Venezuelan o restitucích: V posvátném vztahu k Bohu se zakořenily prachy

Na církevních restitucích by se nemělo tolik lpět, vyplývá ze slov venezuelského velvyslance v České republice Victor Julian Hernandez León. Sdělil to během otevření výstavy Barvy džungle v Mostě. V severočeském městě také vyjádřil svůj názor na stěhování lidí kvůli těžbě, což je téma zejména tamního městečka Horního Jiřetína, které je dnes zatím chráněno územními limity těžby a jeho přemístění kvůli potřebě hnědého uhlí visí stále ve vzduchu.

České korupční kauzy nejsou pro Venezuelana, žijícího v Čechách, ničím překvapivým, ovšem že by sledoval některou konkrétněji, to se zřejmě rovněž říci nedá. „Korupce je globálním problémem, ale hlavně je to problém hodnot. Ať navrhnete jakoukoli aktivitu, počínaje kulturou a konče astronautikou, a vyjmenujete všechny kroky, které jsou k tomu zapotřebí uskutečnit, tak rozhodně poslední kroky budou aritmetické úkony – tedy peníze,“ říká s přesvědčením, že hodnota peněz, tedy kapitálu, je nadřízena hodnotě člověka. „Korupce nebude zcela potlačena, dokud středem pozornosti nebude člověk, ale kapitál,“ tvrdí pesimisticky s tím, že řešením by byla jedině změna systému a správy života na naší kontaminované planetě.

S restitucemi to vidím jako s velbloudem

Velká většina věřících obyvatel země, z které pochází a kterou na českém území zastupuje, jsou katolíci. S postojem k církevním restitucím, které jsou aktuálně největším českým sakrálním tématem, by souhlasili především odpůrci navrácení majetku církvi. „I v něčem tak posvátném, jakým je vztah věřících k Bohu, jsme zakořenili tu jedinou hodnotu, která v současnosti řídí osud lidstva – prachy,“ říká s připomínkou na Ježíšovo „blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské“. Pro svou podporu nematerialistického přístupu k majetku připomíná rovněž Matoušovo evangelium 5,3: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do království božího.“

Peníze z těžby nejsou populismus

Ziskovou prioritou Venezuely je zejména nerostné bohatství a ropa. V severních Čechách se těží především uhlí (to se doluje i ve Venezuele, byť méně než ropa, rovněž petrochemie je společným rysem). Životní prostředí jako celek zajímá mimo jiné Jihoameričanku Olgu Luciu, která v Praze studovala tropické zemědělství a zabývá se projekty v oblasti ochrany životního prostředí. „Kladu si otázku, jaké mechanismy podle velvyslance našla venezuelská vláda k zespolečenštění nerostného bohatství v oblasti povodí Orinoka a v dalších bažinatých oblastech,“ uvedla, o čem by ráda s velvyslancem hovořila, pokud by měla tu možnost. Její otázku redakce velvyslanci tlumočila. „Před znárodněním veškerého těžebního průmyslu v roce 1975 se ropnému pásu podél Orinoka říkalo Živičný pás – nebyl považován za ropné naleziště. Dnes již víme, že je to největší naleziště ropy na světě,“ uvádí a podotýká, že za získané peníze z těžby se republika viditelně rozvíjí. „Revolucionářská vláda Venezuely používá tyto obrovské výnosy z ropy na rozvoj země tím, že investuje do budování základních a vysokých škol, nemocnic, silnic, železnic, velkých zemědělských projektů,“ přibližuje, a odmítá názor některých neinformovaných lidí, že jde o politiku populismu. „Vůbec nevědí, co říkají. Ať jim Bůh odpustí!“ vzkazuje odpůrcům využití těchto zdrojů.

Kompromisní přístup by podle něj měli najít i těžaři v severních Čechách a tamní samospráva i majitelé nemovitostí, které stojí na uhelném ložisku. Neobnovitelné zdroje energií nelze zatracovat. „Je těžké najít rovnováhu mezi materiálními, duševními a ambientálními potřebami,“ říká s tím, že všichni si přejeme čisté ovzduší, všichni si přejeme žít v harmonii, ale zároveň všichni k životu potřebujeme energii. „Jsem přesvědčen, že lidstvo tuto rovnováhu najde. Ale proto je zapotřebí přijmout zodpovědnost – jak kolektivní, tak individuální,“ vzkazuje těm, kterých se potencionální ústup nerostného bohatství v jakémkoliv směru týká.

Přírodní poklady v zemi chudých

Vedle nerostného bohatství je však republika na severním pobřeží Jižní Ameriky při Karibském moři rozhodně bohatá na přírodní krásy. Těmi se mohou nyní právě kochat i severočeši. V Městské knihovně v Mostě, kde sídlí galerie Zlatá trojka, velvyslanec Leon zahajoval výstavu Barvy džungle, nad níž velvyslanectví Bolívarovské republiky Venezuela převzalo záštitu. „Velikost nekonečné Amazonie není možná popsat žádnými, ani sebelepšími ilustracemi. Mostecká výstava je jen velmi malou ukázkou,” zmínil s tím, že o Venezuele, která má se severní částí České republiky společné například zaměření na petrochemický průmysl, toho zde vědí málo nebo nic. Poslední dobou se to ale mění a podobné výstavy jsou dobrým nástrojem, jak ukázat nejen venezuelskou přírodu, ale například i to, jak vypadá stát, který loni oslavil dvě stě let nezávislosti.

Jak hodně je nezávislá Česká republika, to je podle Victora Hernandeze Leona otázka, na kterou jednoznačně odpovědět nemůže. Troufá si jen hodnotit životní úroveň zdejších lidí podle několika aktuálních čísel. Venezuela je země, kde je podle statistiky pod hranicí chudoby třikrát více lidí než v České republice. Podle UNDP – Rozvojového programu OSN) je to ve Venezuele 27 procent obyvatel. V České republice kolem 9,8 procent (například v USA je to 15,1 %). Výše nezaměstnanosti je ovšem v obou státech srovnatelná. „V roce 1999 byla chudoba na 80 procentech – když převzal vládu prezident Hugo Chávez, chudoba následně dosahovala 48 %, což znamená, že během 13 let jsme ji snížili skoro o polovinu,“ dodává velvyslanec, podle kterého je chudoba především sociální fenomén.

Obě země jsou rozličné v tom, že v České republice se privatizuje, ve Venezuele naopak znárodňuje, tedy ekonomika je státem řízená. Co je lepší pro životní úroveň, je podle Venezuelana žijícího v Praze, nejednoznačné posuzovat. „Řízená ekonomika straní velké většině. Tržní ekonomika straní buržoazii,“ míní.

Orinoko v Mostě

Střípek z barvité přírody Jižní Ameriky mohou zájemci vidět v mostecké knihovně. Představuje ji zde trojice brněnských výtvarníků a cestovatelů Jan Dungel, Radana Dungelová a Marek Audy. Připravili výstavu kreseb a fotografií Barvy džungle z deštných pralesů v povodí zmiňované řeky Orinoko a mokřadů Ilanos ve Venezuele.

Manželé Radana a Jan Dungelovi cestují do divočiny spolu. Vypravují se do míst, kam ještě nevkročila lidská noha. Radana tam fotí, Jan kreslí divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí. V tropické Jižní Americe maluje už od roku 1992. „Nejdřív zvířata pozoruji a pak je při blízkém setkání kreslím,“ říká ilustrátor Dungel, původní profesí biolog.

Do Venezuely jezdí také speleolog a fotograf Marek Audy. V roce 2002 tam jako člen české výpravy objevil první rozlehlou horizontální jeskyni v křemenném pískovci – Ojos de Cristal. I následující roky ve Venezuele prozkoumával další unikátní jeskyně. Všechny objevy zachycuje fotoaparátem. „Nejraději fotím hory. Kdybych se měl zaškatulkovat, jsem krajinář. I jeskyně je totiž krajina,“ poznamenává Audy. Expozici lze navštívit až do poloviny září.

Pozor! EU vás okrade i o bankovní úspory. Ekonomové jsou zděšeni

Europoslanec ODS Ivo Strejček varuje před bankovní unií, kterou navrhuje Brusel. Podle něho je zde hrozba, že by zahraniční banky mohly prostřednictvím unie vysát peníze od českých střadatelů a ti by tak doplatili na zahraniční krachující banky.

Čeští ekonomové jsou podobného názoru. Před bankovní unií varují ekonomové Ladislav Tajovský, Petr Mach, Lukáš Kovanda či Marek Loužek.

Cílem bankovní unie je sjednotit chování bank. K tomu by měl sloužit nově vzniklý jednotný systém evropského bankovního dohledu i jednotný evropský systém pojištění vkladů se společnou regulací a záchranným fondem pro případ krachu bank.

Přelévání peněz ze zdravých zemí do nemocných

V současné době vykonává podle Strejčka kvalitní dohled nad našimi bankovními domy Česká národní banka. Banky v ČR jsou podle jejího názoru v dobrém stavu. „Bude-li  předán dohled ČNB na nadnárodní úroveň, dojde k tomu, že onen evropský dozor ve snaze dosáhnout nápravy neblahého stavu některých bank uvnitř prostoru svého působení bude přelévat finanční prostředky z částí „zdravých“ do oblastí „infikovaných“. Českému střadateli a podnikatelskému prostředí tak hrozí, že jejich aktiva ve zdravých bankách v ČR budou nakažena „virem špatných transakcí“ svých zahraničních matek,“ varuje Strejček.

Každý současný český střadatel má své vklady pojištěny až do výše 100 tisíc eur. Snaha vytvořit jednotný nadnárodní systém pojištění vkladů tedy pro české poplatníky a majitele účtů podle Strejčka neznamená vyšší garance, ale skutečnost, že budeme svými prostředky ručit za dluhy jinde v EU.

Hazard s penězi a osudem našich občanů

„Obávám se, že EU teče do bot a chce za každou cenu a jakýmikoli prostředky vysát peníze ze zemí, kde ještě nějaké jsou. Je nutné, aby se tomu česká vláda v čele s premiérem Petrem Nečasem jasně postavila. Tady nejde již o líbivé řeči o evropské solidaritě. To už je hazard s penězi a osudem našich občanů,“ řekl Strejček.

Ekonomové před bankovní unií také varují. „Podstatou té myšlenky bankovní unie je, že by vkladatelé z jedné země de facto dotovali krachující banky v druhé zemi prostřednictvím pojištění vkladů. Protože v ČR máme banky v zásadě zdravé, tak lze očekávat, že pokud by se ČR zapojila do bankovní unie EU, že by z prostředků českých střadatelů a vkladatelů byli dotováni lidé z krachujících států eurozóny nebo i v Německu a ve Francii, kde banky investovaly do italských, španělských či řeckých dluhopisů a vůbec nelze vyloučit, že jim tyto státy peníze nesplatí a to by ty banky mohlo položit. Důležité tedy je, aby se této šílenosti Česká republika neúčastnila. Ale u premiéra Nečase člověk nikdy neví,“ řekl redakci ekonom a předseda Strany svobodných občanů Petr Mach.

Vyčerpáme vlastní rezervy

Mach posléze vysvětlil, jak by systém fungoval: „Bankovní unie není jenom o převedení kontroly nad českými bankami do Bruselu, ale je to hlavně o tom pojištění vkladů. Abychom si představili, jak to bude v reálu, tak každý vkladatel, když si dává do banky peníze na běžný účet nebo na termínovaný účet, tak ty peníze jsou pojištěny a banka musí kousíček z toho vkladu odvádět do fondu pojištění vkladů, což je účet ČNB, a pokud nějaká banka zkrachuje, tak vkladatel získá svůj vklad do limitu pojištění z fondu pojištění vkladů a potom ten fond pojištění vkladů se účastní konkurzního řízení a vymáhá svoje pohledávky místo původního vkladatele.“

„Pokud by vznikla bankovní unie, tak podobný fond pojištění vkladů mají v Belgii nebo ve Francii a dalších státech EU. A idea bankovní unie je, že by se všechny fondy pojištění spojily. A když by krachovala banka v Německu či ve Francii, šly by peníze na zaplacení vkladu vkladatelů i peníze z českého fondu pojištění vkladů. Pak kdyby za rok došlo problémům v ČR, tak náš fond pojištění vkladů by byl prázdný. Je to jen další systém přerozdělování peněz lidí přes hranice a to nemůže dopadnout jinak, než že to vyvolá obrovské spory,“ dodal Mach.

Ztratíme kontrolu nad pohybem financí z našich bank

Ekonom z VŠE Ladislav Tajovský si myslí, že důležitým problémem je i to, že by se Česká republika vzdala dohledu nad bankami a těžko by pak zabránila potenciálnímu výběru financí z českých dcer do zahraničních matek, tedy například z České spořitelny do Erste bank, z Komerční banky do Société Génerále či z ČSOB do KBC.

„Bankovní unie pro české střadatele může znamenat, že v budoucnu čeští střadatelé mohou přijít i o nepřímou kontrolu českých úřadů nad svými vklady. Česká měna bude dohlížena orgány, které jsou delegovány orgány mimo ČR a sídlí mimo ČR a nejsou pod kontrolou českého zákonodárství. Pokud vím, tak někteří významní členové bankovní rady ČNB se na bankovní unii dívají se zděšením. To, co sledujeme v jižních státech eurozóny, má určitě velký vliv na euro. Dnes stále ještě není možno, aby problémy některých států byly sanovány na úkor bank v ČR, byť přes převod peněz z dcer do matek to nějakým způsobem jde. Ale stále jsou tady české dohledové orgány včetně ČNB, které tomuto mohou zabránit či to výrazně omezit. Bankovní unie by otevřela cestu k tomu, že by tato hráz přestala existovat,“ varuje Tajovský.

Češi ze svého zaplatí španělským bankám

Podle ekonoma a ředitele Prague Twenty Lukáše Kovandy bankovní unie v podstatě znamená, že by zdravé české banky ručily za dluhy například španělských bank. Je to podle něj tak, že jde především o zespolečenštění problémových zadlužených bank, což může být velký problém. A spíše než o bankovní unii by šlo o dluhovou unii, kdy by se ti zadlužení vezli na účet těch zodpovědných.

„Bankovní sektor ve Španělsku je zadlužen v poměru 303 procent vůči HDP a dluh španělského státu je pouze 69 procent HDP. A teď by to bylo zespolečenštěno v rámci Evropy. Takže úspěšné bankovní soustavy úspěšných zemí, kam patří i Česká republika, by vlastně dotovaly, subvencovaly bankrotující bankovní soustavy typu té španělské nebo nedávno té irské,“ upozorňuje Kovanda.

Poškodí to celou ekonomiku

Bankovní unie by podle Kovandy vedla k destabilizaci českého bankovního sektoru, který dosud byl velmi rezistentní vůči finanční krizi a zatím tedy české finanční ústavy proplouvaly zčeřenými vodami krizovými velmi dobře.

„Tím, že tím bude poškozen český bankovní sektor, bude poškozena i celá ekonomika. Například se omezí úvěry pro české firmy. A to se projeví ve slabším ekonomickém růstu,“ míní Kovanda. Podle něho by bankovní unie znamenala též mnohem intenzivnější provázanost mezi matkami a dcerami a potenciální odliv likvidity z ČR.

Hazard vedoucí k podpoře dlužníků na úkor odpovědných

Podobný pohled na věc jako Ivo Strejček má i ekonom z Centra pro ekonomiku a politiku Marek Loužek. Podle něho bankovní unie může ohrozit stabilitu českého bankovního systému i vklady českých střadatelů.

„Bankovní unie je krok špatným směrem, ničemu dobrému nepomůže. Budeme pak ručit za něco, co se děje ve Španělsku nebo Řecku a to rozhodně není správně. I Česká národní banka si tato rizika uvědomuje a je proti,“ říká Loužek.

Podle europoslance Strejčka navrhovaný garanční fond podporuje morální hazard a prohlubuje neuvážené chování vlád a „jejich“ bank, které se nebudou bát jim půjčit, protože budou vědět, že je tu záchranný fond, který jim pomůže. To povede k prohlubování dluhové pasti.

Za ztrátu suverenity draze zaplatíme. Doslova

Strejček varuje i před důsledky státoprávními a konečnou ztrátou suverenity českého státu, neboť myšlenka bankovní unie stejně jako jednotné měny vyžaduje dokončení unie fiskální a to nelze bez vytvoření unie politické, v níž bude jeden „evropský“ ministr financí, jeden „evropský“ rozpočet, „evropské“ daně, centralizace jejich výběru a gigantického přerozdělování. Češi by se podle něho tak vzdali kontroly nad svými penězi, nad svým osudem i demokratické formy vlády.

Evropská unie se neustále snaží získat z České republiky peníze na financování krachujícího projektu. Naposledy musela ČR Mezinárodnímu měnovému fondu na záchranu zadlužené eurozóny poskytnout garanci 38 miliard korun z devizových rezerv České národní banky.

Parlament také nedávno schválil, že v okamžiku, kdy Česká republika vstoupí do eurozóny, bude muset jen pro začátek do záchranného fondu ESM poskytnout částku ve výši zhruba 350 miliard korun.