Proč Halík obhajuje islám a ne pronásledované křesťany v islámských zemích?

Halík se porovnal s Masarykem a Benešem a rozvířil téma svého prezidentství

Začetl jsem se do něj a pak jsem už jen kroutil hlavou. Jaksi se mi nepodařilo přijít na smysl toho, že by měl pan Halík být prezidentem ČR. Konec konců sám to vyvrací: „Moc už mě nebaví posté vysvětlovat, proč říkám na výzvy ke kandidatuře dokola ‚skoro jistě ne‘, proč a kdy řeknu ‚určitě ne‘ a za jakých (mimořádných a mnou neočekávaných) okolností bych řekl ‚ano, zde stojím a nemohu jinak‘,“ píše Halík na stránkách LN. „Když někdo chce rozmnožovat slohová cvičení na téma mého prezidentství, ať si už, proboha, vymyslí jiné argumenty,“ vyzývá publicisty Halík. A má pravdu. Jde o jiné argumenty ! Nebudu rozebírat jestli má být pan Halík prezidentem a nebo ne. Jednak mi to nepřísluší a jednak je to úplně mimo mísu. Jak podotkl pan Halík, jde o jiné argumenty!

Jak napsal ve svém blogu  Mirek Tobiáš Hošman : „Nejsilnější protižidovské incidenty hlásí Francie, Německo, Itálie, Belgie a Nizozemí. Podle organizace Crif, která sdružuje francouzské židovské spolky došlo během jednoho týdne k osmi útokům na synagogy. Během jednoho takového protestu na předměstí Sarcelles byly použity Molotovovy koktejly. Dav poté vykradl a zničil supermarket a lékárnu, které oboje vlastnily Židé, za pokřiku hesel „smrt Židům“ či „podřežte Židům krky“. Další incident proběhl na náměstí Place de la Bastille, zde demonstranti také zaútočili na židovské obchody a jejich majitele. Jejich heslem bylo „Hitler měl pravdu“. Francouzský židovský umělec Ron Agam pak situaci komentoval slovy: „Jsme ve Francii v posledních dnech svědky počátku francouzské Křišťálové noci?“ Také nemůžete stále pochopit, proč ti tzv. uprchlíci z válečných konfliktů jsou převážně mladí muži (kde nechali manželky, děti, starce) a proč jsou islámského vyznání?( https://www.youtube.com/watch?v=ccFFJx-WAWI  )

A to není jen Evropa! Nemusím připomínat konflikt Palestina vs Izrael, Sýrii, Irák, vznik chalifátu, armádu ISIS, která mrzačí, zabíjí své vlastní lidi a křesťany pokud nekonvertují mají na „vybranou“, buď budou platit výpalné a nebo zemřou !!! Genocida Jezídů, kdy bylo povražděno přes 500 příslušníků této entity, ženy odvlečeny a „použity“ jak potěšení pro bojovníky ISIS a pokračuje to dál ! Muslimové nenávidí nevěřící, nenávidí jinověrce, nenávidí jinak smýšlející muslimy. Vraždí se mezi sebou ! Kdy bude konec? Nikdy !! Rozdělí se na jiné sekty a budou vraždit dál. To nejsou lidi ! Džihádisté páchají v Sýrii a Iráku zvěrstva hodná proroka Mohameda a jeho nejbližších kumpánů. To, co se děje, je genocida původního obyvatelstva, je to kulturní genocida všeho, co není islámské. Statisíce jsou na útěku bez naděje, že se budou mít kam vrátit. Ženy a děti jsou prodávány do otroctví.

A není to všechno, tisíce lidí bylo zabito, upáleno za živa, postříleno do týlu a nebo dávkami ze samopalů, byli jim uťaty ruce a nebo penis, byli ukřižováni na primitivní kříže, byli jim uřezány hlavy a napíchnuté na kůly ! ( http://cassad.net/tv/videos/616/  ) A tu jsme u těch „jiných“ argumentů !

Pan Halík držitel Templetonovi ceny, věhlasný religionista, filozof a profesor, kterého knížky se prodávají ve „velikých“ nákladech, ochránce utlačovaných, pronásledovaných a ponižovaných, kterému „tleskají“ po  celém světě je najednou ticho! Uchýlil se prý na 5 týdnů do Německa, do poustevny a tiše rozjímá ! A tak se ptám: „Kdeže je ten „ochránce“, co se tak věhlasně stavěl na ochranu „chudáčků“ Českých muslimů, když jim bylo „ubližováno“ Českou policii, protože vtrhla do mešity zrovna když se tam „mírumilovně“ modlili ???“  Kde je ten „ochránce“, aby pozvedl svůj „silný a známy“ hlas na ochranu proti zabíjení křesťanů a Jezídů v Sýrii a Iráku, na ochranu perzekvovaných lidí přes Islám v dalších 150 zemích světa ???

Jak je možné, že nevyzval ÚMO v Čechách,aby se zasadila o ZASTAVENÍ běsnění a vraždění ze strany islamistů v těchto krajinách, když jak sami tvrdí je to i pro ně nepřijatelné, jak to, že nepozvedl svůj hlas na ochranu těchto lidí ?? A nebo to nejsou lidé ? Není to vhodný „materiál“ na kterém by ukázal svojí sílu hlasu zastánce míru, spravedlnosti, mírumilovnosti a lásky ?? A nebo se bojí, že ho okamžitě nazvou jeho „ctěný“ kolegové a akademici islamofobem, xenofobem, nacistou a rasistou, tak jak to mají ve zvyku udělat, pokud se někdo odváží pozvednout svůj hlas právě proti islámu a na ochranu těchto lidí ??  Nebo se bojí, že najednou ztratí „obrovský“ zájem o svoji osobu a přestane být na výsluní ??

Právě naopak. Pak by dokázal, že mu skutečně jde záchranu Čech a Evropy o ochranu utlačovaných, ponižovaných lidí a zastavení krve prolití ve jménu „slitovného“ a „mírumilovného“ Alláha ! Jenže to pan profesor neudělá. Nemůže. Ješitnost, úcta akademické obce a nedej Bože i volba prezidenta mu to jaksi nedovolí. Je mi špatně z toho, že lidi tohoto typu se nedokážou vzchopit a postavit se na stranu pravdy a spravedlnosti. Radši budou psát a mluvit ty svoje filozofické plky a tvářit se nezúčastněně. Je to přece jen „bezpečnější“ a jednodušší !

Jeden islámský „velemudrc“ Muhammad Musa Al-Sharif v televizní relaci TV Al-Daleel (SA) řekl toto: „Lidská práva jsou bezcenná a nepřijatelná, pokud porušují islámské právo !“ K tomu už není co dodat jen slova Sira Winstona Churchila: „Islám je pro člověka to, co pro psa vzteklina!“

Autor: Vladimír Sedlák

Islámské šátky v české škole jsou počátkem konce naší svobody

Dlouho očekávané se stalo skutkem. Militantní islám začal testovat odolnost české společnosti. A tak jako všude jinde, okázalým zakrýváním hlav tam, kde to běžné předpisy nepovolují. Normální místní obyvatelé vyrazili na obranu vlastní civilizace, intelektuálové zase na obranu islámských šátků. A skoro nikoho nezajímá, co se vlastně stalo. Když se ale podíváme podrobněji (zde), vidíme, že šlo o dva zcela rozdílné případy.

Jedna z dívek podle všeho do zdravotnické školy vůbec nechtěla chodit. Spíše to působí, že se přihlásila jen, aby mohla podat diskriminační žalobu. Při přijímacím pohovoru lhala a odhlásila se hned první den školy. Klasický a osvědčený postup militantních muslimů všude v Evropě.

Druhý případ je ale zajímavější. Dívka začala chodit do střední zdravotnické školy, neobjevily se známky žádných problémů a žádných konfliktů, a po dvou měsících náhle z ničeho nic zjistila, že se bez islámského šátku cítí špatně a že jako muslimka nemůže pokračovat. Není těžké představit si, co se stalo. V lepším případě se jí dostalo poučení od imána, v horším případě se jí dostalo vyhrůžky podříznutím. V každém případě to znamená, že se o možnost získat za peníze českých daňových poplatníků kvalifikaci zdravotní sestry připravila.

Zde se dostáváme k jádru celého problému. Nejspíš je tomu opravdu tak, že existují umírnění muslimové, kteří si váží toho, že v České republice nejsou poměry jako v Pákistánu a kteří by chtěli žít tak, aby nenarušovali chod místní společnosti. Jenže takoví lidé jsou v očích radikálů zrádci a riskují, že podle toho dříve či později dopadnou – to nejlepší, v co mohou doufat, je rychlá a bezbolestná smrt. Jedině jednoznačné místní zákony a jejich tvrdé prosazování, jim může dát omluvu. Pak i radikál bude muset uznat, že dívka vychází ven bez šátku a vdaná žena s nezakrytou tváří jen proto, že se – ač nerada – podřizuje místním přísným podmínkám.

Stalo se už zvykem nadávat na radikalizaci muslimů v Evropě, ale v tom by nemělo zaniknout, že neděláme nic proto, abychom ochránili ty umírněné před militantními souvěrci.  Multikulturalisté se naopak snaží zvýhodnit spíše ty radikály. Pak se nemůžeme divit, že přistěhovalecké komunity se v řadě evropských zemí staly tak násilnickými, že ohrožují přežití většinové společnosti.

A dvě poznámky na závěr. Za prvé. Spor o islámské zakrývání hlav a obličejů není sporem o náboženský symbol. Tak, jako nikomu místnímu nevadí výstřednosti Hare Krišna, bylo by snadné tolerovat i zakryté vlasy nebo tváře. Jenže dnešní islámské šátky a závoje odpovídají spíše situaci z 30.let, kdy se Němci demonstrativně procházeli po Praze ve svých národních krojích. Na kšandách není nic závadného, ani na mysliveckých kloboučcích. Nepřijatelnými se stávají ve chvíli, kdy je oběma stranám jasné, že tím agresor vyjadřuje svoji dominanci na dobývaném území.

Není možné nikomu určovat, jak se obléká doma. A není možné ani žádné soukromé organizaci nařizovat, zda má nebo nemá obsluhovat zákazníky v určitém odění. Ale tam, kde platí daňoví poplatníci, bychom symboly agresorů trpět neměli.

Za druhé. Je neuvěřitelné, jak snadné je stát se v Čechách intelektuálem. Stačí vyplodit dvě věty na obranu islámské víry a zasypat je povinnými omšelými slovními obraty jako „česká xenofobie“, „burani“, „vidlácká islamofobie“ či „pivní rasismus“  a z člověka se stane myslitel. Není to krásné? To je vlastně jediná pozitivní stránka celého případu.

Doplněk:

V diskuzi na podobné téma na serveru FinMag (zde) upozornil Jan Daniel (mimochodem, jeden z nejzajímavějších a nejinteligentnějších diskutérů na českých serverech) na důležitý aspekt, který v dosavadní diskuzi zanikl. A sice rozlišení práv a privilegií. Práva mohou být poskytnuta všem svobodným občanům. Privilegia mohou dostat jen někteří, a jsou z principu nenároková. Ony dvě islámské dívky s nárokem na změnu školního řádu (se kterým předtím samy souhlasily) se dožadují privilegií, neuplatňují práva. Pokud někdo tvrdí, že jim má být takové privilegium poskytnuto, implicitně tím vyjadřuje, že „čeští burani“ jsou proti muslimům lidmi druhé kategorie. Člověku přijde líto, že zákon neumožňuje iniciovat referendum o zákazu dotací pro nejrůznější lidskoprávní skupiny.

Převzato z blogu na www.hampl.blog.ihned.cz

Jak muslimové skrývají svou agresivitu za obviňování druhých z perzekuce muslimů

Níže uvedený text je kapitolou z nově vyšlé knihy „Jak porozumět Mohamedovi a muslimům“, kterou vydal bývalý muslim Lukáš Lhoťan za podpory příznivců facebookové stránky Islám v České republice nechceme. Výňatek z knihy zveřejňujeme na základě dohody s vydavatelem knihy.

Mýtus pronásledování muslimů

Mohamedovy výzvy k přestupu na víru se v Mekce setkaly s lhostejností. Mekkánci tolerovali všechna náboženství, stejně jako většina dnešních nemuslimů. Nábožen­ská perzekuce byla v tamních zemích něco zcela neznámého, neboť polyteistická společenství jsou ze své podstaty tolerantní. Mekkánců se samozřejmě dotklo, když Mohamed urážel jejich bohy, ale neublížili mu. Zesměšňovali ho i jeho náboženství, podobně jako se islámu vysmívají lidé dnes.

Ibn Ishák vypráví:

Společníci Alláhova proroka se odešli modlit do údolí, skryti před lidmi. Jednou, zatímco se Sa’d a několik dalších Prorokových společníků modlilo, byli objeveni modloslužebníky, kteří je začali urážet, odsuzovali jejich činy a provokovali je k boji.

Pak Sa’d udeřil modloslužebníka velbloudí čelistí a zranil ho. To byla první krev prolitá v islámu. (Ibn Ishák, Život Alláhova proroka, str. 35)

Všimněte si, že modloslužebníci oplatili urážku svého náboženství pouze výsmě­chem. Za to byli napadeni a zraněni. Muslimům připadá v pořádku ostouzet myš­lenky, které jiní považují za svaté, ale jakmile je jim oplaceno stejnou mincí, uchylují se k násilí.

Ishák dále píše: „Když Prorok začal mezi svými lidmi šířit islám, jak mu Alláh na­řídil, nezačali mu odmlouvat, až do okamžiku, kdy začal urážet jejich modly. Když to však udělal, obvinili ho z toho, že touží po moci, popírali jeho zjevení a spojili se, aby ho potupili.“ (tamtéž)

To vyvrací veškerá tvrzení, že nepřátelství Mekkánců vůči muslimům se dá po­važovat za náboženské pronásledování. Je normální, že se lidé urazí, když někdo os­touzí jejich náboženství a předky. Dá se rovněž pochopit, pokud na kritiku reagují kritikou a na výsměch výsměchem. Obyvatelé Mekky na muslimy nedoráželi kvůli jejich víře v Alláha a nevíře v jiná božstva. Židé, křesťané a sabejci byli koneckonců také monoteisti a nevěřili v modly Kurajšovců, přesto mohli svou víru svobodně praktikovat a hlásat. Muslimové byli izolováni proto, že se chovali násilně a uráž­livě.

Mohamedovy urážky pobouřily kurajšovské stařešiny, kteří se vydali za Moha­medovým stárnoucím strýcem Abú Tálibem a naléhali na něj, aby svému nestoud­nému synovci zabránil ostouzet jejich víru: „Tvůj synovec urazil naše bohy a od­soudil naše náboženství. Považuje naše mladé muže za hlupáky a o našich otcích tvrdí, že chybovali. Musíš ho buďto uklidnit, nebo nám dovolit vykonat proti němu odvetu, protože naše náboženství je stejné jako tvoje a stojí proti jeho.“ (Ibn Ishák, Muhammad. Život Alláhova proroka, str. 35)

To se dá za řeč a postoj pronásledovatelů označit jen těžko. Je to prosba, ultimá­tum, aby Mohamed přestal urážet mekkánské bohy. Srovnejte toto jednání s tím, co udělali muslimové, když se jejich prorok objevil na několika karikaturách – vy­volali pouliční nepokoje a zabili stovky nevinných lidí. Kurajšovci přitom v zájmu společenské soudržnosti snášeli Mohamedovy posměšky po celých třináct let. Je­jich tolerance dodala Mohamedovi odvahu. Když jsou surovci tolerováni, stávají se agresivnějšími.

Stařešinové kmene přišli za Abú Tálibem podruhé a svou prosbu i ultimátum zopakovali. Abú Tálib si synovce zavolal a nabádal ho, aby byl vůči náboženství a citům jejich lidu ohleduplnější. „Ach, synovče,“ řekl Mohamedovi, „tvoji lidé řekli spoustu zlých věcí. Vezmi v úvahu můj život i svůj a nezatěžuj mě tím, co nemohu unést.“

Mohamed se lekl, že se ho strýc zříká. Ztropil scénu a prohlásil: „I kdyby chtěli dát slunce napravo ode mě a měsíc nalevo, nevzdám se svého úkolu (tj. hlásání is­lámu).“ Nato tento padesátiletý stařec vstal, otočil se k odchodu a rozplakal se jako malé dítě.

Jeho divadélko zafungovalo. Mohamed věděl, jak strýce nejlépe zmanipulovat. Dobrosrdečný Abú Tálib na něj zavolal a řekl mu: „Synovče! Jdi a říkej, co si budeš přát. Při Alláhovi! Nikdy tě nezklamu.“ Jak ještě uvidíme v další kapitole, Mohame­dova emocionální vyspělost nikdy nepřekročila vyspělost dítěte.

Přestože snahy Kurajšovců zabránit Mohamedovi a jeho stoupencům v urážení jejich víry selhaly, své ultimátum nesplnili. Mohamedovi se nic nestalo. Nebylo to proto, že by se Mekkánci báli Abú Táliba, křehkého, zchudlého starce. Chovali ho sice v úctě, ale neměl jim jak ublížit. Mohamedův klan by se samozřejmě rozzlobil, kdyby byl někdo z jeho příslušníků zavražděn. Jak by se ale jedna jediná rodina mohla postavit celému městu? Kurajšovci se ovládli ve jménu tolerance a soudrž­nosti. Později za to zaplatili vysokou cenu. Několik jich bylo zabito. Jejich město na­konec padlo a jejich náboženství a způsob života byly sprovozeny ze světa. Hrozilo jim, že budou stejně jako mnoho jiných arabských kmenů povražděni, a zachránilo je jen to, že byli příbuznými muslimů. Je chybnou strategií snažit se surovce utišit a tolerovat netoleranci. Kvůli toleranci padla za oběť islámu spousta zemí, které následně přišly o svou identitu a svobodu. Míru s muslimy se nedá dosáhnout tím, že budeme tolerovat jejich šikanování. Ten, kdo si to myslí, by si měl vzít poučení z historie.

Mohamedovi se nic nestalo dokonce ani po Abú Tálibově smrti. Setkával se sice s mnoha projevy nepřátelství, nikoli ale s pronásledováním. Kdyby Kurajšovci bý­vali rozhodnější, byli by mohli islám zničit. Jenže muslimové patřili do jejich rodin, a tak jim nechtěli ublížit. Naproti tomu muslimové zpřetrhali se svými nevěřícími příbuznými veškeré rodinné vazby a neváhali své nejbližší a nejdražší zabíjet.

Příkladem budiž Abú Hudhaifa, který v bitvě u Badru vyzval na souboj svého otce Utbu. Jeho sestra Hind (manželka Abú Sufjána) mu oplatila satirickou básní, v níž se bratrovi vysmívala pro jeho šilhavost a krutost, s níž vyzval k boji vlastního otce. (Muir, Life of Muhammad, díl 2, str. 110)

Když se Abdulláha ibn Amra ibnul-Áse zeptali, jak se nepřátelství Kurajšovců projevilo nejhůře, odpověděl:

Jednoho dne se u Káby sešli nejvýznačnější obyvatelé města a padla mezi nimi zmínka o Alláhově apoštolovi. Tvrdili, že nikdy nepoznali horší nesnáze, než jaké jim působil on: prohlašoval jejich způsob života za směšný, urážel jejich předky, hanobil jejich náboženství, vrazil mezi ně klín a proklínal jejich bohy. Takto o něm rozprávěli. Apoštol k nim vykročil, políbil posvátný kámen, obešel chrám a prošel kolem Kurajšovců. Když je míjel, viděl jsem na jeho tváři, že o něm říkají ošklivé věci. Když chrám obcházel podruhé, napadli jej znovu. Prorok se zastavil a pravil: „Slyšte, Kurajšovci! Přísahám při Tom, kdo drží můj život ve Svých rukou, že bu­dete pobiti!“ Jeho slova na ně dolehla tak silně, že zůstali mlčky stát. Pak promluvil vlídným hlasem ten, který o něm až do té doby mluvil nejneurvaleji: „Vzdal se, otče Kásimův, neboť při Bohu, ty nejsi vrah.“ Apoštol tedy odešel. Následujícího dne se znovu sešli u Káby, já mezi nimi, a mluvili o tom, co se včera mezi nimi a Prorokem přihodilo a jak ho nechali být, když řekl něco otevřeně nepřátelského. Zatímco takto hovořili, objevil se Alláhův apoštol. Obklíčili ho a zeptali se ho: „To ty mluvíš proti našim bohům a náboženství?“ Mohamed odpověděl: „Ano, to jsem já.“ Jeden muž ho popadl za šat. Abú Bakr se mezi ně s pláčem vložil a řekl: „Chceš zabít člověka jen za to, že prohlašuje Alláha za svého Pána?“ Tak ho nechali být. Nikdy jsem ne­viděl, že by mu Kurajšovci někdy udělali něco horšího. (Ibn Ishák, Sírat Rasúl Alláh, str. 131)

Jeden muž popadl Mohameda za šaty. Nic horšího mu Kurajšovci neudělali, přesto­že urážel jejich náboženství a přísahal jim smrt.

Mohamed se choval násilnicky a urážlivě, ale jakmile ho někdo chytil za oděv, začal se Abú Bakr dovolávat soucitu. Plakal a dělal ze sebe oběť, načež Kurajšov­cům podsunul něco, co nikdy neřekli, a zvolal: „Chceš zabít člověka jen za to, že prohlašuje Alláha za svého Pána?“ Kurajšovci se Mohameda nechystali zabít, ani se na něj nezlobili proto, že prohlásil za svého Pána Alláha. Zlobili se, protože urazil jejich náboženství.

Kurajšovci nakonec vyhlásili bojkot; rozhodli se Mohamedovi ani jeho násilnic­kým stoupencům do budoucna neprodávat žádné zboží a nic od nich také neku­povat. Tak to vydrželo přibližně dva roky. Opatření dolehlo na muslimy tvrdě, ale bojkot není to samé co zabíjení, a proto ho nemůžeme označovat za perzekuci. Na­proti tomu perzekucí lze nazvat to, co muslimové udělali Bahájům. Tisíce iránských Bahájů bylo během dvou století bez milosti umučeno a zmasakrováno, ačkoli nikdy neurazili islám, jeho zakladatele nebo posvátnou knihu.

Pronásledování je činnost zahrnující například odepření lidských práv, uvěznění, mučení nebo ztrátu života. Naproti tomu bojkot je nečinnost a nelze jej považovat za pronásledování. Je přirozeným právem člověka přerušit společenské a ekono­mické styky s někým, kdo uráží jeho náboženství.

Ibn Ishák píše: „Kurajšovci dali své nepřátelství poznat všem, kdo Proroka násle­dovali. Každý klan útočil na své muslimy, uvězňoval je, mučil hladem a žízní a ne­chával je v Mekce napospas žhnoucímu vedru, aby je od jejich víry odlákal.“ (tamtéž, str. 143)

Ishák své tvrzení ale dokládá jen málo příklady. Zmiňuje například černého otroka Bilála, který po přestupu na islám šel ve stopách svého proroka a začal urážet nábožen­ství Kurajšovců. Za to ho jeho pán Umajja uvázal na řetěz a nechal ležet na slunci s kamenem na hrudi. Abú Bakr nabídl Umajjovi jiného černého otroka, čímž Bilála osvobodil. Celkem takto Abú Bakr vykoupil sedm otroků.

Dají se podobné tresty považovat za náboženskou perzekuci? Zkusme se vcí­tit do situace. Mekkánští otrokáři od svých otroků očekávali, že budou je i jejich náboženství respektovat. Viděli ale, že se otroci přidali k sektě a jejich vírou opo­vrhují. Nedokázali se s muslimy rozumně dohodnout, protože islám není založen na rozumu, a otroky potrestali za jejich nestydatost. Je pochopitelné, že Kurajšovce rozzlobilo, když otroci začali urážet jejich víru. Jakmile se však někdo nabídl, že je od nich odkoupí, rádi je prodali a zbavili se jich. Nedokazuje to snad, že zotročení muslimové nebyli mučeni kvůli své víře, ale protože zapomněli na povinnosti vůči svým pánům a byli neuctiví? Nechal by u sebe zaměstnavatel zaměstnance, který otevřeně uráží jeho náboženství? Proč by měl pán tolerovat otroka, který napadá jeho víru?

Ibn Sa’d píše: „Každý klan útočil na své muslimy.“ Tito muslimové byli dětmi Mekkánců a obrátili se proti svým bohům a předkům. Jejich rodiče a příbuzní byli znepokojeni, protože jejich blízcí se přidali k sektě. A jelikož je nemožné se s mus­limy rozumně dohodnout, snažili se je k odchodu od islámu donutit.

Odpírat vlastnímu vzpurnému dítěti kapesné, jídlo, nebo je i bít, aby se polepšilo, není náboženské pronásledování. Rodiče udělají cokoli, aby přiměli své neposlušné děti přijít k rozumu. To se v zemích Blízkého východu považovalo a stále považuje za rodičovské právo a povinnost.

Ibn Ishák dále vypráví příběh o mekkánských mladících, kteří se rozhodli za­jmout několik muslimských potížistů a pokárat je. Mezi oněmi muslimy se nacházel i bratr Hišáma ibn Valída, silného muže. Když Mekkánci o svém plánu Hišámovi pověděli, řekl jim: „Pokárejte ho, ale nezabíjejte, protože přísahám při Bohu, že po­kud ho zabijete, pobiji vás do posledního muže.“ (Ibn Ishák, Sírat Rasúl Alláh, str. 145) Mladíci od svého nápadu raději upustili.

Mezi Kurajšovci a muslimy panovalo silné napětí, ale plnou zodpovědnost za ně nesl Mohamed a jeho stoupenci. Ano, Mekkánci se své děti a otroky snažili před Mohamedovou sektou zachránit za každou cenu, takže je mnohdy nepouštěli z domu a bili je (v případě otroků). Zabít je ovšem nechtěli. Příběh o pronásledo­vání muslimů je lež omílaná už 1400 let a považovaná za pravdu, přestože ji nedo­kládají žádná fakta.

  • Název: Jak porozumět Mohamedovi a muslimům

·        Nakladatel: Lhoťan Lukáš

·        ISBN: 978-80-904932-9-2, EAN: 9788090493292

·        Originál: Understanding Muhammad and Muslims

·        Popis: 1× kniha, brožovaná, 320 stran, 15,8 × 23,1 cm, česky

·        Rozměry: 15,8 × 23,1 cm

·        Rok vydání: 2014 (1. vydání)

K zakoupení v internetovém knihkupectví Kosmas zde.