TURECKO: Říše na Bosporu (a na Rýně) IV.

Turecká vláda čím dál častěji zasahuje do vnitroněmeckých záležitostí

Nejprve trochu historie. Německo mělo s Tureckem nadstandardní vztahy už začátkem 20. století. Tehdy se obě země pustily do projektu „dráha Berlín-Bagdád“, který velmi dráždil Brity a Rusy. Pak přišla první světová válka, do které Turecko vstoupilo po boku Německa. Společně bojovali, společně byli poraženi. Jak v Německu, tak v Turecku následovalo období politické nestability. V Turecku se odehrála arménská genocida, která svým „úspěchem“ inspirovala nacisty v pozdější genocidě Židů.

Po druhé světové válce bylo Německo poničeno a trpělo nedostatkem pracovních sil. Hodně německých mužů padlo nebo bylo zmrzačeno, takže nebyli schopni zastávat fyzicky namáhavé práce. Na nátlak německých zaměstnavatelů podepsala SRN mezinárodní smlouvu s Tureckem, která umožňovala tureckým občanům ucházet se o práci v Německu. Vznikl eufemismus „Gastarbeiter“ (pracující host). Po pár letech, opět na nátlak německých podniků, byla zrušena klauzule, podle níž se Gastarbeiter měl po dvou letech vrátit zpět do vlasti. Tím se začala vytvářet permanentní komunita, která se ještě posílila, když v roce 1974 začal platit zákon o slučování rodin.

Turků je dnes v Německu hodně, i když je poměrně těžké rozluštit, kolik. Nemálo držitelů tureckých pasů jsou totiž Kurdové, kteří s Turky nechtějí mít mnoho společného. Pak také existuje značné množství potomků ze smíšených rodin a v neposlední řadě do Německa zamířilo i pár desítek až set tisíc balkánských Turků, kteří mají občanství příslušných států (Bulharsko, Řecko, Makedonie). Odhady se nyní pohybují mezi 2,5 až 7 miliony osob, což je rozpětí opravdu velké a naznačuje, že současný německý stát to vlastně ani přesněji vědět nechce. Jisté je, že turecký jazyk je v Německu druhým nejrozšířenějším. Nápisy na letištích, nádražích či v reklamách to reflektují.

(Ostatní gastarbeiteři z té samé éry, ba i z časů novějších – Italové, Jugoslávci, Portugalci – se mezitím do německé společnosti integrovali natolik, že jejich potomci neumějí řečí svých rodičů říci ani „dobrý den“. Turci ovšem nikoliv.)

Reklama na Kabel Deutschland v turečtině.

Dokud byla v Turecku u moci sekulární vláda, svých občanů v Německu si příliš nevšímala. Věci se ovšem změnily, když se k volantu dostal Recep Tayyip Erdoğan a jeho islámská strana AKP. Zájem o krajany v cizině, který Erdoğan projevuje, výrazně převyšuje obvyklé evropské standardy. Tam, kde by se většina cizích státních představitelů spokojila s návštěvou folklorního představení, tam dělá Erdoğan politiku. A to hned na několika frontách.

První frontou je DITIB, tureckou vládou řízená organizace. Podléhá tureckému ministerstvu pro náboženské záležitosti a v SRN je činná už od roku 1984. DITIB zastřešuje cca tisíc lokálních poboček, které se starají o správu mešit, výuku islámu na školách, zajišťují zbožným poutníkům cestu do Mekky, navštěvují věřící ve vězení apod. DITIBem školení imámové jsou vysíláni z Turecka do Německa a jsou tureckým státem i placeni, fakticky jsou tedy zaměstnanci cizí vlády.

Kontroverze kolem DITIBu jsou značné a tento článek je neobsáhne všechny. Pár příkladů: loni vzbudila v německých médiích velkou pozornost skutečnost, že skrze DITIB se v Kolíně nad Rýnem šíří německy psaný komiks pro děti, vychvalující mučednickou smrt. Hesenská pobočka má na kontě značné množství antisemitismu, se kterým nepřestala ani rok po odhalení. Stavba megamešity pro 1200 věřících v Kolíně nad Rýnem byla předmětem velkých politických bojů. Celá organizace popírá genocidu na Arménech, přesně jako její nadřízení v Ankaře. Imámové pracující pro DITIB vykonávají v Německu výzvědnou činnost pro tureckou tajnou službu, čímž se nedávno začala zabývat spolková prokuratura. V Severním Porýní-Vestfálsku (a možná nejen tam) má DITIB blízko k tureckým nacionalistům zvaným „Šedí vlci“.

Mimochodem, autora toho posledního citovaného článku, Denize Yücela, právě v Turecku zavřeli, prý se měl podílet na hackerském útoku na turecké ministerstvo energetiky, při němž unikla na veřejnost řada citlivých e-mailů. Spíš je to ale asi tak, že ve svých článcích neprojevoval dostatečnou pokornost a úslužnost vůči režimu. Německé noviny jsou Yücelova zatčení plné, patrně ze stavovské solidarity. Nic s tím ovšem nenadělají.

 

Mučednická smrt po turecko-německu.

Staroslavné hanzovní město Hamburk uzavřelo v roce 2012 s DITIBem tzv. státní smlouvu (Staatsvertrag), která dělá z DITIBu faktického zástupce muslimů v Hamburku, co se jednání s úřady týče. Starosta města Olaf Scholz (SPD, jak jinak) ji hájí. Místní televize si však dala tu práci, že prošťárala facebookové stránky vysokých představitelů DITIBu ve městě a objevila tam různé zajímavé výroky, např. „Demokracie pro nás není závazná, nás zavazuje pouze Alláhova kniha“, nebo „Plivu do tváře Turkům a Kurdům, kteří nežijí podle islámu. Jakou mají vlastně cenu, když to nejsou muslimové?“ Skandál je čerstvý, patrně se bude ještě nějakou dobu řešit.

Kromě DITIBu má ovšem Erdoğanův režim i jiné prostředky, jak působit na Turky v Německu. Jedním z nich jsou turecké státní televize, které v zahraničí sleduje ohromné množství Turků: v Německu je konkrétně 55-58 % těch, kteří dávají turecké televizi přednost před německou. Trh jim vyšel vstříc, takže u německého Vodafone si můžete koupit balíček osmi tureckých stanic jen za 6 eur měsíčně.

Pak je tu přímé politické působení. Turečtí občané v zahraničí mají právo volit v tureckých volbách a prezident Erdoğan je u nich populární: získává mezi Turky v Německu více hlasů než v Turecku samotném. Schválně si na ten článek klikněte, i když neumíte německy: ta úvodní fotka z předvolebního shromáždění v Karlsruhe je vypovídající – záplava červených vlajek. Vůbec, loajalita politicky aktivních Turků k jejich nové německé vlasti je, mírně řečeno, dost nejistá. Natolik nejistá, že i nejeden liberál se zabývá myšlenkou, zda nedávné povolení dvojího občanství nebyla náhodou chyba.

Účastníci demonstrace německých Turků v Kolíně nad Rýnem, 31.7.2016.

Před třemi lety „pověřenkyně pro integraci“ Aydan Özoguz (SPD, jak jinak) požadovala volební právo pro cizince do komunálních voleb (stejné snahy měl u nás loni Jiří Dienstbier ml.). Samozřejmě by z toho opět těžil Erdoğan a jeho AKP. V některých městech v Porýní je Turků tolik, že by představovali rozhodující volební blok. Pak je ovšem otázka, kdo by se integroval kam.

V Turecku samotném jde nyní do finiše zásadní politická změna: prezident Erdoğan má dostat rozsáhlé nové pravomoci, které fakticky znamenají, že bude moci vládnout vydáváním dekretů bez ohledu na parlament. V čele země by podle nových pravidel mohl zůstat až do roku 2029. Změny musí ještě schválit turecké obyvatelstvo v referendu 16. dubna 2017.

V referendu budou opět moci hlasovat turečtí občané i v cizině a Erdogan už oznámil, že na březen chystá cestu do Porýní, kde bude místním Turkům vysvětlovat výhody prezidentského systému. Tato zpráva se dostala i do českých médií (rovněž stojí za přečtení). Před pár dny mu přijel dělat předskokana premiér Binali Yıldırım, na jehož „soukromé setkání“ v Oberhausenu (novináři nebyli vpuštěni) se přišlo podívat cca 8000 Turků. (Video zde – opět stojí za shlédnutí). Premiér vyzval shromážděné, aby byli „připraveni na mocné Turecko!“

Možná bychom se na něj měli připravit i my. Pár staletí zkušeností s mocným Tureckem už Evropa má. Nebyly moc dobré. Dnešní zaostalost Balkánu je do značné míry způsobena pěti sty roky osmanské nadvlády, která se po většinu času rovnala prostému plundrování a znevolňování místních obyvatel. A krajina v Maďarsku je dosud tečkována zříceninami hradů, které bránily postupu tureckých vojsk do centra kontinentu.

TURECKO: Říše na Bosporu

V Turecku se opakuje historie Evropy třicátých let – v drobných variacích, ale podle stejného vzoru.

Nikdy se asi nedozvíme, zda ti plukovníci a generálové, kteří se 15. července 2016 večer pokusili o puč proti režimu prezidenta Erdoğana, jednali opravdu na vlastní pěst, nebo zda to celé byla jedna velká fraška s cílem upevnit Erdoğanovu moc. Stejně tak se dodnes neví, zda za požárem Říšského sněmu v roce 1933 stál opravdu bludný Holanďan Marinus van der Lubbe. Ono to vlastně ani není příliš podstatné.

Podstatné je, že v obou případech byly režimy na tuto událost připraveny a dokázaly ji maximálním způsobem využít pro posílení své kontroly nad zemí.

Žádná analogie nemůže být úplně přesná, ale podobností mezi Tureckem roku 2016 a Německem roku 1933 je opravdu mnoho. Pojďme se na ně podívat:

– Nominálně ještě demokratický režim, který ale pronásleduje opoziční poslance. Hitlerovi muži v roce 1933 pozavírali či vyhnali za hranice všechny poslance KPD (Komunistické strany Německa). Tím získali v Říšském sněmu dostatečnou převahu, aby mohli prosadit ústavní změny. Erdoğanův režim přijal podobný zákon, který umožňuje zbavit mandátu poslance obviněné ze „styků s teroristy“ – prakticky to znamená snahu vyšachovat z parlamentu kurdské poslance z reformní strany HDP. Těch je 59 a tvoří „neposlušnou menšinu“, beze které by se snáze prosazovaly změny ústavy.

– Koncentrace veškeré moci v rukou jednoho člověka – prezident Erdoğan se nedávno zbavil poslední výraznější osobnosti ve své straně (diplomata Davutoğlua) a nyní je obklopen týmem různých „podržtašek a patolízalů“. V tomto dosáhl ještě absolutnějšího postavení než Hitler, spíše se dá srovnat se Stalinem. Navrženy jsou změny ústavy, které by prezidentovi svěřily velení nad armádou a nad rozvědkou.

– Profesní likvidace nežádoucích lidí. V dozvucích puče byla rozpoutána masivní čistka ve veřejném sektoru. Vojáci, soudci, policisté, učitelé, guvernéři, novináři – rozsah čistky je tak obrovský, že musela být nutně připravena předem. Postiženo bylo minimálně 60 tisíc lidí, zavřeno bylo větší množství novin, časopisů, rozhlasových stanic. V Německu se tomuto postupu říkalo Gleichschaltung.

– Ideologizace školství. V Turecku vždy existovaly specializované náboženské školy (Imam-Hatip), ale chodilo na ně jen málo studentů, řádově desítky tisíc mladých mužů, kteří se připravovali na kariéru imáma (náboženského vůdce). Nyní ale Turecko zavádí rozsáhlé náboženské vyučování na všech středních školách, což se týká milionů studentů. Výuce náboženství musí ustupovat sekulární předměty, jako je biologie.

– Nenáviděná menšina. V Německu Židé, v Turecku Kurdové. Ale na Židy se samozřejmě taky nezapomnělo. Den po puči byl ve své kanceláři neznámými pachateli zavražděn zástupce starosty istanbulské čtvrti Sisli, Cemil Candas. Byl to jeden z mála politicky aktivních Židů v Turecku.

– Hlasitý obdiv k mýtické minulosti. Hitler se odvolával na dávné Árijce, Erdoğan vyzdvihuje historii Osmanské říše. Velmi často. Přitom Osmanská říše byla v podstatě drancovací stát, založený na zotročování sousedních národů od Maďarska až po Jemen. Osmanský sultán byl navíc chalífou, tedy vrchním panovníkem všech muslimů. Erdoğan patří k Muslimskému bratrstvu, jehož cílem je, mimo jiné, obnova chalifátu – dost znepokojivé.

– Lhostejnost k dřívějším závazkům a smlouvám. Německo pod Hitlerovým vedením vystoupilo ze Společnosti národů, jednostranně zneplatnilo Versailleskou smlouvu, remilitarizovalo Porýní a začalo stavět armádu. Erdoğanovo Turecko se v posledních týdnech chová nepřátelsky k NATO, jehož členem je přitom již od založení organizace. Velká vojenská základna v Incirliku, kde se údajně nachází celá čtvrtina jaderných zbraní NATO, je pod faktickým obležením Turků, kteří znemožňují pohyb dovnitř a ven, podle nálady vypínají elektrický proud a na několik dní dokonce zakázali letecké údery proti Islámskému státu. Takto se nechová spojenec, tak se chová spíše nepřítel.

– Podivná opatření svědčící o kultivaci extrémního ducha v zemi. Dobrý příklad je zřízení „Hřbitova zrádců“ pro těla padlých pučistů, kam by mohla veřejnost chodit, aby je rituálně proklínala. Pamatuji-li se dobře na zprávu z jiných novin, tak včetně školních výprav. To je opravdu počin jako z Orwellových románů. Nebo třeba zákaz vycestování pro všechny vysokoškolské učitele. Opravdu všechny, včetně cizích státních příslušníků. Angličan, který učil na univerzitě konverzaci, si jednoduše posedí v Turecku, ať chce, nebo nechce.

– Turecká menšina se chová jako pátá kolona – a je v tom podporována z Ankary. V Nizozemí, Německu a Rakousku žijí početné tureckojazyčné komunity čítající dohromady několik milionů lidí. Část z nich má dosud turecké občanství a může hlasovat ve volbách. Erdoğanova strana AKP mezi nimi běžně získává větší procento hlasů, nežli v samotném Turecku. A právě Erdoğanovi příznivci v západních zemích nezůstali v klidu. Naopak, přenesli konflikt na ulice německých a rakouských měst

Poslední bod si zaslouží fotografii:

Příznivci tureckého režimu demonstrují ve Vídni, červenec 2016

Toto je demonstrace na podporu prezidenta Erdoğana, která proběhla před pár dny ve Vídni. Dorazilo několik tisíc lidí (odhady se liší – mezi 4 a 8 tisíci jich bylo), kteří skandovali hesla jako „Řekni, a budeme pro tebe umírat, řekni, a budeme pro tebe zabíjet!“ Samozřejmě turecky, nikoliv německy.

Daleko ji ovšem překonala nedělní (31.7.) demonstrace desítek tisíc Turků v Kolíně nad Rýnem. Počet účastníků se odhaduje na 30 až 50 tisíc. K davu měl původně promluvit z obřího několikaposchoďového plátna sám Erdoğan, což nakonec německé úřady nepovolily; Turecko už oznámilo, že kvůli tomuto zlovolnému omezení vznese diplomatickou stížnost(!). Účastníci se tak museli spokojit s živým vystoupením ministra turecké vlády. Dav se křikem domáhal trestu smrti pro zrádce a pučisty.

Lidská řeka s červenými tureckými vlajkami v kulisách staroslavného města vyvolala v Němcích takzvanou post-multikulturní kocovinu. I krotké německé noviny ve svých komentářích k akci připouštějí, že integrace Turků se za posledních 40 let moc nepovedla a že výsledkem je vznik početné komunity, jejíž loajalita patří i po několika generacích cizí mocnosti. Myšlenku, jak by se tato komunita zachovala v případě, že by mezi Tureckem a Německem došlo k nějakému vážnému konfliktu, radši nikdo z komentátorů moc písemně nerozvíjí, ale přesto tzv. visí ve vzduchu.

Účastníci demonstrace německých Turků v Kolíně nad Rýnem, 31.7.2016.

Příchod demonstrujících Turků od metra a autobusů

Kromě masového srocování a řevu agresivních hesel se Erdoğanovi věrní dopustili rovněž vandalismu na objektech, které patří tzv. Gülenovu hnutí. Fethullah Gülen je starý (74) kazatel žijící v Pennsylvánii, který ještě nedávno byl Erdoğanovým duchovním spojencem při islamizaci Turecka. Dlouholetí partneři se rozkmotřili v roce 2013, když na veřejnost vyplaval skandál týkající se financování Erdoğanovy strany AKP. Od té doby je Gülen považován za ústředního nepřítele režimu. V červenci 2016 byl prohlášen za hlavního hybatele pokusu o puč a jeho příznivci se stali terčem fyzického násilí ze strany Erdoğanovců – v Rakousku, v Německu, ve Švýcarsku, v Nizozemí: výhrůžky, napadení na ulici, vytlučená okna a dveře, posprejované zdi.

*****************************

Když se dívám na ty zuřivé vousaté mladíky, kteří na záběrech z tureckých ulic tlučou do zajatých vojáků, mám z toho nedobrý pocit. Tento druh vzteklých mladých mužů stačí obléci do uniforem a poslat na „nepřátele vlasti“ a oni se zařídí podle hesla, které skandovali na vídeňských ulicích – „Řekni, a budeme pro tebe zabíjet!“ Kdo by tomu dokázal zabránit?

Brusel určitě ne. Erdoğan si z Evropské unie nedělá nic, to už předvedl mnohokrát. Aby si udržel Evropany od těla, stačí mu pohrozit, že vypustí na Řecko a na Bulharsko třímilionovou vlnu běženců, která momentálně v Turecku pobývá. Takový migrační šok by postižené země nejspíš zcela rozložil, a možná nejen je – možná i celou Evropskou unii. Takoví Rakušané ani Maďaři nejeví žádnou ochotu zopakovat si léto 2015. Takže vůdce z Ankary je v ideální pozici vynutit si po EU, co se mu zachce.

Historická zkušenost říká, že totalitní režimy s mohutnými armádami mívají sklon útočit na svoje slabší sousedy. Turecká armáda je nyní druhá nejsilnější v NATO, vrstva starých sekulárních důstojníků byla odstraněna čistkou a na jejich místa nastoupili mladší muži, kteří vděčí Erdoğanovi za svůj kariérní postup. Budou jej tedy poslouchat, i kdyby jim vydal rozkazy, které nemají nic společného s obranou vlasti.

Umím si představit, že za pár let začne Erdoğan pronášet hrozivé řeči o tom, jak velký turecký národ potřebuje životní prostor ke svému růstu a že balkánské země utlačují svoje turecké a muslimské menšiny… Jen v sousedním Bulharsku žije 9 % Turků.

Mohla by z toho být sudetská krize v moderní podobě. Včetně oné důležité otázky, zda by si ostatní země NATO byly ochotny pálit prsty za nějakou malou periferní zemičku, o jejíž existenci většina Američanů či Britů ani pořádně neví a nedokázala by ji najít na mapě. Šli by za ni umírat?

I to už jsme tu jednou měli.

 

Marian Kechlibar

Ta nová, turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu!

Pravidelní čtenáři serveru Eurabia si snad ještě vzpomínají na moje dopisy z Moskvy, z Ukrajiny a z Paříže, uveřejněné během roku 2014.Přikládám nyní ještě dopis z Německa – i když jsem tam teď vykonal pouze velmi krátký pobyt.

Německo je velmi krásná, dobře organizovaná, blahobytná země. Mnoho Čechů má vůči Německu dost ambivalentní postoj. Na jedné straně je tu určitý obdiv, ba závist, německých úspěchů. Na druhé straně přetrvává určitý, snad ne vždy vědomý, odpor vůči Němcům. Byl vytvářen nejen generacemi českých obchodníků a podnikatelů, bojujících s německou konkurencí, ale i generacemi vzdělanců, usilujících o zachování našeho jazyka a kultury. A byl samozřejmě posilován tradiční německou povýšeností vůči Čechům i ostatním slovanským národům.

Lidí mladších generací se tato problematika třeba už tolik netýká. Já osobně jsem se narodil za Protektorátu. Začínal jsem svou existenci v útrobách své matky v době Heydrichiády. Možná něco z úzkosti, kterou tehdy prožívala, se nějak prostřednictvím jejích hormonů zapsalo do mého podvědomí. Nyní jsem v Německu navštívil, mimo jiné, obec Reinhardsdorf. A samozřejmě jsem si okamžitě vybavil, že křestní jméno říšského protektora Heydricha bylo právě Reinhard.

Mnozí si asi říkají: „Co nám tu ten starý pán vykládá. My už s tím vším přeci nemáme nic společného. My jsme už dvacet pět let občany svobodného stát, jehož bezpečí je zajištěno členstvím v Severoatlantickém paktu a v Evropské unii.“

Řekl bych k tomu, že hlavní chybou mnoha lidí je, že si těžko dovedou představit, že by se svět, na který jsou zvyklí, mohl najednou rychle změnit.

Při tom všichni vědí, že islamizace západní Evropy pokračuje velmi rychle. Psal jsem dlouze o islamizaci Francie. Možná ale, že islamizace Německa představuje ještě větší nebezpečí.

Vzpomínám si na jeden článek, jehož autor říkal, že současný turecký režim je ještě nebezpečnější, nežli ten v Íránu. Tam už se islámská republika mnoha lidem začíná znechucovat. V Turecku prý naopak islamisté postupují pomalu, ale jistě. Skutečně přesvědčují, místo aby nutili.

Víme, že nejpočetnější muslimské obyvatelstvo Německa tvoří Turci. Německý a turecký národ se dobře doplňují. Oba se v historii dlouho projevovaly jako agresivní a dobyvačné. Byly spojenci za první světové války. Osmanský chalifát spáchal tehdy první genocidu dvacátého století, genocidu Arménů – shodou okolností prvního národa, který jako celek kdysi přijal křesťanství. Osmanská říše byla tenkrát zcela závislá na Německu. To se ale nikterak nesnažilo genocidě zabránit.

Víme také, že politik, který nese největší zodpovědnost za jmenování Hitlera říšským kancléřem, byl jeho předchůdce Franz von Papen. Ten byl za první světové války na Blízkém Východě velitelem štábu čtvrté osmanské armády, bojující s německou pomocí proti Britům. Později, během druhé světové války, byl velvyslancem v Turecké republice. Ta byla tehdy oficiálně neutrální. Přesto ale poslala své poradce pomáhat Němcům organisovat spolupráci s muslimskými národy jako krymští Tataři nebo Čečenci, na územích okupovaných Třetí říší.

Ale vazby nacistů s islámem byly ještě daleko hlubší. Víme, že Rudolf Hess, jeden z prvních spolupracovníků Hitlera, později jeho ministr a zástupce ve vedení nacistické strany, se narodil a vyrostl v Egyptě. Mnoho autorů zvažovalo, do jaké míry islám, se svou dobyvačností a kultem násilí, ovlivnil Hessův pohled na svět. Heinrich Himmler, šéf SS a Gestapa, v dětství katolický ministrant, v dospělosti pravidelně četl Korán.

Mnoho muslimů, jako budoucí egyptský prezident Anvar Sadat, nebo tuniský prezident Habíb Burgiba, spolupracovalo s nacisty. Irák se za války postavil na stranu nacistického Německa a v Bagdadu došlo k velkému masakru Židů. Po dobytí země Brity a jejich spojenci, irácký ministerský předseda Rašíd Ali El Gajlani uprchl do Berlína, spolu s velkým jeruzalémským muftím Hadž Amínem El Husejním. Ten byl přijat Hitlerem a pak organizoval muslimské divize SS v okupované Jugoslávii. V roce 1948 se stal hlavním vůdcem arabské správy pásma Gaza.

Před několika lety jsem navštívil město Ramallah u Jeruzaléma, kde sídlí autonomní palestinská správa. Hlavní třída tam nese jméno Amín Husejní. Možná o tom rozhodl jeho slavný příbuzný Jásir Arafat (jehož skutečné příjmení bylo též Husejní). Projel jsem čtyřmi kontinenty, ale musel jsem dojet na předměstí Jeruzaléma, abych mohl vidět ulici nesoucí jméno nacistického válečného zločince.

To svědčí o tom, že problematika o které píši se netýká jenom minulosti. Síly, které před sedmdesáti lety spáchaly tolik zla, nezanikly. Jenom se představují jiným způsobem.

Bývalí nacisté, kteří věřili, že existuje jenom právo silnějšího, se po prohrané válce snažili ztotožnit s vítězi. Nebyli lepší komunisté, než ti ve východním Německu a lepší demokraté, než ti v západním Německu. Masa obyčejných občanů Spolkové republiky se po letech strádání a utrpení ráda nechala vézt k radostem konzumní společnosti. Se vším, co tato forma společnosti s sebou nese. První evropskou zemí, ve které se zhroutila porodnost, byla Spolková republika.

Může se zdát paranoické tvrdit, že Wotan, starý germánský bůh války, ještě nezemřel, že jenom dlouho spí. Ale možná, že ho probudí právě setkání s muslimským Alláhem.

Víme, že Adolf Hitler na konci svého života trpce litoval, že nerozvinul radikálnější spolupráci s muslimským světem. Bránily mu v tom ohledy na jeho spojence: na Mussoliniho Itálii, Pétainovu Francii, Francovo Španělsko. Před svou smrtí prý Hitler říkal, že tito spojenci mu stejně moc nepomohli a že kdyby se plně spojil s muslimy, byl by válku vyhrál.

Co kdyby se z nejžhavějších hlubin pekla ještě Hitlerův duch volal: „Deutschland, erwache!“ (Německo, probuď se!) Co kdyby říkal: „Udělejte, co jsem nebyl schopen udělat já. Spojte se s muslimy, především s Turky. Ti byli našimi dobrými spojenci v letech 1914-1918. Dnes mají početné rodiny, jsou pracovití a ukáznění. Drží se svých bojových tradic, povinnosti svaté války jejich proroka Mohameda i tradic tureckých a tatarských dobyvatelů, kteří vytvořili obrovské říše. Na Kypru nedávno udělali z Řeků rychle fašírku a to byl jenom skromný začátek.

Samozřejmě, Němci musí dál vézt hospodářství Evropy. Musí rozhodovat o investicích, o sociální politice, řídit evropskou měnu. S tím, že německé ženy provdané za Turky se zase naučí rodit a vychovávat děti. Ta nová, turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu!“

Někdo se může smát, že mám mnoho představivosti. Víme ale, že mnoho německých podnikatelů i politiků usiluje o vstup Turecka do Evropské unie. O tom řekl bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing, že by to neznamenalo nic menšího, než konec Evropské unie. Možná se tak vyjádřil proto, že se cítil vinným za to, že kdysi uzákonil příchod žen a dětí přistěhovalých pracujících do Francie. Tím rozpoutal proces, na jehož konci bude možná zánik francouzského národa.

Pro Čechy je ovšem podstatnější budoucnost Německa, nežli budoucnost Francie. Češi žijí mezi Německem a Tureckem. A všechny slovanské národy žijí mezi Německem a rozsáhlým prostorem, obývaným turko-tatarskými národy. Jde o obrovský celek, táhnoucí se od Balkánu přes Malou Asii a Kavkaz na východ. Zahrnuje prakticky celou střední Asii, velké části Ruské federace a západní území Číny, tradičně zvané Sin-kiang, nebo též čínský Turkestán. V Turecku existuje významné panturánské hnutí, usilující o sjednocení všech těchto zemí pod vedením Ankary.

O tom všem české sdělovací prostředky vůbec neinformují. Také nelze říci, že informují objektivně o současném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Je nepochybné, že svojí současnou politikou Rusko narušuje mezinárodní řád, který byl vytvořen po konci studení války. Na druhé straně určitě není v českém národním zájmu, aby Rusko bylo úplně slabé a bezvýznamné. Spíš než dokazovat naší věrnost západním spojencům a udržovat vzpomínky na sovětskou invazi roku 1968 se mi zdá pozitivní hledat možnosti kompromisu a usmíření mezi Ukrajinou a Ruskem. A především nezapomínat odkud přichází ta hlavní hrozba. Sovětský svaz okupoval Československo něco víc než dvě desetiletí. Osmanský chalifát okupoval část Slovenska skoro dvě staletí.

Možná, že je to přece jenom užitečné učit se dobře dějepis.

Zděšení a šok ve FEDu: Německo potichu plánuje vstup do sdružení BRICS, které ovládá Rusko!

Obrovská rána, jako když spadne kredenc. Tak by se dalo charakterizovat naprosto šokující prohlášení, které oznámil finanční analytik Jim Willie [1]. Německo plánuje vstup do sdružení BRICS! A právě snaha Německa o vstup do skupiny ekonomického bloku „zlých a silně proti-dolarových a proti-amerických zemí“ způsobil, že USA skrze své tajné služby začaly špehovat německou kancléřku a její spolupracovníky. Nyní se ukazuje, že tragédie letu MH17 možná nakonec má ještě i jiný rozměr, ani ne tak nasměrovaný na rozpoutání války s Ruskem, ale prostě jenom k rozeštvání Ruska s významnými evropskými zeměmi a zejména Německem. Už včera Putin upozornil amerického prezidenta, když mu na dálku přes média vzkázal, že se Washingtonu nepodaří vrazit klín mezi Rusko a Evropu.

Podle všeho to prý vypadá, pokračuje analytik, že Německo naprosto bezprecedentně chce asistovat Rusku ve vykopnutí print-dolaru ze světových trhů. Německo hledá politický a finanční rámec, jak to udělat, aby se Německo mohlo ke skupině BRICS přidat. Tržní potenciál celého sdružení je připravený na obrovský růst. Všichni členové BRICS představují gigantické nenasycené trhy, které jsou hladové po nových technologiích, jsou to trhy, které jsou dostatečně nerozvinuté ve vybraných oblastech, jsou to země, kde je obrovský převis poptávky po investicích do reálných projektů fyzické a nikoliv virtuální ekonomiky. To je přesně to, co Německo potřebuje pro svůj udržitelný ekonomický růst.

Pryč od volného trhu s USA, vstříc obchodům s BRICS

A pozor, Německo je lídr! Za Německem dříve či později půjde do BRICS celá Evropa. Protože představa společného trhu EU spolu s BRICS je pro Německo totiž alternativou k velice nepopulární a právě teď projednávané zóně volného trans-atlantického trhu v EU parlamentu! Chápete, o co se tu hraje? Merkelová si dost možná zahrává s myšlenkou kopnout „černého náčelníka“ za mořem do zadku, dát mu košem a místo volné zóny trans-atlantického obchodu s USA, na které by Německo a EU drasticky tratilo a USA naopak vydělávaly, raději vytvořit zónu volného trhu s Ruskem, Čínou, Brazílií, Indií a Jihoafrickou republikou. To je šok, naprostá nukleární bomba na finančních trzích, tohle nemá obdoby.

[POSTER] BRICS je v současnosti největší zóna volného obchodu na světě

Nyní už dává smysl, proč byla Merkelová tak intenzívně sledovaná ze strany NSA, už dává smysl, proč to narafičené sestřelení letadla na Ukrajině, které by se hodilo na Rusy a které mělo pomoci vrazit klín mezi Kreml a Bundestag. Najednou se ukazuje, že obětování nevinných cestujících z letu MH17 mělo pomoci záchraně mrzkého amerického print-dolaru, záchraně trans-atlantické dohody volného trhu a mělo zabránit Německu vstoupit do skupiny BRICS.

USA jsou jako zloděj mezi slušnými obchodníky

Putin rozjel v rámci skupiny obrovské manévry na odklonění obchodu celého sdružení od dolaru a nastartoval změny vedoucí k odproštění se od západních bankovních systémů. BRICS založilo novou světovou rozvojovou banku [2], jakožto konkurenta FEDem ovládané Světové rozvojové banky. Putin rozjel v Rusku a nyní i v rámci celé skupiny také nový systém platebních karet, konkurence a náhrada Američany a Brity ovládaných systémů VISA, Master Card, American Express a několika dalších. BRICS se rozhodl vytvořit i vlastní oddělenou páteřní síť internetu [3]. Není divu, že vrcholový americký diplomat prohlásil, že Rusko zradilo Nový světový řád [4].

Amerika de facto tlačí Německo do bezvýchodné pozice. Tlačí Německo do sankcí prot Rusku, které poškozují tisíce německých firem. Tyto firmy tlačí na Merkelovou a vyhrožují jí, že pokud se nepostaví USA na odpor na ochranu německého průmyslu, může jako kancléřka skončit. Merkelová je v obrovském lisu mezi tlakem Bílého domu a tlakem německého průmyslu a odborů. Jak je ale zřejmé, nakonec bude košile bližší než kabát a Merkelová se bude muset podvolit německému průmyslu a odkopnout zájmy USA do rohu. Každá další sankce proti Rusku ohrožuje Merkelovou v jejím kancléřském křesle. Nemůže jít donekonečna proti zájmům vlastní země. USA se ji však budou snažit dohnat dost možná i k sebevraždě nebo k rezignaci. USA můžou pádem dolaru v Evropě ztratit vše. Proto si troufám tvrdit, že USA ve svých komplotech a „false flag“ operacích v nasledujících měsících ještě přitvrdí, aby Merkelovou přivedly k rozumu (anebo jí o rozum připravily…).

Moje rada na závěr? Dávat si bacha v následujících měsících na veřejných prostranstvích, v metru, nelétat letadly ani nejezdit vlaky či loděmi. Američané zajisté přichystají nějakou další masovou vraždu civilistů, ze které obviní Rusko nebo Putina, ovšem nedivil bych se, že zvolí i nějaký diskreditační útok na samotnou Merkelovou, když zjistí, že s ní nepohnou.

 

http://aeronet.cz/news/zdeseni-a-sok-ve-fedu-nemecko-potichu-planuje-vstup-do-sdruzeni-brics-ktere-ovlada-rusko/

 

Imigranti se s tím nepářou. Stale častěji si vynucují azyl okupací

Zatímco cizinecké úřady jednají s imigranty v rukavičkách, naopak se to už říct´ nedá. Ilegálové si stále častěji vynucují azyl hladovkami, sebepoškozováním a v poslední době zejména davovou okupací veřejných budov a prostranství. Poté, co zasquattovali budovu školy v Berlíně-Kreuzbergu, přišel minulý týden na řadu Norimberk.

Minulý čtvrtek uspořádalo na dvě stovky převážně neevropských ilegálů tažení Norimberkem až před budovu Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky, kde cirka polovina z nich zabrala a zasquatovala její premisy a vynucovala si urychlené přijetí do azylového řízení. To nyní v Německu trvá v průměru přes půl roku, přičemž během této doby žijí azylanti all inclusive na státní útraty. Přitom mnohým imigrantům-čtvrtečním okupantům byl azyl již jednou zamítnut a nemají v Německu co pohledávat.

Narozdíl od váhavé berlínské radnice dal Norimberský imigrační úřad své prostranství policejně vyklidit, a vzkázal jim, že toto nejsou prostředky, jimiž by se dalo azylové řízení ovlivnit, a že nadále půjde vše podle platných zákonů.

zdroje:

http://www.abendzeitung-muenchen.de/inhalt.migranten-in-nuernberg-von-fluechtlingen-besetztes-gelaende-geraeumt.f3e96232-8246-4eec-bf25-a67a1d0b3d24.html

http://www.faz.net/aktuell/politik/inland/asylbewerber-bundesamt-in-nuernberg-laesst-besetztes-gelaende-raeumen-13027352.html

http://www.welt.de/regionales/muenchen/article129783934/Asylbewerber-besetzen-Bundesamt-in-Nuernberg.html

http://www.br.de/nachrichten/mittelfranken/fluechtlinge-protest-nuernberg-100.html

http://jungefreiheit.de/politik/deutschland/2014/asylbewerber-stuermen-bundesamt-fuer-migration/

http://www.mittelbayerische.de/index.cfm?pid=10009&pk=1087816

http://www.spiegel.de/politik/deutschland/asylbewerber-in-nuernberg-polizei-raeumt-besetztes-behoerdengelaende-a-979196.html

http://www.rp-online.de/panorama/deutschland/polizei-raeumt-von-fluechtlingen-besetztes-bundesamt-aid-1.4362744

 

Češi v příhraničí při nakupování zapomínají na vlastenectví, říká žena z Německa

Pro cigarety a alkoholické nápoje do Čech. Pro zbytek všeho spotřebního zboží a potravin zve své kamarády za hranice. Tak je totiž možné co nejvíce ušetřit na nákupech. Se svými fígly se s podělila Nina Blacká, obyvatelka německého Bernkastel-Cues. Jak jméno napovídá, původem je Češka – pochází ze severočeského Mostu.

Do svého rodiště tak jezdí nyní utrácet jen za nikotinovou neřest a alkohol. Její přátelé z Čech podle ní do země jejího nového bydliště jezdí ale pro mnohem širší sortiment. Prozradila, proč by českým přátelům doporučila přijet nakupovat do Německa, kde se to, i přes výdaje na cestu, stále vyplatí.

Není tajemstvím, že Češi, nejen z příhraničí, okupují německé obchody. „Vím, že lidé například z Chomutova jezdí do Annabergu, Marienbergu – to je bývalé komunistické Německo. Navštěvují ale i Chemnitz, a to je od Mostu přibližně 99 kilometrů,“ potvrzuje Nina Blacká trend českéých nákupních výprav ke svým sousedům.

Plesnivé ovoce? To je častějším jevem v českých supermarketech

Po více než čtyřech letech trvalého bydlení za hranicemi, již Nina Blacká ví, že v Německu je skutečně levněji.

„Kromě tvrdého alkoholu a cigaret, to je tady v Čechách hodně drahé. A asi i takový ten psychický pocit mám – dáš 100 eur a tolik toho nakoupíš, co v ČR za sto korun. Tedy pokud to nepřepočítáváš na české peníze. Jednoznačně bych řekla, že sem Češi jezdí kvůli kvalitě a cenám. Slevové akce jsou v Německu doslova bombastické – ne jak v České republice, kde i když kupuješ ve slevě, máš pořád pocit, kolik jsi ten den utratila,“ popisuje Blacká své pocity z nakupování ve dvou různých státech. „No schválně si rozměňte aspoň sto eur, sedněte do auta a jeďte na testovací nákup do Chemnitzu, sami uvidíte,“ vybízí. A je si prý jistá, že ji čeští zákazníci dají za pravdu.

Srovnání české a německé nákupní horečky a jejího zázemí, je podle Niny Blacké obecně dost jednoduché.

„Kvalita je tady určitě na prvním místě, nejde to vážně srovnat s ČR. Žádné plesnivé ovoce a zelenina, jako třeba když jsem v českém supermarketu byla naposledy. To byla opravdu hrůza a děs, ještě za ty ceny!“, oceňuje německou pečlivost. A ještě něco – i přístup zaměstnanců.

České prodavačky zákazník většinou „obtěžuje“. I když za ty platy, se asi není čemu divit

„Německé prodavačky jsou k zákazníkovi milé, vstřícné. V Čechách? Tváří se jako by je člověk obtěžoval. No ale zas za ty jejich platy se není čemu divit,“ podotýká.

Také liknavost českých obchodníků při akceptování reklamací není podle jejích slov něčím, s čím se v Německu zákazník musí trápit.

„Když něco koupíte a chcete reklamovat, máte paragon, tak bez problémů je samozřejmostí ihned vrácení peněz nebo výměna zboží. V ČR se dohaduješ sto let, než dostaneš své,“ upozorňuje na fakt, kvůli kterému mají v naší republice smysl spotřebitelská sdružení na obranu zákazníka.

„Myslím si, že je to celkově o kvalitě, ceně, přístupu personálu a žádných obav z nevyřízených reklamací,“ shrnuje, proč Češi z příhraničí občas při utrácení peněz „zapomenou“ na vlastenectví, a dodává: „Jezdí sem nakupovat jak moje sestra, tak i švagrová, obě ze severních Čech.“

Speciální jízdenka pro Ústecký kraj

Na letní výprodej se vyplatí zajet i vlakem. České dráhy a partnerští dopravci v Německu, nabízejí totiž celou řadu výhodných přeshraničních slev, se kterými lze podniknout cestu například do Drážďan, Řezna, i dalších míst.

Příklad jízdenek SporoTiket pro Německo (2. třída, cena za zpáteční cestu, cena v Kč se může měnit podle kurzu Kč x Euro): Praha – Berlín, Brno – Drážďany – 1 498 Kč (58 Euro); Praha – Drážďany (jednodenní zpáteční nabídka) – 568 Kč (22 Euro); Brno – Berlín – 2 014 Kč (78 Euro); Praha / Plzeň – Mnichov / Norimberk – od 982 Kč (od 38 Euro); Cheb – Norimberk – od 568 Kč (od 22 Euro).