Elitní kandidátka ODS na rovinu řekla, co si myslí o migraci muslimů do Evropy

Exposlankyně ODS Jana Černochová, trojka na stranické kandidátce v Praze, se ve svém vyjádření vymezila vůči nařčení z nacionalismu. Kvůli svým výrokům na téma migrační politiky, integrace a islamizace Evropy během předvolební debaty se zástupkyněmi politických stran byla označena za nacionalistku. Politička ale tvrdí, že je jen Evropanka-realistka.

Janě Černochové připadá správné podporovat takovou migrační politiku, která bude přínosná pro Českou republiku. „Základní podmínkou musí být respektování kultury, tradic naší země a ochota přizpůsobit se našim zvyklostem. Jsem toho názoru, že Česká republika prostě nesmí opakovat idealistický přístup k imigrantům podle vzoru států jako je Francie, Velká Británie a Německo, a že se z jejich chyb v integrační politice musíme poučit,“ říká politička.

Varuje před demografickým vývojem, který naznačuje, že v roce 2025 bude křesťanů kolem 25 procent, procento muslimů ve světové populaci bude důsledkem vysoké porodnosti ve stejném roce 30 procent. „Muslimové zdůrazňují rozdíly mezi svou civilizací a Západem, nadřazenost vlastní kultury a nutnost udržet její integritu vůči západnímu vlivu,“ upozorňuje Černochová.

Vábnička levicových stran?

Politička si tedy klade otázku, je-li vůbec euroislám reálný, nebo jde pouze o vábničku levicově smýšlejících politiků, kteří migranty považují za svůj elektorát. „Myšlenka euroislámu se stále více ukazuje jako utopie, protože jenom velmi nízké procento muslimů následně přijme evropské kulturní tradice za své a dokáže se přeprogramovat k respektování země, která jim poskytla nový domov a být vůči ní loajální,“ dodává exposlankyně a svá slova dokládá na statistikách z Velké Británie.

„Ne, nejsem nacionalistka, jsem realistka a Evropanka, která na svět pohlíží prizmatem židovsko-křesťanské civilizace a obává se o budoucí vývoj starého kontinentu. Není prostor pro experimenty s multikulturalismem,“ pokračuje politička s tvrzením, že integrační politika naší země musí být realistická, ne multikulturně idealistická.

„Nechci v naší zemi mešity, protože křesťanská civilizace prostě z principu nesmí ustupovat islámu,“ říká rázně Černochová. Nemůžeme si podle ní dovolit ignorovat organizované a individuální útoky.

Přesto politička uzavírá své vyjádření optimisticky. Imigranti podle ní mohou být potenciálním zdrojem nové energie a lidského kapitálu, ovšem za dodržení dvou podmínek. Za prvé, jsou-li upřednostňováni schopní, kvalifikovaní lidé disponující vědomostmi a vůlí začít žít znovu svůj život nezatížený náboženskými a kulturními předsudky a hostitelská země je potřebuje. Za druhé, dokáží-li se noví přistěhovalci a jejich děti asimilovat do kultury země a západní civilizace vůbec.

Nová studená válka prý už vypukla. Nebo je to jinak? Hledali jsme odpověď

Návrat ke studené válce mezi Spojenými státy a Ruskem? Stále více lidí si to prý začíná myslet. Podle některých sociologů tuto myšlenku přijalo opět za svou a důvodnou již polovina Rusů a Američanů. Přitom příčiny, jež škodí vztahům mezi dvěma státy, uvádějí ale lidé na různých stranách Atlantiku odlišné.

Co za tím tedy stojí? Změnili Rusové svoje vcelku pozitivní vnímání USA po špiónském skandálu se Snowdenem? Proto se Američané začali dívat na Rusko s větším nepřátelstvím po tom, co Moskva nedovolila Washingtonu vybombardovat Sýrii? Příčin může být hned několik, částečně je rozebral zpravodajský web Hlas Ruska.

Poukázal mimo jiné na to, že počet obyvatel Ruska, kteří jsou přesvědčeni o tom, že mezi Moskvou a Washingtonem může vypuknout nová studená válka, stoupl v poslední době o 9 procent.

Studená válka je velmi pravděpodobná – pokud prý už nevypukla

„Podle průzkumu Všeruského střediska pro průzkum veřejného mínění (VCIOM) připouští si podobný scénář 46 procent respondentů. Agentura Sociální sítě tvrdí, že na 80 procent aktivních uživatelů internetu se domnívá, že studená válka s USA je velmi pravděpodobná anebo již dokonce vypukla,“ uvádí zmiňovaný server. A na důkaz toho dokládá i vyjádření ředitelky pro styky s veřejností VCIOM Olgy Kamenčukové.

„Mezi Ruskem a USA existuje v poslední době dost rozporů. Týká se to případu Snowdena a zvlášť Sýrie. Například, v případu Snowdena měla většina Rusů za to, že ruský postoj zhorší vztahy s USA. Nicméně pouze 15 procent dotázaných řeklo, že není třeba poskytovat mu azyl. Stejně je to se Sýrií. Rusové chápou, že to komplikuje vztahy s Amerikou, nicméně jsou pro nezávislý postoj země v této otázce,“ řekla Kamenčuková.

Je důvodem Snowden, který odhalil metody americké rozvědky a žije nyní v Rusku?

Podle ní i z americké strany je situace podobná. Údaje společnosti Gallup (agentury pro sociální a marketingový průzkum) překročily poprvé od roku 2000 procento těch, kdo považují Rusko za nepřítele. Jenže když se pokles ratingu Spojených států v Ruské federaci časově shodl s případem Edwarda Snowdena, který odhalil metody americké rozvědky, pak se vztah Američanů vůči Rusku zhoršil po úspěšných krocích Moskvy v urovnání syrské krize.

„Jinými slovy, euforie devadesátých let, jež zavládla v rusko-amerických vztazích po pádu železné opony, rozpadu SSSR a podepsání Smlouvy o omezení strategických útočných zbraní, pominula. Do popředí se dostávají neshodné názory Moskvy a Washingtonu na spravedlivé uspořádání světa. Pro lidi není tajemstvím, že v poslední době nejsou stisknutí rukou našich lídrů doprovázena tolik zářivými úsměvy. Avšak společná věc nepotřebuje nevyhnutelně velké přátelství. Stačí si zachovat čestné partnerské vztahy. Proto dokonce ti ruští respondenti, kteří prohlásili o ztrátě sympatií vůči zaoceánské velmoci, říkají, že úspěchů v boji s terorismem a v řadě dalších světových problémů se dá dosáhnout pouze s pomocí spolupráce,“ shrnula žena z agentury pro výzkum veřejného mínění VCIOM.

Putin varoval před monopolární světovládou a trefoval se do USA

Své polínko do ohně mohl přiložit pravděpodobně i ruský prezident Vladimír Putin. Letos totiž na mnichovské konferenci o bezpečnosti ve svém projevu oznámil, že Spojené státy americké usilují o monopolární světovládu. A vysvětlil kroky, jak se tomu bránit. Není to přitom poprvé, co se z Ruska takto otevřeně ozývají podobné hlasy. Jak prozradil ParlamentnímListům.cz politolog Zdeněk Zbořil je to prý proto, že obě země hledají novou ideologii své zahraniční politiky.

Vladimír Putin totiž ve svém vystoupení poukázal mimo jiné též na to, že svět s jedním vládcem a s jedním systémem nemá nic společného s demokracií. Podle něj patří totiž k demokracii nejen moc většiny, ale také respektování menšin.

Spojené státy americké usilují o monopolární světovládu, která se vyznačuje tím, že existuje podle jejich přání jen jediné centrum síly, moci a rozhodování,“ uvedl Putin. A připomněl, že bezpečnost každého jedince znamená bezpečnost všech – tedy celého světa. Vzpomínkou na Franklina Rooswelta také zopakoval, že mír spočívá v bezpečnosti. Upozornil na to, že současný stav se spíše takovým ideálům vzdaluje. „Mezinárodní bezpečnosti můžeme dosáhnout hlavně globálním dialogem na toto téma,“ uvedl mimo jiné.

Byla nyní terminologie studené války jen nahrazena novou?

„Podobně mluvil prezident Putin už několikrát a při různých příležitostech. Hovořil tak i exprezident Medveděv a většinou i celá diplomacie RSFR. Protože prominentní reprezentanti americké zahraniční politiky také opakovaně považují Rusko za hlavního nepřítele USA z hlediska možné vojenské konfrontace, dostává se jim podobných odpovědí, ačkoli obě strany prohlašují, že jim je cizí terminologie let studené války. Je to jakási měkká konfrontace, nebo jak se v political science (politické vědě, pozn. red.) říká, zaujímání protipozic, které může být benevolentní nebo malvolentní (zlovolné),“ vysvětlil  ParlamentnímListům.cz také možný pohled na věc a vývoj politolog Zdeněk Zbořil.

Hledá se nová ideologie

Upozornil pak také na to, že druhou věcí je, že obě země nyní hledají novou ideologii své zahraniční politiky.

„Pro Bushe seniora to byl na začátku devadesátých let 20. stol. také opravdu The New World Order (Nový světový řád), pro Billa Clintona ‚velká šachovnice bez kontroly‘ (podle slov Brzezinského), podle Bushe juniora zase ‚střet civilizací a boj proti terorismu‘. Putinovy teze bychom proto měli analyzovat jednak jako protipozici tohoto amerického hledání, ale také jako obnovení ‚světového řádu‘, na kterém by jeho země mohla významněji než dosud participovat,“ konstatoval dále Zbořil.

Ruská říše, bílá nebo rudá, o to, podle politologa, prý vždy usilovala a jejímu současnému reprezentantovi jde tedy také o to, ukázat svým spoluobčanům, že mohou být na reprezentaci této velmocenské kontinuity hrdí.

„Je ovšem pravda, že ruská zahraniční politika je ‚multipolární‘, ne snad proto, že by to byla dobrá vůle, ale že Ruská federace nemá sílu být, podobně jako USA, monopolarní,“ uzavřel Zdeněk Zbořil.

Lidé se k sobě v práci chovají hůř než před rokem 1989. Solidarita zmizela

Šikana a špatné vztahy na pracovištích jako fenomén současnosti? Na mnoha místech se zdá, že ano. ParlamentníListy.cz se zajímaly o to, zda opravdu došlo k nějakému zvratu ve srovnání s lety minulými a také o to, co mohlo být jeho důvodem. Je to rostoucí nezaměstnanost, rozklad kapitalismu? Odpovídá politoložka i známý podnikatel-buddhista.

„Pomozte nám zachránit Českou poštu!“ Pod tímto heslem se sešlo na konci září několik aktivistů z Federace výkonných zaměstnanců České pošty (FVZ) na chodníku před hlavní poštou v pražské Jindřišské ulici. Chtěli upozornit na pracovní podmínky, které na pobočkách České pošty panují.

Situace zaměstnanců České pošty se totiž prý stává neudržitelnou. Alespoň tak to popisují nejen na Facebooku mnozí zaměstnanci. A servítky si rozhodně neberou, poněvadž poštu dokonce obviňují ze šikany. Pošta však vznesená obvinění popírá s tím, že se chová naprosto standardně tak, aby byla schopna tržně obstát. Prezident odborů České pošty FVZ Miroslav Prokop však právě proto letos na jaře zorganizoval zmiňovanou petici, která vyzývá k prošetření situace.

Na podobné případy, byť v menším rozsahu, upozorňují i jiní zaměstnanci – například ti, kteří pracují pro jednu nejmenovanou kurýrní službu. Pod podmínkou anonymity se o tom rozhovořil třicetiletý Petr.

„Firmy v tomto oboru občas fungují opravdu hodně zajímavě… Přetěžují řidiče a na jejich drobných karambolech realizují přes pojišťovnu běžnou údržbu (gumy, spojky, olej). Své náklady snižují také velmi drasticky formou nejstupidnějších pokut a především ty lidi přetěžují. Tím maji až novodobé otroky… Pokud  se některému řidiči stalo, že rozbil auto při nehodě, musí splácet spoluúčast. To při platu kurýra znamená několikaměsíční povinnost a nutnost si tu práci za každou cenu udržet. A firma ho dál pokutuje a pokutuje. Znám člověka okolo padesátky – a platí a platí, zatímco jeho zaměstnavatelé  v něm mají jistotu, že jim kvůli tomu, jaké jsou na něm zavěšené závazky, určitě neuteče… Aby na to měl, pak chybějící peníze řeší půjčkami a podobně. Ocitne se v dokonale začarovaném kruhu,“ popsal Petr ParlamentnímListům.cz.

Šikana má různé podoby – zabydlela se na mnoha místech

A co že vadí lidem zaměstnaným na poštách? „Forma, jakou se tlačí na zaměstnance ke splnění produktového plánu, začíná hraničit, dle našich názorů, se šikanou, a to jak ze strany vedení, tak mezi samotnými zaměstnanci. Plně si uvědomujeme, že máme nabídku aliančních partnerů a podíl na plnění plánu v popisu práce, ale přestává být v našich možnostech, pracovních a také psychických, tento bod naplnit. Klasická poštovní práce totiž ustupuje do pozadí před získáváním produktů, jež se staly hlavní prioritou České pošty. Pracovníci začínají být neúměrně přetěžováni, jednak zvládnutím samotné poštovní služby (tzn. listovních a peněžních služeb), ale především neustálým nabízením bankovních produktů. Každému klientovi musíme při práci u přepážky v minimálním čase nabídnout maximum informací o nějakém produktu, získat minimálně telefonický tip a nejlépe úspěšné založení nové smlouvy,“ popsal situaci ParlamentnímListům.cz Prokop.

Zdůraznil také, že v době finanční krize je splnění úkolů kladených na zaměstnance stále těžší, protože klienti prostě nemají prostředky na další finanční zatížení. A tak dochází k neustálému odmítání a tím k neplnění plánu.

„Vedení to řeší tím, že pořádá každý den psychicky vyčerpávající porady, kde nás opakovaně informují: ‚Jak jsme neschopní a opět jsme se na všechno vykašlali‘, a poté pod výhrůžkou vytýkacích dopisů, srážkou ze mzdy a přesunem pracovníků na jiné pobočky nakonec donutí některé pracovníky, že si založí produkty na sebe a své příbuzné. V opačném případě jsou přesunuti na jiné pracoviště, kde se potýkají například se začleněním do nového kolektivu. Pracovníci fungovali při plnění plánu nejprve sami za sebe, ale vzhledem k neuspokojujícím výsledkům se přistupuje k tvorbě jakýchsi tandemů, kdy je jedna skupina zodpovědná za úkol a při nesplnění, byť jediného plánovaného produktu skupiny, přichází o peníze i ti ze skupiny, kteří svůj úkol v rámci tandemu splnili. Toto samozřejmě vede k rozkládání vztahů mezi samotnými pracovníky a vzájemné nevraživosti,“ popsali zaměstnanci také v oficiálním dopise.

Proč se tak děje? Je na vině kapitalismus?

I proto údajně velké procento lidí podobné popsané jednání přestává snášet a řeší to neschopenkou u lékaře. Dokonce prý ve velké míře využívá, kvůli svému psychickému stavu, služeb psychiatrů a užívání antidepresiv či jiných uklidňujících léků.

Nutno dodat, že podobná situace panuje i na řadě jiných pracovišť – jen se o ní nepíše nebo neví, poněvadž se lidé v tom zainteresovaní bojí nahlas promluvit, aby nepřišli o práci. Čím to tedy je, že se vztahy v pracovním procesu tak vyhrocují? Jsou skutečně horší, než tomu bylo dříve? Hraje v tom roli například jiné společenské zřízení – tedy kapitalismus?

Podnikatel a buddhista Libor Malý, který se zasazuje o svět bez peněz, fungující na základě vzájemných služeb a protislužeb, zdůrazňuje, že chybou tohoto současného systému je to, že je založený pouze na spotřebě.

„To znamená, že všichni lidi vydělávají peníze, které spotřebovávají. Ta motivace, kterou člověk má, je ta, že ten druhý něco chce a bere. Každý se snaží toho nejvíc získat. Jenže princip kapitalismu založený na tom, že já spotřebovávám, už není takový, protože i ta spotřeba se také spojuje, všichni jsou propojení… A tak už není komu brát, protože když někomu něco vezmete, hodně rychle se to zase vrátí k vám zpátky. A neexistuje žádný nástroj, který by to napravil – právě kvůli té vzájemné propojenosti. Ať uděláte cokoli, vrací se to rychle zpátky a nikdy nevíte, jakou formou,“ představil své úvahy na toto téma Malý.

Všichni jsme obklopeni lidmi, kteří číhají na okamžik něco nám sebrat

Podle něj je proto přirozenější následovat to spojování než se odtrhovat. „Dnes je spousta lidí úspěšných, protože jsou schopni ve sbírání věcí – mají toho všeho hodně, ale nejsou šťastní. Proč? Protože i oni jsou obklopeni lidmi, kteří číhají na okamžik, kdy budou moci pro sebe vzít něco od nich. Žijeme ve společnosti lidí, před kterými se musíme strachovat, kdy vám něco seberou. Tak je ten současný systém založený – každý hledí jen sám na sebe,“ konstatoval dál pro ParlamentníListy.cz Libor Malý s tím, že je třeba pracovat a přemýšlet o změně.

Situací a vztahy na pracovištích se zabývají logicky v poslední době také psychologové a psychiatři. A i oni docházejí k nepříliš optimistickým závěrům. Paradoxně na ně upozornila politoložka Vladimíra Dvořáková, když odpovídala ParlamentnímListům.cz na to, zda špatné poměry nejsou zrcadlem toho, co se děje „nahoře“ – tedy ve vysokých patrech politiky.

Vztahy na pracovištích jsou horší než před „sametem“

„Když jsem hovořila s psychology, potvrdili, že takto špatné vztahy na pracovištích jako nyní nebyly ani před rokem 1989. Tehdy vlastně mnozí lidé to vnímali jako ‚my‘ a pak byli ‚oni‘, ti nahoře… A tak ‚dole‘ leckdy fungovala určitá podoba solidarity, byť samozřejmě kariéristi a donašeči existovali i tehdy. Ale nyní roste šikana na pracovišti, arogantní chování, lidé se bojí zastat kolegy nebo se dokonce na šikaně podílejí. Někteří psychologové hovoří v této souvislosti o posttotalitním syndromu –  což je kombinace mindráku a arogance,“ popsala historička a profesorka politologie na VŠE.

Jak dodala, popsané jevy se projevují zejména u mladých mužů, ale nevyhýbá se to ani ženám či různým věkovým kategoriím. „Každý si asi ve svém okolí dokáže vybavit osobnosti tohoto typu a nakonec v politice jich nacházíme také mnoho. Projevy tohoto chování vidíme i na silnicích, pokaždé, když přejedu  státní hranice, tak si tu agresivitu okamžitě uvědomím. A ti politici tyto vzorce chování vlastně legitimují, protože oni se prezentují jako ti, co jsou úspěšní, významní. A přitom jejich chování je velmi silně v rozporu s tím, jak by měl ve skutečnosti vypadat člověk, který nese velkou odpovědnost,“ řekla ParlamenntímListům.cz Dvořáková.

Reagovala pak i na to, zda vše, co se nyní kritizuje v poměrech na pracovištích, není produktem kapitalismu, který se zvrtnul někam, kam neměl.

Nejdřív Češi věřili v tvrdou práci, pak viděli, kdo se šplhá nahoru…

„Připomněla bych, že když se dělaly například průzkumy mínění u nás koncem roku 1989, tak tu kapitalismus nechtěl téměř nikdo, tuším, že šlo jen asi o tři procenta. Nebylo divu, po 40 letech jiného režimu a silné socialistické propagandy. Možná ještě závažnější bylo to, že když lidé hovořili o demokracii, většinou si představovali hlavně ty plné supermarkety… To však lidem nelze vyčítat. Zajímavé je, že průzkumy veřejného mínění  v letech 1990 až 1996 ukazovaly, že si Češi mysleli, že úspěch souvisí se vzděláním, tvrdou prací. Po roce 1995 však tato víra začala klesat, protože byla konfrontována s realitou. Lidé viděli, kdo se dostával nahoru a jakým způsobem,“ uvedla politoložka dále v jednom ze svých rozhovorů.

Připomněla pak, že kapitalismus se v průběhu svého vývoje měnil, a proto je nutné říci, že kapitalismus jako takový není nutně svázaný s demokracií.

„Projevy krize kapitalismu nesporně vnímáme, a to v celém světě. Je to spíše otázka pro ekonomy, jak dalece se kapitalismus proměnil, jak se například proměnila funkce bank. Pro politology a sociology se zdá jako velmi podstatné, jak se rozpojilo rozhodování a odpovědnost. Pokud byl člověk vlastníkem a měl třeba malou ševcovskou dílnu, tak věděl, že pokud bude ty boty šít špatně, nikdo k němu nebude chodit a dopadne špatně, podobně to bylo i později, pokud měl továrnu na boty, jako třeba Baťa. Nyní některé globální firmy někam přijdou, chovají se špatně vůči životnímu prostředí, zaměstnávají děti, nechávají lidi pracovat ve špatných podmínkách, neplatí zdravotní pojištění (mnohdy nám jsou dávány za vzor, protože mají vysokou konkurenceschopnost díky nízkým nákladům), pak odejdou tam, kde se mohou třeba chovat ještě hůře… A nic se neděje. Navíc vlastník je nejasný, rozhodují  manažeři, kteří sledují jen rychlý a bezprostřední zisk, a když se to nepovede, čekají je `zlaté` padáky. To vyvolalo po celém světě znechucení,“ upozornila dál profesorka politologie s tím, že to vše se pochopitelně týká i Česka.

Intrikující, zamindrákovaní a arogantní lidé jsou vlastně směšní

„Jsme součástí moderního a globalizovaného světa. Pak jsou ale také naše vnitřní problémy, které v té či oné míře nalézáme i v dalších postkomunistických zemí. A to je obrovské propojení byznysu a politiky. Byznys tak nyní přímo ovlivňuje politiku a stát je nakonec vnímán jen jako určitý zdroj zisku. Politika je často chápaná jako forma podnikání, proto se politici brání skládat účty veřejnosti, proto se za každou cenu snaží zabránit fungující nezávislé státní správě. Naopak, chtějí mít ‚stát‘ pod kontrolou a dosazovat do vysokých funkcí své lidi, kteří se často vyznačují tím, že jsou loajální a hloupí, protože takoví lidé nekladou otázky a slepě poslouchají osoby v pozadí. Proto také v této zemi skoro nic nefunguje tak, jak je běžné jinde. Jen namátkou si připomeňme elektronické zdravotní knížky IZIP, státní maturity, registry vozidel, tzv. sKartu a neschopnost včas vyplácet sociální dávky, mnoho zákonů, které v sobě mají zakomponovanou chybu či možnost, jak je obejít…“ shrnula negativa dnešní doby, která se však mohou odrážet i na pracovních podmínkách, Dvořáková.

Přesto upozornila na to, že by lidé neměli rezignovat a neměli by si nechat vše líbit.

„Byť každý má pocit, že je bezmocný, protože si říká, co zmůže s těmi lidmi nahoře, není to úplně pravda. Každý z nás přece může dát najevo, že tohle není to, co chceme. Třeba i slušným chováním v každodenním životě, vystoupit proti aroganci a šikaně třeba i na pracovišti.  Ale především je nutné dávat najevo, že tito lidé a jejich způsob chování není způsob chování elit, jak by nám možná někdo chtěl namluvit. Že to je chování lidí, kterým moje babička říkala ‚póvl‘. Toto označení se nikdy nevztahovalo k bohatství či chudobě, ale k chování, vlastnostem, hodnotám. Pokud většina veřejnosti bude dávat najevo, že tito intrikující, zamindrákovaní a arogantní lidé jsou vlastně směšní, jejich řeči jsou směšné a jejich chování je směšné, tak to může mít trochu osvobozující dopad. Vzpomeňme si na slavný projev ‚Červený hrádek‘ v roce 1989; tehdejší smích se svým způsobem stal mezníkem. Zkusme se proto trochu posmívat tomu, co se tady stává normou. Těm rádoby odborníkům, kteří ‚nastavují procesy,‘ ‚zkomunikovávají‘ problémy společnosti, podrážejí si navzájem nohy a okopávají kotníky. Nejhorší, co nás totiž může potkat, je to, že přijmeme tento typ lidí jako elitu,“ varovala už před časem profesorka Dvořáková.

Šikana úřaduje i mezi policisty

To, že se problematika šikany a špatných vztahů na pracovištích skutečně nevyhýbá žádnému prostředí, dokazují i informace z policie, které se dostaly na veřejnost. Šikana a bossing (psychická šikana ze strany nadřízeného) je podle vyjádření policejní ombudsmanky Blanky Besserové zahrnuta přibližně ve třetině podnětů, které jí jsou zasílány. Častým projevem je třeba účelově špatné hodnocení podřízeného nebo nerovný přístup k zaměstnancům.

V poslední době se navíc začíná objevovat i nový fenomén, tzv. staffing. V něm jde o situaci, kdy naopak domluvená skupina podřízených odmítá svého vedoucího. Dosud byl ale tento jev v bezpečnostních sborech neobvyklý. Zatímco bossing nebyl dosud u policie ani jednou prokázán, šikana už několikrát ano.

Vládci světa chtějí získat absolutní moc. Autora, který prozrazuje více, zakazují

Nepoložili jste si někdy otázku, proč musíte vlastně platit daně z toho, co jste získali vlastní prací? A proč zlato světa patří jen pár rodinám, které si rovněž z obchodu s diamanty a nerosty udělaly monopol? Rodinám, které před dávnými časy prohlásily, že jim tato Země patří a od těch dob tedy těží, co se dá…? Pokud ano, tak čtěte dál.

Pokud vám podobné dotazy vrtají hlavou, tak čtete správné řádky. ParlamentníListy.cz totiž nahlédly do díla Jana van Helsinga s názvem: Ruce pryč od této knihy. A i když by teoreticky, dle názvu, knihu měly odhodit, přinášejí z ní některé výňatky. Nutno upozornit na to, že dvě knihy německého autora Jana van Helsinga byly kvůli brizantním obsahům v Německu a ve Švýcarsku zakázané. Masmédia dodnes veřejnost varují před jeho myšlenkami a mluví o něm jako o nejnebezpečnějším německém autorovi faktografické literatury. Proč?

Helsing totiž otřásá základy rozšířeného světonázoru. Ten, kdo si však prý tuto knihu přečte, změní svůj postoj. Hlavně ten člověk, který má pocit, že se světem, v němž žijeme, není něco v pořádku. Rozhodnutí o tom, zda jde jen o poutavě sepsané konspirace, stejně jako v detektivce, či fakta, nad kterými stojí za to alespoň popřemýšlet, je na čtenáři samotném.

Pravdou je, že se v poslední době přece jen stále častěji objevují někdy už dokonce i v televizích, ale stále převážně hlavně na serveru YouTube, různé filmy a dokumenty o nebezpečí číhající z nastolení Nového světového řádu. Ať už si o tom jedinec myslí cokoli, pravdou je, že si k tomu v současné době lze přečíst i poměrně rozsáhlou řadu literatury. I kniha Ruce pryč od této knihy, vydaná slovenským nakladatelstvím ANCH Books, se k nim směle zařazuje.

Proč politici potápějí jednu věc za druhou?

A tak ještě jednou – nepoložili jste si někdy otázku, proč musíte vlastně platit daně z toho, co jste získali vlastní prací? A proč zlato světa patří jenom pár rodinám, které si rovněž z obchodu s diamanty a nerosty udělaly monopol? Rodinám, které před dávnými časy prohlásily, že jim tato Země patří a od těch dob tedy těží, co se dá…A vy přitom stále platíte daně a zlobíte se nad neschopností politiků, kteří úspěšně potápějí jednu věc za druhou. Kdysi v Japonsku by tito politici, v případě, že by za sebou zanechali takovou ostudu, sami spáchali harakiri. Dnes je za to odměňují vysokými důchody a pozicemi v koncernech.

V poslední době se v Německu a i ve světě něco, zdá se, přece jen pohnulo… Jak už bylo zmíněno, zaplavily nás knihy zaměřující se na politické pozadí, i když některé z nich pak opět zmizely kvůli soudnímu zákazu z prodeje. Mluví se v nich o tom, že ne všechno, co se nám politici a masmédia snaží namluvit, je totiž opravdu tak. Zdá se, že dlouholeté vymývání mozků pomocí učebnic, vědeckých i náboženských spisů, nemusí nutně zanechat otisky v našich hlavách navždy. Důležitou roli při vyhledávání a šíření alternativních informací hraje nyní i internet.

Společnost se tak postupně probouzí a nenechá se už tak lehce obelhávat. Lidé přehodnocují knihy dějepisu, zamýšlejí se nad věrohodností snímků o přistání na Měsíci a kvantové fyzice se podařilo zpochybnit teorémy prakticky všech vědních oborů.

Jak se pomocí tří světových válek uchopit vlády nad světem?

Autor Jan van Helsing rozebírá v jedné z posledních knih, které u nás byly zatím vydány, řadu teorií – o financích, tajných řádech i ovládání světa.

Uvádí mimo jiné, že již na konci 19. stol. sestavili prý dva pánové – Albert Pike a Giuseppe Mazzini – plán, jak se prostřednictvím tří celosvětových válek chopit světové moci.

A tak jako další krok k Novému světovému řádu (Novus Ordo Seclorum) zinscenovali první světovou válku. Bavorský řád iluminátů pak získal moc nad carským Ruskem. Ve smyslu iluminátských cílů bylo Rusko prý tehdy použito jako obětní beránek v roli nepřítele.

I druhou světovou válku měly vyvolat záměrně (z)manipulované názorové rozdíly mezi německými nacionalisty a politickými sionisty. Následně se měl údajně plánovitě rozšířit vliv Ruska a založit stát Izrael.

Přijde i třetí světová válka?

Autor ale upozorňuje na to, že tím počet světových válek nekončí a opravdu by měla přijít ještě jedna. Její příčinou (třetí světové války) mají být úmyslně podporované názorové neshody mezi sionisty a Araby. V plánu je pak údajně rozšíření tohoto konfliktu po celém světě. Částí třetí světové války má být i vyprovokovaný konflikt nihilistů a ateistů, aby tak nastaly sociální převraty dosud nevídané bestiality a brutality. Na místo rozvráceného křesťanství a ateismu chtějí pravou luciferskou doktrínu a jednou ranou se tím zbavit dvou much.

„Pokud jde o první dvě světové války, jistě souhlasíte, že se plán zdařil. A co se týká té třetí, kdokoli a kdekoli se lze prostřednictvím zpravodajských televizních stanic CNN, N-tv live a jiných, přesvědčit, jak jsou cíleně a uměle vyvolávány konflikty v ohniscích nepokojů – v Iráku, Izraeli či Palestině,“ konstatuje Helsing ve svém komentáři.

A pokračuje dál směrem ke všem, kterým by se mohlo zdát, že přehání. Na obhajobu svého názoru a svých předložených faktů cituje slova bývalého velitele ozbrojených sil NATO Wesleyho Clarka: „Varuji Evropany. Ať si nemyslí, pokud budou ohroženy naše zájmy, že USA budou mít v rámci Nového světového řádu zábrany militaristicky intervenovat i v Evropě. A to všemi prostředky, včetně atomových zbraní. Obecnou snahou Spojených států je ponechat většinu zemí v chudobě, s korupčními, ale poslušnými vládami.“

Blesk, který uhodil do kurýra a pomohl odtajnit, co lidstvo nemělo vědět?

A v těchto souvislostech autor knihy, od které by měli čtenáři jemného ražení dát „ruce pryč“, odkazuje ještě na událost z roku 1785. Tehdy na cestě z Frankfurtu do Paříže udeřil do kurýra bavorských iluminátů blesk a část spisů, které převážel, padla do nepovolaných rukou a tím pádem prosákl jejich obsah na veřejnost. Co obsahovaly?

„Masy se dle vůle iluminátů budou usměrňovat kontrolou tisku. Je třeba až do krajnosti podporovat všechny špatné lidské zvyky, slabosti, vášně a chyby.

Navykneme národy na to, aby zdání považovaly za skutečnost, aby se spokojily s povrchním, hnaly se za zábavou a unavily se v nekončící závislosti hledání něčeho nového…

Je třeba provokovat v Evropě osobnostní a národnostní protiklady, rasovou a náboženskou nenávist a vytvořit tak nepřekonatelné propasti.

Z řad otrocky podřízených je třeba volit za prezidenty ty, v jejichž minulosti je nějaké černé místo. To z nich udělá vykonavatele iluminátských příkazů. Tak mohou ilumináti měnit smysl zákonů a ústavy.

Kvůli korupci nejvyšších státních úředníků budou vlády půjčováním si peněz v zahraničí uvrženy do otroctví zadluženosti vůči iluminátům a státní dluhy tak budou citelně narůstat. Vyvolanými hospodářskými krizemi, když najednou stáhneme z oběhu veškeré zlato, vyvoláme kolaps peněžního hospodářství neiluminovaných. Moc peněz musí získat absolutní nadvládu v obchodě a řemeslech, aby průmyslníci prostřednictvím financí získali politickou moc.

Tak donutíme národy, aby světovládu nabídly iluminátům. Nová světovláda musí vystupovat jako dobrodinec a patron národů a oni se jí pak podřídí. Jestliže se některý stát vzepře, podpoříme vojenský zásah okolních zemí.“

Kdo jsou to vůbec ilumináti?

Dobře, může si říkat mnohý čtenář, který dospěl až k těmto řádkům. Jenže napadá ho jistě, pokud nikdy o něčem podobném neslyšel, kdo to vůbec jsou ti mocní ilumináti. I na to má Helsing odpověď. „Ať už jim říkáme skupina Bilderbergů, tajná vláda, Trilaterální komise, Council of Foreign relations nebo ilumináti, na jménu nezáleží. Tajnou vládu tvoří nejbohatší lidé světa. Přibližně dva tisíce magnátů pevně drží takzvané vlády světa v rukou. Rozhodují o tom, kdo, kdy a kde bude zvolen, kde a kdy se rozpoutá válka. Na celé zeměkouli kontrolují stav potravin, vyvolávají jejich nedostatek a určují inflační politiku jednotlivých měn. Cílem iluminátů je světová moc – Nový světový řád. Jakoby náhodou se o tom zmínil i George Bush senior, 11 let před atentátem na WTC v New Yorku – tedy 11. září roku 1990,“ vysvětluje Jan van Helsing.

Jak už bylo uvedeno, autor se touto tematikou zabývá téměř výlučně, a tak se měli čtenáři (včetně těch českých) možnost zamýšlet nad různými teoriemi, které se mohou zdát šílené, ale stojí nad nimi za to se možná alespoň zamyslet. V předcházející knize (Válka svobodných zednářů), která vyšla v Česku letos na jaře a jejímž obsahem je údajný skutečný rozhovor autora se zednářem vysokého stupně zasvěcení, ukazuje také Helsing čtenářům myšlení, okultní praktiky a plány jednoho z největších tajných spolků dějin. Podařilo se mu to proto, že se prý dostal do kontaktu s aktivním, vysoce postaveným svobodným zednářem. A ten zasvěceně informuje o působení celosvětového tajného společenství. Překvapivé proto asi nebude, že i u této knihy je avizováno: Není určena slabým náturám.

Kdo je autor knihy Jan van Helsing?

Německý autor, vlastním jménem Jan Udo Holey. Odmalička přivykal samostatnému, na obecném a převládajícím mínění nezávislému myšlení a cítění, poněvadž jeho rodina byla spirituálně orientovaná.

V osmdesátých letech začal intenzivně cestovat a dodnes navštěvuje mnohé země světa. Na svých cestách pátrá po faktech osvětlujících pozadí záhadných přírodních jevů a společenskopolitických utajovaných skutečností. Nashromážděné poznatky, informace i fakta zveřejnil ve svých knihách, kterých dosud vydal deset. Jeho první publikace Tajné společnosti odkrývala některá fakta na pozadí takzvaných konspiračních teorií a byla přeložena do osmi jazyků. Tři roky poté, v roce 1995, vyšlo pokračování, které však natolik pobouřilo jisté kruhy v Německu a Švýcarsku, že muselo být pod tlakem soudního rozhodnutí okamžitě staženo.