Co stojí za rezignací papeže. Církevní odborník o Benediktu XVI.

ParlamentníListy.cz požádaly církevního historika Radomíra Malého, který vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, aby zhodnotil pontifikát papeže Benedikta XVI., který překvapivě oznámil svou brzkou abdikaci.

„Triumf a tragika Benedikta XVI. Nikoli náhodou jsem si vypůjčil tento název z knihy Stefana Zweiga Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Domnívám se totiž, že není nic přiléhavějšího pro označení pontifikátu tohoto papeže, jenž končí netradičním způsobem – Benediktovou demisí. Osm let, během nichž stál v čele Církve, bylo na jedné straně triumfem, ale na druhé tragikou, za niž nenese odpovědnost bezprostředně on, ale celý dobový kontext, v němž mu bylo dáno působit,“ zhodnotil pro ParlamentníListy.cz nynější hlavu Katolické církve historik Malý.

Výrazně vstoupil na scénu na II. vatikánském koncilu

Radomír Malý připomíná, že Joseph Ratzinger vstoupil na scénu církevního dění na přelomovém Druhém vatikánském koncilu jako „peritus“, neboli poradce kardinála Fringse z Kolína nad Rýnem. Patřil spolu s Karlem Rahnerem, Hansem Küngem, Edwardem Schillebeeckxem a dalšími „periti“ k aktivním propagátorům takzvaného otevření se Církve světu a má lví podíl na změnách, které koncil postuloval. Současníci označovali tenkrát II. Vatikán jako „Velkou francouzskou revoluci v Církvi“.

Malý říká, že Francouzská revoluce onoho koncilu neznamenala svržení katolické věrouky a mravouky, kterou prý koncil naopak potvrdil, ale změnu orientace, postoje k nekatolickým křesťanům, nekřesťanským náboženstvím a k sekulárnímu státu.

„Dosavadní obranná linie byla nahrazena dialogem a vstřícnými gesty, sugerujícími, že ve skutečnosti máme všichni hodně společného a proto jsme přátelé a musíme spolupracovat. Apologie katolicismu a polemika s nekatolíky byly odmítnuty,“ říká k tomu Malý.

Benedikt XVI. – umírněný revolucionář čelící jakobínům

„Máme-li se držet srovnání s Francouzskou revolucí, tak tenkrát klub feuillantů v čele s Lafayettem prosadil přijetí osvícenských požadavků svobod a lidských práv představiteli monarchie v domnění, že tím bude tato instituce ´modernizována´ a tudíž pro budoucnost zachráněna. Stal se ale pravý opak, neboť toto objetí monarchie s osvícenskými lidskoprávními principy se pro ni stalo náručí smrti. V další fázi revoluce, jak známo, byla monarchie svržena a král Ludvík XVI. popraven. Lafayette toto nechtěl, ještě před ničivým požárem republikánství a jakobinismu tvrdě zasáhl proti radikálům na Martově poli, což ale znamenalo Pyrrhovo vítězství. Pád monarchie se podařilo pouze oddálit, nikoli mu zabránit. Další vývoj událostí smetl nakonec i Lafayetta, aniž si přiznal, že jádro pudla tkvělo už v  samotné myšlence symbiózy monarchie s osvícenskými ideologickými proudy,“ říká Malý a pokračuje ve srovnání II. Vatikánu a Velké francouzské revoluce.

„Teologičtí protagonisté koncilu Hans Küng, Karl Rahner a další se nakonec stali Dantony, Saint Justy a Robespierry, kteří podnikli frontální útok proti katolické dogmatice a morálce. Ne tak Ratzinger, který setrval na pozici Lafayettově: horoval pro katolickou pravověrnost, ale zároveň i pro ´otevřenost´ Církve. Podobný postoj zaujali i pokoncilní papežové Pavel VI. a Jan Pavel II., pro něž se stal vzdělaný teolog Ratzinger cennou osobností, proto byl jmenován kardinálem a roce 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry,“ dodal Radomír Malý.

Zasáhl proti marxismu v Církvi

Podle Malého Joseph Ratzinger ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry vykonal mnoho dobré práce. Někteří heterodoxní (nepravověrní) teologové přišli o kanonickou misi, Küng ještě před Ratzingerovým nástupem do úřadu, za jeho působení potom Leonardo Boff a další aktivisté marxisticky laděné teologie osvobození v Latinské Americe, v USA Charles Curran, v Německu Eugen Drewermann aj.

„I když postiženi byli jen někteří a neznamenalo to návrat pravověrnosti na katolická učiliště, přece jen nelze upřít, že jistá opatření na obranu katolické identity byla učiněna. Ratzingerův úřad také vydal několik prohlášení jasně definujících víru a odsuzujících bludy, například o homosexualitě, duchovenském svěcení žen, trassubstanciaci a tak dále. Kardinál Ratzinger se také stal věrným spojencem papeže Jana Pavla II. v jeho zápase proti potratům a eutanázii. Této linii zůstal věrný i jako papež Benedikt XVI,“ připomíná Malý.

Otevření se Církve světu: Assisi, Mekka, vyprazdňování chrámů i seminářů

Podle Radomíra Malého byl Benedikt XVI. při svém pontifikátu věrným pokračovatelem linie svého předchůdce, byť s jistými modifikacemi. „Jedná se ale žel o linii Lafayettovu: na jedné straně žádoucí a úctyhodná obrana katolických principů, na druhé však neustálé zdůrazňování koncilních dokumentů a jeho ´otevření se´. Benedikt XVI. podobně jako Jan Pavel II. kategoricky odmítá revoluční postuláty rozkladných hnutí á la rakouská ´Farářská iniciativa´, trvá pro duchovenstvo latinského ritu na celibátu, nemíní diskutovat o možnosti svěcení žen a připuštění rozvedených a znovu pouze civilně sezdaných ke svatému přijímání, odmítá interkomunio (přijímání) s protestanty, nekompromisně hájí transsubstanciaci a podobně,“ zdůraznil papežovy klady Malý.

Připomíná ale i negativní kroky papeže: „Ale zároveň také vstoupil do mešity a uklonil se čelem k Mekce, zorganizoval podobně jako jeho předchůdce mezináboženské setkání v Assisi a vyjádřil se pozitivně o sekulárním státu, jenž odsunul náboženství do ryze soukromé sféry. Jde o poplatnost II. Vatikánu, jehož byl spolustrůjcem a nepřekročil svůj stín, i když někteří katoličtí tradicionalisté v to doufali. Papež Benedikt nejspíš věří, že linie ´otevření se Církve světu´, jak byla nastolena na Druhém vatikánském koncilu, je správná a pomůže jí provést novou evangelizaci Evropy. Zatím ale dochází k pravému opaku: chrámy se vyprazdňují, kláštery zavírají pro nedostatek povolání, počet
novokněží poklesl někdy až o 90 procent.“

Papeži Benediktovi nelze podle Malého samozřejmě upřít hlubokou víru a vnitřně poctivé katolické smýšlení. „Je ale nesnadné přiznat si svůj vlastní omyl, to znamená že jsem spolupracoval na něčem, co se nejen neosvědčilo, ale také ukázalo jako katastrofální. Nejde o to anulovat Druhý vatikánský koncil, který nepochybně byl právoplatným církevním sněmem s minimálně 90 procenty katolicky pravověrných tezí, které lze vždycky použít, ale o to zaujmout kritický vztah ke sporným tvrzením věroučně nezávazných dokumentů Dignitatis Humanae, Nostra Aetate nebo Gaudium et Spes. Toho jsme se od papeže Benedikta žel nedočkali,“ povzdychl si katolík Malý.

Benedikt vyšel vstříc tradicionalistům a hájil tradiční mši

Historik Malý připomíná, že Benedikt XVI. vyšel maximálně vstříc katolickým tradičním katolíkům tím, že uvolnil římský ritus sv. Pia V. (tradiční tridentská mše), jenž přestal být něčím podezřelým. Zároveň také zrušil exkomunikaci biskupů tradičního Kněžského bratrstva sv. Pia X. a zahájil s ním rozhovory o regulaci jeho postavení uvnitř Katolické církve.

„Kvůli tomu, jakož i kvůli svým vyjádřením ve věci homosexualismu, antikoncepce a potratů, se stal pro neomarxisticky a zednářsky orientovaná média terčem hrubých útoků a napadání. Není mimo jiné i toto jedním z důvodů jeho rezignace?“ ptá se Malý. „Nevíme, to bychom se dostali do roviny pouhých nepodložených spekulací,“ vzápětí odpovídá.

Zabránil triumfu jakobínů?

„Na základě objektivní analýzy můžeme hodnotit pontifikát Benedikta XVI. kladně, byť kriticky s tím, že se nevymanil z myšlenkového klišé koncilového ´otevření se Církve světu´. Benedikt dosáhl svého ´triumfu´ tím, že ubránil z pozice nejvyššího velekněze a  náměstka Kristova ii proti značné části biskupů katolickou ortodoxii, nicméně je zde nepříjemná otázka, jestli se nejedná o Lafayettovo vítězství na Martových polích, po němž přišlo tsunami likvidace všech dosavadních pořádků. Toto reálné nebezpečí se může velmi brzy stát benediktoratzingerovskou tragikou, pokud jí už není jeho abdikace, ale nepředbíhejme událostem a nedávejme prostor spekulacím,“ říká historik.

„Církev má ale zajištěno trvání až do konce světa, proto i kdyby došlo k nejhoršímu, tedy k naplnění vize Melánie Calvatové z La Salletty, že ´Řím se stane sídlem Antikrista´, tak katolická pravda zůstane trvale viditelná a Bůh nedopustí, aby se nestala pro všechny poctivé a věrné duše
zřejmou,“ uzavřel svou úvahu historik Malý.

Tradicionalistický církevní historik

Radomír Malý vystudoval Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity. Poté pracoval jako historik Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži, v roce 1972 byl z politických důvodů propuštěn a byl nucen pracovat mimo svůj obor. Aktivně se účastnil vydávání katolického samizdatu a stal se signatářem Charty 77.

Po Sametové revoluci byl v Brně zástupcem šéfredaktora deníku Lidová demokracie a mezi lety 1993 a 1994 šéfredaktorem křesťanského týdeníku Světlo. Od roku 1996 vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Radomír Malý je autorem řady odborných článků a publikací, které se týkají především církevních dějin. Své články též publikuje na webu Institutu sv. Josefa a v časopisech Te Deum a Immaculata. Svými názory je v rozporu s liberály a modernisty v rámci Katolické církve v ČR, které kritizuje z tradicionalistických pozic. Vloni vydal knihu Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti – Málo známé informace o pronásledování křesťanů.

Nečtěte, pokud chcete dát miliardy církvím: Prý hrozí návrat do středověku

Poslanci budou co nevidět jednat o tzv. církevních restitucích. Nejde však o žádné restituce, ale krádež či darování majetku, který církvím nikdy nepatřil. Je o tom přesvědčen dokumentarista Václav Dvořák, jeden z iniciátorů protestů proti schválení navrhovaného zákona. Církev nás prý žene do 15. století.

V současném návrhu zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi Dvořák spatřuje celou řadu problémů. „Není vůbec jasné, o jaký majetek se jedná, což je úplně základní věc. Nepřihlíží se ani k pozemkovým reformám, které tady probíhaly a díky komunistickému režimu nebyly dokončeny. Takže když se mluví o nějakém návratu do původního stavu, měla by být řeč o záměru pozemkové reformy z roku 1947,“ uvádí.

„To by ale už Katolická církev neměla nárok na tak rozsáhlé pozemky, jak to uplatňují teď, skončili by asi u 5 125 hektarů, což byly většinou farní a kostelní zahrady a parky. Těch 180 tisíc hektarů lesů a půdy, co uplatňují, je naprostý nesmysl,“ odsuzuje nároky církví v rozhovoru.

Církev prý nároky na majetky neustále navyšuje. „Třeba jistý pan Bouček, lesník z Vysočiny vypočítal, že církev neustále zvyšuje nároky na počty hektarů pozemků, které jí nikdy nepatřily. To jsou základní věci, které jsou v samotné koncepci zákona špatně. Problém je také v tom, že se neustále mluví o restitucích. Tohle ale žádné restituce nejsou, ten zákon má charakter darovací,“ pokračuje dokumentarista.

Co by ukradeno, má být vráceno? Prý to je propaganda

Ten v tom vidí snahu církve získat co nejvíc státního majetku. „Vždycky tomu bylo tak, že nárok u restitucí musel vždy vznášet restituent, tedy dokázat, že mu to patřilo. U církví je to obráceně. Jde o velký pokus o zcizení státního majetku obřího rozsahu. Názvem restituce se pouze zamlžuje, že jde o dar,“ má jasno Dvořák.

„Kardinál Vlk dlouhá léta říkal, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. To je jen další taková propagandistická floskule, která se nezakládá na faktech. Jde jen a pouze o získání majetku v hodnotě mnoha desítek miliard plus ještě finanční náhrada a to je v době finanční krize, kdy je spousta lidí pod hranicí bídy, nemravné,“ míní.

Podle něho tu nikdy nebyla žádná diskuse o tom, jak se tyto věci řešily jinde ve světě. „Zabavení církevního majetku není žádný bolševický vynález, ale to s sebou přinesly demokratické revoluce. Když se zbavovaly feudálů, zbavily se také nadvlády církví a na to bychom neměli zapomínat. Jsme republika, žádné mocnářství,“ konstatoval Václav Dvořák, který byl jedním ze tří signatářů otevřeného dopisu papeži Benediktu XVI. právě ve věci tzv. církevních restitucí.

Vládní polici jezdí do Vatikánu častěji, než komunisti do Moskvy

„Za povšimnutí také stojí, že politici současné koalice jezdí do Vatikánu častěji, než jezdili komunističtí papaláši za minulého režimu do Moskvy. Navíc je třeba si uvědomit, že Vatikán je cizí stát a my bychom tedy vydali majetek v rozsahu asi jednoho procenta našeho území cizí mocnosti. To je směšné samo o sobě,“ je přesvědčen režisér, mimo jiné autor dokumentu Uloupené Kosovo.

Majetek prý církvi nikdy nepatřil, ale byl jen pod její správou. Třeba za Rakouska-Uherska když chtěla fara něco prodat, musela se zeptat správního orgánu nebo správní soudu, bylo-li to ve větším měřítku. Hraniční hodnota byla tehdy sto zlatých, tedy cca 200 korun za první republiky a s vyšším majetkem církev volně disponovat nemohla, musela o to žádat. Z toho je podle Dvořákových slov vidět, že to nebyl majetek církevní, ale státní, který měla pouze církev svěřena pro určité úkoly.

Problém pak podle něho je, že i sociální demokraté jako opozice říkají, aby byl vydán majetek, avšak bez finanční náhrady. „Ale jakýpak majetek, když to není jejich. Spousta z toho je navíc české kulturní dědictví a stát by se o to musel starat i nadále a církev by si z těch ušetřených peněz pak platila třeba nějakou kampaň proti prezervativům v Africe a další absurdity,“ pokračuje v nekompromisní kritice tzv. církevních restitucí.

Církve se soudit nechtějí. Vědí, že by neuspěly

Jak však řešit onen judikát Ústavního soudu, který zákonodárcům nařizuje zákon schválit, jinak pak hrozí vleklé soudy? „My jsme s paní Procházkovou ve sněmovně pořádali seminář, kde se všichni odborníci, hlavně z pražské Právnické fakulty UK shodli, že se zaprvé nejedná o církevní majetek a za další, že kdyby se o to církev začala soudit, prohraje to stejně tak, jako ve sporu o katedrálu sv. Víta. A zde je evidentní, že kdyby církev chtěla, už se dávno soudí. Oni velmi dobře vědí, že to je velmi diskutabilní. Třeba kardinál Tomášek po tom prvním darování majetku řekl, že církev už nic víc nechce. Po jeho smrti začal kardinál Vlk vznášet velké nároky a za Tošovského vlády dostali výčtovým zákonem dva tisíce objektů. Dostali majetek, který jim nikdy před tím nepatřil, a teď chtějí mnohem víc,“ má jasno Dvořák.

„Takzvaný blokační paragraf, který zakazuje obcím disponovat s tím majetkem, který církvi údajně patřil, měl být dávno odstraněn, není to nic jiného než vydírání obcí a hra, aby vzniklo mínění nakloněné k tomu daru majetku církvím s vidinou, že pak bude možné s tím nakládat. Parlament už to měl dávno zrušit a nechat obce dýchat,“ soudí. Kvůli blokaci majetku totiž nesčetné množství objektů chátrá a nikdo s nimi nesmí plánovat. Blokace se týká ale i územního plánovaní.

Tímto zákonem se vracíme do 15. století

Příklady ze zahraničí jsou podle dokumentaristy Dvořáka jasné. „Ve Francii církev nemá žádný majetek a ty objekty má pouze v pronájmu za symbolické částky jednoho franku na kupříkladu devadesát devět let. Němci si peníze na své církve vybírají sami a stát pouze dotuje speciálně třeba věci, jako je oprava památek. Okolo sebe máme vzory, ale my to prostě musíme řešit tak, že se vracíme do 15. století. Tímto zákonem se fakticky vracíme před husitské války, kdy církev byla největším vlastníkem pozemků a nemovitostí,“ obává se.

Vláda však argumentuje, že současně se schválením majetkového narovnání přestane církve dále dotovat. Jak potom vyřešit tohle? „Podívejte, třeba katolíkům ubývají věřící a to velmi rychle. V roce 1951, v době nejtěžšího stalinského teroru, se ke katolické církvi hlásilo přes osm milionů lidí. Po čtyřiceti letech komunismu v roce 1991 se ke katolíkům hlásily čtyři miliony a při posledním sčítání loni už pouze milion a sto tisíc. Oni za dvacet let demokratické společnosti přišli skoro o stejný počet, jako za čtyřicet let komunismu, což mluví o tom, že církev dělá něco velmi špatně,“ domnívá se v rozhovoru.

Neprotestujeme proti věřícím, ale proti rozežraným hodnostářům

„Celé to současné financování církví je špatně. Ač rapidně ubývá věřících, je tu čím dál více duchovních. Třeba když na Slovensku nebo v Polsku mají nadvýrobu farářů, tak je pošlou sem. Domnívám se, že bychom to měli řešit jako v Německu. Věřící si budou platit svoji církev a stát bude přispívat na údržbu kulturních památek,“ říká Dvořák a podivuje se také nad tím, jak může o „ukradený“ majetek žádat třeba Apoštolská církev, která byla v ČR registrována až v roce 1989. A není prý jediná. „Co jim mohl kdo ukrást, když před tím neexistovaly?“ kroutí hlavou.

Václav Dvořák, který v odporu tzv. církevním restitucím úzce spolupracuje se spisovatelkou Lenkou Procházkovou na závěr zdůrazňuje, že protest není v žádném případě mířen proti věřícím.

„Paní Procházková sama je autorkou románu o Ježíši Kristu a myslím, že sama je věřící. To znamená, že my k těm lidem máme blízko, ale rozumíme, jak jsou ti věřící církví manipulováni. Není to nic proti náboženství, nic proti věřícím, ale je to pouze proti rozežrané církevní vrchnosti, která má představu, že když se vrátí do středověku, bude to pro nás a pro společnost to nejlepší,“ uzavřel tvrdou kritikou církevních představitelů Dvořák.

Mladý křesťanský demokrat: Islám je násilné a zlé náboženství

Šéfredaktor konzervativního katolického časopisu Duše a hvězdy a člen Mladých křesťanských demokratů Ignác Pospíšil se v rozhovoru vyjádřil k situaci v KDU-ČSL i Katolické církvi.

Pospíšil je autorem bonmotu: „Proč se KDU-ČSL nedostala do sněmovny? Ateisté a agnostici ji nevolí, protože si myslí, že to je křesťanská strana. A křesťané ji nevolí, protože vědí, že to není pravda.“

Bělobrádek byl nejlepší možností

„Pavel Bělobrádek byl určitě nejlepší možností z kandidátů. Ideálním křesťanským politikem není, ale je to politik, který umožňuje v KDU-ČSL existenci křesťanských politiků, kteří by křesťanskou politiku dělat mohli. On ve spoustě věcí jako křesťanský politik vystupuje, ale jsou i témata, kde u něj takový pocit nemám. Zatím je také poměrně předčasné říkat něco víc. Uvidíme, jak se bude projevovat dále a jak budou například vypadat kandidátky ve volbách. Pan Bělobrádek měl několik výstupů, na které může být křesťanský politik hrdý, ale jsou to zatím deklarace. Je potřeba, aby rétoriku potvrdil i činy, což zatím nemůže, protože KDU-ČSL není v exekutivě, ani sněmovně,“ řekl Pospíšil.

Pospíšil se vyjádřil i k tomu, že členka KDU-ČSL a bývalá členka MKD Lucie Kmentová napadla Českou biskupskou konferenci s tím, že by si zasloužila profackovat. Reagovala tak na to, že se ČBK distancovala od kritiky kněze Tomáše Halíka na adresu Václava Klause a prezidenta republiky se zastala: „Lucie Kmentová nemá ani chování křesťanského politika, ani nezastává názory křesťanského politika. Takoví lidé v KDU-ČSL jsou a já doufám, že jich tam bude čím dál tím méně a že jejich vliv bude čím dál tím menší“.

Klausovi fandím. Snad to myslí upřímně

Katolík Pospíšil i částečně oceňuje Klausův obrat k tradičním hodnotám a jeho ocenění úlohy Církve ve společnosti. „Klausův projev ve Staré Boleslavi z pohledu křesťana vidím velmi pozitivně. Otázkou je minulost Václava Klause, který měl fázi vládnutí, kdy nevycházel s křesťany a církvemi. Je otázkou, zda ta změna k lepšímu je opravdová. Chci věřit, že ano. Tudíž mu fandím,“ říká šéfredaktor Duší a hvězd.

Ke konzervativní Akci D.O.S.T., která je názorově blízká Hradu, má částečné sympatie, ale i silné výhrady. Podle něho se jedná o nekompatibilní konglomerát: „Když dáte dohromady tradičního a zbožného katolíka s Janou Bobošíkovou, která je militantní ateistka a církve podle mého dost militantně nenávidí, tak je to zvláštní. Ale tam, kde máme shodné názory, tam s Akcí D.O.S.T. spolupracuji, především s jejím křesťanským křídlem.“

Halík je pseudokřesťan a nepřítel Církve

Kněze Tomáše Halíka považuje za představitele liberálního pseudkořesťanství. „Když se dnes díváte na křesťanství, tak rozdíl mezi liberálními a konzervativními katolíky dávno předčil rozdíl mezi konzervativním katolíkem a konzervativním protestantem. Pan Halík je formálně členem stejné Církve jako já, ale to, co on vyznává, není křesťanství. Nemám si s ním co říci a on mě nemá čím inspirovat,“ říká konzervativec Ignác Pospíšil.

Pospíšil věří, že současná církev je v pohybu, který naznačuje naději, že se vrátí ke svým základům. Modernistický liberální proud podle něho Církev od jejích základů odtrhl. „Modernistický liberální katolicismus je pseudokatolicismus, zdegenerovaný katolicismus a je předurčený k záhubě. Jelikož jsem katolík, tak věřím, že se mu Církev zničit nepodaří, neboť Církev je věčná a ´Brány pekel ji nepřemohou´,“ říká ParlamentnímListům.cz Pospíšil.

Současného papeže Benedikta XVI. považuje za pokračovatele Jana Pavla II: „On Jana Pavla II. velice ctil a vážil si ho. V mnoha věcech pokračuje v jeho linii, dokonce i v tom, v čem s ním kardinál nesouhlasil. Například v setkání s Assisi, z něhož se tradičním katolíkům i mně zvedá krevní tlak. Považuji ho v tomto smyslu za jeho pokračovatele a v uvozovkách za Jana Pavla III.“

Evropská unie se zvrhla

Pospíšil má velké výhrady k současné podobě EU. „Evropská unie byl skvělý projekt, který se naprosto neuvěřitelným odpudivým způsobem zvrhnul. Současné vedení KDU-ČSL si myslí, aspoň tak, jak to vnímám já, že je to velmi špatný projekt, ale že se dá zlepšit. Já si tím nejsem jistý. Co je na EU nyní špatné? Například její byrokratická rozhodnutí jsou hrozná,“ řekl Pospíšil.

„Člověk mnohdy nevěří vlastním očím. EU se stala nástrojem prosazování myšlenek radikální levice, radikálních zelených. To jsou antikřesťanské myšlenky a ideje stojící proti západní civilizaci. Pokud budou pokračovat nadále v idejích multikulturalismu a idejích, které jsou nepřátelské lidským právům, jako je právo na život a podobně, tak se obávám, že EU tuto civilizaci a její morální hodnoty úplně zničí. Z toho důvodu je můj pohled na EU velmi skeptický a v současnosti hodně fandím euroskeptikům. Projekt EU vypadal jako dobrá myšlenka, ale co se s tím stalo, je něco příšerného,“ dodal mladý křesťanský demokrat.

Mohamed byl lupič a vrah

Ignác Pospíšil před časem pořádal manifestaci na podporu utlačovaných křesťanů, které se zúčastnili například i arcibiskup Dominik Duka či předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. Často i k fyzické likvidaci křesťanů dochází v islámských zemích. Pospíšil považuje islám za nebezpečné náboženství.

„Islám je hrozbou pro křesťanskou západní civilizaci. Islám je násilné a ve své podstatě zlé náboženství. Je strašlivým omylem říkat, že tomu tak není. Vím, že existují takzvaní umírnění muslimové, jako je například Lukáš Lhoťan, ale je tu jedna zásadní věc. Když srovnáte křesťanství a islám, tak jejich hodnoty jsou úplně jiné. Stačí se podívat na postavy zakladatelů. Když se podíváme na Ježíše Krista, tak šlo víceméně o mírumilovného člověka. Nebyl to násilník, který by šířil víru mečem. Zatímco islám se odvíjí od proroka Mohameda, který je vzorem každého muslima. Mohamed byl pouštní lupič, vrah, byl to válečník, který šířil víru, kterou sám vytvořil, mečem,“ říká Ignác Pospíšil.

„Pokud někdo tvrdí, že súry v islámu typu: ´A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte!´ (Súra 47:4) jsou myšleny obrazně a že džihád je obrazné slovo, které se netýká zabíjení a válčení, tak ať se každý podívá na Mohameda, dějiny islámu a i na praxi v islámských zemích. Umírněný islám může být krásné náboženství, ale nemělo by se nazývat islámem, protože islám to není. Skutečný islám, když se podíváme na Mohameda, je to, čemu říkáme islamismus,“ řekl na závěr konzervativní Pospíšil.