy a nabídl mu, že Saúdská Arábie bude odebírat ruské zbraně, pokud se Ruská federace zřekne podpory syrského prezidenta Bašára Asada. Takže podle mých informací byl Islámský stát stvořen saúdskou zpravodajskou službou minimálně při vědomí, ne-li za velmi významné asistence Spojených států amerických.

V americkém tisku se objevila informace o tom, že 11. září 2001 hráli roli saúdsko-arabští diplomaté, právě zmiňovaný bývalý velvyslanec v USA Bandar bin Sultán. The New York Post vydal před Vánoci článek o tom, že únik z oficiální zprávy vyšetřovací komise k 11. září podává nezvratné důkazy o zapojení vládních činitelů, diplomatů a tajných služeb Saúdské Arábie do teroristických útoků. Do útoků bylo podle reportu přímo zapojeno saúdské velvyslanectví ve Washingtonu a konzulát v Los Angeles. Únosci letadel a teroristé z Al-Káidy měli prý dostávat od politiků Saúdské Arábie logistickou podporu a finance. Navíc rodina Bushů měla přátelské vztahy s rodinou bin Ládinů. A členové této rodiny dle amerických médií odletěli z USA dva dny po 11. září. Co říkáte těmto informacím?

Nechci se pouštět do spekulací. Jedna věc je ale jistá, a to, že pád budov Světového obchodního centra v New Yorku i poškození budovy Pentagonu ve Washingtonu rozhodně nebyly způsobeny dopravními letouny. To, co jsme v přímém přenosu viděli, bylo všechno možné, jenom ne útok unesenými dopravními letouny. Jak vyplývá ze simulací i z výpovědí zkušených pilotů dopravních letounů, s letounem se nedá letět po takové trajektorii, jak bylo zveřejněno americkou Federal Aviation Administration, protože ty letouny dříve, než by narazily do čehokoli, by se ve vzduchu rozpadly. Z analýzy „stressu“ zcela jasně vyplývá, že ty letouny nejsou konstruovány na takový způsob letu, ke kterému 11. září 2001 mělo dojít. Pro mě zůstává od samého počátku 11. září jedním velkým „inside jobem“, který sloužil jako prekurzor k rozpoutání všech možných intervencí pod různými záminkami od Afghánistánu až po bombardování východní Sýrie bez souhlasu Syrské arabské republiky.

Co se týče osoby prince Bandara bin Sultána al Sauda řečeného „Bandar Bush“, tak jeho velmi blízké vztahy s rodinou Bushů, ať už to byl George Bush starší či George Walker Bush mladší, jsou dostatečně známy. Probíhaly tam velmi úzké konzultace a koordinace. A princ Bandar byl hlavním styčným důstojníkem mezi saúdskou královskou rodinou a Spojenými státy. Nakonec to ale není až zas tak nic podivného, protože USA jako země protestantská mají k wahhábismu a saláfismu velmi blízko. Wahhábisté a saláfisté také neuznávají žádné zvyklosti, žádné paralely, žádnou pozdější jurisprudenci ke svému náboženství. Uznávají pouze tu knihu. V případě protestantů je to Bible, v případě wahhábistů je to Al Koran.

Spojené státy říkají, že Írán je hrozbou pro demokracii a hrozbou pro bezpečnost. Varují před tím, že se Írán stane jadernou velmocí. Jaká je role Íránu? Není tam více aspektů? Není případná snaha mít jaderné zbraně logickou obavou, když jsou Peršané obklopeni Araby? Šíité v sunnitském moři? Nehraje tam roli, že Írán nechce obchodovat ropu v dolarech, čímž podkopává pozici petrodolaru a dolaru jako světové rezervní měny? Další věc je, že Sýrie je spojencem Íránu, Írán dodává důležité suroviny Číně, čili útokem USA proti Sýrii může jít o oslabení Íránu a následně Číny…

Celá íránská otázka je velmi komplexní a složitá, ale pokusme se ji zjednodušit na několik základních bodů. Írán je pohádkově bohatá země s ohromným nerostným bohatstvím, které se odtamtud musí jenom nějak dostat. Může se dostávat směrem k Číně, ale přes americký Pákistán nebo Afghánistán, nebo přes americkou Střední Asii. Do Evropy se nějak musí prodrat přes amerického spojence Turecko nebo, jak se mu v nedávné době nabízelo, přes Irák – Iráku vládne šíitská strana – a Sýrii. To se samozřejmě nelíbilo Saúdům a Katařanům, kteří chtějí být těmi, kdo bude dodávat Evropě energetické zdroje, a proto mělo dojít k násilné změně režimu v Damašku. Když toto nevyšlo, tak bylo potřeba vytvořit něco dalšího, co umožní Kataru a Saúdské Arábii export energetických surovin směrem k Evropě. Tímto dalším je území západního Iráku a východní Sýrie, kde nyní řádí islamisté, a až to tam Spojené státy všechno vybombardují, tak tam dojde k nějaké dohodě, dojde k nějakému zvláštnímu statutu těchto území, vznikne tam jakási islamistická skupina, která bude dostatečně umírněná na to, abychom ji už nemuseli dále bombardovat, a přes její území, které se vyrve z území syrského, v podstatě povedou strategické plynovody a ropovody se surovinami, které tolik Evropa potřebuje.

Celý ten konflikt, který se odehrává na Blízkém východě, musíme vidět jako souboj o dominanci na Blízkém východě, tedy zda ji bude mít sunnitská saláfistická wahhábistická Saúdská Arábie, nebo to bude šíitský Írán. Je to boj, který tam je od pradávna. Spojené státy podporovaly deset let Saddáma Husajna v boji proti Íránu. Celá ta irácko-íránská válka měla za následek pouze to, že jak Irák, tak Írán byly ohromně oslabeny. To ale nebránilo některým saúdsko-arabským, ale i izraelským podnikatelům, aby veškerá embarga na vývoz vojenského materiálu do Íránu obešli, což je známá aféra Írán Gate, kdy byl systémem řetězce přes nikaragujské povstalce a přes drogové dealy dodáván vojenský materiál islámské republice Írán, která tehdy byla pod přísným americkým embargem. Vidíte, že americká pragmatičnost nezná mezí.

Spojené státy a americký prezident Obama říkají, že Bašár Asad je diktátor, který používá chemické zbraně, a to má být ospravedlnění toho, proč má být svržen…

V zásadě můžete dnes kohokoli na světě označit jako diktátora. Na začátku jsem mluvil o obvyklé formě vlády, která funguje v zemích Blízkého východu. To se může Spojeným státům nějak jevit, ale to jim pořád nedává legální důvod, aby v této zemi vojensky intervenovaly nebo aby vyzbrojovaly ozbrojenou opozici a podněcovaly občanské nepokoje nebo aby proti této zemi uplatňovaly jakákoli obchodní embarga či jiné ekonomické zbraně. Kdo dal právo Spojeným státům určovat, kdo je diktátor a kdo je demokrat? Podívejme se na amerického spojence Saúdskou Arábii, Kuvajt či Spojené arabské emiráty. Je snad saúdsko-arabský král demokraticky volen? Sestavuje vládu na základě demokratických voleb? Nikoli, a nikomu ve Spojených státech to nevadí. Vyzbrojují snad Spojené státy opozici v Saúdské Arábii a uplatňují vůči Saúdské Arábii embargo na vojenský materiál a hi-tech?

Dnes do Sýrie nevyvezete ani šroubek, protože když syrský zákazník řekne, že je Syřan, tak se s ním 90 procent všech firem přestane bavit, aby neměly doma problémy s vlastními celními a zpravodajskými orgány. V situaci, kdy jsou všechny syrské banky embargovány, neotevřete akreditiv, nepošlete transfer. Na Sýrii je uplatňováno totální embargo a tím trpí především těch dvacet milionů lidí, které si Západ vybral jako své rukojmí. A dokud ti lidé nebudou dostatečně naštvaní a neřeknou: „Tak už toho Bašára sesaďme, ať mají chlapci na Západě radost,“ tak je budou mít nadále za rukojmí.

Ale na straně Západu je základní miskalkulace. Ti Syřané to neudělají. Nikoli proto, že by byli neohroženými bojovníky, ale oni to neudělají, protože vidí tu Libyi, vidí Jemen a protože vidí Irák. Vidí, že když tam ke změně režimu došlo, tak nic lepšího nepřišlo, ale naopak z těch zemí se staly rozvrácené padlé státy. Místo této perspektivy padlého státu si velká část z nich zvolila, že se bude bránit. A Západ dělá vše pro to, aby se proti Islámskému státu neubránili. A pokud jde o chemické zbraně, vyšetřování neprokázalo, že by byly syrské vlády. Vše svědčí o tom, že to byla zase záminka proti Sýrii.

Jaký má angažmá Spojených států dopad na Blízkém východě na křesťanskou menšinu? G. W. Bush se ostentativně hlásí ke křesťanství, v počátcích dokonce hovořil o křížovém tažení…

Vztah a dialog křesťanství a islámu vnímáme prizmatem, který máme zde ve střední Evropě. Nějak vnímáme muslimskou komunitu, která tady žije. To je diametrálně odlišné od toho, jak se vnímají křesťané, muslimové a Židé na Blízkém východě. Ty komunity spolu koexistovaly od příchodu islámu, to znamená od sedmého století našeho letopočtu, a mají dlouhou historii vlastních vztahů, vlastních válek, vlastních revolt, vlastní nenávisti i vlastní lásky vůči sobě. My jsme teď ti, kteří se staví do role těch, kteří mají soudit, co by se mělo, nebo nemělo udělat.

Ale k vaší otázce uvedu nějaká čísla. V roce 1990 bylo v Iráku zhruba 1 300 000 křesťanů, v roce 2012 tam bylo 200 tisíc křesťanů. To znamená, že my jsme způsobili úbytek více než milionu křesťanů jen v jedné zemi za období dvaceti let, kdy jsme tuto zemi zatížili dvěma válkami a dlouho trvající občanskou válkou, která trvá dnes už dalších osm let. V průběhu této občanské války před zraky amerických vojáků byli křesťané perzekvováni, pronásledováni, týráni, zabíjeni a vysídlováni. To je fakt, který nikdo neospravedlní.

Já jsem se osobně setkal se členy irácké křesťanské komunity. V Damašku jsem mluvil s maronity, kteří utekli z Bagdádu. A křesťané, kteří utekli z Bagdádu do syrského Homsu, museli utéci do Damašku, protože v Homsu začala řádit Svobodná syrská armáda a další „demokratické opoziční složky“ a začaly je znovu vyhánět. Iráčtí křesťané uprchlí do Damašku se na mě obraceli s otázkou, proč je Západ tak strašlivě nenávidí a proč je chceme všechny vyvraždit. Takže počty křesťanů se prudce snižují. Pokud jde o Sýrii, tak v roce 1990 jich tam bylo 1 800 000, dnes jich máme zhruba 1,5 milionu.

Na závěr provokativní otázka. Po 11. září se hovořilo o boji USA, euroatlantické civilizace, NATO proti islámskému terorismu. Je to tedy tak, že USA vskutku bojují proti islámskému terorismu, nebo ho fakticky podněcují či dokonce sponzorují?

Celé 11. září a to, co po něm následuje, je věc, která se v žargonu nazývá „false flag operation“, tedy operace pod cizí vlajkou. To znamená, že my implikujeme někoho, ale ten někdo je ve skutečnosti nepáchá, pácháme je my a pouze upozorňujeme na to, že by to mohl být tento člověk. My podprahově obrovsky zvyšujeme povědomí lidí, kteří začínají nenávidět muslimy obecně. Nikoli islamisty, nikoli extrémní vyznavače tohoto náboženství, ale obecně muslimy.

Vykopáváme příkopy mezi lidmi. Ty příkopy jsou vykopávány i v České republice. Pokud u nás máte amerického velvyslance, jehož dvěma hlavními body agendy je podpora homosexualistické Prague Pride a podpora jakéhosi Nadačního fondu proti korupci, tak co vám ten diplomat vlastně říká? „Moje země mě sem poslala, abych vám tady vysvětlil, že se chováte špatně k sexuálním menšinám a že to tady máte celé zkorumpované a my vám to pomůžeme všechno napravit.“ I on začal vykopávat tyto příkopy.

I celá kampaň na zvolení prezidenta ve všelidovém hlasování vykopala příkopy mezi lidmi. I dnešní konflikt na Ukrajině vykopává dál příkopy mezi lidmi. Politiku Spojených států chápu jako politiku rozdělování lidí na celém světě, a je už jedno, na jakém základě, vytvářením co největšího počtu strašáků, kteří se v potřebný čas vytáhnou, lidé jsou jimi děšeni. A pak budu kvůli boji proti strašákům utužovat bezpečnostní opatření, omezování občanských svobod, to, že žijeme ve státě, kde jsme neustále pod dozorem kamer, to, že se mluví zcela vážně o tom, že se budou lidé čipovat a že jim budou odebírat vzorky DNA. Svět se stává čím dál méně demokratickým a svobodným především kvůli Spojeným státům.

Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky. Naposledy navštívil Sýrii v červenci 2012.

Velké pohyby, které by měly zneklidnit Američany? Šíří se další informace o ohrožení dolaru

Není všechno zlato, co se třpytí. Právě proto se o zlato vždy v historii vedly spory, války. A ani dnes nedává milionům lidí na světě spát. Jeho cenami hýbe například válka v Iráku, nebývale vysoký zájem o zlato najednou začali projevovat Číňané a skupují ho ve velkém. Spekuluje se dokonce o tom, že si zásoby dělá Čína proto, že chce vlastnit rezervní světovou měnu. A tu chce krýt – jak bývalo zvykem – právě zlatem.

Čína v poslední době skupuje zlato. Skupuje ho ve velkém, a tak se objevují spekulace o tom, zda za tím nestojí snaha, aby to byla právě Čína, kdo převezme brzy globální rezervní změnu (kterou drží zatím USA). Na rozdíl od Spojených států by však zřejmě mohla tuto měnu krýt zlatem – tak, jak tomu bývalo kdysi.

Poté, co někteří odvážní odborníci nacházejí postupně odvahu hovořit o tom, že je čas začít uvažovat tak, abychom se naučili brzy vnímat jako středobod světové ekonomiky východ, a nikoli dosud dominující euroatlantický svět, lze pozorovat celu řadu faktorů, které tyto teorie potvrzují. Plánuje tedy skutečně Čína podložit jüan zlatem a přeměnit ho na globální rezervní měnu? Je možné, aby jüan nakonec nahradil americký dolar jako primární rezervní měnu planety?

„Je veliký rozdíl mezi cenou a hodnotou zlata. Hodnota zlata se historicky nemění. Již 5000 let je hodnota, myšleno kupní síla, takřka totožná. Mám-li však odpovědět na otázku takzvané ceny zlata, tak jsem bohužel závislý na faktorech, které jsou velice manipulativní. Z mého pohledu se MMF, ECB či FED všemožným způsobem snaží potlačit růst ceny zlata. Využívají k tomu, nicméně, velice krátkozraké nástroje, kterými jsou například levné hypotéky či dnes již záporné úrokové sazby. Tisknutím peněz se nikdy žádný problém nevyřešil,“ řekl ParlamentnímListům.cz Jan Žák ze společnosti Zlataky.cz. Přímo k tomu, jaký vývoj může skupování zlata Čínou nabrat, se sice nevyjádřil, přesto jeho vyjádření mnohé napovídá.

„Obecně se dá říci, že historie měn od nejstarších dob po dnešek je kontinuální přehlídkou permanentních pokusů skupin, vlád i mezinárodních institucí o vytvoření náhražek zlata v měnovém systému. A snahy o demonetizaci jsou stále aktuální. Avšak stále dochází k silné tezauraci, a tím tedy role zlata nikdy neskončí. Dochází pouze k přelévání zlata z jedné strany na druhou. Myšleno od vlád k lidem, a naopak. Jak vše může dopadnout, nám může poodhalit minulost. V období nástupu zlata jako měny došlo vždy k velice příznivému růstu ekonomiky (Egypt, rané římské císařství, 12.-15. století v Evropě a i období Bretton-Woodského protokolu). Naproti tomu období pozdního Říma či raně feudální Evropy a možná i dnešní doba signalizují spíše neproduktivní hospodářský cyklus,“ konstatoval Žák.  A tak se vraťme k Číně a jejímu náhlému zájmu o žlutý kov.

Nejde jen o soutěž – ale o moc nad světem

Podle serveru AC24 s alternativním zpravodajstvím je pravdou, že Čína nechce jen soutěžit se Spojenými státy. Spíš plánuje ve skutečnosti Spojené státy nahradit jako dominantní ekonomická mocnost světa. Ve skutečnosti prý Čína už obnáší větší objem globálního obchodu, než kolik připadá na Spojené státy.

Jenomže, kdyby skutečně jednoho dne Čína oznámila, že podložila jüan zlatem a už nebude používat v mezinárodním obchodě dolar, světem, jak ho známe, by to důrazně otřáslo, a podle některých vyjádření by to způsobilo finanční posuv až kataklyzmatický.

Čína však drží v ruce celou řadu dobrých karet. Vlastní například bilion dolarů dluhu Evropy, je druhou největší ekonomikou planety. Navíc – nikdo nepoužívá dolar v mezinárodním obchodě více než Čína, kromě samotných Spojených států. Pokud dosud Čína musela používat dolar v mezinárodním obchodě, protože k tomu nebyla žádná atraktivní alternativa, zlatem podložený jüan by to všechno změnil rychle a zásadně.

„Finanční krize v euroatlantickém světě znamenají, že celý svět potřebuje novou a stabilnější globální rezervní měnu. Četné faktory naznačují, že čínské úřady chtějí, aby k internacionalizaci došlo do roku 2015. A čínská vláda bezpochyby už velice usilovně jüany v mezinárodním obchodě podporuje,“ zmínil server AC24 vyjádření John McCormicka z RBS Group a dodal, že pro Čínu není mít globální rezervní měnu jen o ekonomice. Je to též o moci.

Čína uzavírá dohody i s dalšími zeměmi

I proto zřejmě čínská vláda letos dosud uzavřela dohody o konvertibilitě měny s Austrálií a Novým Zélandem.

Možná i proto čínští zákazníci vloni nakoupili přes 1176 tun zlata, jak uvedla Čínská asociace pro zlato. Poptávka tak meziročně stoupla o 41 procent, dodala tato státem ovládaná organizace s tím, že přes hranici tisíce tun se spotřeba přehoupla vůbec poprvé.

Navíc se očekává, že v následujících čtyřech letech poptávka Číny po zlatě ještě dál poroste. Světová asociace zlata 15. dubna 2013 vydala zprávu s názvem Čínský trh se zlatem: pokrok a budoucnost. V ní se uvádí, že roční poptávka čínských obyvatel po zlatě se zvýší z letošních 1132 tun na 1350 tun v roce 2017.

Zatím k nastartování světových cen zlata však tyto kroky nestačí

Jisté je tak prý jedno – Čína se stala nyní největším trhem se zlatem na světě. Tradičně největší část zlata skončila na pultech klenotnictví. Zlatníci prodali šperky o váze 716,5 tuny, meziročně o 43 procent více. Ještě větší navýšení poptávky, o 57 procent, zažily zlaté pruty, obvykle sloužící jako investiční produkt. O tom, jak jsou na tom Češi, si řekneme níže, zatím zůstaňme u Číny.

Nutno však dodat, že ani čínská poptávka, tvořící podle asociace nyní už čtvrtinu celosvětového zájmu, ale nestačí k opětovnému nastartování růstu globálních cen drahého kovu. Investoři se jej totiž zbavují kvůli obavám, že americká centrální banka zastaví svůj program podpory ekonomiky. Čínští zájemci, nakupující obvykle s omezeným rozpočtem, na vyvolání dlouhodobého růstu cen nestačí.

Jenomže i když to může někomu připadat poměrně jednoduché, pokud čínské úřady opravdu budou chtít, aby jüan nakonec nahradil dolar jako primární rezervní měna světa, potřebují udělat něco, co přiměje zbytek světa, aby ho chtěl používat.

Jak? Mohou toho dosáhnout, pokud podloží jüan zlatem. A že na tom Číňané pracují, napovídá hned několik ukazatelů.

Měsíčně Čína skoupí až stovky tun zlata

„Země spolu zatím jedna s druhou bojovaly, aby zlevnily své měny. Problém s levnými měnami je v tom, že pak jsou komodity dražší. A tak se Čína rozhodla přijmout tvrdší měnu. Ten pohyb jüanu skoro přes noc byl jedním z nejvýznamnějších vzepětí, jaké jsem kdy viděl. Jak jsem řekl, jüan vyrostl na nejvyšší hodnotu všech dob. Za pouhých devět měsíců nabral proti americkému dolaru zhruba 5 procent. Čína jen za jediný měsíc navíc rovněž dovezla přes 200 tun zlata. (Podle agentury Reuters bylo v březnu 2014 dovezeno z Hong Kongu do Číny více než 223 tun zlata. To zastínilo předchozí rekord 114 tun z prosince.)

„To je ohromné množství. Znamená to dovoz rychlostí přes 2 400 tun zlata ročně. A to prostě přiblížilo skutečně okamžik, kdy se Čína stane největším držitelem zlata na světě. Číňané viděli, jak zlato padá, ale nenakupovali ho jen během propadu. Nakupovali tolik, kolik jim trh dal. A zase vidíte, jak jüan stoupá, a to je teď pro Číňany výhodou, poněvadž je pro ně zlato ještě levnější,“ popsal pro prisonplanet.com finanční manažer King World News Stephen Leeb.

Otázkou podle něj je to, kolik Čína v tuto chvíli zlata nashromáždila. Poněvadž to však nikde jejich úřady neprezentují, existují jen odhady. Jeden takový z nedávné doby hovoří o tom, že čínská zlatá rezerva je nyní více než 7 000 tun zlata, potenciálně to ale může být i daleko více.

„Nestane se to příští týden nebo příští měsíc, ale nakonec bychom mohli spatřit Čínu, jak podkládá jüan zlatem. Až k tomu dojde, bude to pro Spojené státy naprostá a totální finanční katastrofa,“ zní komentující doplnění informace na AC24.

Kolaps dolaru a destabilita světové ekonomiky?

Z informací, které prosakují na veřejnost při rešerších zahraničního tisku, vyplývá také, že Čína začala přepracovávat všechny své dosavadní zlaté rezervy do malých kilových cihliček. A dělá to podle některých, zejména těch alternativních, médií proto, aby vydala novou, zlatem krytou rezervní měnu. Zároveň se objevují varování mnohých, že tyto kroky naruší světový obchod a následně mohou způsobit kolaps dolaru.

Příznivci konspirací tak mají jasno a podle nich již není pochyb, že americký dolar bude brzy jen historií. Bezpochyby jde o strategickou část nedávných obchodních dohod s Ruskem, Japonskem, Brazílií, Indií a Íránem. GATA dokonce odhaduje, že 80 procent zlata, o kterém si investoři myslí, že mají alokované, je už dávno fuč, a většina z něj pravděpodobně skončila právě v Číně.

Jedná se prý o nastupující nový proces, který bude tvořit  základnu pro možný nový monetární systém. Zlato v něm bude podporovat obchodní platby. Zpočátku bude použito pro obchod, později i v bankovnictví. Americké dluhopisy by tak šly stranou.

Zaznívají dokonce i názory, že se jedná o předzvěst kolapsu amerického zadluženého dolarového systému, a tak Číňané dál stěhují tisíce metrických tun zlatých cihliček z Londýna, New Yorku a Švýcarska. Cihličky prý už nechtějí v uncích, ale v kilogramech. „Není jasné, zda tento projekt funguje pouze v Číně, protože je tu pár indikátorů, že jsou v tom zapracovány i švýcarské slévárny, protože mají zkušenost a kapacitu,“ uvádí též server alternativního zpravodajství AC24.

Zmiňuje pak to, že již v roce 2013 velké banky z Wall Street oznamovaly, že se potýkají s nedostatkem fyzického zlata. Příkladem za všechny byla prý banka JP Morgan, v jejíchž trezorech se momentálně nachází jen zlomek zásob z počátku letošního roku. Doplnit stavy drahého kovu však není zdaleka tak jednoduché, jak by se při současných cenách mohlo zdát. Americká megabanka zoufale shání zlato, kde se dá. A to klidně kilo po kile.

Boje v Iráku poslaly světové ceny zlata k třítýdennímu maximu

Ovšem ten, kdo by se rozhodl nakupovat zlato i zde v Česku, má celou řadu možností. Nutno však dodat, že v posledních týdnech cena zlata světově letí nahoru. Proč? „Příčinou jsou boje v Iráku a dobytí významných území povstalci. Tím rostou ceny stříbra, zlata a ropy. Zlato díky tomu poprvé od letošního 27. května překonalo opět hranici 1 280 dolarů za unci,“ řekl ParlamentnímListům.cz Libor Skalský, vedoucí obchodního oddělení společnosti Nakupzlato.cz.

Jak dodal, cena zlata začala stoupat už po dobytí Mosulu 10. června a 16. června dosáhla hodnoty 1 283,50 dolaru za unci. Odborníci proto nyní čekají, jak bude pokračovat nejen samotný konflikt, ale i vývoj ceny zlata.

„Dělí se přitom na dvě skupiny. Podle první bude vzestup ceny krátkodobý a růst evropské i americké ekonomiky ho srazí zpět. Další čekají, že boje budou pokračovat a cena ještě stoupne. Upozorňují přitom i na stále napjatou situaci na Ukrajině,“ doplnil Skalský.

Podle analytiků zlato brzy může překonat i 1 300 dolarů

Například podle analytika Société Générale Robina Bhara je možné, že pokud se konflikt v Iráku dál vyhrotí, zlato poprvé od 19. května překoná hranici 1 300 dolarů za unci. Zároveň upozorňuje a upřesňuje, že růst ceny zlata může ovlivnit již zmiňovaná situace na Ukrajině, kde proruští separatisté v noci na 14. června sestřelili ukrajinské vojenské letadlo se 49 lidmi na palubě.

Zlato nejčastěji u nás nakupují muži mezi 40 a 50 roky

Společnost Zlaťáky.cz, která je v Česku největším obchodem se zlatem, se zajímala o zvyky Čechů při jejich nákupech. Zpracovala dokonce průzkum, v rámci kterého zjišťovala, jaké charakteristiky má člověk, který v České republice nakupuje fyzické zlato. Dá se přitom uvést, že se jedná o muže, nejčastěji ve věku 41 – 50 let, který žije v Praze nebo na jižní Moravě. Zůstaneme-li u čísel přímo z českých a moravských luhů a hájů, pak výzkum zaměřený na nákupy zlata ukázal také toto:

Ač podíl 22 % není ve srovnání s jinými formami investování vůbec špatný a ženy se o problematiku nákupu zlatých slitků či mincí zajímají čím dál více, přece jen muži stále udržují značný náskok v podobě zastoupení ve výši 78 %. U věkového rozložení je překvapující kategorie do 20 let s podílem 11 %. Rozdíly v zastoupení jednotlivých krajů dosahují již většího rozptylu. Karlovarský a Pardubický kraj s jedním procentem, naproti tomu Praha s 24 %.(Průzkum byl zpracován v měsíci dubnu 2014. Data byla čerpána ze zákaznické databáze společnosti LINK Holding, a. s. Použitý vzorek čítal několik set tisíc dat, pozn. red.)

Cizinci v Česku zlato též nakupují – a dominují Asiaté a Rusové

A jelikož jsme se v tomto článku významně věnovali Číně, musel nutně dotaz redakce směřovat i k tomu, zda třeba i naše české firmy zaznamenávají větší poptávku po zlatě a drahých kovech ze strany Asiatů. „Naše společnost obsluhuje na českém trhu zhruba 5 procent klientů ze zahraničí. Pokud bych měl blíže rozklíčovat toto složení zákazníků, budou to z velké části Rusové a Asiaté. Ti tvoří více než 50 procent naší zahraniční klientely,“ prozradil Jan Žák.

Toto demografické určení má podle něj svůj přirozený význam. Pro obyvatele Blízkého východu a Asie je investice do drahých kovů jednou ze základních složek jejich aktiv. Poučeni historií tak velice efektivně dokáží vyhodnotit možná rizika novodobých finančních a kapitálových rizik. Důkazem tomu je i fakt, že se roku 1899 připojili ke státům, které patřily do nově vzniklého měnového systému tzv. „zlatého monometalismu“. Čína se ještě nějakou dobu potýkala se stříbrným bimetalismem, avšak roli zlata později také přiznala za nejvýhodnější.

Jsem hovado, když nechci blokovat stavbu dálnice? Pan „Antibursík-Stop ekoteroru“ o hrůzách dneška, Nečasovi i Babišovi

V této zemi je vymahatelnost práva prakticky nulová. I proto jsem vystoupil z Advokátní komory. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz to řekl předseda stany Antibursík – stop ekoteroru a bývalý advokát Ivo Kasal. Vyjádřil se i ke kauze Nagyová a rozpovídal se o tom, co mu vadí na takzvaných ekoteroristech, které nazývá Zelení Khmerové.

Ve volbách do Evropského parlamentu vaše strana získala 0,05 % hlasů. Jak hodnotíte tento výsledek ve srovnání s počty hlasů strany LES nebo Strany zelených?

Výsledek naší strany hodnotím jako neúspěch. Jednak nepřišli hlasovat ani ti, kteří se podepsali pod petici směřující k založení strany (těch bylo 1.000), jednak proto, že jsme dostávali velmi slibné e-mailové a SMS zprávy od zcela cizích osob. Na druhou stranu jsme šli do voleb po dvou měsících od ustavujícího sjezdu (byl 8. března), byli jsme informačně zablokováni na Wikipedii, s výjimkou ParlamentníchListů.cz naše zprávy neprezentovala žádná média, neměli jsme jediný billboard, protože jsme na něj neměli peníze. Veškeré informace pro veřejnost proto byly jen pasivní, tzn. aktivitu musel vynaložit sám eventuální volič, tedy připojit se k internetu, podívat se na naše stránky či facebookový profil.

Žádné letáky či jinou reklamu jsme neměli. Všechny prostředky  jsme vydali do výroby dvou rozhlasových a televizních spotů, které byly vysílány v bloku s ostatními stranami. Velmi nám ublížil sám název strany, který byl vyložen nikoliv jako protiklad k názorům pana Bursíka, ale jako odpor k jeho osobě, což nebylo a není pravda. Prostě jsme ANTI proto, že na rozdíl od něj chceme atomovou energii, nechceme dotovat obnovitelné zdroje, hodláme prolomit limity a dotěžit nejmodernějšími a k přírodě nejšetrnějšími technologiemi uhlí a jiné suroviny, odmítáme kšeftovat s emisními povolenkami apod. Neměli jsme však prakticky žádnou možnost vše vysvětlit, protože se tematicky dotýkáme „hráčů“, kteří z dotací na obnovitelné zdroje energie financují svá ekonomická impéria, v nichž jsou zastoupena i média…

A nyní k vaší otázce na srovnání naší strany se Stranou zelených a LES ve volbách. Všechny tři strany jsou na tom v konečném výsledku naprosto stejně. Nemají poslance v Evropském parlamentu. Kolik procent  dostaly, je tudíž více méně jedno.

Čím si vysvětlujete fakt, že přišlo hlasovat rekordně málo lidí?

Bylo hezké počasí. Kdyby si lidé nemuseli vyběhávat žádné voličské průkazy, asi by byla účast vyšší. Pro všechny strany. Lidé měli navíc pocit, že je už dávno rozhodnuto a že svým hlasem nic nezmění, protože se všude objevovaly jen stále stejné tváře zástupců parlamentních stran. Atraktivní programy nabízejí jiné, menší strany, které se do médií prostě nedostanou a nemají šanci své myšlenky a nápady veřejnosti představit. Měl jsem možnost se s některými seznámit a vím, že  „velké strany“  prostřednictvím svých konexí či přímo vlastnictvím médií udělají vše pro to, aby se o nich veřejnost nikdy nic nedověděla. Například jde o společný návrh několika malých stran, aby i poslanci a zastupitelé mohli být voleni jen na dvě po sobě jdoucí období tak, jako je to u prezidenta. Navíc, pokud by se toto pravidlo mělo ze zákona týkat i všech zásadních funkcí v této zemi, byla by to změna převratná. Úspěšná korupce je totiž možná jen ve chvíli, kdy se vybudují mezi lidmi velmi  dobré, důvěryhodné osobní vazby, tedy po delší době jakékoliv spolupráce. Zamezíme-li, aby se někdo ve funkci „usadil“, výrazně snižujeme možnost korupčního jednání. Zcela cizímu, tedy společným propitím se k ránu „neproklepnutému“ člověku, se korupční návrh sděluje obtížněji než kamarádům, kteří jsou pracovně ve styku každý den.

Stranu jste založil za účelem boje proti takzvaným ekoteroristům. Jakým způsobem budete dál postupovat? Ovlivní evropské volby nějak strategii vašeho uskupení?

Ano, evropské volby nás ovlivnily značně. První, co uděláme, je změna názvu strany. Proti panu Bursíkovi jako člověku nic nemáme, což lidé ani z našich veřejných opakovaných projevů nepochopili. Jsme zelená strana, takže se k tomu více přiznáme. Boj proti ekoteroru zůstane, protože se týká hlavně tzv. boje dovnitř. Zelené strany totiž koncentrují osoby, které nazýváme Zelenými Khmery (je to slovní hříčka a nemá se skutečným kambodžským národem nic společného mimo v Česku zavedeného pojmu Rudí Khmerové, jejichž úvodní praktiky se velmi blížily těm pseudozeleným), tedy nejen verbálně agresivní jedince, kteří prosazují ochranu přírody velmi razantně, například urážkami a zesměšňováním každého, kdo má jen o trochu jiný názor než oni. Je to výrazně nedemokratická část členstva a sympatizantů, která dělá zeleným myšlenkám ostudu.

Proč by měl být hovado nebo debil někdo, kdo si myslí, že blokování výstavby dálnic nemá smysl? Také se více zaměříme na spolupráci s ostatními stranami při formulování možnosti omezení vlivu těchto skupin. Například budeme iniciovat právní předpis, který by vyžadoval, aby spolek, zavedený název občanské sdružení, nemohly založit jen tři osoby, ale aby se podmínky přiblížily třeba právě politické straně. Je opravdu naprosto neudržitelné, aby tak malý počet lidí blokoval stavbu dálnice, úložiště, elektrárny apod. proti vůli zbytku celého národa.

Velmi se diskutuje o společné energetické koncepci v rámci EU. Co si o tom myslíte?

Něco jiného je, co si o tom myslím já, a něco jiného je, co si myslí naši členové a sympatizanti. Měli jsme málo času na to, abych mohl zjistit převažující názor. Můj názor nechci nikomu vnucovat, proto ho nesdělím.

Co je pro vás tedy důležité v oblasti životního prostředí?

Aby vznikla ze čtyř jen jedna jediná zelená politická  strana, která se bude orientovat jen a pouze na ekoproblematiku a přestane řešit témata mimo ekologii jako své priority. Zelení neuspěli proto, že jejich stran je prostě hodně a že nedodržovali program, pro který lidé volili zelené v minulosti. Dám-li stokorunu na ochranu přírody, mrzí mne, když zjistím, že skončila u občanského aktivisty, který se věnuje hazardu, nebo se za ni letělo do Tibetu, na Ukrajinu, či se udělala referenda o sázkových hrách, místo aby se podpořily holky ze základní školy na Brněnsku, které čistí studánky….

Měla by nastoupit nová, demokratičtější garda, která by se vrátila ke kořenům zeleného hnutí. Agresivní metody, blokování pracovních míst, prosazování naprosto směšných a prakticky jinak než zákonem neprosaditelných aktivit (zákaz jednorázových menstruačních vložek či prezervativů, určení počtu litrů vody na WC, zákaz rozsvícených výloh po 22. hodině apod.) by měli zelení opustit nebo veřejnosti lépe vysvětlit. O hlasy se také přišlo proto, že se nevysvětloval zelený program, ale volila píseň, tanec, rozverné diskuze, slaňováním se narušovalo soukromí, tahali se lidé za ruce před místnostmi s referendem o hazardu, navíc v době, kdy to už zákon zakazoval.

Obecný současný názor lidí na zelené? Jsou to prudiči, potížisté, zakazovači, verbální agresoři, prosazující své názory bezohledně i společensky nepřijatelnými metodami okupace prostorů a objektů. Na to je veřejnost velmi citlivá. Vnímání zelených ze strany veřejnosti se musí změnit, jinak se ekostrana nebo strany na politické výsluní nikdy nevrátí. My jsme slíbili, že jsme připraveni člensky splynout a zůstat třeba frakcí, ale nejsme si jisti, že současné ekostrany jsou demokratické a názorové odchylky schopné vůbec akceptovat. Přesvědčují nás o tom každodenní útoky Zelených Khmerů nejen na nás, ale na každého našeho příznivce.

Vláda vede diskuze o rozpočtu. Kam byste investoval peníze, pokud byste měl tu možnost o tom rozhodovat?

Nejsem brněnský občanský aktivista Matěj Hollan, který si ví s každou otázkou rady a pokud podklady k odpovědi nezná, vymyslí si je. Proto neodpovím kam, ale kam ne. Třeba na pseudoekologické výzkumy, jakými byla studie o tom, zda osvětlené sjezdovky v Krkonoších mohou způsobovat rakovinu lišek…

Jak se jako bývalý advokát díváte na kauzu Nagyová? Její rozhovory s Petrem Nečasem, jak je zaznamenali vyšetřovatelé ve spise, ukazují, jak významný vliv na někdejšího premiéra měla. Je v pořádku, když se takovéto informace dostanou na veřejnost během soudního řízení?

Běžnému promiskuitnímu reprezentantovi české populace by se to nestalo. Neměla by čas si jakýkoliv vliv vybudovat. Ze spisu by informace unikat neměly.

Petr Nečas tvrdí, že se v souvislosti s těmito odposlechy stal obětí nemístného vpádu do soukromí. Souhlasíte s ním?

Ano, s tím souhlasím. Když už něco uniklo, potom publikovat pouze věcné informace, žádné intimní, a to ani v bulváru.

Nečas celou kauzu považuje za politicky motivovanou. Jak to vnímáte vy?

Nevnímám to tak.

Zlepšila se podle vás ve srovnání s předchozími roky vymahatelnost práva v České republice?

Jedním z důvodů, proč již nejsem advokátem, byl fakt, že bylo a je velmi obtížné tuto práci vykonávat v zemi, kde je vymahatelnost práva prakticky nulová. Zbytečnou práci jsem dělat nechtěl, proto jsem sám o vlastní vůli z Advokátní komory v roce 2007 vystoupil. Dnes k tomu, aby se někdo výkladem právních předpisů živil nebo je i formuloval, nepotřebuje obor vystudovat. Stačí umět hrát na klarinet, být tenisovým trenérem, majitelem PR agentury nebo televizní produkční. Skuteční odborníci na právo jsou z práce vyhazováni a zase – jako tomu bylo za socialismu – musí dělat něco jiného, pokud vůbec práci dostanou. Jsem třeba v šoku z toho, jak ministr Babiš vyhodil i v zahraničí uznávaného odborníka jen za to, že beze zbytku dodržel zákon, což se nelíbilo laikům z občanských sdružení.

Jaká je podle vás současná pozice Česka? Kam tato země pod Sobotkovou vládou směřuje?

Vaše otázka mne překvapila. Tato země není pod Sobotkovou vládou a ví to celá republika, jen asi on ještě ne. Nebo se na veřejnosti tváří jako podváděný manžel a umí to opravdu dobře. Také mne velmi překvapuje, jakými lidmi se premiér obklopuje. Jeden z jeho nejbližších spolupracovníků je autorem posudku, na základě kterého byla na stát před pár lety podána žaloba o náhradu fiktivní škody ve výši 4 miliard korun a na dalšího podala naše strana trestní oznámení pro sdílení nacistických symbolů. V demokratických zemích tradičních civilizací je to nemyslitelné, aby takové osoby pro stát a premiéra pracovaly. Byl na to i prostřednictvím médií upozorněn, ale vše zvládá se svými typickými permanentními úsměvy plachého chlapce…

Bývalý advokát JUDr. Ivo Kasal se narodil před 60 lety na Moravě. Pracoval v podniku zahraničního obchodu, působil jako pedagog práva. Jeho koníčkem jsou losy a loterie, o nichž publikoval v tuzemsku i zahraničí. Po revoluci se tím začal i živit. Žije v Ústí nad Labem u silnice z Lovosic do Německa, kde mu natolik vadí tisíce kamionů pod jeho domem, že odmítá blokování dostaveb dálnic, a proto založil politickou stranu.

Pravicový kandidát promluvil: Lži Schwarzenberga, drzost ODS, podivný Keller a EU

Vít Jedlička je čtvrtý na kandidátce Strany svobodných občanů do Evropského parlamentu a je zakladatelem serveru Reformy.cz. Vysvětlil, co to je Trilaterální komise, které se zúčastňuje Karel Schwarzenberg, jak sám řekl při své řeči ve sněmovně. Kampaň ODS považuje za velkou drzost, protože strana podporovala omezování české suverenity. Zhodnotil i konkurenty z Úsvitu, ANO a ČSSD.

Karel Schwarzenberg na schůzi sněmovny 7. května řekl: „Rád bych prostřednictvím pana předsedajícího upozornil pana poslance Foldynu, že nasedl falešným informacím. Já jsem nikdy nepodporoval bombardování Srbska. Naopak, to si dobře pamatuju, těsně předtím, než to začalo, bylo zasedání Trilateral Commission ve Washingtonu a tehdy byli tři, bohužel pouze tři přítomní, kteří se postavili proti plánu zahájit bombardování Srbska. To byl, budete se divit, Henry Kissinger, byl to nynější ministr zahraničí Království švédského Carl Bildt a potom jsem byl já v té diskuzi.“ Co si o tom myslíte? A co to je ta Trilateral Commission?

Dlouhodobě upozorňuji na to, že soukromé organizace mimo jakoukoliv kontrolu jako Bilderberg skupina nebo Trilaterální komise, mají podstatně větší vliv na světovou politiku, než přiznávají. Vyrobil jsem na to téma v roce 2010 krátký dokument nazvaný: „Proč Karel Schwarzenberg lže“, který má dnes na YouTube víc jak 300 tisíc zhlédnutí a vysvětluje podstatu těchto spolků. V pořadu Hyde park tehdy Schwarzenberg zcela popřel, že by tyto organizace byly jakkoliv významné. Nyní si své tvrzení sám dost dramatickým způsobem vyvrátil.

Považuji za nepřijatelné, aby o naší budoucnosti rozhodovaly organizace jako Bilderberg group, které zakládali bývalí nacisté. Myslím, že není vůbec náhoda, že dalším dlouholetým členem Rockefellerovy Trilaterální komise je Pavel Telička. Tyto organizace personálně na tajných setkáních propojují špičky OSN, Evropské unie, Světové banky, americké centrální banky a největších korporací. Rozhoduje se na nich o klíčových věcech, jako bylo například bombardování Srbska, útok na Irák, nebo záchrana eura na úkor daňových poplatníků.

ODS je vaším konkurentem v boji o euroskeptické voliče. Proč by měli euroskeptici volit raději vás a v čem jste důvěryhodnější?

ODS si založila svoji kampaň na boji proti euru, přitom ještě v roce 2010 plánovala strana ústy svého ministra průmyslu a obchodu Kocourka přijmout euro na začátku roku 2015. To, že to nemyslí s odmítnutím eura úplně vážně, dokládá i billboard ODS „Ženy do Evropy hned, euro později“. Navíc ODS opakovaně ve vládě propásla možnost v EU vyjednat výjimku z eura pro Českou republiku. Nevadí jim ani vést kampaň proti Evropskému stabilizačnímu mechanismu, kvůli němuž budeme muset platit 350 miliard za krach eura, přestože jeho existenci většinově podpořili.

Kampaň ODS brojí proti unijní podpoře obnovitelných zdrojů jako biopaliva nebo solární panely, přitom sama obě dvě věci buď v Senátu, nebo Poslanecké sněmovně podpořila. Lídr Jan Zahradil se jako šerpa podílel na vyjednání Lisabonské smlouvy a podpořil, aby byla přijata v Poslanecké sněmovně, a postavil se proti jejím odpůrcům. Celou kampaň ODS považuji za jednu velkou drzost.

Skepticky k EU se staví i Úsvit. Co můžete nabídnout lepšího než tato strana?

Strana Úsvit mi přijde ještě více absurdní. Japonec Okamura vede tvrdou kampaň proti imigraci a Romům. Jako lídra své strany si zvolil Samkovou, která měla Roma za manžela. Co k tomu více dodat. Euroskepticky se Úsvit pouze tváří. Vždyť její exlídryně Samková byla předtím členem eurohujerské TOP 09!

Jak hodnotíte lídra ČSSD Jana Kellera?

Bývalý komunista Keller je asi nejbizarnější postavou letošní voleb. Svoji kampaň začal šířením poplašné zprávy, že se EU chystá zakázat farmářské trhy. Nakonec se ukázalo, že pan Keller pouze neumí anglicky. Přitom právě ČSSD a ANO jsou strany, jež míří do frakcí v Evropském parlamentu, které usilují o co nejrychlejší vytvoření superstátu EU. Když lidé chtějí v europarlamentu komunisty, tak by aspoň neměli volit ty, co mezitím překabátili. Stále více je aktuální vtip: „Já jdu volit komunisty. Jo? A z které strany?“

A co Pavel Telička z ANO?

Co říci k dalšímu kariérnímu komunistovi, který se posledních několik let živil jako profesionální lobbista a který společně s Karlem Schwarzenbergem zasedá v Rockefellerově Trilaterální komisi? Snad jedině, že mi Telička slíbil před minulými volbami rozhovor o Babišově biopalivech a pak z něj na poslední chvíli vycouval. Oba dva mají zásadní střet zájmů. Voliči to bohužel zatím nevyhodnotili jako hrozbu. Jejich strana plánuje i přes lehce euroskeptickou kampaň v Evropském parlamentu vstoupit do frakce ALDE, která plánuje z EU učinit jeden stát.

Jak odhadujete výsledek evropských voleb?

Poslední průzkumy ukazují, že bychom hranici pět procent mohli překonat. I díky tomu jsme se dostali do všech nejdůležitějších debat. Náš předseda Petr Mach je skvělý řečník a dokáže svoje oponenty v debatách dostat do úzkých. Současně se naučil naše myšlenky vysvětlovat jednoduše, tak aby je pochopil každý.

Co bude pro Svobodné úspěch?

Úspěch bude získání minimálně jednoho mandátu v těchto volbách. Posune nás to jak stranu hodně dopředu. Některé ankety nám ale přisuzují až 13 procent.

Jak jste se vy konkrétně podílel na kampani Svobodných?

Vytvořil jsem pro stranu sérii animovaných klipů, které ve zkratce vysvětlují, o co nám jde. V prvním nazvaném „EU má alternativu“ ukazujeme, že z Evropské unie je možné vystoupit a současně si zanechat svobodný obchod a pohyb s EU jako to má Norsko nebo Švýcarsko. Také naše vystoupení nikterak neovlivní naši bezpečnost. EU nemá žádnou armádu, kterou by nás chránila a navíc jsme členy NATO. V dalším klipu nazvaném „Jak to chodí s dotacemi“ vysvětluji, že dnes v politice výrazy jako pravice nebo levice ztratily význam, protože všechny strany se především snaží vyhovět velkým korporacím a přátelům v byznysu, jak to bylo například u solárních panelů. Ve třetím klipu „Euro? Rozhodně ne!“ ukazuji škodu, kterou by nám přinesl vstup do eurozóny.

Co říkáte takovým věcem, že Nigel Farage bývá zastánci EU označován za „agenta“ Ruska?

Mimo jiné díky Nigelovi Faragovi není dnes Západ zatažen do války v Sýrii. Britský parlament vojenskou intervenci smetl k nelibosti EU ze stolu. Nyní, když EU napomohla násilnému, polofašistickému puči na Ukrajině, stojíme před další vážnou hrozbou ozbrojeného střetu Západu s Ruskem. Je směšné, když lidé, kteří kritizují USA a EU kvůli podpoře fašistů na Ukrajině, jsou označováni za agenty Putina.

Analytik Chelemendik: Rusko a Čína mají sílu zničit USA. Ty mají plán na válku, která může zasáhnout i Česko

Slovensko-ruský analytik Sergej Chelemendik dává v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz českému čtenáři ilustrativní vhled do toho, jak nedávné ukrajinské události vnímá ruská veřejnost a jakým pohledem ruská mainstreamová média informují o masakru v Oděse a dalších vyhlídkách vývoje ukrajinské krize. Chelemendik se nebojí vyjádřit obavu, že hrozí konflikt rozšířený po celé východní Evropě.

Vraťme se ještě v úvodu k nedávnému masakru v Oděse, protože výklad těch událostí se liší, každá strana říká něco jiného. Dá se objektivně na základě dostupných zdrojů říci, co se tehdy v Domě odborů a okolí stalo a kdo to způsobil?

To, co se stalo v Oděse, může nevidět jen slepý. Stovky a tisíce video a foto dokumentů výpovědí očitých svědků mluví o tom, že tam zabíjeli bezbranné, bezmocné lidi, starce, ženy, děti, které speciálně pro tento účel vehnali do Domu odborů. Zabijáci-sadisti zabíjeli mučivým způsobem, scény natáčeli na video a nahrávali je do svých uzavřených fašistických sociálních sítí.

Za tím, co se stalo, stojí tyto organizace: bezpečnostní služba Ukrajiny, fašisté z Pravého sektoru a takzvaná Národní garda, milice města Oděsa, která v počtu stovek lidí zabezpečovala ochranu tohoto zločinu, nejpravděpodobněji ukrajinský oligarcha Kolomojskij tuto masovou popravu financoval. Vše se dělo pod patronátem důstojníků CIA, kteří sedí v Kyjevě a mají obrovské zkušenosti s takovýmito operacemi od Latinské Ameriky až po arabské země a Sýrii. Byly do toho zatáhnuté stovky, když ne tisíce lidí a pravdu se zatajit nepodaří.

Cílem tohoto teroristického aktu bylo donutit Rusko přivést na Ukrajinu svoje vojska a tak rozpoutat velkou válku na Ukrajině s vtáhnutím Evropy.

Tento cíl zatím nebyl dosažen. Ale fašistická junta na Ukrajině dělá vše možné a nemožné, aby vyprovokovala Rusko do války, tedy pokračuje v genocidě vlastního národa.

Situace na Ukrajině se nelepší nejen s ohledem na oděskou tragédii. Na východě země probíhají boje, umírají lidé a některé zdroje hovoří o tom, že se střílí do civilistů nebo i dětí. Jaká je v těch východních oblastech nyní situace?

Na východě Ukrajiny – v Luhanské a Doněcké oblasti – se uskutečnilo referendum, které změnilo situaci. Demokraticky byla vyjádřena volba obrovské masy obyvatel těchto oblastí, kteří hlasovali za samostatnost, což usnadnilo jak jejich situaci, tak situaci Ruska, pokud bude nevyhnutelné nasazení vojsk. Strategie Ruska spočívá zatím v tom, aby pomohlo obyvatelům jihovýchodu, pomohlo především se bránit, vytvořit vlastní dobrovolnickou armádu. Začalo hromadné hlášení se dobrovolníků a existuje naděje, že v dané chvíli nebude nasazení ruských vojsk nevyhnutelné.

Je to podle vás v tuto chvíli tak, že na Ukrajině už běží občanská válka? A je možné ten konflikt ještě zastavit, nebo si myslíte, že se naopak může rozrůst mnohem dál?

Občanskou válku na Ukrajině rozpoutaly Spojené státy – je to jejich technologie, je to výsledek dlouholeté ničivé práce. EU v této situaci vystupuje jako vazal USA, který pomáhá, pravda ne příliš ochotně, protože nevyhnutelnost vtahování Evropy do této války si politici hlavních zemí EU, na rozdíl od českých a slovenských, zřetelně uvědomují. Stejně jako následky takové války pro Evropu a svět.

Konflikt se pokouší zastavit Rusko, pomáhá mu v tom Čína. Pomáhá čím dál víc a víc rozumně uvažujících evropských politiků, protože jediná strana, která v takovémto případě vyhraje, jsou Spojené státy – stejně jako to bylo v případě všech válek posledních let – v Jugoslávii, Iráku, Libyi, Egyptě, Sýrii, kde zahynuly miliony lidí a USA se obohatily, jako to bylo v případě dvou světových válek.

Reakce českých a slovenských politiků u mě vyvolávají překvapení – všichni se radují z toho, že banditi podpálili dům jejich sousedovi a nechápou, že oheň se brzy dostane také na jejich domy. A oni, jak tomu už nejednou v historii bylo, se v konečném důsledku vrhnou hledat ochranu k Rusku, po kterém dnes tak zuřivě plivou.

Je to geopolitický idiotismus, zkombinovaný s extrémním cynismem, je to přímá podpora vojenských zločinů, které se vykonávají na Ukrajině dnes za jejich podpůrných výkřiků.

Vyjádřím se maximálně otevřeně – takováto reakce českých a slovenských politiků zpochybňuje budoucnost Česka a Slovenska jako států přitom v nejbližší budoucnosti.

Protože jedním z hlavních geopolitických cílů války na Ukrajině je snaha USA odstřihnout Evropu od zdrojů plynu a ropy z Ruska a definitivně dostat Evropu na kolena, donutit ji kupovat to samé za dvojnásobnou cenu rovnou z Ameriky. Jakmile bude tento cíl dosažen, země východní Evropy, Česko a Slovensko budou postiženy jako první, budou jako Bulhaři v současnosti celé svoje platy dávat na to, aby nezmrzli ve vlastním domě, průmysl bude mít obrovské ztráty, ceny energií prudce stoupnou, a proto je tu nutné očekávat velké sociální otřesy. Ty, které mohou zase potlačovat fašisté, a ne nevyhnutelně místní.

Německý list Bild am Sonntag s odvoláním na zpravodajské zdroje z úřadu německé kancléřky přišel s tvrzením, že na Ukrajině bojují čtyři stovky amerických žoldnéřů. Věříte tomu? Je to pravděpodobné? Není to přece jen tak, že takovou věc je snadné odhalit a bylo by tedy riskantní takové jednotky nasazovat?

Je to bezesporu tak, že i na straně amerických žoldnéřů jsou ztráty v počtu desítek zabitých. Ale většina žoldnéřů jsou Ukrajinci, najatí zabíjet za americké peníze – zdůrazňuji – zabíjet, jako v Oděse, a ne bojovat. Druhá věc je to, že tito ozbrojení bandité nejsou a nikdy nebudou vojenskou silou, jejich role je rozpoutat krvavou orgii teroru a vyprovokovat Rusko.

Na Ukrajině USA zatím ničím neriskují. Riziko, přitom stále větší, se týká Ruska a Evropy, které chce proti sobě poštvat v nové světové válce.

Nad následující otázkou jsme se zamýšleli již v některém z minulých rozhovorů. Nicméně nyní je taková otázka možná na místě více než kdy jindy. Hrozí reálně, že potenciální válka může překročit i hranice Ukrajiny?

Správnější je říct, že tato válka se v žádném případě neomezí na Ukrajinu a Rusko. USA mají jiné plány.

Na Ukrajině začíná velká evropská válka, kterou dokážou zastavit jen Spojené státy a Rusko. Přičemž Rusko ji zastavit velmi chce a USA ji velmi chce rozpoutat.

Ohrožena je nyní celá východní Evropa, protože USA tu chtějí umístit svá vojska, raketové základny a přeměnit tak území východní Evropy na cíle pro odvetný úder.

To je nejbližší budoucnost i Česka a Slovenska a zřejmě tam i tam jsou lidé, kteří to chápou, ale mlčí. A tak zrazují svoje národy.

Je podle vás některá ze stran, ať už Rusko, nebo Západ, ochotná jít do otevřeného válečného konfliktu? Řada analytiků se této představě směje a říká, že Západ je s Ruskem natolik provázaný i ekonomicky, že vojenská konfrontace je nesmysl.

Zopakuji, cílem je válka Evropy s Ruskem. Analytici se můžou dál smát, jako se smáli před dvěma světovými válkami, dokud jim na hlavy nezačaly padat bomby. Je třeba jen trochu poznat historii, i tehdy zněly tyto argumenty: Jaká válka, je to přeci nevýhodné! Ale pro koho! Opakuje se stejný geopolitický idiotismus evropských politických elit, který dokazuje, že dějiny nikoho nic nenaučily. Nebo téměř nikoho.

A pravda zní následovně – Amerika jako pokus o nové globální impérium potřebuje existenčně velkou válku, jen s pomocí velké války Amerika dokáže vyřešit svoje problémy, jiné řešení nehledá a nebude hledat. Zatímco Evropa, Rusko a Čína existenčně potřebují mír, hledají cesty, jak mír zachovat. A otázka zní velmi jednoduše: Koho vůle bude silnější.

Amerika může být zastavena jen hrozbou jejího vlastního zničení, hrozbou závažnou a reálnou, Rusko a Čína tuto hrozbu dokážou vytvořit. To je celá geopolitika současnosti v kostce.

Kdo je Sergej Chelemendik:

Ruský spisovatel a bývalý poslanec slovenské Národní rady, dnes žijící na Slovensku. Nyní působí jako publicista, vydavatel, politický analytik a autor dokumentárních filmů. V Rusku jsou jeho nejznámějšími romány Sebevrazi, Povodeň či Přepadová skupina. Ve slovenštině vydal například sborník svých esejí pod názvem Slovenské Kosovo – válka v Evropě.

Grossova minulost i těžce sevřený zadek Sobotky. Pravičák Simkanič promluvil

Podnikatel a politik Michal Simkanič, který před lety spálil falešnou směnku na peníze za byt expremiéra Stanislava Grosse, dnes jeho kajícnosti, s kterou se omluvil občanům, nevěří. „Myslím, že se chlapec nijak za těch devět let nezměnil,“ prohlásil předseda neparlamentní politické strany Česká pravice. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se ale otevřeně pustil i do dalších politiků.

Co říkáte vystoupení Stanislava Grosse v televizi, kde přiznával, že jeho výroky o půjčce na byt byly vymyšlené a že tedy směnka, kterou jste tehdy spálil, byla falešná?

Je to samozřejmě jasné, já mám za to, a to se dneska obecně ví, že to byla tehdy z mé strany likvidační akce vůči tehdejšímu premiérovi Grossovi, protože jejich plán byl nepochybně takový, že to mělo skončit nějakým Rodem. A tím, jak jsem jim z toho udělal cirkus, bylo po Grossovi. To je něco, na co můžu být dodneška pyšný. Na druhou stranu, jeho současné vystoupení je jen pokračování prapodivné linie, jak to myslí upřímně.

Vy jste mu tedy nevěřil, když se omlouval lidem, které jako premiér zklamal, a když tvrdil, že přijal Krista?

Kdyby to bylo upřímné, musel by říci, kdo ho skutečně platil, kdo s ním dělal ty pokoutní kšefty v desítkách milionů korun, pak by mu možná mohl někdo něco věřit. Tahle se mu nedá věřit ani ta omluva, ani nic dalšího. Myslím, že v tomto směru se chlapec nijak za těch devět let nezměnil. Proto jsem ještě pyšnější na to, že to, co tehdy nezvládl Parlament a co řešil týdny, já jsem zvládnul za 48 hodin.

Takže jste pořád pyšný, že jste přispěl k tehdejší likvidaci premiéra Grosse. Ale upřímně bylo to potom lepší?

Nepochybně to byl jeden z nejstrašlivějších premiérů, které jsme tady měli. Bohužel po něm to nebylo o mnoho lepší, když si vezmu, že po něm nastupoval Paroubek a další podivné existence.

Politici i novináři po Grossově televizním vystoupení spekulovali, jestli jeho kajícnost a přijetí Krista nesouvisí s nějakým jeho vážným onemocněním. Nebylo by to vysvětlení, proč se omlouvá veřejnosti?

To je opravdu jen spekulace, ale samozřejmě máme nějaký lidský cit. Na mne to působí, že nemocný je, a pravděpodobně dost vážně. Ale nevím o tom nic, nejsem s ním v žádném kontaktu, je to skutečně jen dojem. Ale asi to opravdu nebude žádná sranda.

Vy jste pravicový politik, jak se díváte na to, jak pravice po dvou volebních obdobích dopadla a dopadá? Myslíte si, že si to zaslouží a že se to dalo očekávat po tom všem, co v minulosti její vedení předvádělo?

Částečně si to svou historií nepochybně zaslouží. Protože v tomhle směru to, co Topolánek načal, Nečas bohužel dorazil, a to v těch nejhorších možných barevných odstínech. Myslím, že jeden z hlavních problémů je obrovské nepochopení členské základny ODS. Já si na jednu stranu těch lidí nesmírně vážím. Když si vezmete, že tam zůstává stále řádově dvacet tisíc lidí, kteří nějakým způsobem vydýchali jak Topolánkovy šílené excesy, tak Nečase. Na druhou stranu jde o naprostý nedostatek sebereflexe. Přece hlavní problém celého minulého období byl ten, že Nečas celou dobu předstíral, že je premiér, a ve skutečnosti byl Kalouskova podržtaška. Pravice je přirozeně spojená s leadershipem (schopnost realizovat vize a strategie v týmové práci, schopnost vést a řídit – pozn. red.), a leadership pana Nečase je čistá nula, byl opravdu tři roky Kalouskův kašpárek.

To je podle mne ten hlavní důvod, co způsobil tenhle pád. Samozřejmě platí, že ODS si za to do určité míry může sama, ale potkalo se to navíc s takovým obdobím, kdy jakoby tady nebyl spor mezi pravicí a levicí, ale mezi politickou a nepolitickou politikou. Dnes strašně zesílil trend, který znamená obrovskou nesvobodu a odepírání občanům volebního práva, kdy prakticky všechny volební subjekty říkají, že je úplně jedno, co jsme zač, my jsme nejlepší, volte nás, my to uděláme, jak to potřebujete, nevolte ostatní, to jsou pitomci. To nemá nic společného s politickou ideologií, to je právě ta nepolitická politika, která způsobuje nástup čím dál podivnějších personálních existencí, od kterých nikdo vlastně neví, co má vlastně očekávat.

Takže odklon voličů od tradičních politických stran k různým hnutím, která jsou málo programově čitelná, považujete za varující?

Určitě. Myslím si, že to není trvalý stav, že to je taková lekce ze strany voličů těm zavedeným partajím, svým způsobem lekce oprávněná, na druhou stranu je to politika, která nikam nevede, která nevede ke kontrole a odpovědnosti politiků.

Mnozí politologové i politici předpovídali, že podpora hnutí ANO půjde po vstupu do vlády rychle dolů, ale zatím to tak nevypadá. V předvolebních průzkumech preferencí voličů do Evropského parlamentu vede přesvědčivě právě hnutí ANO. Kdy podle vás přijde čas, kdy voliči prohlédnou?

Na jednu stranu je pravda, že evropské volby jsou víc politický marketing. Zúčastní se jich střízlivým odhadem kolem dvou milionu voličů, takže průzkumy nějakou vypovídací schopnost mají. Ale ten výsledek je hodně zkreslený, protože nejenže předpokládám, že bude extrémně nízká účast, ale ona se ta účast dramaticky liší právě podle toho, jak jsou voliči primárně orientovaní. A ovlivní to i fakt, že odpor k Evropské unii sílí, a to zcela právem. Ostatně na tom, kdo se dostane do Evropského parlamentu, z hlediska reálné politiky zas až tak nezáleží. Protože role těch našich poslanců je naprosto směšná, doplňková. Čím většího počtu pitomců se zbavíme odchodem do Evropského parlamentu, tím lépe pro českou politiku. Ale když bude pokračovat trend, kdy nám Evropa diktuje jeden nesmysl za druhým, tak to je něco, co naše národní zájmy nepochybně poškozuje.

Ale jinak si myslím, že ty trendy v politice se začnou ukazovat směrem k  podzimním volbám, které jsou skutečně velmi důležité. Ať už jde o komunální volby, které přinesou jasnou zprávu, jak se mění nebo nemění smýšlení občanů, nebo o volbu třetiny Senátu, která bude znamenat jediný potenciální zásah do celostátní politiky. Protože na to, že by se konaly předčasné volby, současná situace ani trošku nevypadá.

Jak hodnotíte vládnutí Sobotkova kabinetu po sto dnech?

Začíná to být podobné jako v předchozí vládě. Sobotka je vyloženě sranda premiér, který evidentně nerozhoduje o ničem, který má těžce sevřený zadek, nakolik bude za své podivné kšefty s Pokorným (advokát a přítel Bohuslava Sobotky, který se angažoval v prodeji OKD – pozn. red.) a Bakalou (podnikatel, který od státu získal OKD – pozn. red.) trestně odpovědný. A zcela evidentně panáčkuje a poslouchá Babiše na slovo. V tomhle směru padají a budou padat preference sociální demokracie, na podzim to skončí debaklem, protože v Senátu obhajují 24 židlí, a to se jim nepodaří obhájit ani omylem. Budou rádi, když získají tři, čtyři senátory. Je to velmi podobné předchozí vládě.

Myslíte si, že sociální demokraté budou brzy následovat osud ODS?

To je otázka. Neodhadnu, nakolik jsou schopni se z tohoto vývoje poučit. Podle mého názoru jde přesně o stejný nebo velmi podobný osud. Buď si tam budou pěstovat Sobotku jako závislého člověka na své kriminální minulosti a na Babišovi, pak samozřejmě budou padat a padat. Když se vzpamatují a dokáží vyměnit své vedení, tak propad dokáží zastavit.

A jak vidíte roli Andreje Babiše v politice, co soudíte o problémech s jeho minulostí? Je to pro vás důvěryhodný politik?

Zas tak moc ne. Minimálně dvě věci jsou jasně negativní. Za prvé tahle, když tomu budeme říkat velmi slušně – velmi nejasná minulost, za druhé propojení jeho byznysových zájmů s politikou v té nejkoncentrovanější podobě.

A s vlastnictvím významných médií…

To samozřejmě také hraje roli. Je fakt, že jestli MF Dnes v poslední době kvůli tomu, jak jí v každém týdnu padal náklad, ze sebe dělala bulvární noviny, tak dneska je to ještě horší, protože její závislost na novém majiteli čiší z každého článku a z každého komentáře.

Když teď je pravice tak zdecimovaná, neuvažujete o tom, že byste se víc zapojil do politiky?

Zcela jednoznačně ano. V tuhle chvíle to není vidět z jednoho prostého důvodu, protože když mám vůči současnému stavu Evropské unie a našemu podivnému členství v tomhle RVHP výhrady, tak nevyvíjím absolutně žádné aktivity směrem k Evropskému parlamentu, protože to vidím jako lumpárnu. Veřejnost strašně zapomíná, že sice referendum o vstupu bylo bohužel legální, ale nebylo legitimní, protože v něm hlasovalo pouhých 47 procent oprávněných voličů, což dneska už skoro nikdo neví a skoro nikdo neříká. Drtivou většinu kandidátů podezřívám z toho, že jediné, co je zajímá, je plat europoslance půl milionu korun měsíčně, což je mimochodem obrovská forma korupce, plus za dva mandáty doživotní zajištění na úrovni prezidentů za to, že budou sloužit Evropě. Jestli tohle není korupce, tak už nic. Z toho důvodu se o evropské volby nezajímám vůbec, ale když jsem mluvil o tom, že podzim považuji za velmi významný pro další vývoj české politiky, tak teď rozhodně vyvíjím různé aktivity.

Můžete říci konkrétně jaké aktivity?

Nemohou být jiné než integrační snahy, ať už se to týká konkrétních lidí a konkrétních subjektů, abychom tu udrželi pravicovou politiku. Ale v tuto chvíli nemohu být víc konkrétní.

Od devadesátých let se čas od času objevují snahy o integraci malých pravicových stran, ale zatím vždycky ztroskotaly, i když zprvu vypadaly nadějně, jako například projekt Čtyřkoalice, v níž byly strany Unie svobody, ODA, lidovci a DEU. Myslíte, že se to může podařit?

Už nejde jen o malé strany, jde o strany, které si donedávna myslely, že jsou velké, a dneska zjišťují, že už to tak není. Jednám s těmi nejvyššími jmény a nejvyššími patry pravicové politiky. Pokud je to opravdu pravicová politika, pokud se ti lidi nezpronevěřili základním pravicovým myšlenkám.

Chápu to dobře, že jednáte i s ODS?

I třeba s ODS, ale samozřejmě se zcela konkrétními lidmi. Ale včetně nejvyššího vedení.

Z historie: Michal Simkanič údajně v roce 2005 spálil nebo jinak znehodnotil směnku na 900 tisíc korun, kterou podle svých slov převzal od Rostislava Roda. Ten se jako věřitel náhle objevil v aféře kolem bytu bývalého premiéra Stanislava Grosse. Svůj čin pro média komentoval slovy: „Koupenou směnku jsem znehodnotil a byl bych rád, aby toto mé gesto bylo chápáno jako výraz sounáležitosti se všemi, kdo jsou pronásledováni médii nikoliv na základě faktů, ale nálad či objednávky. Chci zastavit novinářský hon na premiéra a dát mu čas. Jsem přesvědčen, že když dostane pár dní, tak to vyhodnotí sám a odstoupí. Jednoznačně prokázal, že zemi vést nemůže.“ Případ nejasného původu peněz, které manželé Grossovi v létě 1999 použili na pořízení bytu v Praze na Barrandově, se tak změnil v naprostou frašku.

Historik o Masarykovi a první republice: Nebyl to zlatý věk, jen mýtus pro Čechy

První republika nebyla takovým zlatým věkem, jak se o ní tvrdí. Její mýtus slouží Čechům, aby si dokazovali vlastní velikost. Ale pozor! Pýcha předchází pád, varuje historik, autor několika knih o dějinách a nakladatel Zdeněk Čech. Právě doba první republiky je jeho oblíbeným tématem.

„Část Čechů o první republice nic neví. Někteří dokonce s klidem řeknou, že druhá světová válka skončila v roce 1968. Zejména se to projevuje u lidí pod třicet let. Historické znalosti mají nulové. Velmi malá část lidí, co se o to zajímají, vnímá první republiku realisticky. Pro většinu jde o zlatý věk plný mýtů. Ostatně na takových mýtech se pracovalo po celou dobu první republiky,“ hodnotí přístup většiny společnosti k době po vzniku samostatného Československa historik Zdeněk Čech. Podle něj jde o chybné uvažování a ParlamentnímListům.cz jasně vylíčil klady a zápory první republiky.

Štvanice za posty

„O znalostech našich politiků si také nedělám přehnané iluze. Částečně to bude proto, že každé obyvatelstvo všude na světě potřebuje záchytnou kotvu, víru, pocit velikosti. V Česku se proto hýčká spousta věcí. První republika, ale třeba i husité. Ti se hodili obrozencům, za první republiky, komunistům jako protokomunisté a dnes se používají v souvislosti s restitucemi,“ podotýká.

Pouští se do kritického pohledu na první republiku. „Rodila se ve strašných bolestech a v nesmírné štvanici za významnými posty. Nejdřív provincie monarchie, pak svobodná země. Musela se zavádět spousta ministerstev, k postům přišla diplomacie a vznikaly centrální úřady. Zajímavě o tom vyprávěl Vojtěch Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, který sem přijel z emigrace v USA. Chtěl pomáhat vznikajícímu státu, ale byl situací naprosto otřesen,“ vysvětluje.

První republika podle něj ve významné míře vděčila v prvních letech své existence osobnosti Tomáše Garrigua Masaryka. „Nehýčkal si žádné zvláštní iluze. První instituce zřízená na Hradě již před tím, než přijel do vlasti, byla informační kancelář úřadu prezidenta republiky neboli tajná hradní služba, která fungovala, pokud se nepletu, do roku 1922. Řídil ji Josef Patejdl, eso legionářské špionáže, pak politik, který skončil v německém koncentráku,“ dodává Čech pro ParlamentníListy.cz.

Zahraniční obchod na kolenou

Na druhou stranu jasně říká, že první republika si až do svého konce uchovala ráz parlamentní demokracie. „V okolí to nebylo. Na hranicích od Ostravy po Bratislavu se rozlézalo nacistické Německo. Na jižním Slovensku polofašistické Maďarsko a na severu zdivočelé Polsko, které se tvářilo jako velmoc,“ vysvětluje.

Čech vidí prvorepublikové Československo jako solidní mnohonárodnostní stát. „V žádné jiné zemi neměla německá menšina takové možnosti jako u nás. Střední a vysoké školy, tisk, divadla, sportovní kluby. To v Polsku nebylo. Republika nezvládla velkou hospodářskou krizi a zvládnout ji ani nemohla. Obrovský český průmysl byl do roku 1918 budován pro potřeby více než padesátimilionového Rakouska-Uherska a ne proto, že Češi byli tak schopní a pracovití. Těžilo se zde uhlí, důležitá surovina. Stát s předimenzovaným průmyslem musel krizí zákonitě utrpět,“ doplňuje.

V tomto ohledu se Čech dívá i do současnosti. Největší kritiku si prý zaslouží absolutní rozpad podpory zahraničního obchodu. „U nás jsou tři kategorie exportérů. Deset největších, co si zahraniční obchod dokáže zařídit. Pět set středních, co to dokáží částečně a dvacet tisíc malých výrobců, kterým by velmi pomohly instituce zahraničního obchodu. Ty se mohly po roce 1989 privatizovat a ne je úplně zničit. Ani střední podnik nevyveze bez podpory větší množství výrobků do Jižní Ameriky,“ tvrdí.

Pravda o prvních prezidentech

I uctívaného Masaryka se snaží vidět střízlivě. „Masaryk byl protřelý a zkušený rakousko-uherský politik, který pochopil, že je v zájmu tohoto etnika, aby Rakousko-Uhersko nevyhrálo válku, protože by v Evropě vládla germánská nadřazenost. To by bylo zlé. Masaryk byl chladný, neměl v sobě moc citu, protože se vydal bourat monarchii a nechal tady nemocnou manželku s dítětem. Na druhou stranu uměl skvěle pracovat se symboly a s časem,“ hodnotí historik pro ParlamentníListy.cz.

„Na mírové konferenci v Paříži, kde se zrodil versailleský systém, se ptali britského premiéra Lloyda George, kdo nejvíc vyhrál první světovou válku. Usmál se a řekl, že profesor Masaryk. On z toho všeho totiž vydupal nejsilnější nástupnický stát Rakouska-Uherska,“ míní.

Historik a nakladatel Zdeněk Čech se také zamýšlí nad možností Československa vzepřít se okupantům. „První republika mohla mít svůj zlatý hřeb v podobě války, kterou nevedla. Rozhodování nakonec bylo vloženo až s nepřirozenou vahou do rukou Edvarda Beneše. Množství odpůrců a příznivců konfliktu vedeného osamoceným Československem bylo dosti vyrovnané. Pokud bychom bojovali rytířsky sami, tak bychom i rytířsky zemřeli. Nikdo by se za nás nepostavil. V minulosti jsme měli opravdu neuvěřitelnou smůlu. Dvakrát jsme stáli před vojenskou konfrontací a měli silnou armádu, ale pokaždé proti nám stála nejsilnější vojenská síla na světě,“ zakončuje s tím, že poprvé to byli Němci, pak Sověti. Idealizace historie podle něj k ničemu dobrému nevede, jen ke lži.

Český miliardář: Současný systém trápí lidi. Vlivné skupiny stojí za vším

Podle úspěšného podnikatele Libora Malého by přiznaná vláda ve formě plutokracie mohla být přínosem. Vlivné skupiny by přestaly za sebe nasazovat poslušné politiky a samy na sebe by vzaly zodpovědnost za chod společnosti. Upozornil však i na rizika. Klíčový by byl v takovém případě morální kredit člověka. „Pokud jde ‚nízkému‘, i když mocnému člověku o moc, je to pro společnost nebezpečné,“ řekl ParlamentnímListům.cz.

Poté, co se na serveru ParlamentníListy.cz rozvinula díky profesorovi ekonomie Milanu Zelenému diskuse o tom, zda žijeme aktuálně v kapitalismu či spíše plutokracii, ozval se i další člověk, který nad touto otázkou přemýšlí. Libor Malý, úspěšný podnikatel a také buddhista, který pravidla buddhismu využívá i při své práci. A tu momentálně cílí v jednom svém projektu k tomu, aby lidé mohli být schopni fungovat bez peněz.

Plutokracie je systém vládnutí založení na penězích. V poslední době upozorňovali na to, že taková situace ve většině zemí světa nastává, například aktivisté z hnutí Occupy či Anonymous. Rizika si všímá ale i hlava katolické církve, papež František. Jak to je – žijeme tedy v demokracii a kapitalismu? Světoznámý ekonom Milan Zelený říká, že to, v čem se většina civilizace nyní nachází, už skutečně kapitalismem není. Stejně tak vyslovil i jisté problémy demokracie. V tom se s ním shoduje i Libor Malý.

Přestalo by dosazování poslušných politiků do funkcí

„Myslím si, že v dnešní době skutečně čistá demokracie neexistuje, neboť za vším a za každým stojí nějaké vlivné zájmové skupiny a bez nich člověk nemá šanci se prosadit. Plutokracie (vláda peněz, pozn. red.) může být z tohoto pohledu proto krok správným směrem,“ říká pro ParlamentníListy.cz možná pro někoho překvapivě podnikatel Libor Malý. Dodává ale i proč. „Protože vlivné skupiny přestanou za sebe nasazovat poslušné politiky, ale samy na sebe vezmou zodpovědnost za chod společnosti. Tím je systém transparentnější.“

Uvědomuje si však to, že jako mnohé, i toto má samozřejmě svá rizika. „Jak jsme třeba viděli u Berlusconiho v Itálii. Přitom ale právě tento případ ukazuje na to, co považuji za to klíčové – na morální kredit člověka. Pokud jde ‚nízkému‘, i když mocnému člověku o moc, je to pro společnost nebezpečné. A je jedno, zda systém v takovém případě vypadá jako demokracie či plutokracie. Pokud jde ‚ušlechtilému‘ člověku o službu společnosti, je to společnosti ku prospěchu, opět ať už jde o demokracii, či plutokracii,“ zamýšlí se dále buddhista a podnikatel v jedné osobě.

Demokracie nezaručuje, že se do čela země dostanou vždy morálně vyspělí

Podle něj mentální či morální vyzrálost je tedy to, co činí veřejné činitele užitečnými, nebo nebezpečnými pro společnost. Ne však pro společenský systém. „A demokracie očividně dnes nezaručuje, že se do čela země dostanou vždy ti morálně vyspělí, ba právě naopak. Stačí pohlédnout směrem k Pražskému hradu…“ uzavřel pro ParlamentníListy.cz Malý.

Krédo Libora Malého, které v životě uplatňuje, ho dovedlo hodně vysoko. Stál totiž u zrodu a v čele společnosti, která provozuje služby na elektronickém trhu práce. V prosinci 2011 pak prodal tuto firmu finské skupině Alma Media za bezmála miliardu korun. Mohl by tedy odpočívat a užívat si peněz. Přesto se věnuje dalšímu svému nápadu – rozvíjí myšlenku nového společenského systému, který by fungoval bez peněz. V den, kdy se očekával konec světa, tedy 21. prosince 2012, spustil projekt hearth.net, díky kterému si mohou lidé vzájemně nabízet své služby tak, že oficiální platidla zůstávají stranou.

V souvislosti s touto osobností je možné též připomenout, že klíčové myšlenky Libora Malého jsou: Vše je dobré; respektuji okolnosti a dělám to nejlepší; každý čin či rozhodnutí má své důsledky, kterým neuteču; aby bylo dlouhodobě co brát, musí se adekvátně dávat.

Malý přiznal v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz již před časem, že i jemu se zdá, že současný společenský systém má vážné trhliny, a tak je třeba přemýšlet o tom, co by ho mohlo nahradit. Neobejdeme se podle něj bez propojení světa.

Systém založený na tom, že každý hledí jen sám na sebe

„Je přirozenější následovat to spojování, než se odtrhovat. Dnes je spousta lidí úspěšných, protože jsou schopni v tom sbírání těch věcí – mají toho hodně, ale nejsou šťastní. Proč? Protože i oni jsou obklopeni lidmi, kteří číhají na okamžik, kdy budou moci pro sebe vzít něco od nich. Žijeme ve společnosti obklopeni lidmi, před kterými se musíme strachovat, kdy vám něco seberou. Tak je ten současný systém založený – každý hledí jen sám na sebe. U nás – naší myšlenky, je to vyřešené tak, že místo, abych já bral, tak dávám. Jak dlouho může trvat, než lidé skutečně pochopí princip nového systému? Několik generací to podle mého nebude, ale pokud si lidé neuvědomí, co je v poslední době všechno ve hře, můžeme se dostat do neuvěřitelného chaosu. Všichni si totiž myslí, že ten současný systém tu dlouho funguje, že je daný a že se nemůže rozpadnout,“ uvedl Libor Malý.

Zmínil tak otázku, která zajímá nejednu osobnost světového dění, vědy i politiky. Ekonom Milan Zelený například upozornil nedávno ve vyjádření pro ParlamentníListy.cz na to, že při hledání odpovědí na tuto otázku je třeba mít na paměti fakt, že je ale velký rozdíl mezi hospodářským systémem (ať už jde o kapitalismus, či třeba socialismus) a formou vlády. Tou může být demokracie i diktatura.

Jak dodal, ohledně kapitalismu je vzdělávání a chápání lidí většinou stále minimální. A nejde jen o záležitost posledních let. Stěžoval si na to prý už Jan A. Baťa, ve 30. letech.

I proto uznávaný profesor ekonomie připomněl, že plutokracie znamená, že vládne skupinka miliardářů. A tak to osobně on nevidí. V tom se tedy do jisté míry rozchází s názorem Libora Malého.

Profesor Zelený: Stranická ideologizace a politizace kapitalismu staví mříž lidskému rozvoji

„Mohou sice politiky i hlasy v klidu nakupovat, ale do ‚vlády‘ se – až na bizarní výjimky – sami netlačí. Spíše vnímám vládu oligarchie několika stran – partokracie – které nesdružují bohaté, ale spíše bohatství hledající oportunisty a korupčníky. Bohatí jim jen financují kampaně a kupují hlasy. Budou-li voliči tyto trendy i nadále podporovat, dožijeme se spíše plutarchie než plutokracie. Z toho pak již demokratická cesta nevede; druhým Švýcarskem se už asi také nestaneme. To vše má s kapitalismem jen málo společného. Stranická ideologizace a politizace kapitalismu staví mříž lidskému rozvoji, mění jeho normální charakteristiky a dělá z něj materialistickou atrapu, jakou kapitalismus svobodného trhu nikdy nebyl,“ pokračuje ekonom s tím, že proto je kapitalismus navždy nedokončený, vyvíjející se experiment a pro postkomunisty i státní intervencionisty nadmíru pohyblivý cíl.

I papež František apeluje: Nesmíme uctívat ten idol – peníze

Podle všeho plutokracie v jisté podobě trápí i papeže Františka. Když byl před několika měsíci na návštěvě jednoho správního střediska italského ostrova sužovaného krizí, zaznamenala agentura Reuters jeho slova k místním davům nezaměstnaných. Nejvyšší představitel katolické církve v nich dal, mimo jiné, najevo to, že jeho slova k lidem bez práce a utrpení se neomezují jen na místní podmínky.

„Není to problém jen Itálie a Evropy… Je to důsledek celosvětové volby, ekonomického systému, který s sebou přináší tuto tragédii. Ekonomického systému, který má ve svém centru idol zvaný peníze,“ zdůraznil a dodal: „Nechceme tento globální ekonomický systém, který nám přináší tolik utrpení. V centru (ekonomického systému) musejí být muži a ženy, jak tomu chce Bůh, nikoli peníze.“

Je tohle ještě kapitalismus? Slavný profesor o celosvětové zlodějně, korupci a diktátu vyvolených

Je to ještě kapitalismus? Nad tím se zamýšlejí aktivisté z Occupy a Anonymous, když kritizují systém za to, že je systémem vlády peněz… Světoznámý ekonom Milan Zelený zase říká, že to, v čem se většina civilizace nachází, už skutečně kapitalismem není. A zamýšlí se nad tím, co je to „plutokracie“.

Zatímco si řada lidí klade otázku, zda kapitalismus opravdu končí, objevují se názory, že v kapitalismu, ba možná ne zcela ani v demokracii, vlastně naše společnost nežije. Společenský systém, v kterém se nachází většina civilizace, se prý jmenuje jinak – plutokracie či vláda peněz.

Pokud tomu tak je, zjednodušeně řečeno jde o systém, ve kterém vládnou peníze. ParlamentníListy.cz se proto zeptaly pro upřesnění toho, jak na podobné názory nahlížet, světově uznávaného profesora ekonomie Milana Zeleného.

Hned na počátku vysvětlil ekonom Milan Zelený to, že při hledání odpovědí na tuto otázku je třeba mít na paměti fakt, že je velký rozdíl mezi hospodářským systémem (ať už jde o kapitalismus, či třeba socialismus) a formou vlády – tou může být demokracie, ale i diktatura. „A tyto rozdílné instituce je lépe nesměšovat. Podobný rozdíl je mezi tím, co se hlásá de jure a co existuje de facto, tj. co se voličům říká a co se pak ve skutečnosti dělá,“ poznamenal na úvod Zelený.

Jak dodal, ohledně kapitalismu je vzdělávání a chápání lidí většinou stále minimální. A nejde jen o záležitost posledních let. Stěžoval si na to už Jan A. Baťa, ve 30. letech.

O soumraku kapitalismu se hovořilo již v 30. letech

Ten už tehdy uvedl, že banky jsou spíše upíry nežli pařeništěm podnikání. A lidé, kteří do toho nevidí, jako žurnalisté a podobně, tomu potom říkali (už tehdy!) „soumrak kapitalismu“.

„Tenhle ‚soumrak‘nebo dokonce ‚smrtelné křeče‘ kapitalismu není tedy pro evropské myšlení nic nového. Osobně dávám přednost výrazu svobodný trh než Marxovu kapitalismu; případně kapitalismus svobodného trhu. V tomto smyslu se žádný konec kapitalismu nekoná, protože kapitalismus není ideologie. Kapitalismus totiž není ideologickým protipólem socialismu. Kapitalismus nikdo nevynalezl, nemá žádného Marxe, nesnáší hesla, propagandu či gigantické fotografie kandidátů. Kapitalismus je systém svobodného trhu, přirozený a spontánní, který se vynořuje vždy a samovolně, když tlak a omezení státních a stranických ideologií povolí či opadnou. Už Comenius nás učil, že Omnia sponte fluant (Vše ať samo plyne),“ vysvětluje dál pro ParlamentníListy.cz ekonom Zelený.

Státní politické intervence ničí přirozené signály trhu

Podle něj je kapitalismus tedy rozvíjející a přizpůsobující se systém, nestěsnaný do pouček, dogmat a sloganů. Nevejde se a nikdy se nevešel do učebnic. „Jeho doménou je akce, práce, úsilí a snaha vyniknout – tedy nikoli státní makrosvět byrokratů, ale soukromý mikrosvět podnikatelů a podnikání. Kapitalismus nesnáší byrokracii, vzkvétá na důvěře, spolupráci a pragmatických cílech. Jediné, čeho si žádá, vyjádřeno průmyslníkem Baťou, aby mu bylo dovoleno pracovat. Státní politické intervence ničí přirozené signály trhu, udělují politické výhody a nevýhody, preferují a udržují monopoly, hýčkají si majetnou třídu, která financuje stranická dobrodružství. Nechrání tržní účastníky, ale naopak, vystavují je manipulacím, lžím, korupci a instituci ‚drobného tisku‘ ve smlouvách, nabídkách a pobídkách,“ pokračuje v popisu stavu, který je pro mnohé asi velmi povědomý, známý profesor ekonomie.

Dodává, že degradace trhu je v některých společnostech tak vysoká, že se již o kapitalismu svobodného trhu hovořit ani nedá.

„V tomto smyslu tedy dochází k deformaci a degradaci kapitalismu a jeho funkcí, které stát, tak jako za komunismu, nemůže, neumí a nechce nahradit. Stát, již od vynálezu makroekonomie ve 30. letech, zasahuje do hospodářského dění na všech úrovních, s výjimkou ochrany malých a středních podnikatelů a drobných spotřebitelů. Úlohou státu je regulovat trh ve smyslu ochrany spotřebitelů a slabších či bezbranných účastníků trhu, ne intervenovat v zájmu nejmajetnějších a nejsilnějších až do té míry, že celý stát a hospodářství jsou, tak jako za komunismu, řízeny jako jeden velký, gigantický podnik. V tomto smyslu lze opravdu hovořit i o zmíněné deformaci stranické demokracie – tedy ne kapitalismu – na plutokracii,“ konstatoval dál pro ParlamentníListy.cz Milan Zelený.

Plutokracie? Spíš partokracie sdružující bohatství hledající korupčníky

A vysvětlil, že plutokracie znamená, že vládne skupinka miliardářů. Osobně to tak on prý nevidí. „Mohou sice politiky i hlasy v klidu nakupovat, ale do ‚vlády‘ se – až na bizarní výjimky – sami netlačí. Spíše vnímám vládu oligarchie několika stran – partokracie – které nesdružují bohaté, ale spíše bohatství hledající oportunisty a korupčníky. Bohatí jim jen financují kampaně a kupují hlasy. Budou-li voliči tyto trendy i nadále podporovat, dožijeme se spíše plutarchie než plutokracie. Z toho pak již demokratická cesta nevede; druhým Švýcarskem se už asi také nestaneme. To vše má s kapitalismem jen málo společného. Stranická ideologizace a politizace kapitalismu staví mříž lidskému rozvoji, mění jeho normální charakteristiky a dělá z něj materialistickou atrapu, jakou kapitalismus svobodného trhu nikdy nebyl,“ pokračuje ekonom s tím, že proto je kapitalismus navždy nedokončený, vyvíjející se experiment a pro postkomunisty i státní intervencionisty nadmíru pohyblivý cíl.

„Neumí a nemohou se do něho strefit. Lze zde opět citovat Jana Baťu: Průmyslová práce má být řízena tak, aby poskytovala všem zaměstnancům příležitost k nabytí vlastního kapitálu. První a největší organizační povinností zaměstnavatele je, aby své zaměstnance učil a vedl k vydělávání kapitálu a k tomu, aby si jej udrželi,“ doplnil i s citátem svého oblíbence Milan Zelený.

A tak, jak vysvětlil dále, v některých dnešních režimech se zaměstnanci kapitalisty nestávají a kapitálu nenabývají. „Kvůli vlastním odborům pobírají pouze mzdu – zůstávají tak těmi biblickými námezdníky. Jejich vlastní myšlení a organizace je v námezdnickém poměru udržují a od kapitalismu odrazují. Školy a zaměstnavatelé je ke kapitalismu nevychovávají. Zbavujeme se tak lidského kapitálu, tj. nejlepšího prostředku k vytváření znalostí, zkušeností a přístupů, které český podnik nutně potřebuje. Kapitalismus svobodného trhu se totiž nedá nahradit; dá se jen deformovat a degradovat,“ upozorňuje profesor ekonomie.

Kapitalismus si sami deformujeme a pak bědujeme

Podle něj je jediná cesta, jak z toho ven: „Obnovení přímé a nestranické demokracie, vyloučení peněz z politiky a nastavení ochranných regulací při zamítnutí politických intervencí by vedlo k obnově a očistě kapitalismu tak, aby úrok byl zase úrokem, cena cenou, hodnota hodnotou a člověk svéprávným (a svobodným) člověkem.“

Závěrem svého vyjádření na toto téma Milan Zelený ještě připomíná to, že kapitalismus svobodného trhu, tj. neideologický a nestranický, je přírodním jevem a tím nejcennějším odkazem, který jsme od přírody do vínku dostali. Problémem podle něj je to, že ho sami ničíme, deformujeme a degradujeme – abychom pak bědovali nad jeho skomíráním a demisí.

Plutokracie v rozšířenější zkratce

Je to taková forma vlády, u níž je veškerá moc nebo většina moci soustředěna v rukou bohaté vrstvy lidí, respektive vyšší třídy. Většinou se jedná o formu oligarchie.

Plutokracie nebyla v dějinách nikdy zavedena otevřeně, přestože některé feudální či demokratické státy zaváděly opatření, která omezovala politickou moc chudých (resp. nižší třídy) nebo zvyšovala politickou moc bohatých (možnost si koupit politickou funkci, volební cenzus apod.). Fakticky byly plutokraciemi také starověké městské státy (Athény) a také městské státy ve středověké Itálii (Benátky, Janov, Florencie), které samy sebe označovaly jako republiky, ale ve kterých chudí (nižší třída) neměli politická práva.

V propagandě fašistické Itálie, nacistické Třetí říše a v jejich satelitech byly západní demokracie označovány jako „židovské plutokracie“ a samotný termín plutokracie přímo odkazoval na Židy.

V současnosti se tento termín běžně používá pro označení systému založeného na neomezeném hromadění majetku v rukou oligarchů bez ohledu na veřejné zájmy jako zdraví obyvatel nebo životní prostředí. (Zdroj: Wikipedie)