Ta nová, turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu!

Pravidelní čtenáři serveru Eurabia si snad ještě vzpomínají na moje dopisy z Moskvy, z Ukrajiny a z Paříže, uveřejněné během roku 2014.Přikládám nyní ještě dopis z Německa – i když jsem tam teď vykonal pouze velmi krátký pobyt.

Německo je velmi krásná, dobře organizovaná, blahobytná země. Mnoho Čechů má vůči Německu dost ambivalentní postoj. Na jedné straně je tu určitý obdiv, ba závist, německých úspěchů. Na druhé straně přetrvává určitý, snad ne vždy vědomý, odpor vůči Němcům. Byl vytvářen nejen generacemi českých obchodníků a podnikatelů, bojujících s německou konkurencí, ale i generacemi vzdělanců, usilujících o zachování našeho jazyka a kultury. A byl samozřejmě posilován tradiční německou povýšeností vůči Čechům i ostatním slovanským národům.

Lidí mladších generací se tato problematika třeba už tolik netýká. Já osobně jsem se narodil za Protektorátu. Začínal jsem svou existenci v útrobách své matky v době Heydrichiády. Možná něco z úzkosti, kterou tehdy prožívala, se nějak prostřednictvím jejích hormonů zapsalo do mého podvědomí. Nyní jsem v Německu navštívil, mimo jiné, obec Reinhardsdorf. A samozřejmě jsem si okamžitě vybavil, že křestní jméno říšského protektora Heydricha bylo právě Reinhard.

Mnozí si asi říkají: „Co nám tu ten starý pán vykládá. My už s tím vším přeci nemáme nic společného. My jsme už dvacet pět let občany svobodného stát, jehož bezpečí je zajištěno členstvím v Severoatlantickém paktu a v Evropské unii.“

Řekl bych k tomu, že hlavní chybou mnoha lidí je, že si těžko dovedou představit, že by se svět, na který jsou zvyklí, mohl najednou rychle změnit.

Při tom všichni vědí, že islamizace západní Evropy pokračuje velmi rychle. Psal jsem dlouze o islamizaci Francie. Možná ale, že islamizace Německa představuje ještě větší nebezpečí.

Vzpomínám si na jeden článek, jehož autor říkal, že současný turecký režim je ještě nebezpečnější, nežli ten v Íránu. Tam už se islámská republika mnoha lidem začíná znechucovat. V Turecku prý naopak islamisté postupují pomalu, ale jistě. Skutečně přesvědčují, místo aby nutili.

Víme, že nejpočetnější muslimské obyvatelstvo Německa tvoří Turci. Německý a turecký národ se dobře doplňují. Oba se v historii dlouho projevovaly jako agresivní a dobyvačné. Byly spojenci za první světové války. Osmanský chalifát spáchal tehdy první genocidu dvacátého století, genocidu Arménů – shodou okolností prvního národa, který jako celek kdysi přijal křesťanství. Osmanská říše byla tenkrát zcela závislá na Německu. To se ale nikterak nesnažilo genocidě zabránit.

Víme také, že politik, který nese největší zodpovědnost za jmenování Hitlera říšským kancléřem, byl jeho předchůdce Franz von Papen. Ten byl za první světové války na Blízkém Východě velitelem štábu čtvrté osmanské armády, bojující s německou pomocí proti Britům. Později, během druhé světové války, byl velvyslancem v Turecké republice. Ta byla tehdy oficiálně neutrální. Přesto ale poslala své poradce pomáhat Němcům organisovat spolupráci s muslimskými národy jako krymští Tataři nebo Čečenci, na územích okupovaných Třetí říší.

Ale vazby nacistů s islámem byly ještě daleko hlubší. Víme, že Rudolf Hess, jeden z prvních spolupracovníků Hitlera, později jeho ministr a zástupce ve vedení nacistické strany, se narodil a vyrostl v Egyptě. Mnoho autorů zvažovalo, do jaké míry islám, se svou dobyvačností a kultem násilí, ovlivnil Hessův pohled na svět. Heinrich Himmler, šéf SS a Gestapa, v dětství katolický ministrant, v dospělosti pravidelně četl Korán.

Mnoho muslimů, jako budoucí egyptský prezident Anvar Sadat, nebo tuniský prezident Habíb Burgiba, spolupracovalo s nacisty. Irák se za války postavil na stranu nacistického Německa a v Bagdadu došlo k velkému masakru Židů. Po dobytí země Brity a jejich spojenci, irácký ministerský předseda Rašíd Ali El Gajlani uprchl do Berlína, spolu s velkým jeruzalémským muftím Hadž Amínem El Husejním. Ten byl přijat Hitlerem a pak organizoval muslimské divize SS v okupované Jugoslávii. V roce 1948 se stal hlavním vůdcem arabské správy pásma Gaza.

Před několika lety jsem navštívil město Ramallah u Jeruzaléma, kde sídlí autonomní palestinská správa. Hlavní třída tam nese jméno Amín Husejní. Možná o tom rozhodl jeho slavný příbuzný Jásir Arafat (jehož skutečné příjmení bylo též Husejní). Projel jsem čtyřmi kontinenty, ale musel jsem dojet na předměstí Jeruzaléma, abych mohl vidět ulici nesoucí jméno nacistického válečného zločince.

To svědčí o tom, že problematika o které píši se netýká jenom minulosti. Síly, které před sedmdesáti lety spáchaly tolik zla, nezanikly. Jenom se představují jiným způsobem.

Bývalí nacisté, kteří věřili, že existuje jenom právo silnějšího, se po prohrané válce snažili ztotožnit s vítězi. Nebyli lepší komunisté, než ti ve východním Německu a lepší demokraté, než ti v západním Německu. Masa obyčejných občanů Spolkové republiky se po letech strádání a utrpení ráda nechala vézt k radostem konzumní společnosti. Se vším, co tato forma společnosti s sebou nese. První evropskou zemí, ve které se zhroutila porodnost, byla Spolková republika.

Může se zdát paranoické tvrdit, že Wotan, starý germánský bůh války, ještě nezemřel, že jenom dlouho spí. Ale možná, že ho probudí právě setkání s muslimským Alláhem.

Víme, že Adolf Hitler na konci svého života trpce litoval, že nerozvinul radikálnější spolupráci s muslimským světem. Bránily mu v tom ohledy na jeho spojence: na Mussoliniho Itálii, Pétainovu Francii, Francovo Španělsko. Před svou smrtí prý Hitler říkal, že tito spojenci mu stejně moc nepomohli a že kdyby se plně spojil s muslimy, byl by válku vyhrál.

Co kdyby se z nejžhavějších hlubin pekla ještě Hitlerův duch volal: „Deutschland, erwache!“ (Německo, probuď se!) Co kdyby říkal: „Udělejte, co jsem nebyl schopen udělat já. Spojte se s muslimy, především s Turky. Ti byli našimi dobrými spojenci v letech 1914-1918. Dnes mají početné rodiny, jsou pracovití a ukáznění. Drží se svých bojových tradic, povinnosti svaté války jejich proroka Mohameda i tradic tureckých a tatarských dobyvatelů, kteří vytvořili obrovské říše. Na Kypru nedávno udělali z Řeků rychle fašírku a to byl jenom skromný začátek.

Samozřejmě, Němci musí dál vézt hospodářství Evropy. Musí rozhodovat o investicích, o sociální politice, řídit evropskou měnu. S tím, že německé ženy provdané za Turky se zase naučí rodit a vychovávat děti. Ta nová, turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu!“

Někdo se může smát, že mám mnoho představivosti. Víme ale, že mnoho německých podnikatelů i politiků usiluje o vstup Turecka do Evropské unie. O tom řekl bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing, že by to neznamenalo nic menšího, než konec Evropské unie. Možná se tak vyjádřil proto, že se cítil vinným za to, že kdysi uzákonil příchod žen a dětí přistěhovalých pracujících do Francie. Tím rozpoutal proces, na jehož konci bude možná zánik francouzského národa.

Pro Čechy je ovšem podstatnější budoucnost Německa, nežli budoucnost Francie. Češi žijí mezi Německem a Tureckem. A všechny slovanské národy žijí mezi Německem a rozsáhlým prostorem, obývaným turko-tatarskými národy. Jde o obrovský celek, táhnoucí se od Balkánu přes Malou Asii a Kavkaz na východ. Zahrnuje prakticky celou střední Asii, velké části Ruské federace a západní území Číny, tradičně zvané Sin-kiang, nebo též čínský Turkestán. V Turecku existuje významné panturánské hnutí, usilující o sjednocení všech těchto zemí pod vedením Ankary.

O tom všem české sdělovací prostředky vůbec neinformují. Také nelze říci, že informují objektivně o současném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Je nepochybné, že svojí současnou politikou Rusko narušuje mezinárodní řád, který byl vytvořen po konci studení války. Na druhé straně určitě není v českém národním zájmu, aby Rusko bylo úplně slabé a bezvýznamné. Spíš než dokazovat naší věrnost západním spojencům a udržovat vzpomínky na sovětskou invazi roku 1968 se mi zdá pozitivní hledat možnosti kompromisu a usmíření mezi Ukrajinou a Ruskem. A především nezapomínat odkud přichází ta hlavní hrozba. Sovětský svaz okupoval Československo něco víc než dvě desetiletí. Osmanský chalifát okupoval část Slovenska skoro dvě staletí.

Možná, že je to přece jenom užitečné učit se dobře dějepis.

Nelze zapomenout na islámskou pátou kolonu v Evropě čítající několik desítek milionů muslimů

Patří Turecko do Evropy?

V posledních dny, vzhledem k rozšiřování takzvaného Islámského státu, je dost často zmiňováno Turecko. Země, která leží na pomezí Evropy a Asie a v mnoha ohledech je , byť islámská země, dědičkou Byzantské říše, přestože z celé „Byzance“ převzala v minulosti správní uspořádání země , orientální despotismus a první sultán se pyšnil titulem „Vládce Římanů“

V současné době je Turecko, aspoň papírově, sekulární země, která žije z odkazu zakladatele moderního Turecka jímž byl Mustafa Kemala, zvaný Atatürk (Otec Turků). Turecko však přes svůj sekularismus bylo sekulární pouze na papíře a díky vojenské moci, kdy armáda byla strážkyni sekularismu a občanské společnosti a „demokracie“. Demokracie po Turecku, vzhledem k tomu, že mnohokrát byla demokracie udržena jen díky zásahu armády.

V současné době jsou u moci „umírnění islamisté“ sdruženi ve Straně spravedlnosti a rozvoje a jejich ikonou je současný prezident Turecka Recep Tayyip Erdogan , který roku 2003 pomohl získat této straně většinu v parlamentu a sám se stal premiérem. Že tito „umírnění islamisté“ získali většinu v parlamentu v sekulární zemi a dodnes si jí drží není zase tak velkou záhadou.

Předchozí vlády potlačovaly jak turecké tradice, tak islám, který je většinovým náboženstvím v zemi. Erdogan nabídl lidem program pokračující sekularizace a rozvoje demokracie, při zachování tureckých a islámských tradice. Chtělo by se říci „demokratický islám“ jako program pro rozvoj země. A ono to vyšlo. Za jeho vlády Strany spravedlnosti a rozvoje Turecko zažívá hospodářský růst, je perspektivním obchodním partnerem, učinilo kroky k většímu prosazení lidských práv.

Chtělo by se říci „Sláva“.

Pravda je však jako vždy trochu jinačí. Ano, Turecko prochází obdobím hospodářského rozvoje. Mnoho věcí se změnilo k „lepšímu“. Například islamisté se již nemusí skrývat a mohou veřejně kázat svoji nenávist k Západu. Armáda přišla o svojí moc a již nemůže zasahovat do dění v zemi. Ženy se mohou zahalovat a to dobrovolně a i nedobrovolně. Mohou dobrovolně nosit minisukně, pokud žijí v městech jako je Konstantinopol (Istanbul). Před zákonem mají stejná práva jako muži. A co více, před zákonem podle ústavy mají stejná práva jako muslimové i ateisté, křesťané a další skupiny obyvatel.

Papír snese vše. Skutečnost je taková, že křesťané mají problémy postavit si kostel. Vždy se najde nějaká administrativní překážka, aby to nešlo. Starobylé křesťanské modlitebny mohou sloužit jen jako muzea a křesťané je nesmí používat k tomu, k čemu ji  dříve sloužila. Turci, kteří konvertují ke křesťanství jsou pod tlakem okolí, mnohdy jsou fyzicky napadání a diskriminováni. A to vše za tichého souhlasu státní správy.

Nemluvě o Kurdech. Muslimech, z jejichž řad pocházel jeden z nejslavnějších muslimů Saladin. Vítěz nad křesťanskými panovníky v Levantě a dobyvatel Jeruzalémského království. Tento národ je v Turecku utiskován a to bez ohledu na demokracii, sekularismus a lidská práva, které jsou zakotvena v turecké ústavě. Celá desetiletí trvá boj Kurdů o uznání jejich autonomie kulturní svébytnosti. Desetiletí desítek tisíc lidských obětí na obou stranách. Obětí mnohdy zbytečných.

Mohlo by se zdát, že v dnešních dnech, kdy Islámský stát je blízko tureckých hranic a ohrožuje i hrobku šáha Sulejmána , zakladatele osmanské dynastie, že Turecko zapomene na svoje spory s Kurdy a vyšle jím pomoc. Namísto toho jsou Kurdové osamoceni v boji proti samozvanému Islámskému státu a vše nasvědčuje tomu, že Turecko doufá, že bojovníci Islámského státu za něj provedou špinavou práci. S trochou cynismu by se dalo říci, že Turecko se řídí sloganem „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“

S trochou cynismu, kdyby islamisté z Islámského státu neměli tak velkou podporu v samotném Turecku. A nejen oni, ale také al-Kajda, Muslimské bratrstvo, Hamás a další skupiny v Evropě řazené mezi teroristické. A nejsou to sympatie okrajové. Knihy o bin-Ladinovi, spisy Ajmána Zavahrího, patří v Turecku k neprodávanějším. V Turecku vládne nostalgie po Osmanské říši a sám prezident Turecka se několikrát vyslovil, že Turecko by mělo být opět zemí, která bude mít hlavní vliv v islámském světě.

Pří tomto si nelze nevzpomenut na  to, že území, které jednou získal islám je islámské již napořád a pokud jej muslimové ztratí, tak je jejich povinnost toto území znovu dobýt. Nemusí dlouho trvat „umírněného“ Erdogana, vystřídá Erdogan „neumírněný“ pravověrný muslim. Tím, jak Turecko získává ekonomickou moc a politickou na Blízkém východě, to může být v „blízké době“. Nehledě na nejsilnější armádu na evropském kontinentu, kterou je právě ta turecká.

A nelze zapomenout na islámskou pátou kolonu v Evropě, čítající několik desítek milionů muslimů. Proto by Turecku mělo být jasně řečeno , že do Evropy nepatří a patřit nebude. Červenou kartu Turkům vystavil již polský král Jan III. Sobieski .  A pokud ještě máme trochu sebezáchovy, tak bychom měli říci, že stále platí.  V dnešních dnech je k tomu zvláště příhodná chvíle.

Autor: Martin Kavka

Demokracie je pro nevěrce: Rozhovor s náborářem do Islámského státu

My nic, my muzikanti. Nepřijdou na nás. Nebudou nás poislámšťovat. Dál si budem vést multikulturní svou… Tak právě tyto útěchy všemožných uspávačů hadů vzaly v rozhovoru s náborářem do islámského státu za své. Novinářský exkluzivní husarský kousek se odehrál v Turecku, a tento týden jej otiskl německý Spiegel.
Náborář rekrutů do Islámského státu vystupující pod identitou Abu Sattar v něm německo-tureckému reportérovi Spiegelu zcela bezelstně a po lopatě vysvětlil, že demokracie je jen pro nevěrce a že žádný pravý muslim není demokratem, že je povinností každého muslima bojovat proti všem jinověrcům, dokud celý svět nebude podroben Aláhovi, a kdo se k Aláhovi nepřizná je nepřítelem Islámského státu. A že tak, jako dnes západní svět žádá, aby muslimové přiznali barvu, na čí straně jsou, tak budou i islámističtí bojovníci od každého bezvěrce na zemi vyžadovat, aby složil počet, zda se hodlá Aláhovi podrobit nebo ne. Případné ne pak bude jeho posledním…

Zdroj:
http://www.spiegel.de/politik/ausland/is-islamischer-staat-streitgespraech-mit-einem-islamisten-a-998720.html

Islámský stát dělá špinavou práci za Turecko. Mnozí lidé dnes vzhlížejí spíše k Rusku než USA s EU

Česká média konečně přiznávají, že Turecko záměrně brání snaze Kurdů pomoci obyvatelům syrského města Kobani se bránit proti teroru Islámského státu. Turci se prostě poučili ze svých chyb při vyvražďování Arménů před sto roky a dnes nechávají Islámský stát udělat špinavou práci za Turky.

Turecká armáda a policie se snaží bránit jak přechodům dobrovolníků, tak poskytnutí zásob, včetně humanitárních, pro Kurdy, kteří již několik týdnů vzdorují muslimům při jejich pokusu dobýt syrské město Kobani. Turecko se nejspíše obává toho, že Kurdové by se mohli stát tak silní, že by byli v budoucnu schopni ubránit se i případné turecké invazi. Turecké vládě ovšem také asi stále více vadí to, že Kurdové opouštějí islám a konvertují ke křesťasntví. Kdyby vznikl kurdský stát, tak by to byl i jediný křesťanský stát v oblasti a to je pro pravověrné muslimy, kteří tuto oblast dobyli před staletími a před desítkami let etnicky vyčistili od křesťanských Arménů, velmi silná urážka a výzva.

Turecko již dlouhá desetiletí usiluje o likvidaci jakéhokoliv kurdského hnutí usilujícího o samostatnost. Turecká armáda a tajné služby usilují dlouhodobě o eliminaci jakéhokoliv národního obrození Kurdů. Islámský stát tak vlastně odvádí za Turecko špinavou práci, když vyvražďuje Kurdy. Paradoxně šach mat v této partii dostaly USA, které byly doposud spojencem jak Turecka, tak i Kurdů. Je víc než reálné, že Kurdové zklamaní z neschopnosti USA poskytnout jim účinnou pomoc se mohou obrátit prostřednictvím Iráku či Íránu na Rusko s žádostí o pomoc.

USA a EU by tak opět prohrály další důležitou situaci, kdy podobně na neschopnost USA a EU okamžitě reagoval na potřeby Iráku a Egypta, se Irák a Egypt začaly přeorientovávat na Rusko. Turecko střílí po prchajících kurdských dětech slzný plyn a zahání je zpět do náruče islámských vrahů, ale média dále vytvářejí dojem, že Turecko a USA chtějí Kurdům pomoci. Podrobně v angličtině zde.

Jeden můj arabský kamarád mi nedávno řekl vtipnou, ale pravdivou hlášku o tom, proč blízkovýchodní vládci a mnozí lidé dnes vzhlížejí spíše k Rusku než USA s EU. Vždyť se podívejte, jak dopadli ti, co vyšli EU a USA vstříc a začali se s nimi kamarádit. Kaddáfího brutálně zavraždili (jeho vraždě měl přihlížet agent francouzské tajné služby, aby bylo jisté, že je po smrti a nepromluví), bývalý egyptský prezident Mubarak byl svržen islamisty podporovanými USA a před potupným koncem ho zachránil jen armádní převrat podporovaný Ruskem.

A co přátelé Ruska? Přes dlouhodobou snahu EU a USA a různé sankce a pokusy o převraty, jsou syrský prezident Asad i íránská vláda stále u moci. Už chápete, proč brzy na stranu Ruska přeběhnou i Kurdové?

Turecko vyzvalo Německo k zavedení islámských svátků

Turecký velvyslanec v Německu Hüseyin Avni Karslioglu vyzval v pondělí německou vládu k celoněmeckému zavedení islámských svátků, zejména konce Ramadánu – Dne Iftar, jako gesta vstřícnosti a opakovaných proklamací, že islám a muslimové jsou v Německu doma. Poukázal na to, že některé německé spolkové země již svátek zavedly, stejně jako USA, kde prezident Obama zve na závěr Ramadánu představitele muslimské komunity na párty do Bílého domu, a že ke slavení islámských svátků jsou zváni všichni.

Tomu podkuřoval i německý ministr vnitra Thomas de Maiziere, když to vyzdvihl Němcům za příklad, narozdíl od křesťanských svátků, které „si slavíme sami mezi sebou“ a označil Iftar za „velký svátek smíření“. Zavedení islámských svátků v Německu by pak nepochybně bylo legitimizačním instrumentem k jejich zavedení i v ostatních zemích EU.

zdroje:

http://www.welt.de/politik/deutschland/article129913610/Bundesregierung-soll-Ramadan-Fest-ausrichten.html

http://www.morgenpost.de/politik/article129913610/Bundesregierung-soll-Ramadan-Fest-ausrichten.html

http://brightsblog.wordpress.com/2014/07/08/turkischer-botschafter-krissten-regierung-sollte-ramadan-fest-geben/

http://www.pi-news.net/2014/07/tuerkischer-botschafter-fordert-ramadan-fuer-alle-de-maiziere-spricht-von-fest-der-versoehnung/

http://www.kybeline.com/2014/07/08/der-tuerkische-botschafter-fordert-dass-deutschland-ramdan-wahn-macht/

http://www.pro-medienmagazin.de/politik/detailansicht/aktuell/innenminister-lobt-ramadan-88559/