Venezuelan o restitucích: V posvátném vztahu k Bohu se zakořenily prachy

Na církevních restitucích by se nemělo tolik lpět, vyplývá ze slov venezuelského velvyslance v České republice Victor Julian Hernandez León. Sdělil to během otevření výstavy Barvy džungle v Mostě. V severočeském městě také vyjádřil svůj názor na stěhování lidí kvůli těžbě, což je téma zejména tamního městečka Horního Jiřetína, které je dnes zatím chráněno územními limity těžby a jeho přemístění kvůli potřebě hnědého uhlí visí stále ve vzduchu.

České korupční kauzy nejsou pro Venezuelana, žijícího v Čechách, ničím překvapivým, ovšem že by sledoval některou konkrétněji, to se zřejmě rovněž říci nedá. „Korupce je globálním problémem, ale hlavně je to problém hodnot. Ať navrhnete jakoukoli aktivitu, počínaje kulturou a konče astronautikou, a vyjmenujete všechny kroky, které jsou k tomu zapotřebí uskutečnit, tak rozhodně poslední kroky budou aritmetické úkony – tedy peníze,“ říká s přesvědčením, že hodnota peněz, tedy kapitálu, je nadřízena hodnotě člověka. „Korupce nebude zcela potlačena, dokud středem pozornosti nebude člověk, ale kapitál,“ tvrdí pesimisticky s tím, že řešením by byla jedině změna systému a správy života na naší kontaminované planetě.

S restitucemi to vidím jako s velbloudem

Velká většina věřících obyvatel země, z které pochází a kterou na českém území zastupuje, jsou katolíci. S postojem k církevním restitucím, které jsou aktuálně největším českým sakrálním tématem, by souhlasili především odpůrci navrácení majetku církvi. „I v něčem tak posvátném, jakým je vztah věřících k Bohu, jsme zakořenili tu jedinou hodnotu, která v současnosti řídí osud lidstva – prachy,“ říká s připomínkou na Ježíšovo „blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské“. Pro svou podporu nematerialistického přístupu k majetku připomíná rovněž Matoušovo evangelium 5,3: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do království božího.“

Peníze z těžby nejsou populismus

Ziskovou prioritou Venezuely je zejména nerostné bohatství a ropa. V severních Čechách se těží především uhlí (to se doluje i ve Venezuele, byť méně než ropa, rovněž petrochemie je společným rysem). Životní prostředí jako celek zajímá mimo jiné Jihoameričanku Olgu Luciu, která v Praze studovala tropické zemědělství a zabývá se projekty v oblasti ochrany životního prostředí. „Kladu si otázku, jaké mechanismy podle velvyslance našla venezuelská vláda k zespolečenštění nerostného bohatství v oblasti povodí Orinoka a v dalších bažinatých oblastech,“ uvedla, o čem by ráda s velvyslancem hovořila, pokud by měla tu možnost. Její otázku redakce velvyslanci tlumočila. „Před znárodněním veškerého těžebního průmyslu v roce 1975 se ropnému pásu podél Orinoka říkalo Živičný pás – nebyl považován za ropné naleziště. Dnes již víme, že je to největší naleziště ropy na světě,“ uvádí a podotýká, že za získané peníze z těžby se republika viditelně rozvíjí. „Revolucionářská vláda Venezuely používá tyto obrovské výnosy z ropy na rozvoj země tím, že investuje do budování základních a vysokých škol, nemocnic, silnic, železnic, velkých zemědělských projektů,“ přibližuje, a odmítá názor některých neinformovaných lidí, že jde o politiku populismu. „Vůbec nevědí, co říkají. Ať jim Bůh odpustí!“ vzkazuje odpůrcům využití těchto zdrojů.

Kompromisní přístup by podle něj měli najít i těžaři v severních Čechách a tamní samospráva i majitelé nemovitostí, které stojí na uhelném ložisku. Neobnovitelné zdroje energií nelze zatracovat. „Je těžké najít rovnováhu mezi materiálními, duševními a ambientálními potřebami,“ říká s tím, že všichni si přejeme čisté ovzduší, všichni si přejeme žít v harmonii, ale zároveň všichni k životu potřebujeme energii. „Jsem přesvědčen, že lidstvo tuto rovnováhu najde. Ale proto je zapotřebí přijmout zodpovědnost – jak kolektivní, tak individuální,“ vzkazuje těm, kterých se potencionální ústup nerostného bohatství v jakémkoliv směru týká.

Přírodní poklady v zemi chudých

Vedle nerostného bohatství je však republika na severním pobřeží Jižní Ameriky při Karibském moři rozhodně bohatá na přírodní krásy. Těmi se mohou nyní právě kochat i severočeši. V Městské knihovně v Mostě, kde sídlí galerie Zlatá trojka, velvyslanec Leon zahajoval výstavu Barvy džungle, nad níž velvyslanectví Bolívarovské republiky Venezuela převzalo záštitu. „Velikost nekonečné Amazonie není možná popsat žádnými, ani sebelepšími ilustracemi. Mostecká výstava je jen velmi malou ukázkou,” zmínil s tím, že o Venezuele, která má se severní částí České republiky společné například zaměření na petrochemický průmysl, toho zde vědí málo nebo nic. Poslední dobou se to ale mění a podobné výstavy jsou dobrým nástrojem, jak ukázat nejen venezuelskou přírodu, ale například i to, jak vypadá stát, který loni oslavil dvě stě let nezávislosti.

Jak hodně je nezávislá Česká republika, to je podle Victora Hernandeze Leona otázka, na kterou jednoznačně odpovědět nemůže. Troufá si jen hodnotit životní úroveň zdejších lidí podle několika aktuálních čísel. Venezuela je země, kde je podle statistiky pod hranicí chudoby třikrát více lidí než v České republice. Podle UNDP – Rozvojového programu OSN) je to ve Venezuele 27 procent obyvatel. V České republice kolem 9,8 procent (například v USA je to 15,1 %). Výše nezaměstnanosti je ovšem v obou státech srovnatelná. „V roce 1999 byla chudoba na 80 procentech – když převzal vládu prezident Hugo Chávez, chudoba následně dosahovala 48 %, což znamená, že během 13 let jsme ji snížili skoro o polovinu,“ dodává velvyslanec, podle kterého je chudoba především sociální fenomén.

Obě země jsou rozličné v tom, že v České republice se privatizuje, ve Venezuele naopak znárodňuje, tedy ekonomika je státem řízená. Co je lepší pro životní úroveň, je podle Venezuelana žijícího v Praze, nejednoznačné posuzovat. „Řízená ekonomika straní velké většině. Tržní ekonomika straní buržoazii,“ míní.

Orinoko v Mostě

Střípek z barvité přírody Jižní Ameriky mohou zájemci vidět v mostecké knihovně. Představuje ji zde trojice brněnských výtvarníků a cestovatelů Jan Dungel, Radana Dungelová a Marek Audy. Připravili výstavu kreseb a fotografií Barvy džungle z deštných pralesů v povodí zmiňované řeky Orinoko a mokřadů Ilanos ve Venezuele.

Manželé Radana a Jan Dungelovi cestují do divočiny spolu. Vypravují se do míst, kam ještě nevkročila lidská noha. Radana tam fotí, Jan kreslí divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí. V tropické Jižní Americe maluje už od roku 1992. „Nejdřív zvířata pozoruji a pak je při blízkém setkání kreslím,“ říká ilustrátor Dungel, původní profesí biolog.

Do Venezuely jezdí také speleolog a fotograf Marek Audy. V roce 2002 tam jako člen české výpravy objevil první rozlehlou horizontální jeskyni v křemenném pískovci – Ojos de Cristal. I následující roky ve Venezuele prozkoumával další unikátní jeskyně. Všechny objevy zachycuje fotoaparátem. „Nejraději fotím hory. Kdybych se měl zaškatulkovat, jsem krajinář. I jeskyně je totiž krajina,“ poznamenává Audy. Expozici lze navštívit až do poloviny září.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *