Drsná zpověď kněze: Napadá církevní restituce a základní církevní dogma

Katolický duchovní středních let, který poskytl už několik rozhovorů, ale chce zůstat v utajení, neboť se bojí „negativní odezvy“ od některých svých nadřízených, je jedním z mála, který se zároveň nebojí říct, co si myslí. Se zájmem sleduje politickou situaci v zemi i problematiku církevních restitucí nebo nového papeže Františka. ParlamentniListy.cz duchovního vyzpovídaly.

Jak vnímáte současnou situaci okolo církevních restitucí, kterými se zabývá Ústavní soud?

Říkám si, zda zrovna věci, jako je majetek církve-církví, mají dojít až k Ústavnímu soudu. Zda tu naše církev potřebuje takovou “reklamu“, jako je ÚS. Osobně nejsem příznivcem plošného navracení majetku pod heslem: co bylo ukradeno, musí být navráceno. Co bylo skutečně státem ukradeno? Ví to dnes opravdu někdo na sto procent? Neví! Vždyť soupis majetku přesný není a nikdy nebude. Jsem kněz, ale myslím si, že k tomu, aby církev mohla důstojně fungovat, nepotřebuje přemíru majetku, kterou stejně nebude umět spravovat. Důkazem toho je současný majetek, na který nejsou finance.

Z toho, co říkáte, by asi vaši nadřízení radost neměli, že?

To je možné. Bohužel, demokracie je věc jedna a církevní hierarchie věc druhá. „Někteří“ bohužel zapomínají, že věřící jsou „ovečky“, ale nikoli „ovce“. To je to, co mi opravdu vadí. Naši věřící dobře vědí, v jakém stavu je mnoho far, kostelů, kaplí, na něž se ani po více jak 20 letech po revoluci nedostalo. A proč? Ptají se – co budete dělat s majetkem, budovami, polnostmi, lesy…? A já odpovídám, že nevím. Navíc, pořád nikdo věřícím i „nevěřícím“ nevysvětlil, kde chceme vzít na vysoké daně z nemovitostí. Kdo se o to bude starat. Zda to budou opravdu odborníci nebo opět jen vykukové, s cílem zisku? Sám to nevím.

Co byste radil vy osobně?

Co já mohu radit. Jsem malý pán. Ale kdybych mohl, určitě bych požadoval jen to, co je nezbytně nutné k fungování a provozu církve. Případně za navrácený majetek opravdu efektivně opravovat památky – kostely, kaple, případně fary. My na jedné straně chceme majetek, na druhé nám padá na hlavu. Snad v žádném státě na světě se neprodává tolik církevního majetku jako v Česku. Upřímně to říkám jako farář. Naše fary, i ty, v nichž bydlíme, jsou často v žalostném stavu. Nechápu to!

Jaké postavení mají dnes kněží v katolické církvi v ČR?

Paradoxně velmi složité. Ano, poslušnost a oddanost je věc jedna. Ale i kněz je myslící bytost. Měl by to být opravdu chytrý, sečtělý a inteligentní člověk, který se dokáže vcítit do kůže věřících v mnoha ohledech. Vezměte si ale třeba ten paradox, že po deseti letech je na jinou faru přeložen farář. Sežene si ve farnosti šikovné zedníky nebo firmu. Ta opraví za peníze z darů, případně příspěvku od státu či EU nebo i církve, kostel, faru, kapli. On a jeho „ovečky“ vynaloží mnohaleté úsilí. A když je to vše hotové, je kněz přeložen třeba o padesát, sto kilometrů dál. Jeho práce je ta tam, on si musí zvykat na nové lidi, oni na nového duchovního. Nepovažuji to za správné. Tohle rozhodně není ani motivující, ani přínosné. Spíš naopak.

Jak vy sám vnímáte úlohu církve v budoucnu?

Pokud se nám nepodaří oslovit mladé lidi, rodiny a nenabídneme jim moderní pohled na svět, se všemi klady a zápory, a v mnohém si budeme stát za svým, za sto dvě stě let starými názory, tak ne příliš příznivě. Divili byste se, co mladých lidí mi říká, promiňte, já jsem věřící, ale nechodím do kostela, protože jsem normální zdravý chlap a při milování používám kondom a to vaše víra zakazuje. Co na to těm lidem mám říct? Aby pokaždé, když chtějí prožít něco opravdu intimního, plodili děti? Do dnešní doby? Nebo, aby, a tomu bohužel nezabráníme, když už dojde do extrému a sesmilní, podstupovali riziko? Ano, on či ona zhřeší, to jistě. Ale daleko více by zhřešili, kdyby vědomě někoho ohrozili, nedej bože nakazili. Víte, ten pohled je dvojsečný.

Jak vidíte nového papeže Františka?

To je snad za celou historii katolické církve první člověk, který říká, co si opravdu myslí a dělá to tak, jak to cítí. Ano, v mnohém s ním mnozí souhlasit nemusejí. Ale to není věcí papeže, ale církve jako celku. Právě kondomy, potraty v nutném, život ohrožujícím případě, otázka sexuálních menšin. Ale i na to jednou třeba dojde. Ovšem to, že papež jasně řekl, že nepotřebuje paláce, drahý nábytek, limuzíny, ochranky a já nevím co, je to, na čem opravdu má stát církev. Když to řeknu lidově – asi dost lidem ze svého okolí pije krev. A jsou z něj dost v šoku. Kamarád, který je ve Vatikánu, říkal, že je tam opravdu pozdvižení. Na to totiž mnozí hodnostáři nebyli zvyklí a připravení. Je to stejné jako třeba v politice. Pokud se opravdu najde citlivý a rozumný vrcholný politik a chce opravdu dělat něco pro zemi, lidi, tak buď si to dokáže prosadit, ale pak je neoblíbený a ohrožený, nebo ho to semele. Svatého otce to jistě nesemele. Jen jsem zvědav, jak to bude vypadat dál. Strašně moc mu držím palce. A je vidět, že Bůh opravdu vybral v tolik potřebné době takovéhoto člověka, svého nástupce na Zemi.

Jak vnímáte celibát?

Jako historické dogma a mýtus. Spíš bych jej nechal na zvážení každého jedince – duchovního. Nebo bych udělal to, co je u jáhnů. Před vysvěcením se můžeš oženit, žít se ženou, po vysvěcení nikoli. Ale toto dogma, které se tu praktikuje už staletí, opravdu nic zásadního v novodobých dějinách církvi nepřinese. I kněží jsou jen lidé. To je nutné si uvědomit.

Měl jste někdy chuť takzvaně odejít, nebýt knězem?

Mockrát. Věřte mi, že ano. A ani teď to není jiné. Jen mne drží to, že jsem cítil být do služby kněze povolán, že cítím vnuknutí, a že věřím, že situace bude lepší. A taky to, že jsou okolo mne stále zkušenější spolubratři, kteří nevidí svět jen černě nebo bíle, ale i barevně. Že věřím, že s jejich pomocí a pomocí jim podobných, i když jich není mnoho, dokážeme církev udržet a opravdu z ní vybudovat moderní, nesmírmě důležitou a neopomenutelnou instituci, která i nadále bude mít milionům lidí co říct, vzkázat, předat. To je moje největší přání a za to se modlím.

Místopředseda Zemanovy vlády: Bezbožné destituce jsou lumpárnou koalice

Nikoliv církevní restituce, ale bezbožné destituce. Jde o velkou lumpárnu uvařenou nekompetentní koalicí. Přitom agresivita některých příslušníků katolického kléru vzrostla, třeba u kardinála Vlka. Tak se staví k nynějšímu politickému megatématu místopředseda bývalé Zemanovy vlády Egon T. Lánský. A to, jak sám dodává, má mezi klérem mnoho přátel.

„Myslím si, že jde o lumpárnu uvařenou nekompetentní koalicí. V případě schválení Poslaneckou sněmovnou asi minimálním počtem koupených hlasů, proti názoru, ba vůli velké většiny vůbec ne bezbožných, ale všech občanů. Já to nazývám nikoli církevní restituce, ale bezbožné destituce. Ti poslanci, kteří je budou schvalovat, jsou koupeni minimálně nadějí na znovuzvolení do příjemného života s funkcemi. V porovnání  s důchodci, kterým se důchody v rozporu s platným zákonem osekávají, se zdravotně postiženými, nezaměstnanými a nízko příjmovými skupinami, mnohonásobně přeplaceného,“ hřímá Egon T. Lánský, jenž je dnes žurnalistou na volné noze a v důchodu.

Dostálův návrh zákona byl rozumný

Jak Lánský podotýká, má mezi klérem různých náboženských společností, včetně římských katolíků, mnoho přátel. „Jsou v nižším i vyšším postavení a také kritizují tento návrh zákona. Vážím si jich, vážím si věřících obecně, i když k nim sám nepatřím. Jsem Žid a my, Židé, ke styku s tím tam nahoře duchovní nepotřebujeme. To si můžeme vyřídit sami, přímo. Můj starý přítel je vrchním rabínem ve Švédsku, tam byl iniciátorem a jedním ze zakladatelů skutečného ekumenického hnutí. V porovnání s jeho jakýmsi českým reprezentantem, uplaceným a svedeným i dle vlastních věřících, který asi obsahu slova ekumenie příliš nerozumí, je tento rabín osobností,“ podotýká.

„Jiným mým dávným přítelem z exilu byl již zemřelý arciopat břevnovských benediktínů Anastáz Opasek. Toho jsem v samých začátcích diskuzí kolem církevního majetku několikrát  svedl dohromady s Milošem Zemanem, jehož jsem byl tenkrát poradcem a mluvčím ČSSD. Myslím, že si docela rozuměli, i když byla řeč o oněch nelehkých tématech,“ dodává a pokračuje: „Jiný můj, také již nebohý, starý přítel Pavel Dostál jako ministr kultury připravil návrh zákona, prakticky stejný, jako je současný návrh ČSSD. Ten mi připadá celkem rozumný, stejně jako odluka náboženských spolků od státu, která byla též součástí Dostálova návrhu.“

Vlk se stal arogantním

Podle Lánského se stal kardinál Miloslav Vlk postupem času arogantním. „Nejde o chování církví, ale o agresivní, arogantní a drzé vystupování některých vysokých příslušníků hlavně římskokatolického kléru. Církve a věřící jsou něco jiného. Miloslav Vlk, než se stal kardinálem, vystupoval celkem smířlivě. Krátce poté, co se kardinálem stal, odsoudil jmenování Jany Šilerové biskupkou československé církve husitské a chtěl s touto církví zmrazit vztahy. Ale katolická církev se postavila proti a její reprezentanti se důstojně zúčastnili svěcení pani biskupky. To bylo koncem minulého století. Pan kardinál se tiše přizpůsobil,“ líčí Lánský.

„Nyní je Vlk penzionovaný, celkem bezmocný a jeho agresivita vzrostla. Obecně vzato lze postoje římskokatolické církve, vedené arcikonzervativním německým papežem, vyčíst z vývoje na donedávna pokorném katolickém Slovensku. Tam byl populární  relativně mladý trnavský arcibiskup Róbert Bezák. Prakticky přes noc a bez jakéhokoli zdůvodnění byl sesazen a slovenští věřící se bouří. Skutečným důvodem tohoto nevídaného zásahu z Vatikánu asi je fakt, že Bezák začal prověřovat hospodaření svého předchůdce a zřejmě zjistil velké dary slovenským fašistům, po druhé světové válce uprchlíkům a jejich potomkům v Kanadě, a jiné machinace s majetkem,“ dodává Egon T. Lánský.

Jeho rodnou stranou byli Demokraté 92 za společný stát, které kdysi zakládal s Rudolfem Battěkem. Od roku 1998, kdy se stal, jak sám říká schválně přesně 17. listopadu, členem ČSSD, začal pracovat jako místopředseda Zemanovy vlády pověřený koordinací resortů zahraničí, vnitra a obrany, zejména ale přístupovými jednáními s Evropskou unií. Rezignoval po roce ze zdravotních důvodů.

Podezření faráře: Proč má vláda ve skutečnosti zájem o převod majetku…

Severočeský katolický farář Josef Hurt se svými ovečkami už řadu let komunikuje přes skype, ICQ i sociální sítě a nově také bloguje o restitucích. Kdo ho zná, není překvapen jeho podporou etablování církve i přes facebook, kdy by možná dal zelenou i rozhřešení hříchů přes internet. Překvapivé u něj nejsou ani jeho rétorické ataky na „kmotry“ v podnikatelsko-politických kuloárech, kteří v Ústeckém kraji stojí za klientelismem a korupčními kauzami. A co říká k restitucím sakrálního majetku? Jindy a jinak!

Kněz ústeckého vikariátu nevidí restituční kauzu jako jednoznačně černobílou. „Osobně patřím k těm, co mají rozpaky. Spravedlnost ano, ale teď a takto?“ zní jeho názor. Na dotazy svých bližních, jaký je jeho postoj k současnému vyrovnání státu s církvemi, odpovídá, že je pro nápravu křivdy, zároveň je ale pro celocírkevní dialog o její podobě a načasování. „Aby to nebyl pouze výsledek neprůhledného politického ujednání,“ dodává pro ParlamentníListy.cz podporovatel spravedlivého zúčtování.

Své názory, charakteristické syrovou nebojácnou přímostí, okořeněné osobitými reflexemi současné politiky, začal během léta publikovat i na vlastním blogu. V poslední své glose zde například zdůrazňuje svůj nesouhlas kritiky církve jako instituce, která by nezvládla obhospodařovávat rozsáhlý majetek. „Velké množství klášterů a farností má schopnost hospodaření s majetkem v genech, ale dvě totality dosti zásadně likvidovaly schopnost starat se o svěřený majetek, který často zabezpečoval péči o kostel a aktivity ve školství, charitě a podobně,“ míní.

Posledních dvacet let podle jeho názoru ukázalo řadu dobrých příkladů hospodaření církevních škol, charitních zařízení nebo zachráněných kostelů a klášterů. „To, že to není bez občasných pochybení, je asi logické,“ dodává shovívavě ke svým náboženským soukmenovcům.

Politici, buďte populisty!

Při svém sledování politického kolbiště předpokládá, že restituční zákon sněmovnou hladce neprojde. „Předpokládám, že poslanci a senátoři budou jednat populisticky a že přijetí tohoto zákona nakonec odmítnou. Církev bude dál žít i bez tohoto velkého symbolického gesta nápravy křivd, které má také samo o sobě svoje rizika,“ je přesvědčen a neodpustí si spekulativní dovětek: „Nabízí se otázka, proč vláda, kterou drží řada kmotrů a zbohatlíků, má zájem o tento historický transfer majetku.“

Josef Hurt je mimo jiné názorovým podporovatelem Leo Steinera, též křesťanského vyznání, který letos vystoupil veřejně s odvážnou kritikou údajných korupčních praktik při rozdělování dotací z operačního programu Severozápad.

ČSSD je myšlenkově chudá

Ústecký kněz nezůstává u povrchního popisu aktuálního stavu kolem kauzy církevních restitucí. Problematiku sleduje dlouhodobě, a tak mu v paměti uvízly aktivity některých politických představitelů z doby několik let zpátky. Poukazuje například na současnou kampaň ČSSD, kterou označuje za zoufalý hon na voliče, kteří jsou vůči církvím a jejich majetku kritičtí až nepřejícní. „Před čtyřmi roky ČSSD uměla vést vcelku klidnou diskuzi o církevním majetku. To ale nebyla myšlenkově chudá jako v dnešní době,“ vyjádřil se pro ParlamentníListy.cz skepticky s tím, že jako důkaz pro své hodnocení předložil pozvánku z června roku 2008, kde poslanci parlamentu vedli diskuzní podvečer na téma způsobu financování církví pod záštitou ministra vnitra a stínového ministra kultury. K diskuznímu stolu tehdy přizvali i právníka, zástupce Svazu měst a obcí ČR, bankovního ekonoma a další odborníky.

Dnešní ovlivňování formou agresivních plakátů má ovšem podle regionálního církevního představitele spíše podtext manipulativnosti, která může škodit právě těm, kteří si od nich slibovali růst volebních preferencí ČSSD a pozapomnění na skandály krajských politiků této strany. „Účelovost kampaně proti restitucím také může ubrat důvěru mezi voliči z řad církví, kteří mohou své levicové postoje vyjádřit podporou jiných levicových subjektů nebo nových nezávislých, respektive nestranických projektů v krajských volbách,“ prognostikuje.

Na druhou stranu zmiňuje také postřeh, v němž právě šéf ČSSD na televizní obrazovce připomněl jisté ambivalence, které – bohužel – k současné církvi patří: že církev během reforem mlčela, ovšem když se hovoří o materiálním vypořádání s ní, je náhle velmi činná. Zmiňuje v té souvislosti mimo jiné na množství reakcí tiskového střediska České biskupské konference na negativní články o restitucích v médiích, které jsou toho dokladem. Poukazuje tím i na fakt že církev tím ukazuje, že není tak zcela zkostnatělá, vždyť když chce, je schopna využít nástroje public relations a moderního marketingu. Koneckonců mnohé farnosti pro svůj fundraising a propagaci už dnes umějí a chtějí využívat i sociální sítě. Jako příklad uvádí americké farnosti a sbory, které k nim prokazují velmi intenzivní přístup. „V ČR také přibývá aktivity církevních obcí na internetu, ale poněkud konzervativnějším způsobem,“ podotýká pro server ParlamentíListy.cz. Podle informací, které převzal z dostupných zdrojů, se církevní instituce v USA neuzavírají před informačními technologiemi. Cituje reklamní agenturu Buzzplant, podle které třetina oslovených farností aktualizuje profil na facebooku denně.

Josef Hurt je mimo jiné lektorem na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde rovněž od roku 2010 působí jako kaplan pro pastoraci vysokoškoláků, inteligence a pro kulturně výchovnou činnost.

Venezuelan o restitucích: V posvátném vztahu k Bohu se zakořenily prachy

Na církevních restitucích by se nemělo tolik lpět, vyplývá ze slov venezuelského velvyslance v České republice Victor Julian Hernandez León. Sdělil to během otevření výstavy Barvy džungle v Mostě. V severočeském městě také vyjádřil svůj názor na stěhování lidí kvůli těžbě, což je téma zejména tamního městečka Horního Jiřetína, které je dnes zatím chráněno územními limity těžby a jeho přemístění kvůli potřebě hnědého uhlí visí stále ve vzduchu.

České korupční kauzy nejsou pro Venezuelana, žijícího v Čechách, ničím překvapivým, ovšem že by sledoval některou konkrétněji, to se zřejmě rovněž říci nedá. „Korupce je globálním problémem, ale hlavně je to problém hodnot. Ať navrhnete jakoukoli aktivitu, počínaje kulturou a konče astronautikou, a vyjmenujete všechny kroky, které jsou k tomu zapotřebí uskutečnit, tak rozhodně poslední kroky budou aritmetické úkony – tedy peníze,“ říká s přesvědčením, že hodnota peněz, tedy kapitálu, je nadřízena hodnotě člověka. „Korupce nebude zcela potlačena, dokud středem pozornosti nebude člověk, ale kapitál,“ tvrdí pesimisticky s tím, že řešením by byla jedině změna systému a správy života na naší kontaminované planetě.

S restitucemi to vidím jako s velbloudem

Velká většina věřících obyvatel země, z které pochází a kterou na českém území zastupuje, jsou katolíci. S postojem k církevním restitucím, které jsou aktuálně největším českým sakrálním tématem, by souhlasili především odpůrci navrácení majetku církvi. „I v něčem tak posvátném, jakým je vztah věřících k Bohu, jsme zakořenili tu jedinou hodnotu, která v současnosti řídí osud lidstva – prachy,“ říká s připomínkou na Ježíšovo „blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské“. Pro svou podporu nematerialistického přístupu k majetku připomíná rovněž Matoušovo evangelium 5,3: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do království božího.“

Peníze z těžby nejsou populismus

Ziskovou prioritou Venezuely je zejména nerostné bohatství a ropa. V severních Čechách se těží především uhlí (to se doluje i ve Venezuele, byť méně než ropa, rovněž petrochemie je společným rysem). Životní prostředí jako celek zajímá mimo jiné Jihoameričanku Olgu Luciu, která v Praze studovala tropické zemědělství a zabývá se projekty v oblasti ochrany životního prostředí. „Kladu si otázku, jaké mechanismy podle velvyslance našla venezuelská vláda k zespolečenštění nerostného bohatství v oblasti povodí Orinoka a v dalších bažinatých oblastech,“ uvedla, o čem by ráda s velvyslancem hovořila, pokud by měla tu možnost. Její otázku redakce velvyslanci tlumočila. „Před znárodněním veškerého těžebního průmyslu v roce 1975 se ropnému pásu podél Orinoka říkalo Živičný pás – nebyl považován za ropné naleziště. Dnes již víme, že je to největší naleziště ropy na světě,“ uvádí a podotýká, že za získané peníze z těžby se republika viditelně rozvíjí. „Revolucionářská vláda Venezuely používá tyto obrovské výnosy z ropy na rozvoj země tím, že investuje do budování základních a vysokých škol, nemocnic, silnic, železnic, velkých zemědělských projektů,“ přibližuje, a odmítá názor některých neinformovaných lidí, že jde o politiku populismu. „Vůbec nevědí, co říkají. Ať jim Bůh odpustí!“ vzkazuje odpůrcům využití těchto zdrojů.

Kompromisní přístup by podle něj měli najít i těžaři v severních Čechách a tamní samospráva i majitelé nemovitostí, které stojí na uhelném ložisku. Neobnovitelné zdroje energií nelze zatracovat. „Je těžké najít rovnováhu mezi materiálními, duševními a ambientálními potřebami,“ říká s tím, že všichni si přejeme čisté ovzduší, všichni si přejeme žít v harmonii, ale zároveň všichni k životu potřebujeme energii. „Jsem přesvědčen, že lidstvo tuto rovnováhu najde. Ale proto je zapotřebí přijmout zodpovědnost – jak kolektivní, tak individuální,“ vzkazuje těm, kterých se potencionální ústup nerostného bohatství v jakémkoliv směru týká.

Přírodní poklady v zemi chudých

Vedle nerostného bohatství je však republika na severním pobřeží Jižní Ameriky při Karibském moři rozhodně bohatá na přírodní krásy. Těmi se mohou nyní právě kochat i severočeši. V Městské knihovně v Mostě, kde sídlí galerie Zlatá trojka, velvyslanec Leon zahajoval výstavu Barvy džungle, nad níž velvyslanectví Bolívarovské republiky Venezuela převzalo záštitu. „Velikost nekonečné Amazonie není možná popsat žádnými, ani sebelepšími ilustracemi. Mostecká výstava je jen velmi malou ukázkou,” zmínil s tím, že o Venezuele, která má se severní částí České republiky společné například zaměření na petrochemický průmysl, toho zde vědí málo nebo nic. Poslední dobou se to ale mění a podobné výstavy jsou dobrým nástrojem, jak ukázat nejen venezuelskou přírodu, ale například i to, jak vypadá stát, který loni oslavil dvě stě let nezávislosti.

Jak hodně je nezávislá Česká republika, to je podle Victora Hernandeze Leona otázka, na kterou jednoznačně odpovědět nemůže. Troufá si jen hodnotit životní úroveň zdejších lidí podle několika aktuálních čísel. Venezuela je země, kde je podle statistiky pod hranicí chudoby třikrát více lidí než v České republice. Podle UNDP – Rozvojového programu OSN) je to ve Venezuele 27 procent obyvatel. V České republice kolem 9,8 procent (například v USA je to 15,1 %). Výše nezaměstnanosti je ovšem v obou státech srovnatelná. „V roce 1999 byla chudoba na 80 procentech – když převzal vládu prezident Hugo Chávez, chudoba následně dosahovala 48 %, což znamená, že během 13 let jsme ji snížili skoro o polovinu,“ dodává velvyslanec, podle kterého je chudoba především sociální fenomén.

Obě země jsou rozličné v tom, že v České republice se privatizuje, ve Venezuele naopak znárodňuje, tedy ekonomika je státem řízená. Co je lepší pro životní úroveň, je podle Venezuelana žijícího v Praze, nejednoznačné posuzovat. „Řízená ekonomika straní velké většině. Tržní ekonomika straní buržoazii,“ míní.

Orinoko v Mostě

Střípek z barvité přírody Jižní Ameriky mohou zájemci vidět v mostecké knihovně. Představuje ji zde trojice brněnských výtvarníků a cestovatelů Jan Dungel, Radana Dungelová a Marek Audy. Připravili výstavu kreseb a fotografií Barvy džungle z deštných pralesů v povodí zmiňované řeky Orinoko a mokřadů Ilanos ve Venezuele.

Manželé Radana a Jan Dungelovi cestují do divočiny spolu. Vypravují se do míst, kam ještě nevkročila lidská noha. Radana tam fotí, Jan kreslí divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí. V tropické Jižní Americe maluje už od roku 1992. „Nejdřív zvířata pozoruji a pak je při blízkém setkání kreslím,“ říká ilustrátor Dungel, původní profesí biolog.

Do Venezuely jezdí také speleolog a fotograf Marek Audy. V roce 2002 tam jako člen české výpravy objevil první rozlehlou horizontální jeskyni v křemenném pískovci – Ojos de Cristal. I následující roky ve Venezuele prozkoumával další unikátní jeskyně. Všechny objevy zachycuje fotoaparátem. „Nejraději fotím hory. Kdybych se měl zaškatulkovat, jsem krajinář. I jeskyně je totiž krajina,“ poznamenává Audy. Expozici lze navštívit až do poloviny září.

Nečtěte, pokud chcete dát miliardy církvím: Prý hrozí návrat do středověku

Poslanci budou co nevidět jednat o tzv. církevních restitucích. Nejde však o žádné restituce, ale krádež či darování majetku, který církvím nikdy nepatřil. Je o tom přesvědčen dokumentarista Václav Dvořák, jeden z iniciátorů protestů proti schválení navrhovaného zákona. Církev nás prý žene do 15. století.

V současném návrhu zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi Dvořák spatřuje celou řadu problémů. „Není vůbec jasné, o jaký majetek se jedná, což je úplně základní věc. Nepřihlíží se ani k pozemkovým reformám, které tady probíhaly a díky komunistickému režimu nebyly dokončeny. Takže když se mluví o nějakém návratu do původního stavu, měla by být řeč o záměru pozemkové reformy z roku 1947,“ uvádí.

„To by ale už Katolická církev neměla nárok na tak rozsáhlé pozemky, jak to uplatňují teď, skončili by asi u 5 125 hektarů, což byly většinou farní a kostelní zahrady a parky. Těch 180 tisíc hektarů lesů a půdy, co uplatňují, je naprostý nesmysl,“ odsuzuje nároky církví v rozhovoru.

Církev prý nároky na majetky neustále navyšuje. „Třeba jistý pan Bouček, lesník z Vysočiny vypočítal, že církev neustále zvyšuje nároky na počty hektarů pozemků, které jí nikdy nepatřily. To jsou základní věci, které jsou v samotné koncepci zákona špatně. Problém je také v tom, že se neustále mluví o restitucích. Tohle ale žádné restituce nejsou, ten zákon má charakter darovací,“ pokračuje dokumentarista.

Co by ukradeno, má být vráceno? Prý to je propaganda

Ten v tom vidí snahu církve získat co nejvíc státního majetku. „Vždycky tomu bylo tak, že nárok u restitucí musel vždy vznášet restituent, tedy dokázat, že mu to patřilo. U církví je to obráceně. Jde o velký pokus o zcizení státního majetku obřího rozsahu. Názvem restituce se pouze zamlžuje, že jde o dar,“ má jasno Dvořák.

„Kardinál Vlk dlouhá léta říkal, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. To je jen další taková propagandistická floskule, která se nezakládá na faktech. Jde jen a pouze o získání majetku v hodnotě mnoha desítek miliard plus ještě finanční náhrada a to je v době finanční krize, kdy je spousta lidí pod hranicí bídy, nemravné,“ míní.

Podle něho tu nikdy nebyla žádná diskuse o tom, jak se tyto věci řešily jinde ve světě. „Zabavení církevního majetku není žádný bolševický vynález, ale to s sebou přinesly demokratické revoluce. Když se zbavovaly feudálů, zbavily se také nadvlády církví a na to bychom neměli zapomínat. Jsme republika, žádné mocnářství,“ konstatoval Václav Dvořák, který byl jedním ze tří signatářů otevřeného dopisu papeži Benediktu XVI. právě ve věci tzv. církevních restitucí.

Vládní polici jezdí do Vatikánu častěji, než komunisti do Moskvy

„Za povšimnutí také stojí, že politici současné koalice jezdí do Vatikánu častěji, než jezdili komunističtí papaláši za minulého režimu do Moskvy. Navíc je třeba si uvědomit, že Vatikán je cizí stát a my bychom tedy vydali majetek v rozsahu asi jednoho procenta našeho území cizí mocnosti. To je směšné samo o sobě,“ je přesvědčen režisér, mimo jiné autor dokumentu Uloupené Kosovo.

Majetek prý církvi nikdy nepatřil, ale byl jen pod její správou. Třeba za Rakouska-Uherska když chtěla fara něco prodat, musela se zeptat správního orgánu nebo správní soudu, bylo-li to ve větším měřítku. Hraniční hodnota byla tehdy sto zlatých, tedy cca 200 korun za první republiky a s vyšším majetkem církev volně disponovat nemohla, musela o to žádat. Z toho je podle Dvořákových slov vidět, že to nebyl majetek církevní, ale státní, který měla pouze církev svěřena pro určité úkoly.

Problém pak podle něho je, že i sociální demokraté jako opozice říkají, aby byl vydán majetek, avšak bez finanční náhrady. „Ale jakýpak majetek, když to není jejich. Spousta z toho je navíc české kulturní dědictví a stát by se o to musel starat i nadále a církev by si z těch ušetřených peněz pak platila třeba nějakou kampaň proti prezervativům v Africe a další absurdity,“ pokračuje v nekompromisní kritice tzv. církevních restitucí.

Církve se soudit nechtějí. Vědí, že by neuspěly

Jak však řešit onen judikát Ústavního soudu, který zákonodárcům nařizuje zákon schválit, jinak pak hrozí vleklé soudy? „My jsme s paní Procházkovou ve sněmovně pořádali seminář, kde se všichni odborníci, hlavně z pražské Právnické fakulty UK shodli, že se zaprvé nejedná o církevní majetek a za další, že kdyby se o to církev začala soudit, prohraje to stejně tak, jako ve sporu o katedrálu sv. Víta. A zde je evidentní, že kdyby církev chtěla, už se dávno soudí. Oni velmi dobře vědí, že to je velmi diskutabilní. Třeba kardinál Tomášek po tom prvním darování majetku řekl, že církev už nic víc nechce. Po jeho smrti začal kardinál Vlk vznášet velké nároky a za Tošovského vlády dostali výčtovým zákonem dva tisíce objektů. Dostali majetek, který jim nikdy před tím nepatřil, a teď chtějí mnohem víc,“ má jasno Dvořák.

„Takzvaný blokační paragraf, který zakazuje obcím disponovat s tím majetkem, který církvi údajně patřil, měl být dávno odstraněn, není to nic jiného než vydírání obcí a hra, aby vzniklo mínění nakloněné k tomu daru majetku církvím s vidinou, že pak bude možné s tím nakládat. Parlament už to měl dávno zrušit a nechat obce dýchat,“ soudí. Kvůli blokaci majetku totiž nesčetné množství objektů chátrá a nikdo s nimi nesmí plánovat. Blokace se týká ale i územního plánovaní.

Tímto zákonem se vracíme do 15. století

Příklady ze zahraničí jsou podle dokumentaristy Dvořáka jasné. „Ve Francii církev nemá žádný majetek a ty objekty má pouze v pronájmu za symbolické částky jednoho franku na kupříkladu devadesát devět let. Němci si peníze na své církve vybírají sami a stát pouze dotuje speciálně třeba věci, jako je oprava památek. Okolo sebe máme vzory, ale my to prostě musíme řešit tak, že se vracíme do 15. století. Tímto zákonem se fakticky vracíme před husitské války, kdy církev byla největším vlastníkem pozemků a nemovitostí,“ obává se.

Vláda však argumentuje, že současně se schválením majetkového narovnání přestane církve dále dotovat. Jak potom vyřešit tohle? „Podívejte, třeba katolíkům ubývají věřící a to velmi rychle. V roce 1951, v době nejtěžšího stalinského teroru, se ke katolické církvi hlásilo přes osm milionů lidí. Po čtyřiceti letech komunismu v roce 1991 se ke katolíkům hlásily čtyři miliony a při posledním sčítání loni už pouze milion a sto tisíc. Oni za dvacet let demokratické společnosti přišli skoro o stejný počet, jako za čtyřicet let komunismu, což mluví o tom, že církev dělá něco velmi špatně,“ domnívá se v rozhovoru.

Neprotestujeme proti věřícím, ale proti rozežraným hodnostářům

„Celé to současné financování církví je špatně. Ač rapidně ubývá věřících, je tu čím dál více duchovních. Třeba když na Slovensku nebo v Polsku mají nadvýrobu farářů, tak je pošlou sem. Domnívám se, že bychom to měli řešit jako v Německu. Věřící si budou platit svoji církev a stát bude přispívat na údržbu kulturních památek,“ říká Dvořák a podivuje se také nad tím, jak může o „ukradený“ majetek žádat třeba Apoštolská církev, která byla v ČR registrována až v roce 1989. A není prý jediná. „Co jim mohl kdo ukrást, když před tím neexistovaly?“ kroutí hlavou.

Václav Dvořák, který v odporu tzv. církevním restitucím úzce spolupracuje se spisovatelkou Lenkou Procházkovou na závěr zdůrazňuje, že protest není v žádném případě mířen proti věřícím.

„Paní Procházková sama je autorkou románu o Ježíši Kristu a myslím, že sama je věřící. To znamená, že my k těm lidem máme blízko, ale rozumíme, jak jsou ti věřící církví manipulováni. Není to nic proti náboženství, nic proti věřícím, ale je to pouze proti rozežrané církevní vrchnosti, která má představu, že když se vrátí do středověku, bude to pro nás a pro společnost to nejlepší,“ uzavřel tvrdou kritikou církevních představitelů Dvořák.

Církev neměla vlastnické právo. Nelze mluvit o restitucích, tvrdí analýza

Jako boj s větrnými mlýny mohla zpočátku vypadat iniciativa spisovatelky Lenky Procházkové, která ve věci navracení majetku církvím podala trestní oznámení jak na premiéra a členy vlády, tak na kardinála Dominika Duku. Nyní přinesl týdeník Ekonom analýzu advokáta Aleše Rozehnala, z níž vyplývá, že chystané vypořádání není restitucí.

Zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi nemusí mít ještě vyhráno, ač ho sněmovna jasnou koaliční většinou schválila už 7. února. Koncem ledna totiž vyrazila do boje proti tomuto zákonu spisovatelka a někdejší signatářka Charty 77 Lenka Procházková. A postupně se přidávají další.

Procházková podala ve věci církevních restitucí žalobu na premiéra Petra Nečase a členy jeho vlády i na kardinála Dominika Duku. „Na celé situaci je nejvíce zarážející skutečnost, že majetek, který se má nyní vracet, není přesně definován,“ komentovala svá trestní podání Procházková s odvoláním na to, že předseda ústavněprávního výboru sněmovny Marek Benda prohlásil, že soupis tohoto majetku bude předložen až po vykonání restitucí.

Benda vysvětlil, proč nelze zveřejnit výčet vydávaného majetku

Důvod, proč neexistuje žádný seznam vydávaného majetku, je podle poslance ODS nasnadě. „Nepíšeme výčtovou normu, která na začátku vyjmenovává, že vydáváme přesně to a to. Ale píšeme obecnou normu tak, jako jsme psali všechny restituční zákony, kde je kritérium, povinná osoba, oprávněná osoba, titul sebrání. Je to obecná norma, takže se přesně nedá říci, že tohle se vydá a tohle ne,“ vysvětlil pro ParlamentníListy.cz Benda. Majetek podle něj nemohl být přesně definován, protože ne každý, o který bude požádáno, musí být nutně vydán.

Mnohem větší problém ovšem může způsobit zpochybnění samotného aktu navracení majetku církvím a náboženským společnostem. „Majetkové vypořádání s církvemi, které má přinést nový zákon, není restitucí církevního majetku neboli uvedení v předchozí stav,“ uvádí v analýze pro týdeník Ekonom advokát Aleš Rozehnal, který působí i jako vedoucí katedry práva Bankovního institutu.

Církev neměla vlastnické právo, to se mu jen podobalo

Z Rozehnalova rozboru vyplývá, že právo, které měla církev k majetku, který užívala, nebylo vlastnickým právem, i když se vlastnickému právu podobalo. Oproti vlastnickému právu ovšem podléhalo řadě omezení. „Vydaný majetek na rozdíl od minulosti žádným omezením podléhat nebude. Navíc subjekt, který ho obdrží, bude odlišný od právnických osob, kterým byl vyvlastněn. O majetek v případě katolické církve přišla veřejnoprávní instituce, která se při proměnách legislativy proměnila v soukromého vlastníka,“ konstatuje Rozehnal.

Nicméně podotýká, že církev je možné odškodnit, nelze však mluvit o restitucích, tedy uvedení do předchozího stavu. „Já mluvím o právních aspektech a jejich vývoji během historie. To ostatní je už politika,“ vysvětlil advokát, jak je třeba nahlížet na jeho analýzu majetku, kterého církev užívala.

Když se nelze vrátit k veřejnoprávnímu charakteru, tak nic nevracet

„To jsme říkali od začátku, že nejde o restituce,“ reaguje pro ParlamentníListy.cz Procházková. „Dostala jsem vyrozumění, že obě moje trestní oznámení byla postoupena Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 podle věcné a místní příslušnosti k dalšímu opatření.“

Příjemně budou znít odpůrcům církevních restitucí i slova profesora Právnické fakulty UK Václava Pavlíčka, odborníka na ústavní právo a Benešovy dekrety. „Za první republiky nikdo nepochyboval o tom, že majetek katolické církve má veřejnoprávní charakter. Když návrat k tomuto stavu není možný, stát by katolické církvi vydávat majetek neměl,“ řekl týdeníku Ekonom.

Nemá jít o obnovu, ale nové uspořádání vztahů

Jako pokus zaútočit na připravované restituce vnímá analýzu Karel Štícha, hlavní ekonom pražského arcibiskupství. „Když nelze zpochybnit fakt, že katolická církev majetek opravdu vlastnila, tak se najednou mluví o jeho údajném veřejnoprávním charakteru a hledají se různé postranní cestičky,“ myslí si.

„Snad i pro církev bude platit, že co bylo ukradeno, musí být vráceno,“ doufá Tomáš Holub, generální sekretář České biskupské konference.

Nervozitu, kterou do řad církve a náboženských společností mohla vnést analýza zpracovaná pro týdeník Ekonom, se snaží zaplašit ředitelka odboru církví ministerstva kultury Pavla Bendová. „Cílem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi je nové uspořádání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, nikoli obnova jejich prvorepublikového či dokonce rakouského pojetí,“ uklidňuje.

Upalovali lidi, teď se sápou po majetku. Ošklivá nakládačka církvím

Po rozporech, které ji málem položily, prezentuje výsledky jednání o církevních restitucích vláda téměř idylicky. O tom, že navracení majetku církvím se však z idylky může velmi rychle změnit v noční můru, která skončí u evropských soudů a bude Česko stát netušené množství peněz, se ale už nemluví. I přesto, že jde o reálnou hrozbu. Důvod? Lenost polistopadových politiků.

Na středečním jednání vlády došlo i přes odpor Věcí veřejných, které se schválením dělaly drahoty, ke schválení církevních restitucí. Ač zástupci vlády i církve jásají, ne všichni mají na navracení majetku ve výši více než sedmdesáti, respektive devadesáti miliard korun stejný názor.

Fiktivní čísla. Průšvih

Politolog, spisovatel a vysokoškolský profesor Oskar Krejčí se domnívá, že celé vládní snažení je jeden velký omyl. „Ta čísla, s nimiž se kalkuluje, jsou zcela tajuplná a fiktivní. Na základě pochybných politických dohod byla uměle stanovena hodnota církevního majetku, ale zcela chybí jakékoliv národohospodářské propočty,“ řekl ParlamentnímListům.cz politolog, který se v minulosti angažoval i v politice. V 60. letech vstoupil do KSČ a později působil třeba jako poradce předsedů federálních vlád Ladislava Adamce nebo Mariana Čalfy.

Někdejší komunistický funkcionář si tak nyní bere na paškál nejen současný kabinet premiéra Petra Nečase (ODS), ale i polistopadové politiky obecně. „Kdyby chtěli, tak to za 20 let zvládli. Bylo třeba proúčtovat každý les, každé pole, to se ale nestalo. Možná by to stálo miliardu, ale ušetřilo by to milard dvacet,“ míní.

Žaloby skončí až u Evropského soudu

Kromě politické neschopnosti církevní restituce vyřešit racionální a ekonomicky správnou cestou tak upozorňuje i na možné negativní důsledky celého zpackaného projektu. „Hrozí velké nebezpečí žalob. Restituce, či spíše jejich provedení, jsou soudně napadnutelné. A to až do úrovně evropských soudů,“ vyhrožuje Krejčí.

Redakci v této souvislosti zajímalo, zda by občané, kteří by se  stížnostmi na restituce k evropským institucím skutečně dostali, uspěli. Podle politologa ano. Každému, kdo se věcí začne blíže zaobírat, prý musí být jasné, že kalkulace byla provedena bez hlubší analýzy. A tak je pravděpodobné, že chybně. Na první pohled je ale vše v pořádku. „Restituce jsou oprávněné v tom smyslu, že jsou legální, tedy v souladu se zákonem. Otázka ovšem je, zda je v pořádku ten zákon,“ uvedl Krejčí.

Revoluce je daleko. S restitucemi u Čechů nikdo nepochodí

Výtky až 70 procent lidí, kteří se podle aktuálních výzkumů staví proti navracení majetku církvím, chápe i historik Zdeněk Čech. „Veřejnost to samozřejmě přijme negativně. Revoluce je daleko, jsme ve 23. roce po Sametu. V této chvíle nemůže veřejnost restituce přijmout jinak, než podrážděne,“ řekl Čech ParlamentnímListům.cz. Většina lidí se pohybuje v rámci zjednodušených, lehko uchopitelných řešení, dodal publicista a spisovatel. Mezi ty ale církevní restituce rozhodně nepatří.

A to zejména kvůli historickým reáliím. Ač se má církvím vracet pouze majetek, který jim byl zabaven po převzetí moci komunisty, tedy po 25. únoru 1948, kritici návrhu hovoří o tom, že by mohlo dojít i k navracení majetku, který byl církvím zabrnán třeba již za vlády Josefa II., nebo za První republiky. „Tento majetek by se samozřejmě nikomu vracet neměl,“ komentoval historik s tím, že celý postoj církve lze ilustrovat metaforicky. „Církev, která upalovala čarodějnice, se opět sápe po svém majetku,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz historik.

Pokud by se však podle něho lidé, kteří budou o navracení majetku rozhodovat, drželi nařízení vracet pouze majetek zabavený po Vítězném únoru, jde o logický krok, který vyřeší nejen církevní poptávku, ale i regionální potíže. „Mělo by to pomoci i vyřešit majetkoprávní vztahy v kraji,“ dodal historik.

Mladí komunisté: Je to zlodějna

V uplynulém týdnu kritizovali církevní restituce ale také mladí zástupci levice. Třeba předseda Svazu mladých komunistů Prostějovsko Martin Peč. Ten pro redakci k navracení majetku církvím uvedl: „Jsme zásadně proti, neexistují žádné oprávněné nároky na majetek, který byl v minulosti dlouhodobě zvelebován státem a jeho občany. Církevní restituce jsou jednou z největších zlodějin namířeným proti lidem této země. Ateistům i věřícím. Uznáváme velmi pozitivní roli pokrokových křesťanských organizaci v boji za sociální spravedlnost v Latinské Americe, jsme ovšem tvrdě proti chamtivosti církevních organizací u nás a proti silným klerofašistickým tendencím na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a Chorvatsku, o náboženském fundamentalismu v Izraeli nemluvě. Nebudeme církvím vracet, co jim nikdy nepatřilo.“

Téma církevních restitucí bylo velkým politickým tématem už od počátku 90. let. Až exministru kultury Jiřímu Besserovi (STAN, TOP 09), respektive jeho následovnici Aleně Hanáková (TOP 09) se však podařilo jej dotáhnout do konce.