Monthly Archives: Únor 2014

Historik o Masarykovi a první republice: Nebyl to zlatý věk, jen mýtus pro Čechy

by

0

První republika nebyla takovým zlatým věkem, jak se o ní tvrdí. Její mýtus slouží Čechům, aby si dokazovali vlastní velikost. Ale pozor! Pýcha předchází pád, varuje historik, autor několika knih o dějinách a nakladatel Zdeněk Čech. Právě doba první republiky je jeho oblíbeným tématem.

„Část Čechů o první republice nic neví. Někteří dokonce s klidem řeknou, že druhá světová válka skončila v roce 1968. Zejména se to projevuje u lidí pod třicet let. Historické znalosti mají nulové. Velmi malá část lidí, co se o to zajímají, vnímá první republiku realisticky. Pro většinu jde o zlatý věk plný mýtů. Ostatně na takových mýtech se pracovalo po celou dobu první republiky,“ hodnotí přístup většiny společnosti k době po vzniku samostatného Československa historik Zdeněk Čech. Podle něj jde o chybné uvažování a ParlamentnímListům.cz jasně vylíčil klady a zápory první republiky.

Štvanice za posty

„O znalostech našich politiků si také nedělám přehnané iluze. Částečně to bude proto, že každé obyvatelstvo všude na světě potřebuje záchytnou kotvu, víru, pocit velikosti. V Česku se proto hýčká spousta věcí. První republika, ale třeba i husité. Ti se hodili obrozencům, za první republiky, komunistům jako protokomunisté a dnes se používají v souvislosti s restitucemi,“ podotýká.

Pouští se do kritického pohledu na první republiku. „Rodila se ve strašných bolestech a v nesmírné štvanici za významnými posty. Nejdřív provincie monarchie, pak svobodná země. Musela se zavádět spousta ministerstev, k postům přišla diplomacie a vznikaly centrální úřady. Zajímavě o tom vyprávěl Vojtěch Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, který sem přijel z emigrace v USA. Chtěl pomáhat vznikajícímu státu, ale byl situací naprosto otřesen,“ vysvětluje.

První republika podle něj ve významné míře vděčila v prvních letech své existence osobnosti Tomáše Garrigua Masaryka. „Nehýčkal si žádné zvláštní iluze. První instituce zřízená na Hradě již před tím, než přijel do vlasti, byla informační kancelář úřadu prezidenta republiky neboli tajná hradní služba, která fungovala, pokud se nepletu, do roku 1922. Řídil ji Josef Patejdl, eso legionářské špionáže, pak politik, který skončil v německém koncentráku,“ dodává Čech pro ParlamentníListy.cz.

Zahraniční obchod na kolenou

Na druhou stranu jasně říká, že první republika si až do svého konce uchovala ráz parlamentní demokracie. „V okolí to nebylo. Na hranicích od Ostravy po Bratislavu se rozlézalo nacistické Německo. Na jižním Slovensku polofašistické Maďarsko a na severu zdivočelé Polsko, které se tvářilo jako velmoc,“ vysvětluje.

Čech vidí prvorepublikové Československo jako solidní mnohonárodnostní stát. „V žádné jiné zemi neměla německá menšina takové možnosti jako u nás. Střední a vysoké školy, tisk, divadla, sportovní kluby. To v Polsku nebylo. Republika nezvládla velkou hospodářskou krizi a zvládnout ji ani nemohla. Obrovský český průmysl byl do roku 1918 budován pro potřeby více než padesátimilionového Rakouska-Uherska a ne proto, že Češi byli tak schopní a pracovití. Těžilo se zde uhlí, důležitá surovina. Stát s předimenzovaným průmyslem musel krizí zákonitě utrpět,“ doplňuje.

V tomto ohledu se Čech dívá i do současnosti. Největší kritiku si prý zaslouží absolutní rozpad podpory zahraničního obchodu. „U nás jsou tři kategorie exportérů. Deset největších, co si zahraniční obchod dokáže zařídit. Pět set středních, co to dokáží částečně a dvacet tisíc malých výrobců, kterým by velmi pomohly instituce zahraničního obchodu. Ty se mohly po roce 1989 privatizovat a ne je úplně zničit. Ani střední podnik nevyveze bez podpory větší množství výrobků do Jižní Ameriky,“ tvrdí.

Pravda o prvních prezidentech

I uctívaného Masaryka se snaží vidět střízlivě. „Masaryk byl protřelý a zkušený rakousko-uherský politik, který pochopil, že je v zájmu tohoto etnika, aby Rakousko-Uhersko nevyhrálo válku, protože by v Evropě vládla germánská nadřazenost. To by bylo zlé. Masaryk byl chladný, neměl v sobě moc citu, protože se vydal bourat monarchii a nechal tady nemocnou manželku s dítětem. Na druhou stranu uměl skvěle pracovat se symboly a s časem,“ hodnotí historik pro ParlamentníListy.cz.

„Na mírové konferenci v Paříži, kde se zrodil versailleský systém, se ptali britského premiéra Lloyda George, kdo nejvíc vyhrál první světovou válku. Usmál se a řekl, že profesor Masaryk. On z toho všeho totiž vydupal nejsilnější nástupnický stát Rakouska-Uherska,“ míní.

Historik a nakladatel Zdeněk Čech se také zamýšlí nad možností Československa vzepřít se okupantům. „První republika mohla mít svůj zlatý hřeb v podobě války, kterou nevedla. Rozhodování nakonec bylo vloženo až s nepřirozenou vahou do rukou Edvarda Beneše. Množství odpůrců a příznivců konfliktu vedeného osamoceným Československem bylo dosti vyrovnané. Pokud bychom bojovali rytířsky sami, tak bychom i rytířsky zemřeli. Nikdo by se za nás nepostavil. V minulosti jsme měli opravdu neuvěřitelnou smůlu. Dvakrát jsme stáli před vojenskou konfrontací a měli silnou armádu, ale pokaždé proti nám stála nejsilnější vojenská síla na světě,“ zakončuje s tím, že poprvé to byli Němci, pak Sověti. Idealizace historie podle něj k ničemu dobrému nevede, jen ke lži.

Český miliardář: Současný systém trápí lidi. Vlivné skupiny stojí za vším

by

0

Podle úspěšného podnikatele Libora Malého by přiznaná vláda ve formě plutokracie mohla být přínosem. Vlivné skupiny by přestaly za sebe nasazovat poslušné politiky a samy na sebe by vzaly zodpovědnost za chod společnosti. Upozornil však i na rizika. Klíčový by byl v takovém případě morální kredit člověka. „Pokud jde ‚nízkému‘, i když mocnému člověku o moc, je to pro společnost nebezpečné,“ řekl ParlamentnímListům.cz.

Poté, co se na serveru ParlamentníListy.cz rozvinula díky profesorovi ekonomie Milanu Zelenému diskuse o tom, zda žijeme aktuálně v kapitalismu či spíše plutokracii, ozval se i další člověk, který nad touto otázkou přemýšlí. Libor Malý, úspěšný podnikatel a také buddhista, který pravidla buddhismu využívá i při své práci. A tu momentálně cílí v jednom svém projektu k tomu, aby lidé mohli být schopni fungovat bez peněz.

Plutokracie je systém vládnutí založení na penězích. V poslední době upozorňovali na to, že taková situace ve většině zemí světa nastává, například aktivisté z hnutí Occupy či Anonymous. Rizika si všímá ale i hlava katolické církve, papež František. Jak to je – žijeme tedy v demokracii a kapitalismu? Světoznámý ekonom Milan Zelený říká, že to, v čem se většina civilizace nyní nachází, už skutečně kapitalismem není. Stejně tak vyslovil i jisté problémy demokracie. V tom se s ním shoduje i Libor Malý.

Přestalo by dosazování poslušných politiků do funkcí

„Myslím si, že v dnešní době skutečně čistá demokracie neexistuje, neboť za vším a za každým stojí nějaké vlivné zájmové skupiny a bez nich člověk nemá šanci se prosadit. Plutokracie (vláda peněz, pozn. red.) může být z tohoto pohledu proto krok správným směrem,“ říká pro ParlamentníListy.cz možná pro někoho překvapivě podnikatel Libor Malý. Dodává ale i proč. „Protože vlivné skupiny přestanou za sebe nasazovat poslušné politiky, ale samy na sebe vezmou zodpovědnost za chod společnosti. Tím je systém transparentnější.“

Uvědomuje si však to, že jako mnohé, i toto má samozřejmě svá rizika. „Jak jsme třeba viděli u Berlusconiho v Itálii. Přitom ale právě tento případ ukazuje na to, co považuji za to klíčové – na morální kredit člověka. Pokud jde ‚nízkému‘, i když mocnému člověku o moc, je to pro společnost nebezpečné. A je jedno, zda systém v takovém případě vypadá jako demokracie či plutokracie. Pokud jde ‚ušlechtilému‘ člověku o službu společnosti, je to společnosti ku prospěchu, opět ať už jde o demokracii, či plutokracii,“ zamýšlí se dále buddhista a podnikatel v jedné osobě.

Demokracie nezaručuje, že se do čela země dostanou vždy morálně vyspělí

Podle něj mentální či morální vyzrálost je tedy to, co činí veřejné činitele užitečnými, nebo nebezpečnými pro společnost. Ne však pro společenský systém. „A demokracie očividně dnes nezaručuje, že se do čela země dostanou vždy ti morálně vyspělí, ba právě naopak. Stačí pohlédnout směrem k Pražskému hradu…“ uzavřel pro ParlamentníListy.cz Malý.

Krédo Libora Malého, které v životě uplatňuje, ho dovedlo hodně vysoko. Stál totiž u zrodu a v čele společnosti, která provozuje služby na elektronickém trhu práce. V prosinci 2011 pak prodal tuto firmu finské skupině Alma Media za bezmála miliardu korun. Mohl by tedy odpočívat a užívat si peněz. Přesto se věnuje dalšímu svému nápadu – rozvíjí myšlenku nového společenského systému, který by fungoval bez peněz. V den, kdy se očekával konec světa, tedy 21. prosince 2012, spustil projekt hearth.net, díky kterému si mohou lidé vzájemně nabízet své služby tak, že oficiální platidla zůstávají stranou.

V souvislosti s touto osobností je možné též připomenout, že klíčové myšlenky Libora Malého jsou: Vše je dobré; respektuji okolnosti a dělám to nejlepší; každý čin či rozhodnutí má své důsledky, kterým neuteču; aby bylo dlouhodobě co brát, musí se adekvátně dávat.

Malý přiznal v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz již před časem, že i jemu se zdá, že současný společenský systém má vážné trhliny, a tak je třeba přemýšlet o tom, co by ho mohlo nahradit. Neobejdeme se podle něj bez propojení světa.

Systém založený na tom, že každý hledí jen sám na sebe

„Je přirozenější následovat to spojování, než se odtrhovat. Dnes je spousta lidí úspěšných, protože jsou schopni v tom sbírání těch věcí – mají toho hodně, ale nejsou šťastní. Proč? Protože i oni jsou obklopeni lidmi, kteří číhají na okamžik, kdy budou moci pro sebe vzít něco od nich. Žijeme ve společnosti obklopeni lidmi, před kterými se musíme strachovat, kdy vám něco seberou. Tak je ten současný systém založený – každý hledí jen sám na sebe. U nás – naší myšlenky, je to vyřešené tak, že místo, abych já bral, tak dávám. Jak dlouho může trvat, než lidé skutečně pochopí princip nového systému? Několik generací to podle mého nebude, ale pokud si lidé neuvědomí, co je v poslední době všechno ve hře, můžeme se dostat do neuvěřitelného chaosu. Všichni si totiž myslí, že ten současný systém tu dlouho funguje, že je daný a že se nemůže rozpadnout,“ uvedl Libor Malý.

Zmínil tak otázku, která zajímá nejednu osobnost světového dění, vědy i politiky. Ekonom Milan Zelený například upozornil nedávno ve vyjádření pro ParlamentníListy.cz na to, že při hledání odpovědí na tuto otázku je třeba mít na paměti fakt, že je ale velký rozdíl mezi hospodářským systémem (ať už jde o kapitalismus, či třeba socialismus) a formou vlády. Tou může být demokracie i diktatura.

Jak dodal, ohledně kapitalismu je vzdělávání a chápání lidí většinou stále minimální. A nejde jen o záležitost posledních let. Stěžoval si na to prý už Jan A. Baťa, ve 30. letech.

I proto uznávaný profesor ekonomie připomněl, že plutokracie znamená, že vládne skupinka miliardářů. A tak to osobně on nevidí. V tom se tedy do jisté míry rozchází s názorem Libora Malého.

Profesor Zelený: Stranická ideologizace a politizace kapitalismu staví mříž lidskému rozvoji

„Mohou sice politiky i hlasy v klidu nakupovat, ale do ‚vlády‘ se – až na bizarní výjimky – sami netlačí. Spíše vnímám vládu oligarchie několika stran – partokracie – které nesdružují bohaté, ale spíše bohatství hledající oportunisty a korupčníky. Bohatí jim jen financují kampaně a kupují hlasy. Budou-li voliči tyto trendy i nadále podporovat, dožijeme se spíše plutarchie než plutokracie. Z toho pak již demokratická cesta nevede; druhým Švýcarskem se už asi také nestaneme. To vše má s kapitalismem jen málo společného. Stranická ideologizace a politizace kapitalismu staví mříž lidskému rozvoji, mění jeho normální charakteristiky a dělá z něj materialistickou atrapu, jakou kapitalismus svobodného trhu nikdy nebyl,“ pokračuje ekonom s tím, že proto je kapitalismus navždy nedokončený, vyvíjející se experiment a pro postkomunisty i státní intervencionisty nadmíru pohyblivý cíl.

Psali jsme:

I papež František apeluje: Nesmíme uctívat ten idol – peníze

Podle všeho plutokracie v jisté podobě trápí i papeže Františka. Když byl před několika měsíci na návštěvě jednoho správního střediska italského ostrova sužovaného krizí, zaznamenala agentura Reuters jeho slova k místním davům nezaměstnaných. Nejvyšší představitel katolické církve v nich dal, mimo jiné, najevo to, že jeho slova k lidem bez práce a utrpení se neomezují jen na místní podmínky.

„Není to problém jen Itálie a Evropy… Je to důsledek celosvětové volby, ekonomického systému, který s sebou přináší tuto tragédii. Ekonomického systému, který má ve svém centru idol zvaný peníze,“ zdůraznil a dodal: „Nechceme tento globální ekonomický systém, který nám přináší tolik utrpení. V centru (ekonomického systému) musejí být muži a ženy, jak tomu chce Bůh, nikoli peníze.“

Je tohle ještě kapitalismus? Slavný profesor o celosvětové zlodějně, korupci a diktátu vyvolených

by

0

Je to ještě kapitalismus? Nad tím se zamýšlejí aktivisté z Occupy a Anonymous, když kritizují systém za to, že je systémem vlády peněz… Světoznámý ekonom Milan Zelený zase říká, že to, v čem se většina civilizace nachází, už skutečně kapitalismem není. A zamýšlí se nad tím, co je to „plutokracie“.

Zatímco si řada lidí klade otázku, zda kapitalismus opravdu končí, objevují se názory, že v kapitalismu, ba možná ne zcela ani v demokracii, vlastně naše společnost nežije. Společenský systém, v kterém se nachází většina civilizace, se prý jmenuje jinak – plutokracie či vláda peněz.

Pokud tomu tak je, zjednodušeně řečeno jde o systém, ve kterém vládnou peníze. ParlamentníListy.cz se proto zeptaly pro upřesnění toho, jak na podobné názory nahlížet, světově uznávaného profesora ekonomie Milana Zeleného.

Hned na počátku vysvětlil ekonom Milan Zelený to, že při hledání odpovědí na tuto otázku je třeba mít na paměti fakt, že je velký rozdíl mezi hospodářským systémem (ať už jde o kapitalismus, či třeba socialismus) a formou vlády – tou může být demokracie, ale i diktatura. „A tyto rozdílné instituce je lépe nesměšovat. Podobný rozdíl je mezi tím, co se hlásá de jure a co existuje de facto, tj. co se voličům říká a co se pak ve skutečnosti dělá,“ poznamenal na úvod Zelený.

Jak dodal, ohledně kapitalismu je vzdělávání a chápání lidí většinou stále minimální. A nejde jen o záležitost posledních let. Stěžoval si na to už Jan A. Baťa, ve 30. letech.

O soumraku kapitalismu se hovořilo již v 30. letech

Ten už tehdy uvedl, že banky jsou spíše upíry nežli pařeništěm podnikání. A lidé, kteří do toho nevidí, jako žurnalisté a podobně, tomu potom říkali (už tehdy!) „soumrak kapitalismu“.

„Tenhle ‚soumrak‘nebo dokonce ‚smrtelné křeče‘ kapitalismu není tedy pro evropské myšlení nic nového. Osobně dávám přednost výrazu svobodný trh než Marxovu kapitalismu; případně kapitalismus svobodného trhu. V tomto smyslu se žádný konec kapitalismu nekoná, protože kapitalismus není ideologie. Kapitalismus totiž není ideologickým protipólem socialismu. Kapitalismus nikdo nevynalezl, nemá žádného Marxe, nesnáší hesla, propagandu či gigantické fotografie kandidátů. Kapitalismus je systém svobodného trhu, přirozený a spontánní, který se vynořuje vždy a samovolně, když tlak a omezení státních a stranických ideologií povolí či opadnou. Už Comenius nás učil, že Omnia sponte fluant (Vše ať samo plyne),“ vysvětluje dál pro ParlamentníListy.cz ekonom Zelený.

Státní politické intervence ničí přirozené signály trhu

Podle něj je kapitalismus tedy rozvíjející a přizpůsobující se systém, nestěsnaný do pouček, dogmat a sloganů. Nevejde se a nikdy se nevešel do učebnic. „Jeho doménou je akce, práce, úsilí a snaha vyniknout – tedy nikoli státní makrosvět byrokratů, ale soukromý mikrosvět podnikatelů a podnikání. Kapitalismus nesnáší byrokracii, vzkvétá na důvěře, spolupráci a pragmatických cílech. Jediné, čeho si žádá, vyjádřeno průmyslníkem Baťou, aby mu bylo dovoleno pracovat. Státní politické intervence ničí přirozené signály trhu, udělují politické výhody a nevýhody, preferují a udržují monopoly, hýčkají si majetnou třídu, která financuje stranická dobrodružství. Nechrání tržní účastníky, ale naopak, vystavují je manipulacím, lžím, korupci a instituci ‚drobného tisku‘ ve smlouvách, nabídkách a pobídkách,“ pokračuje v popisu stavu, který je pro mnohé asi velmi povědomý, známý profesor ekonomie.

Dodává, že degradace trhu je v některých společnostech tak vysoká, že se již o kapitalismu svobodného trhu hovořit ani nedá.

„V tomto smyslu tedy dochází k deformaci a degradaci kapitalismu a jeho funkcí, které stát, tak jako za komunismu, nemůže, neumí a nechce nahradit. Stát, již od vynálezu makroekonomie ve 30. letech, zasahuje do hospodářského dění na všech úrovních, s výjimkou ochrany malých a středních podnikatelů a drobných spotřebitelů. Úlohou státu je regulovat trh ve smyslu ochrany spotřebitelů a slabších či bezbranných účastníků trhu, ne intervenovat v zájmu nejmajetnějších a nejsilnějších až do té míry, že celý stát a hospodářství jsou, tak jako za komunismu, řízeny jako jeden velký, gigantický podnik. V tomto smyslu lze opravdu hovořit i o zmíněné deformaci stranické demokracie – tedy ne kapitalismu – na plutokracii,“ konstatoval dál pro ParlamentníListy.cz Milan Zelený.

Plutokracie? Spíš partokracie sdružující bohatství hledající korupčníky

A vysvětlil, že plutokracie znamená, že vládne skupinka miliardářů. Osobně to tak on prý nevidí. „Mohou sice politiky i hlasy v klidu nakupovat, ale do ‚vlády‘ se – až na bizarní výjimky – sami netlačí. Spíše vnímám vládu oligarchie několika stran – partokracie – které nesdružují bohaté, ale spíše bohatství hledající oportunisty a korupčníky. Bohatí jim jen financují kampaně a kupují hlasy. Budou-li voliči tyto trendy i nadále podporovat, dožijeme se spíše plutarchie než plutokracie. Z toho pak již demokratická cesta nevede; druhým Švýcarskem se už asi také nestaneme. To vše má s kapitalismem jen málo společného. Stranická ideologizace a politizace kapitalismu staví mříž lidskému rozvoji, mění jeho normální charakteristiky a dělá z něj materialistickou atrapu, jakou kapitalismus svobodného trhu nikdy nebyl,“ pokračuje ekonom s tím, že proto je kapitalismus navždy nedokončený, vyvíjející se experiment a pro postkomunisty i státní intervencionisty nadmíru pohyblivý cíl.

„Neumí a nemohou se do něho strefit. Lze zde opět citovat Jana Baťu: Průmyslová práce má být řízena tak, aby poskytovala všem zaměstnancům příležitost k nabytí vlastního kapitálu. První a největší organizační povinností zaměstnavatele je, aby své zaměstnance učil a vedl k vydělávání kapitálu a k tomu, aby si jej udrželi,“ doplnil i s citátem svého oblíbence Milan Zelený.

A tak, jak vysvětlil dále, v některých dnešních režimech se zaměstnanci kapitalisty nestávají a kapitálu nenabývají. „Kvůli vlastním odborům pobírají pouze mzdu – zůstávají tak těmi biblickými námezdníky. Jejich vlastní myšlení a organizace je v námezdnickém poměru udržují a od kapitalismu odrazují. Školy a zaměstnavatelé je ke kapitalismu nevychovávají. Zbavujeme se tak lidského kapitálu, tj. nejlepšího prostředku k vytváření znalostí, zkušeností a přístupů, které český podnik nutně potřebuje. Kapitalismus svobodného trhu se totiž nedá nahradit; dá se jen deformovat a degradovat,“ upozorňuje profesor ekonomie.

Kapitalismus si sami deformujeme a pak bědujeme

Podle něj je jediná cesta, jak z toho ven: „Obnovení přímé a nestranické demokracie, vyloučení peněz z politiky a nastavení ochranných regulací při zamítnutí politických intervencí by vedlo k obnově a očistě kapitalismu tak, aby úrok byl zase úrokem, cena cenou, hodnota hodnotou a člověk svéprávným (a svobodným) člověkem.“

Závěrem svého vyjádření na toto téma Milan Zelený ještě připomíná to, že kapitalismus svobodného trhu, tj. neideologický a nestranický, je přírodním jevem a tím nejcennějším odkazem, který jsme od přírody do vínku dostali. Problémem podle něj je to, že ho sami ničíme, deformujeme a degradujeme – abychom pak bědovali nad jeho skomíráním a demisí.

Plutokracie v rozšířenější zkratce

Je to taková forma vlády, u níž je veškerá moc nebo většina moci soustředěna v rukou bohaté vrstvy lidí, respektive vyšší třídy. Většinou se jedná o formu oligarchie.

Plutokracie nebyla v dějinách nikdy zavedena otevřeně, přestože některé feudální či demokratické státy zaváděly opatření, která omezovala politickou moc chudých (resp. nižší třídy) nebo zvyšovala politickou moc bohatých (možnost si koupit politickou funkci, volební cenzus apod.). Fakticky byly plutokraciemi také starověké městské státy (Athény) a také městské státy ve středověké Itálii (Benátky, Janov, Florencie), které samy sebe označovaly jako republiky, ale ve kterých chudí (nižší třída) neměli politická práva.

V propagandě fašistické Itálie, nacistické Třetí říše a v jejich satelitech byly západní demokracie označovány jako „židovské plutokracie“ a samotný termín plutokracie přímo odkazoval na Židy.

V současnosti se tento termín běžně používá pro označení systému založeného na neomezeném hromadění majetku v rukou oligarchů bez ohledu na veřejné zájmy jako zdraví obyvatel nebo životní prostředí. (Zdroj: Wikipedie)