Český miliardář: Současný systém trápí lidi. Vlivné skupiny stojí za vším

Podle úspěšného podnikatele Libora Malého by přiznaná vláda ve formě plutokracie mohla být přínosem. Vlivné skupiny by přestaly za sebe nasazovat poslušné politiky a samy na sebe by vzaly zodpovědnost za chod společnosti. Upozornil však i na rizika. Klíčový by byl v takovém případě morální kredit člověka. „Pokud jde ‚nízkému‘, i když mocnému člověku o moc, je to pro společnost nebezpečné,“ řekl ParlamentnímListům.cz.

Poté, co se na serveru ParlamentníListy.cz rozvinula díky profesorovi ekonomie Milanu Zelenému diskuse o tom, zda žijeme aktuálně v kapitalismu či spíše plutokracii, ozval se i další člověk, který nad touto otázkou přemýšlí. Libor Malý, úspěšný podnikatel a také buddhista, který pravidla buddhismu využívá i při své práci. A tu momentálně cílí v jednom svém projektu k tomu, aby lidé mohli být schopni fungovat bez peněz.

Plutokracie je systém vládnutí založení na penězích. V poslední době upozorňovali na to, že taková situace ve většině zemí světa nastává, například aktivisté z hnutí Occupy či Anonymous. Rizika si všímá ale i hlava katolické církve, papež František. Jak to je – žijeme tedy v demokracii a kapitalismu? Světoznámý ekonom Milan Zelený říká, že to, v čem se většina civilizace nyní nachází, už skutečně kapitalismem není. Stejně tak vyslovil i jisté problémy demokracie. V tom se s ním shoduje i Libor Malý.

Přestalo by dosazování poslušných politiků do funkcí

„Myslím si, že v dnešní době skutečně čistá demokracie neexistuje, neboť za vším a za každým stojí nějaké vlivné zájmové skupiny a bez nich člověk nemá šanci se prosadit. Plutokracie (vláda peněz, pozn. red.) může být z tohoto pohledu proto krok správným směrem,“ říká pro ParlamentníListy.cz možná pro někoho překvapivě podnikatel Libor Malý. Dodává ale i proč. „Protože vlivné skupiny přestanou za sebe nasazovat poslušné politiky, ale samy na sebe vezmou zodpovědnost za chod společnosti. Tím je systém transparentnější.“

Uvědomuje si však to, že jako mnohé, i toto má samozřejmě svá rizika. „Jak jsme třeba viděli u Berlusconiho v Itálii. Přitom ale právě tento případ ukazuje na to, co považuji za to klíčové – na morální kredit člověka. Pokud jde ‚nízkému‘, i když mocnému člověku o moc, je to pro společnost nebezpečné. A je jedno, zda systém v takovém případě vypadá jako demokracie či plutokracie. Pokud jde ‚ušlechtilému‘ člověku o službu společnosti, je to společnosti ku prospěchu, opět ať už jde o demokracii, či plutokracii,“ zamýšlí se dále buddhista a podnikatel v jedné osobě.

Demokracie nezaručuje, že se do čela země dostanou vždy morálně vyspělí

Podle něj mentální či morální vyzrálost je tedy to, co činí veřejné činitele užitečnými, nebo nebezpečnými pro společnost. Ne však pro společenský systém. „A demokracie očividně dnes nezaručuje, že se do čela země dostanou vždy ti morálně vyspělí, ba právě naopak. Stačí pohlédnout směrem k Pražskému hradu…“ uzavřel pro ParlamentníListy.cz Malý.

Krédo Libora Malého, které v životě uplatňuje, ho dovedlo hodně vysoko. Stál totiž u zrodu a v čele společnosti, která provozuje služby na elektronickém trhu práce. V prosinci 2011 pak prodal tuto firmu finské skupině Alma Media za bezmála miliardu korun. Mohl by tedy odpočívat a užívat si peněz. Přesto se věnuje dalšímu svému nápadu – rozvíjí myšlenku nového společenského systému, který by fungoval bez peněz. V den, kdy se očekával konec světa, tedy 21. prosince 2012, spustil projekt hearth.net, díky kterému si mohou lidé vzájemně nabízet své služby tak, že oficiální platidla zůstávají stranou.

V souvislosti s touto osobností je možné též připomenout, že klíčové myšlenky Libora Malého jsou: Vše je dobré; respektuji okolnosti a dělám to nejlepší; každý čin či rozhodnutí má své důsledky, kterým neuteču; aby bylo dlouhodobě co brát, musí se adekvátně dávat.

Malý přiznal v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz již před časem, že i jemu se zdá, že současný společenský systém má vážné trhliny, a tak je třeba přemýšlet o tom, co by ho mohlo nahradit. Neobejdeme se podle něj bez propojení světa.

Systém založený na tom, že každý hledí jen sám na sebe

„Je přirozenější následovat to spojování, než se odtrhovat. Dnes je spousta lidí úspěšných, protože jsou schopni v tom sbírání těch věcí – mají toho hodně, ale nejsou šťastní. Proč? Protože i oni jsou obklopeni lidmi, kteří číhají na okamžik, kdy budou moci pro sebe vzít něco od nich. Žijeme ve společnosti obklopeni lidmi, před kterými se musíme strachovat, kdy vám něco seberou. Tak je ten současný systém založený – každý hledí jen sám na sebe. U nás – naší myšlenky, je to vyřešené tak, že místo, abych já bral, tak dávám. Jak dlouho může trvat, než lidé skutečně pochopí princip nového systému? Několik generací to podle mého nebude, ale pokud si lidé neuvědomí, co je v poslední době všechno ve hře, můžeme se dostat do neuvěřitelného chaosu. Všichni si totiž myslí, že ten současný systém tu dlouho funguje, že je daný a že se nemůže rozpadnout,“ uvedl Libor Malý.

Zmínil tak otázku, která zajímá nejednu osobnost světového dění, vědy i politiky. Ekonom Milan Zelený například upozornil nedávno ve vyjádření pro ParlamentníListy.cz na to, že při hledání odpovědí na tuto otázku je třeba mít na paměti fakt, že je ale velký rozdíl mezi hospodářským systémem (ať už jde o kapitalismus, či třeba socialismus) a formou vlády. Tou může být demokracie i diktatura.

Jak dodal, ohledně kapitalismu je vzdělávání a chápání lidí většinou stále minimální. A nejde jen o záležitost posledních let. Stěžoval si na to prý už Jan A. Baťa, ve 30. letech.

I proto uznávaný profesor ekonomie připomněl, že plutokracie znamená, že vládne skupinka miliardářů. A tak to osobně on nevidí. V tom se tedy do jisté míry rozchází s názorem Libora Malého.

Profesor Zelený: Stranická ideologizace a politizace kapitalismu staví mříž lidskému rozvoji

„Mohou sice politiky i hlasy v klidu nakupovat, ale do ‚vlády‘ se – až na bizarní výjimky – sami netlačí. Spíše vnímám vládu oligarchie několika stran – partokracie – které nesdružují bohaté, ale spíše bohatství hledající oportunisty a korupčníky. Bohatí jim jen financují kampaně a kupují hlasy. Budou-li voliči tyto trendy i nadále podporovat, dožijeme se spíše plutarchie než plutokracie. Z toho pak již demokratická cesta nevede; druhým Švýcarskem se už asi také nestaneme. To vše má s kapitalismem jen málo společného. Stranická ideologizace a politizace kapitalismu staví mříž lidskému rozvoji, mění jeho normální charakteristiky a dělá z něj materialistickou atrapu, jakou kapitalismus svobodného trhu nikdy nebyl,“ pokračuje ekonom s tím, že proto je kapitalismus navždy nedokončený, vyvíjející se experiment a pro postkomunisty i státní intervencionisty nadmíru pohyblivý cíl.

I papež František apeluje: Nesmíme uctívat ten idol – peníze

Podle všeho plutokracie v jisté podobě trápí i papeže Františka. Když byl před několika měsíci na návštěvě jednoho správního střediska italského ostrova sužovaného krizí, zaznamenala agentura Reuters jeho slova k místním davům nezaměstnaných. Nejvyšší představitel katolické církve v nich dal, mimo jiné, najevo to, že jeho slova k lidem bez práce a utrpení se neomezují jen na místní podmínky.

„Není to problém jen Itálie a Evropy… Je to důsledek celosvětové volby, ekonomického systému, který s sebou přináší tuto tragédii. Ekonomického systému, který má ve svém centru idol zvaný peníze,“ zdůraznil a dodal: „Nechceme tento globální ekonomický systém, který nám přináší tolik utrpení. V centru (ekonomického systému) musejí být muži a ženy, jak tomu chce Bůh, nikoli peníze.“

Lidé se k sobě v práci chovají hůř než před rokem 1989. Solidarita zmizela

Šikana a špatné vztahy na pracovištích jako fenomén současnosti? Na mnoha místech se zdá, že ano. ParlamentníListy.cz se zajímaly o to, zda opravdu došlo k nějakému zvratu ve srovnání s lety minulými a také o to, co mohlo být jeho důvodem. Je to rostoucí nezaměstnanost, rozklad kapitalismu? Odpovídá politoložka i známý podnikatel-buddhista.

„Pomozte nám zachránit Českou poštu!“ Pod tímto heslem se sešlo na konci září několik aktivistů z Federace výkonných zaměstnanců České pošty (FVZ) na chodníku před hlavní poštou v pražské Jindřišské ulici. Chtěli upozornit na pracovní podmínky, které na pobočkách České pošty panují.

Situace zaměstnanců České pošty se totiž prý stává neudržitelnou. Alespoň tak to popisují nejen na Facebooku mnozí zaměstnanci. A servítky si rozhodně neberou, poněvadž poštu dokonce obviňují ze šikany. Pošta však vznesená obvinění popírá s tím, že se chová naprosto standardně tak, aby byla schopna tržně obstát. Prezident odborů České pošty FVZ Miroslav Prokop však právě proto letos na jaře zorganizoval zmiňovanou petici, která vyzývá k prošetření situace.

Na podobné případy, byť v menším rozsahu, upozorňují i jiní zaměstnanci – například ti, kteří pracují pro jednu nejmenovanou kurýrní službu. Pod podmínkou anonymity se o tom rozhovořil třicetiletý Petr.

„Firmy v tomto oboru občas fungují opravdu hodně zajímavě… Přetěžují řidiče a na jejich drobných karambolech realizují přes pojišťovnu běžnou údržbu (gumy, spojky, olej). Své náklady snižují také velmi drasticky formou nejstupidnějších pokut a především ty lidi přetěžují. Tím maji až novodobé otroky… Pokud  se některému řidiči stalo, že rozbil auto při nehodě, musí splácet spoluúčast. To při platu kurýra znamená několikaměsíční povinnost a nutnost si tu práci za každou cenu udržet. A firma ho dál pokutuje a pokutuje. Znám člověka okolo padesátky – a platí a platí, zatímco jeho zaměstnavatelé  v něm mají jistotu, že jim kvůli tomu, jaké jsou na něm zavěšené závazky, určitě neuteče… Aby na to měl, pak chybějící peníze řeší půjčkami a podobně. Ocitne se v dokonale začarovaném kruhu,“ popsal Petr ParlamentnímListům.cz.

Šikana má různé podoby – zabydlela se na mnoha místech

A co že vadí lidem zaměstnaným na poštách? „Forma, jakou se tlačí na zaměstnance ke splnění produktového plánu, začíná hraničit, dle našich názorů, se šikanou, a to jak ze strany vedení, tak mezi samotnými zaměstnanci. Plně si uvědomujeme, že máme nabídku aliančních partnerů a podíl na plnění plánu v popisu práce, ale přestává být v našich možnostech, pracovních a také psychických, tento bod naplnit. Klasická poštovní práce totiž ustupuje do pozadí před získáváním produktů, jež se staly hlavní prioritou České pošty. Pracovníci začínají být neúměrně přetěžováni, jednak zvládnutím samotné poštovní služby (tzn. listovních a peněžních služeb), ale především neustálým nabízením bankovních produktů. Každému klientovi musíme při práci u přepážky v minimálním čase nabídnout maximum informací o nějakém produktu, získat minimálně telefonický tip a nejlépe úspěšné založení nové smlouvy,“ popsal situaci ParlamentnímListům.cz Prokop.

Zdůraznil také, že v době finanční krize je splnění úkolů kladených na zaměstnance stále těžší, protože klienti prostě nemají prostředky na další finanční zatížení. A tak dochází k neustálému odmítání a tím k neplnění plánu.

„Vedení to řeší tím, že pořádá každý den psychicky vyčerpávající porady, kde nás opakovaně informují: ‚Jak jsme neschopní a opět jsme se na všechno vykašlali‘, a poté pod výhrůžkou vytýkacích dopisů, srážkou ze mzdy a přesunem pracovníků na jiné pobočky nakonec donutí některé pracovníky, že si založí produkty na sebe a své příbuzné. V opačném případě jsou přesunuti na jiné pracoviště, kde se potýkají například se začleněním do nového kolektivu. Pracovníci fungovali při plnění plánu nejprve sami za sebe, ale vzhledem k neuspokojujícím výsledkům se přistupuje k tvorbě jakýchsi tandemů, kdy je jedna skupina zodpovědná za úkol a při nesplnění, byť jediného plánovaného produktu skupiny, přichází o peníze i ti ze skupiny, kteří svůj úkol v rámci tandemu splnili. Toto samozřejmě vede k rozkládání vztahů mezi samotnými pracovníky a vzájemné nevraživosti,“ popsali zaměstnanci také v oficiálním dopise.

Proč se tak děje? Je na vině kapitalismus?

I proto údajně velké procento lidí podobné popsané jednání přestává snášet a řeší to neschopenkou u lékaře. Dokonce prý ve velké míře využívá, kvůli svému psychickému stavu, služeb psychiatrů a užívání antidepresiv či jiných uklidňujících léků.

Nutno dodat, že podobná situace panuje i na řadě jiných pracovišť – jen se o ní nepíše nebo neví, poněvadž se lidé v tom zainteresovaní bojí nahlas promluvit, aby nepřišli o práci. Čím to tedy je, že se vztahy v pracovním procesu tak vyhrocují? Jsou skutečně horší, než tomu bylo dříve? Hraje v tom roli například jiné společenské zřízení – tedy kapitalismus?

Podnikatel a buddhista Libor Malý, který se zasazuje o svět bez peněz, fungující na základě vzájemných služeb a protislužeb, zdůrazňuje, že chybou tohoto současného systému je to, že je založený pouze na spotřebě.

„To znamená, že všichni lidi vydělávají peníze, které spotřebovávají. Ta motivace, kterou člověk má, je ta, že ten druhý něco chce a bere. Každý se snaží toho nejvíc získat. Jenže princip kapitalismu založený na tom, že já spotřebovávám, už není takový, protože i ta spotřeba se také spojuje, všichni jsou propojení… A tak už není komu brát, protože když někomu něco vezmete, hodně rychle se to zase vrátí k vám zpátky. A neexistuje žádný nástroj, který by to napravil – právě kvůli té vzájemné propojenosti. Ať uděláte cokoli, vrací se to rychle zpátky a nikdy nevíte, jakou formou,“ představil své úvahy na toto téma Malý.

Všichni jsme obklopeni lidmi, kteří číhají na okamžik něco nám sebrat

Podle něj je proto přirozenější následovat to spojování než se odtrhovat. „Dnes je spousta lidí úspěšných, protože jsou schopni ve sbírání věcí – mají toho všeho hodně, ale nejsou šťastní. Proč? Protože i oni jsou obklopeni lidmi, kteří číhají na okamžik, kdy budou moci pro sebe vzít něco od nich. Žijeme ve společnosti lidí, před kterými se musíme strachovat, kdy vám něco seberou. Tak je ten současný systém založený – každý hledí jen sám na sebe,“ konstatoval dál pro ParlamentníListy.cz Libor Malý s tím, že je třeba pracovat a přemýšlet o změně.

Situací a vztahy na pracovištích se zabývají logicky v poslední době také psychologové a psychiatři. A i oni docházejí k nepříliš optimistickým závěrům. Paradoxně na ně upozornila politoložka Vladimíra Dvořáková, když odpovídala ParlamentnímListům.cz na to, zda špatné poměry nejsou zrcadlem toho, co se děje „nahoře“ – tedy ve vysokých patrech politiky.

Vztahy na pracovištích jsou horší než před „sametem“

„Když jsem hovořila s psychology, potvrdili, že takto špatné vztahy na pracovištích jako nyní nebyly ani před rokem 1989. Tehdy vlastně mnozí lidé to vnímali jako ‚my‘ a pak byli ‚oni‘, ti nahoře… A tak ‚dole‘ leckdy fungovala určitá podoba solidarity, byť samozřejmě kariéristi a donašeči existovali i tehdy. Ale nyní roste šikana na pracovišti, arogantní chování, lidé se bojí zastat kolegy nebo se dokonce na šikaně podílejí. Někteří psychologové hovoří v této souvislosti o posttotalitním syndromu –  což je kombinace mindráku a arogance,“ popsala historička a profesorka politologie na VŠE.

Jak dodala, popsané jevy se projevují zejména u mladých mužů, ale nevyhýbá se to ani ženám či různým věkovým kategoriím. „Každý si asi ve svém okolí dokáže vybavit osobnosti tohoto typu a nakonec v politice jich nacházíme také mnoho. Projevy tohoto chování vidíme i na silnicích, pokaždé, když přejedu  státní hranice, tak si tu agresivitu okamžitě uvědomím. A ti politici tyto vzorce chování vlastně legitimují, protože oni se prezentují jako ti, co jsou úspěšní, významní. A přitom jejich chování je velmi silně v rozporu s tím, jak by měl ve skutečnosti vypadat člověk, který nese velkou odpovědnost,“ řekla ParlamenntímListům.cz Dvořáková.

Reagovala pak i na to, zda vše, co se nyní kritizuje v poměrech na pracovištích, není produktem kapitalismu, který se zvrtnul někam, kam neměl.

Nejdřív Češi věřili v tvrdou práci, pak viděli, kdo se šplhá nahoru…

„Připomněla bych, že když se dělaly například průzkumy mínění u nás koncem roku 1989, tak tu kapitalismus nechtěl téměř nikdo, tuším, že šlo jen asi o tři procenta. Nebylo divu, po 40 letech jiného režimu a silné socialistické propagandy. Možná ještě závažnější bylo to, že když lidé hovořili o demokracii, většinou si představovali hlavně ty plné supermarkety… To však lidem nelze vyčítat. Zajímavé je, že průzkumy veřejného mínění  v letech 1990 až 1996 ukazovaly, že si Češi mysleli, že úspěch souvisí se vzděláním, tvrdou prací. Po roce 1995 však tato víra začala klesat, protože byla konfrontována s realitou. Lidé viděli, kdo se dostával nahoru a jakým způsobem,“ uvedla politoložka dále v jednom ze svých rozhovorů.

Připomněla pak, že kapitalismus se v průběhu svého vývoje měnil, a proto je nutné říci, že kapitalismus jako takový není nutně svázaný s demokracií.

„Projevy krize kapitalismu nesporně vnímáme, a to v celém světě. Je to spíše otázka pro ekonomy, jak dalece se kapitalismus proměnil, jak se například proměnila funkce bank. Pro politology a sociology se zdá jako velmi podstatné, jak se rozpojilo rozhodování a odpovědnost. Pokud byl člověk vlastníkem a měl třeba malou ševcovskou dílnu, tak věděl, že pokud bude ty boty šít špatně, nikdo k němu nebude chodit a dopadne špatně, podobně to bylo i později, pokud měl továrnu na boty, jako třeba Baťa. Nyní některé globální firmy někam přijdou, chovají se špatně vůči životnímu prostředí, zaměstnávají děti, nechávají lidi pracovat ve špatných podmínkách, neplatí zdravotní pojištění (mnohdy nám jsou dávány za vzor, protože mají vysokou konkurenceschopnost díky nízkým nákladům), pak odejdou tam, kde se mohou třeba chovat ještě hůře… A nic se neděje. Navíc vlastník je nejasný, rozhodují  manažeři, kteří sledují jen rychlý a bezprostřední zisk, a když se to nepovede, čekají je `zlaté` padáky. To vyvolalo po celém světě znechucení,“ upozornila dál profesorka politologie s tím, že to vše se pochopitelně týká i Česka.

Intrikující, zamindrákovaní a arogantní lidé jsou vlastně směšní

„Jsme součástí moderního a globalizovaného světa. Pak jsou ale také naše vnitřní problémy, které v té či oné míře nalézáme i v dalších postkomunistických zemí. A to je obrovské propojení byznysu a politiky. Byznys tak nyní přímo ovlivňuje politiku a stát je nakonec vnímán jen jako určitý zdroj zisku. Politika je často chápaná jako forma podnikání, proto se politici brání skládat účty veřejnosti, proto se za každou cenu snaží zabránit fungující nezávislé státní správě. Naopak, chtějí mít ‚stát‘ pod kontrolou a dosazovat do vysokých funkcí své lidi, kteří se často vyznačují tím, že jsou loajální a hloupí, protože takoví lidé nekladou otázky a slepě poslouchají osoby v pozadí. Proto také v této zemi skoro nic nefunguje tak, jak je běžné jinde. Jen namátkou si připomeňme elektronické zdravotní knížky IZIP, státní maturity, registry vozidel, tzv. sKartu a neschopnost včas vyplácet sociální dávky, mnoho zákonů, které v sobě mají zakomponovanou chybu či možnost, jak je obejít…“ shrnula negativa dnešní doby, která se však mohou odrážet i na pracovních podmínkách, Dvořáková.

Přesto upozornila na to, že by lidé neměli rezignovat a neměli by si nechat vše líbit.

„Byť každý má pocit, že je bezmocný, protože si říká, co zmůže s těmi lidmi nahoře, není to úplně pravda. Každý z nás přece může dát najevo, že tohle není to, co chceme. Třeba i slušným chováním v každodenním životě, vystoupit proti aroganci a šikaně třeba i na pracovišti.  Ale především je nutné dávat najevo, že tito lidé a jejich způsob chování není způsob chování elit, jak by nám možná někdo chtěl namluvit. Že to je chování lidí, kterým moje babička říkala ‚póvl‘. Toto označení se nikdy nevztahovalo k bohatství či chudobě, ale k chování, vlastnostem, hodnotám. Pokud většina veřejnosti bude dávat najevo, že tito intrikující, zamindrákovaní a arogantní lidé jsou vlastně směšní, jejich řeči jsou směšné a jejich chování je směšné, tak to může mít trochu osvobozující dopad. Vzpomeňme si na slavný projev ‚Červený hrádek‘ v roce 1989; tehdejší smích se svým způsobem stal mezníkem. Zkusme se proto trochu posmívat tomu, co se tady stává normou. Těm rádoby odborníkům, kteří ‚nastavují procesy,‘ ‚zkomunikovávají‘ problémy společnosti, podrážejí si navzájem nohy a okopávají kotníky. Nejhorší, co nás totiž může potkat, je to, že přijmeme tento typ lidí jako elitu,“ varovala už před časem profesorka Dvořáková.

Šikana úřaduje i mezi policisty

To, že se problematika šikany a špatných vztahů na pracovištích skutečně nevyhýbá žádnému prostředí, dokazují i informace z policie, které se dostaly na veřejnost. Šikana a bossing (psychická šikana ze strany nadřízeného) je podle vyjádření policejní ombudsmanky Blanky Besserové zahrnuta přibližně ve třetině podnětů, které jí jsou zasílány. Častým projevem je třeba účelově špatné hodnocení podřízeného nebo nerovný přístup k zaměstnancům.

V poslední době se navíc začíná objevovat i nový fenomén, tzv. staffing. V něm jde o situaci, kdy naopak domluvená skupina podřízených odmítá svého vedoucího. Dosud byl ale tento jev v bezpečnostních sborech neobvyklý. Zatímco bossing nebyl dosud u policie ani jednou prokázán, šikana už několikrát ano.