Akademik z pohraničí to vidí černě: Je to beznadějné, civilizace spěje k zániku

Ředitel mostecké pobočky Vysoké školy finanční a správní Josef Švec si myslí, že spějeme k zániku stejně jako antická civilizace. Regionální odborník, který je zároveň jednatelem odborné sekce Vzdělávání při Okresní hospodářské komoře v Mostě, je nadmíru pesimistický. Je přesvědčen, že už dávno je pod rozlišovací schopnosti nejvyšších politiků dívat se na cokoli očima běžných lidí. V žaludku mu leží například krátkozrakost fotovoltaiky.

Technická vyspělost a schopnost vyrobit a spotřebovat hromadu věcí nemusí být známkou skutečné vyspělosti. „Po nás potopa. Připravujeme dětem děsivou budoucnost. Hlavně z hlediska osobního. V oblasti morálky rozhodně vyspělí nejsme. A to je nejdůležitější aspekt,“ říká Josef Švec.

Vyspělý antický svět také zanikl

Poukazuje na řadu podobných prvků s antickým světem, který nakonec, byť na vysoké úrovni znalostí, schopnosti a vynálezů, nakonec zanikl. „Existují na to již srovnávací studie. A já nejsem optimista. Pokud se nezmění filozofie těch, co řídí svět…  pokud nebudou brát v úvahu udržitelný rozvoj, ať ekonomický, ekologický, tak se z toho nevymotáme,“ varuje. Politik je, podle něj, něco jako ředitel státu. A stejně jako každý podnik musí mít vizi na dlouhou dobu, chce-li být úspěšným, nelze, aby politici mysleli jen v rámci svého volebního období. „Nevidím světýlko na konci tunelu,“ je skutečně velmi pesimistický.

Solární panely nás také potápí

Chyba je, podle něj, zejména v tom, že se přemýšlí jen na několik málo roků, ne na desítky let, s dlouhodobým výhledem. „Prostě to nevyřešíme, že dáme dotaci na solární panely, které jsou opak neskutečně drahé, a potápí nás to jinde,“ ukazuje jeden z příkladů, kdy, podle něj, s nekontrolovaným nárůstem výroby energie z obnovitelných zdrojů někdo zase vymyslet habaďůru, která z dlouhodobého hlediska je spíš průšvih.

Škola, které šéfuje, se, kromě jiného, na bakalářské i magisterské úrovni zabývá tématy společenské odpovědnosti firem. „Chceme trochu napomoci vnímání, že nelze jen vyrábět, ale i pomáhat kolem sebe. Dát úlitbu není odpovědnost!“ podotýká.

Řešení? To už nejde

Řešení všeho je však složité. „Já si myslím, že to už nejde,“ říká. Bylo by potřeba ovlivnit politiky, a to se jeví jako dosti složitý úkol! „Svět je politicky tak odtržen. Politici se utápí hrátkami mezi sebou. Impulzy zezdola můžou jen těžko vnímat!“ cítí zoufalství vysokoškolský odborník.

Jeden z jeho kolegů Vilém Kunz, který působí jako odborný asistent na Katedře marketingové komunikace Vysoké školy finanční a správní, napsal vloni knihu Společenská odpovědnost firem. Teoretická východiska jsou v publikaci doplněna i o výsledky řady výzkumů realizovaných k problematice v České republice i ve světě.

Zpověď spisovatele, jemuž Havel nepodal ruku a štve Schwarzenberga

Zesnulý prezident Václav Havel mu nepodal ani ruku a Karel Schwarzenberg o jeho knize tvrdí, že jde o pustou pomluvu. Týká se to novely Bouře, kde je jasně naznačeno, že příbuzný prvního získal udáním nacistům akcie filmových studií na Barrandově a rodiče druhého využívali na lesní práce za protektorátu Čech a Moravy vězně z tábora Lety u Písku. Spisovatel Paul Polansky nyní ze Srbska promluvil a má toho na srdci celkem dost.

Co si dnes, s odstupem času, myslíte o tuzemském příběhu své knihy Bouře? Mám na mysli to, že o ní knihkupci nejevili zájem, celý náklad byl zatopen vodou, zbylo jen pár výtisků a ty se teď rozšiřují jako samizdat okopírováním či po internetu…

Už léta mi mnoho Čechů mailuje a ptají se, kde mohou koupit českou verzi mé novely Bouře. Píší, že knihu není možné sehnat. Vždy jsem jim doporučil knižní obchody na internetu, kde za určitou cenu obvykle seženete použité knihy, ale teď už vím, že mou novelu Bouře ne. Když se také ukázalo nemožným sehnat ji v angličtině v online knižních obchodech, vydal jsem několik stovek dalších kopií vlastním nákladem s doslovem. Během současných prezidentských voleb v Česku jsem byl hodně překvapen, když mě nespočet Čechů kontaktovalo a chtělo knihu, přestože jsem jim ji mohl nabídnout právě jen v angličtině. Věřím, že v Česku vyrůstá nová generace, která chce vědět pravdu o válečných letech 1939 až 1945. Vždyť čeští historici vždy prezentovali Čechy pouze jako oběti. V každé válce nicméně byli i kolaboranti, kteří tvoří rub oficiální historie. Z určitých důvodů chce ale hodně Čechů z politických kruhů stále zakrývat to, co se stalo během druhé světové války v českých zemích. Pro příklad se můžete podívat na popisy mých knih v katalogu Evropské knihovny. U knihy Tíživé mlčení je sice napsáno, že „přeživší z Letů promluvili“, ale jinak nic víc a navíc je o ní referováno jako o americké literatuře. Takže samozřejmě cítím, že v Česku jsou mé knihy na indexu a můj výklad historie o tom, co se stalo Romům v Letech během války, je oficiálními místy přehlížen.

Myslíte si, že v zemi, kde jsou některé knihy na indexu, kolují v samizdatu a část historie se dostala do stínu oficiální informační masáže, existuje opravdová demokracie?

Předchozí odstavec odpovídá i na tuto otázku. Bojím se, že ne. Možná to pomůže čtenářům chápat, proč jsem napsal Bouři. Ve vysvětlení mé sbírky orální historie přeživších koncentrační tábor Lety, tedy v Tíživém mlčení, jsem vysvětlil, jak jsem pořídil záznamy lidí z Letů a jak jsem je vůbec objevil.

V Bouři píšete o rodičích ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, jak najímali vězně z Letů na práci ve svých přírodní pohromou zničených lesích. Je to pravda anebo vaše fantazie?

Mé informace o Schwarzenbercích ze Starého Sedla na Orlíku pocházejí z dokumentů, které jsem našel v městských kronikách dané lokality a z rozhovorů s místními zemědělci a lesníky, kteří pracovali pro Schwarzenbergy před, během a po druhé světové válce. V národním archivu v Praze jsem našel dokumenty o firmě se jménem Schwarzenbergovy závody, která byla zapojená do budování tábora v Letech. V mnoha kronikách se také píše, že později pracovali ve Schwarzenbergských lesích židovští vězni, aby zachránili padlé stromy ze sněhové bouře v prosinci 1939. Tyto informace jsou patrné i z rozhovorů, které jsem pořídil s místními zemědělci. Například jde o stránky 256 až 260 v knize Tíživé mlčení, kde je rozhovor s Václavem Veselým. Schwarzenbergovy lesy nebyly pod nucenou správou Němců do druhého týdne prosince roku 1942. Tehdy byli už všichni Židé pracující jako otročtí dělníci pro Schwarzenbergy deportováni do Terezína a Auschwitzu. Po deportacích Židů byli na záchranné práce v lesích a na práci ve Schwarzenbergově kamenolomu, kde se těžil kámen pro stavbu silnice číslo 19, využíváni Romové z Letů. I za nucené správy Schwarzenbergové profitovali z lesů, protože jim německá administrativa určité peníze platila. Po válce Schwarzenbergové využívali na otrockou práci ve svých lesích v letech 1945 až 1948 sudetské Němce. Všechny informace opět pocházejí z kronik a rozhovorů.

Když se na to Karla Schwarzenberga ptali před druhým kolem přímých prezidentských voleb, odvětil, že to prozkoumalo několik historiků a zjistili, že jde o pustou pomluvu. Co vy na to?

Čeští historici odmítají pátrat po tom, co se opravdu dělo, protože chtějí prezentovat Čechy jako oběti nacistů. Na přelomu let 1997 a 1998 se česká vláda zajímala v Národním archivu v Praze o to, jestli Schwarzenbergové byli zapleteni do problematiky Letů. Badatel – žena, jejíž jméno jsem už zapomněl – řekl, že našel mnoho informací v národním archivu a byl v rozpacích, jestli to má vše ukázat. Později bylo mnoho dokumentů, které ležely dřív v národním archivu, k nenalezení, protože je měla neustále zapůjčeny prezidentská kancelář. Věřím, že to bylo v době, kdy byl Karel Schwarzenberg Havlovým kancléřem. Ctibor Nečas, první český historik, jenž zveřejnil během komunistické éry záznamy z Letů v archivu v Třeboni, zanechal dojem, že Lety byly německým koncentrákem vedeným Němci. Nikdy neventiloval, že strážníci byli včetně velitelů Češi. Do dnešních dnů to po něm čeští historici opakují. Opět vás odkážu, abyste se podíval na orální historii sepsanou v Tíživém mlčení, která nepochází od vězňů koncentráku, ale od samotných Čechů. Je to ke konci knihy. V roce 1995, když jsem odhalil tragédii v Letech v americkém tisku, jsem byl pozván českým velvyslanectvím do Washingtonu DC. Ambasáda chtěla rozšířit příběh a nabídla, že mi s bádáním v archivních záznamech pomůže komise českých historiků. Souhlasil jsem, ale když jsem o několik měsíců později dorazil do Prahy, nabídka byla stažena, protože jsem si stál za tím, abychom začali nejdřív zpovídat bývalé vězně a jejich strážce, jejichž jména jsem našel v archivu v Třeboni. Prohlásil jsem totiž, že dokumenty mohou počkat, ale některé velmi staré oběti vězněné v Letech už ne. Tehdy jsem se setkal s Josefem Havlasem na ministerstvu zahraničních věcí. Pokoušel se mě od mých pátrání odradit, vždy přitom jmenoval Schwarzenberga. Později se stal Havlas šéfem týmu, který zavedl na několik týdnů v archivu v Třeboni šikanu. Každému, kdo by mi dal ještě nahlédnout do materiálů a záznamů, tam vyhrožovali ztrátou zaměstnání a pensionováním. Jeho tým pak vybíral záznamy, které by se daly poslat do Muzea holocaustu ve Washingtonu DC. Za své úsilí byl Havlas odměněn funkcí velvyslance v Japonsku. Dnes je styčným důstojníkem pro CIA jako český velvyslanec v
Íránu, ale to už je jiný příběh.

Setkal jste se někdy s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem a hovořili jste o těchto věcech?

Když se prezident Václav Havel rozhodl uctít památku obětí v Letech v květnu roku 1995, nepozvali mě. Navíc mi bylo řečeno, že se toho nemohu zúčastnit. Pak jsme o tom vyjednávali a nakonec souhlasili, že když stopnu kritiku Havla v tisku, budu pozván. Tato vyjednávání byla vedena s Václavem Trojanem, aktivistou v oblasti lidských práv, jehož prezident velmi dobře znal. Při uctění památky jsem stál v řadě s představiteli, kteří tam přijeli s Havlem. Vedle mě postával Karel Schwarzenberg a říkal mi, jak jezdil do koncentráku v Letech s tátou během a po druhé světové válce na koních či v džípu. Havel obešel celou řadu, každému potřásl rukou, ale když došel ke mně, zaváhal. Když mě Schwarzenberg představil jako pana Polanského, Havel mi odmítl podat ruku a pokračoval v pozdravech s dalšími. Dva roky po tom slyšel Schwarzenberg, že jsem napsal knihu o jeho otci a přes mého nakladatele Fedora Gála mě vyzval k setkání, abychom to mohli prodiskutovat. Jednoho večera jsme se setkali v pražské kavárně. Schwarzenberg přišel s jednou mladou dívkou, s níž jsem se později velmi spřátelil. Při našem setkání byl Schwarzenberg překvapen všemi těmi detaily, které jsem o jeho rodině věděl, například když jsem mu řekl, že jeho matka byla lepší střelec než otec. Samozřejmě, že mnoho informací pocházelo od lesníků, kteří pracovali pro Schwarzenbergy před, během a po válce. Měl velké obavy z toho, co řeknu o jeho otci. Později mi senátor Petr Pithart sdělil, že Schwarzenberg miloval svého otce natolik, že udělá vše, aby ochránil jeho pověst. Pithart je jedním z mála Čechů, jenž se seriózně zaobíral mými pátráními a dobře věděl, co se děje za oponou. Se Schwarzenbergem jsem se měl setkat potřetí, když jsem byl na koncertě s jeho mladou přítelkyní, kterou na mě nasadil, aby vyzvěděla vše, co vím, ale právě ona mi nakonec prozradila, co Havla a Schwarzenberga zajímalo na mém pátrání po osudech jejich rodin nejvíc. Tehdy nicméně Schwarzenberg už zjistil, že mi jeho přítelkyně sdělila více informací, než se sama o mně dozvěděla. Přerušil naše setkání a odešel s touto „naší“ přítelkyní.

Některé dokumenty, které jste nalezl v archivech, byly později v neustálé zápůjčce prezidentské kanceláře. Co to bylo přesně za dokumenty?

Jak jsem již řekl, hodně dokumentů, které jsem o Schwarzenbercích získal, pocházelo z různých městských kronik z okolí Orlíku, Letů, Mirotic a Cerhonic. Také jde o nějaké záznamy z archivu v Třeboni. Jednou z nejzajímavějších pro mě byl záznam z pozemkové knihy, který ukázal, že Schwarzenbergům stále patří rybník před táborem v Letech, kde bylo strážci utopeno mnoho dětí tehdejších vězňů. V roce 1999 jeden z českých ministrů vzhledem ke snahám kolem Letů slíbil, že rybník vysuší, aby se odhalily všechny připomínky zlořádů v Letech, které by tam mohly ještě zbýt. To se samozřejmě nikdy nestalo. Všechny záznamy o Schwarzenbergových závodech, které se týkají tábora v Letech, jsou v Národním archivu v Praze.

Bývalý nakladatel Fedor Gál, jenž vydal i vaše knihy, mi sdělil, že jste chtěl skandalizovat rodiny Karla Schwarzenberga a Václava Havla, protože šlo o skvělou reklamu vašich knih. Co vy na to?

Nejsem překvapen tím, co dnes říká Gál. Nicméně to není stejné s tím, co řekl reportérce Tereze Spencerové, jejíž článek byl později opět vydán na Facebooku. V článku je přesně toto. Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. „Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů,“ konstatuje Fedor Gál. „Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji.“  V současnosti se o Gálovi zmiňují záznamy židovských akcionářů v Barrandovských filmových studiích, které strýc prezidenta Havla vlastnil společně s mnoha jinými židovskými akcionáři. Jde o reálná jména. Použil jsem některé tyto postavy, které Havlův strýc udal gestapu za jejich akcie, ale i osoby Židů, kteří pracovali na Schwarzenbergově panství. V roce 1999, před tím než jsem z Prahy odjel do Kosova, mi Fedor Gál osobně sdělil, že už nemohl vydat žádnou mou knihu. Česká vláda ho vydírala, že když publikuje některou z mých knih, bude mít problémy v byznyse a může se stát, že jej vyhostí z Česka, protože byl Slovák. A dnes Gál říká, že moje novela Bouře není už k dostání, protože se do skladu dostala voda, která zničila celý náklad knih. Nicméně když bylo vidět, že to někoho zajímá, proč knihu nevydal podruhé? V roce 2010 jsem poslal mail Robertu Gálovi, synovi Fedora, že jsem napsal pokračování Bouře, které se zabývá českou historií v letch1945 až 1977 a mám vypracovaný koncept třetího pokračování, který se bude zabývat lety 1978 až 1989. Ptal jsem se, jestli by je vydali. Nikdy jsem nedostal odpověď. Samozřejmě, že knihy sledují další příběhy osob a jejich potomků v knize Bouře.

Karel Schwarzenberg neuspěl v přímé volbě prezidenta Česka. Co to podle vás, vzhledem k vašim zkušenostem s ním, znamená pro tuzemskou demokracii?

Nemohu ho obviňovat z toho, že jeho otec používal na otrocké práce v letech 1940 až 1941 Židy a před nucenou správou roku 1942 Romy anebo české Němce v letech 1945 až 1948. Nicméně ho viním z toho, že se nikdy jménem rodiny Schwarzenbergů neomluvil Židům, Romům a českým Němcům, které jeho otec takto zneužíval. Také nechápu, proč se investigativní novináři nepodívají na minulost Karla Schwarzenberga. Jestliže jsou fámy od různých rozvědčíků alespoň trochu pravdivé, a tyto fámy kolují od dob hluboké totality dodnes, Schwarzenberg měl velmi blízký vztah s CIA. Z jeho hradu v Rakousku šířil prozápadní propagandu během studené války. Zakrýval to bojem za lidská práva. Nicméně prý šlo jen o krytí jeho aktivit v roli agenta, kdy kontaktoval a finančně podporoval disidenty v bývalém komunistickém bloku během studené války. Byl tedy agentem CIA, nebo jen pomocníkem? Když jsem v letech 1991 až 1999 žil v Praze, byl jsem kontaktován agentem CIA, jenž používal organizaci Člověk v tísni jako své krytí. Byl jsem dotázán, jestli bych nemohl kubánským disidentům vzít nějaké finance, protože jsem měl španělský pas a mluvím španělsky plynně. Nejdřív jsem to přijal, ale pak jsem si uvědomil, že by to mohl být úskok, jak se mě zbavit v době, kdy jsem byl hlasitým trnem v Havlově a Schwarzenbergově svědomí. Poté, co jsem odmítl, mi bylo přes Člověka v tísni nabídnuto, abych pracoval pro Organizaci spojených národů (OSN) v Kosovu, kde bych upozorňoval na problémy romských uprchlíků. Práci jsem přijal a na Balkáně jsem mimo Schwarzenbergův dosah. Je to proti zákonům USA veřejně pojmenovat nějakou z operací CIA, takže mohu jen hovořit o zvěstech, které jsou velmi dobře známé. Nicméně v mém pokračování novely Bouře odhaluji členství v CIA mnou popsané osoby prince Weissenberga a pokračuji s příběhem i v třetím díle. Během let 1989 až 1999, kdy jsem měl vztah se Schwarzenbergovou mladou přítelkyní, mi právě ona řekla o víkendových letech se Schwarzenbergem do Izraele v soukromém letadle. Tehdy tam prý potkával dost podivné lidi. Ostatně dívka také tvrdila, že je jediná, která může vstoupit do Havlovy kanceláře bez zaklepání.

Co jste následně všechno dělal na Balkáně?

Dnes jsem již čtrnáct let na Balkáně, kde také dávám dohromady mluvenou historii romských obětí druhé světové války. Zveřejnil jsem o tom tři soubory. Jejich tradice a zvyky mě zavedly zpět do oblastí původu v Indii. Také jsem se snažil upozornit na problémy Romů v Kosovu, kteří byli OSN ubytováni třináct let na území, které bylo toxicky zamořeno, přičemž mnoho dětí mělo těžké mozkové disfunkce anebo zemřelo na různé otravy. S právníky v Kosovu, USA a Velké Británii se pro ně snažím domáhat u OSN finanční kompenzace, ale případ stále pokračuje. Nicméně po deseti letech jsem prosadil v Evropské unii a u Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj, že nakonec pro tyto Romy byly v jiné lokalitě postaveny domy za osm milionů eur. Také nyní třetím rokem pracuji v Itálii v Římě v romských táborech a přednáším na tamních vysokých školách a univerzitách o toleranci k Romům a emigrantům. Italové vypadají být mnohem přístupnější ve vztahu k mým knihám. V minulých třech letech totiž byly čtyři mé knihy vydány v italštině. Ještě ne Bouře, ale ta se nyní do italštiny i srbštiny překládá. Mou hlavní současnou snahou bude najít českého nakladatele pro druhé pokračování Bouře. V ní je mimo jiné popisována tragédie Čechů, kteří byli posláni za komunistického režimu do dolů v Jáchymově, kde jich mnoho zemřelo. Mé informace pochází od přeživších, s nimiž jsem dělal rozhovory, když jsem žil v Praze. Ostatně strážníci v Letech se později stali strážníky i v Jáchymově a já jsem rozvinul příběh z Bouře romské rodiny Lopatových a šlechtické rodiny Weissenbergových ve Vídni. Letos se chystám do Prahy na knižní veletrh a snad seženu nakladatele, jenž se nebude bát vydat mé knihy.
Paul Polansky: Narodil se v roce 1942 v Mason City v USA. Od roku 1994 se začal zaměřovat na odhalení minulosti Letů, romského tábora v Česku za druhé světové války. Nakladatelství G plus G, které dříve vlastnil Fedor Gál, vydalo česky kromě Bouře ještě jeho knihy Dvakrát tím samým – Básně o romském holocaustu, Tíživé mlčení a cyklus boxerských básní Toulavej pes.

Co stojí za rezignací papeže. Církevní odborník o Benediktu XVI.

ParlamentníListy.cz požádaly církevního historika Radomíra Malého, který vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, aby zhodnotil pontifikát papeže Benedikta XVI., který překvapivě oznámil svou brzkou abdikaci.

„Triumf a tragika Benedikta XVI. Nikoli náhodou jsem si vypůjčil tento název z knihy Stefana Zweiga Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Domnívám se totiž, že není nic přiléhavějšího pro označení pontifikátu tohoto papeže, jenž končí netradičním způsobem – Benediktovou demisí. Osm let, během nichž stál v čele Církve, bylo na jedné straně triumfem, ale na druhé tragikou, za niž nenese odpovědnost bezprostředně on, ale celý dobový kontext, v němž mu bylo dáno působit,“ zhodnotil pro ParlamentníListy.cz nynější hlavu Katolické církve historik Malý.

Výrazně vstoupil na scénu na II. vatikánském koncilu

Radomír Malý připomíná, že Joseph Ratzinger vstoupil na scénu církevního dění na přelomovém Druhém vatikánském koncilu jako „peritus“, neboli poradce kardinála Fringse z Kolína nad Rýnem. Patřil spolu s Karlem Rahnerem, Hansem Küngem, Edwardem Schillebeeckxem a dalšími „periti“ k aktivním propagátorům takzvaného otevření se Církve světu a má lví podíl na změnách, které koncil postuloval. Současníci označovali tenkrát II. Vatikán jako „Velkou francouzskou revoluci v Církvi“.

Malý říká, že Francouzská revoluce onoho koncilu neznamenala svržení katolické věrouky a mravouky, kterou prý koncil naopak potvrdil, ale změnu orientace, postoje k nekatolickým křesťanům, nekřesťanským náboženstvím a k sekulárnímu státu.

„Dosavadní obranná linie byla nahrazena dialogem a vstřícnými gesty, sugerujícími, že ve skutečnosti máme všichni hodně společného a proto jsme přátelé a musíme spolupracovat. Apologie katolicismu a polemika s nekatolíky byly odmítnuty,“ říká k tomu Malý.

Benedikt XVI. – umírněný revolucionář čelící jakobínům

„Máme-li se držet srovnání s Francouzskou revolucí, tak tenkrát klub feuillantů v čele s Lafayettem prosadil přijetí osvícenských požadavků svobod a lidských práv představiteli monarchie v domnění, že tím bude tato instituce ´modernizována´ a tudíž pro budoucnost zachráněna. Stal se ale pravý opak, neboť toto objetí monarchie s osvícenskými lidskoprávními principy se pro ni stalo náručí smrti. V další fázi revoluce, jak známo, byla monarchie svržena a král Ludvík XVI. popraven. Lafayette toto nechtěl, ještě před ničivým požárem republikánství a jakobinismu tvrdě zasáhl proti radikálům na Martově poli, což ale znamenalo Pyrrhovo vítězství. Pád monarchie se podařilo pouze oddálit, nikoli mu zabránit. Další vývoj událostí smetl nakonec i Lafayetta, aniž si přiznal, že jádro pudla tkvělo už v  samotné myšlence symbiózy monarchie s osvícenskými ideologickými proudy,“ říká Malý a pokračuje ve srovnání II. Vatikánu a Velké francouzské revoluce.

„Teologičtí protagonisté koncilu Hans Küng, Karl Rahner a další se nakonec stali Dantony, Saint Justy a Robespierry, kteří podnikli frontální útok proti katolické dogmatice a morálce. Ne tak Ratzinger, který setrval na pozici Lafayettově: horoval pro katolickou pravověrnost, ale zároveň i pro ´otevřenost´ Církve. Podobný postoj zaujali i pokoncilní papežové Pavel VI. a Jan Pavel II., pro něž se stal vzdělaný teolog Ratzinger cennou osobností, proto byl jmenován kardinálem a roce 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry,“ dodal Radomír Malý.

Zasáhl proti marxismu v Církvi

Podle Malého Joseph Ratzinger ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry vykonal mnoho dobré práce. Někteří heterodoxní (nepravověrní) teologové přišli o kanonickou misi, Küng ještě před Ratzingerovým nástupem do úřadu, za jeho působení potom Leonardo Boff a další aktivisté marxisticky laděné teologie osvobození v Latinské Americe, v USA Charles Curran, v Německu Eugen Drewermann aj.

„I když postiženi byli jen někteří a neznamenalo to návrat pravověrnosti na katolická učiliště, přece jen nelze upřít, že jistá opatření na obranu katolické identity byla učiněna. Ratzingerův úřad také vydal několik prohlášení jasně definujících víru a odsuzujících bludy, například o homosexualitě, duchovenském svěcení žen, trassubstanciaci a tak dále. Kardinál Ratzinger se také stal věrným spojencem papeže Jana Pavla II. v jeho zápase proti potratům a eutanázii. Této linii zůstal věrný i jako papež Benedikt XVI,“ připomíná Malý.

Otevření se Církve světu: Assisi, Mekka, vyprazdňování chrámů i seminářů

Podle Radomíra Malého byl Benedikt XVI. při svém pontifikátu věrným pokračovatelem linie svého předchůdce, byť s jistými modifikacemi. „Jedná se ale žel o linii Lafayettovu: na jedné straně žádoucí a úctyhodná obrana katolických principů, na druhé však neustálé zdůrazňování koncilních dokumentů a jeho ´otevření se´. Benedikt XVI. podobně jako Jan Pavel II. kategoricky odmítá revoluční postuláty rozkladných hnutí á la rakouská ´Farářská iniciativa´, trvá pro duchovenstvo latinského ritu na celibátu, nemíní diskutovat o možnosti svěcení žen a připuštění rozvedených a znovu pouze civilně sezdaných ke svatému přijímání, odmítá interkomunio (přijímání) s protestanty, nekompromisně hájí transsubstanciaci a podobně,“ zdůraznil papežovy klady Malý.

Připomíná ale i negativní kroky papeže: „Ale zároveň také vstoupil do mešity a uklonil se čelem k Mekce, zorganizoval podobně jako jeho předchůdce mezináboženské setkání v Assisi a vyjádřil se pozitivně o sekulárním státu, jenž odsunul náboženství do ryze soukromé sféry. Jde o poplatnost II. Vatikánu, jehož byl spolustrůjcem a nepřekročil svůj stín, i když někteří katoličtí tradicionalisté v to doufali. Papež Benedikt nejspíš věří, že linie ´otevření se Církve světu´, jak byla nastolena na Druhém vatikánském koncilu, je správná a pomůže jí provést novou evangelizaci Evropy. Zatím ale dochází k pravému opaku: chrámy se vyprazdňují, kláštery zavírají pro nedostatek povolání, počet
novokněží poklesl někdy až o 90 procent.“

Papeži Benediktovi nelze podle Malého samozřejmě upřít hlubokou víru a vnitřně poctivé katolické smýšlení. „Je ale nesnadné přiznat si svůj vlastní omyl, to znamená že jsem spolupracoval na něčem, co se nejen neosvědčilo, ale také ukázalo jako katastrofální. Nejde o to anulovat Druhý vatikánský koncil, který nepochybně byl právoplatným církevním sněmem s minimálně 90 procenty katolicky pravověrných tezí, které lze vždycky použít, ale o to zaujmout kritický vztah ke sporným tvrzením věroučně nezávazných dokumentů Dignitatis Humanae, Nostra Aetate nebo Gaudium et Spes. Toho jsme se od papeže Benedikta žel nedočkali,“ povzdychl si katolík Malý.

Benedikt vyšel vstříc tradicionalistům a hájil tradiční mši

Historik Malý připomíná, že Benedikt XVI. vyšel maximálně vstříc katolickým tradičním katolíkům tím, že uvolnil římský ritus sv. Pia V. (tradiční tridentská mše), jenž přestal být něčím podezřelým. Zároveň také zrušil exkomunikaci biskupů tradičního Kněžského bratrstva sv. Pia X. a zahájil s ním rozhovory o regulaci jeho postavení uvnitř Katolické církve.

„Kvůli tomu, jakož i kvůli svým vyjádřením ve věci homosexualismu, antikoncepce a potratů, se stal pro neomarxisticky a zednářsky orientovaná média terčem hrubých útoků a napadání. Není mimo jiné i toto jedním z důvodů jeho rezignace?“ ptá se Malý. „Nevíme, to bychom se dostali do roviny pouhých nepodložených spekulací,“ vzápětí odpovídá.

Zabránil triumfu jakobínů?

„Na základě objektivní analýzy můžeme hodnotit pontifikát Benedikta XVI. kladně, byť kriticky s tím, že se nevymanil z myšlenkového klišé koncilového ´otevření se Církve světu´. Benedikt dosáhl svého ´triumfu´ tím, že ubránil z pozice nejvyššího velekněze a  náměstka Kristova ii proti značné části biskupů katolickou ortodoxii, nicméně je zde nepříjemná otázka, jestli se nejedná o Lafayettovo vítězství na Martových polích, po němž přišlo tsunami likvidace všech dosavadních pořádků. Toto reálné nebezpečí se může velmi brzy stát benediktoratzingerovskou tragikou, pokud jí už není jeho abdikace, ale nepředbíhejme událostem a nedávejme prostor spekulacím,“ říká historik.

„Církev má ale zajištěno trvání až do konce světa, proto i kdyby došlo k nejhoršímu, tedy k naplnění vize Melánie Calvatové z La Salletty, že ´Řím se stane sídlem Antikrista´, tak katolická pravda zůstane trvale viditelná a Bůh nedopustí, aby se nestala pro všechny poctivé a věrné duše
zřejmou,“ uzavřel svou úvahu historik Malý.

Tradicionalistický církevní historik

Radomír Malý vystudoval Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity. Poté pracoval jako historik Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži, v roce 1972 byl z politických důvodů propuštěn a byl nucen pracovat mimo svůj obor. Aktivně se účastnil vydávání katolického samizdatu a stal se signatářem Charty 77.

Po Sametové revoluci byl v Brně zástupcem šéfredaktora deníku Lidová demokracie a mezi lety 1993 a 1994 šéfredaktorem křesťanského týdeníku Světlo. Od roku 1996 vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Radomír Malý je autorem řady odborných článků a publikací, které se týkají především církevních dějin. Své články též publikuje na webu Institutu sv. Josefa a v časopisech Te Deum a Immaculata. Svými názory je v rozporu s liberály a modernisty v rámci Katolické církve v ČR, které kritizuje z tradicionalistických pozic. Vloni vydal knihu Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti – Málo známé informace o pronásledování křesťanů.