Zpověď spisovatele, jemuž Havel nepodal ruku a štve Schwarzenberga

Zesnulý prezident Václav Havel mu nepodal ani ruku a Karel Schwarzenberg o jeho knize tvrdí, že jde o pustou pomluvu. Týká se to novely Bouře, kde je jasně naznačeno, že příbuzný prvního získal udáním nacistům akcie filmových studií na Barrandově a rodiče druhého využívali na lesní práce za protektorátu Čech a Moravy vězně z tábora Lety u Písku. Spisovatel Paul Polansky nyní ze Srbska promluvil a má toho na srdci celkem dost.

Co si dnes, s odstupem času, myslíte o tuzemském příběhu své knihy Bouře? Mám na mysli to, že o ní knihkupci nejevili zájem, celý náklad byl zatopen vodou, zbylo jen pár výtisků a ty se teď rozšiřují jako samizdat okopírováním či po internetu…

Už léta mi mnoho Čechů mailuje a ptají se, kde mohou koupit českou verzi mé novely Bouře. Píší, že knihu není možné sehnat. Vždy jsem jim doporučil knižní obchody na internetu, kde za určitou cenu obvykle seženete použité knihy, ale teď už vím, že mou novelu Bouře ne. Když se také ukázalo nemožným sehnat ji v angličtině v online knižních obchodech, vydal jsem několik stovek dalších kopií vlastním nákladem s doslovem. Během současných prezidentských voleb v Česku jsem byl hodně překvapen, když mě nespočet Čechů kontaktovalo a chtělo knihu, přestože jsem jim ji mohl nabídnout právě jen v angličtině. Věřím, že v Česku vyrůstá nová generace, která chce vědět pravdu o válečných letech 1939 až 1945. Vždyť čeští historici vždy prezentovali Čechy pouze jako oběti. V každé válce nicméně byli i kolaboranti, kteří tvoří rub oficiální historie. Z určitých důvodů chce ale hodně Čechů z politických kruhů stále zakrývat to, co se stalo během druhé světové války v českých zemích. Pro příklad se můžete podívat na popisy mých knih v katalogu Evropské knihovny. U knihy Tíživé mlčení je sice napsáno, že „přeživší z Letů promluvili“, ale jinak nic víc a navíc je o ní referováno jako o americké literatuře. Takže samozřejmě cítím, že v Česku jsou mé knihy na indexu a můj výklad historie o tom, co se stalo Romům v Letech během války, je oficiálními místy přehlížen.

Myslíte si, že v zemi, kde jsou některé knihy na indexu, kolují v samizdatu a část historie se dostala do stínu oficiální informační masáže, existuje opravdová demokracie?

Předchozí odstavec odpovídá i na tuto otázku. Bojím se, že ne. Možná to pomůže čtenářům chápat, proč jsem napsal Bouři. Ve vysvětlení mé sbírky orální historie přeživších koncentrační tábor Lety, tedy v Tíživém mlčení, jsem vysvětlil, jak jsem pořídil záznamy lidí z Letů a jak jsem je vůbec objevil.

V Bouři píšete o rodičích ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, jak najímali vězně z Letů na práci ve svých přírodní pohromou zničených lesích. Je to pravda anebo vaše fantazie?

Mé informace o Schwarzenbercích ze Starého Sedla na Orlíku pocházejí z dokumentů, které jsem našel v městských kronikách dané lokality a z rozhovorů s místními zemědělci a lesníky, kteří pracovali pro Schwarzenbergy před, během a po druhé světové válce. V národním archivu v Praze jsem našel dokumenty o firmě se jménem Schwarzenbergovy závody, která byla zapojená do budování tábora v Letech. V mnoha kronikách se také píše, že později pracovali ve Schwarzenbergských lesích židovští vězni, aby zachránili padlé stromy ze sněhové bouře v prosinci 1939. Tyto informace jsou patrné i z rozhovorů, které jsem pořídil s místními zemědělci. Například jde o stránky 256 až 260 v knize Tíživé mlčení, kde je rozhovor s Václavem Veselým. Schwarzenbergovy lesy nebyly pod nucenou správou Němců do druhého týdne prosince roku 1942. Tehdy byli už všichni Židé pracující jako otročtí dělníci pro Schwarzenbergy deportováni do Terezína a Auschwitzu. Po deportacích Židů byli na záchranné práce v lesích a na práci ve Schwarzenbergově kamenolomu, kde se těžil kámen pro stavbu silnice číslo 19, využíváni Romové z Letů. I za nucené správy Schwarzenbergové profitovali z lesů, protože jim německá administrativa určité peníze platila. Po válce Schwarzenbergové využívali na otrockou práci ve svých lesích v letech 1945 až 1948 sudetské Němce. Všechny informace opět pocházejí z kronik a rozhovorů.

Když se na to Karla Schwarzenberga ptali před druhým kolem přímých prezidentských voleb, odvětil, že to prozkoumalo několik historiků a zjistili, že jde o pustou pomluvu. Co vy na to?

Čeští historici odmítají pátrat po tom, co se opravdu dělo, protože chtějí prezentovat Čechy jako oběti nacistů. Na přelomu let 1997 a 1998 se česká vláda zajímala v Národním archivu v Praze o to, jestli Schwarzenbergové byli zapleteni do problematiky Letů. Badatel – žena, jejíž jméno jsem už zapomněl – řekl, že našel mnoho informací v národním archivu a byl v rozpacích, jestli to má vše ukázat. Později bylo mnoho dokumentů, které ležely dřív v národním archivu, k nenalezení, protože je měla neustále zapůjčeny prezidentská kancelář. Věřím, že to bylo v době, kdy byl Karel Schwarzenberg Havlovým kancléřem. Ctibor Nečas, první český historik, jenž zveřejnil během komunistické éry záznamy z Letů v archivu v Třeboni, zanechal dojem, že Lety byly německým koncentrákem vedeným Němci. Nikdy neventiloval, že strážníci byli včetně velitelů Češi. Do dnešních dnů to po něm čeští historici opakují. Opět vás odkážu, abyste se podíval na orální historii sepsanou v Tíživém mlčení, která nepochází od vězňů koncentráku, ale od samotných Čechů. Je to ke konci knihy. V roce 1995, když jsem odhalil tragédii v Letech v americkém tisku, jsem byl pozván českým velvyslanectvím do Washingtonu DC. Ambasáda chtěla rozšířit příběh a nabídla, že mi s bádáním v archivních záznamech pomůže komise českých historiků. Souhlasil jsem, ale když jsem o několik měsíců později dorazil do Prahy, nabídka byla stažena, protože jsem si stál za tím, abychom začali nejdřív zpovídat bývalé vězně a jejich strážce, jejichž jména jsem našel v archivu v Třeboni. Prohlásil jsem totiž, že dokumenty mohou počkat, ale některé velmi staré oběti vězněné v Letech už ne. Tehdy jsem se setkal s Josefem Havlasem na ministerstvu zahraničních věcí. Pokoušel se mě od mých pátrání odradit, vždy přitom jmenoval Schwarzenberga. Později se stal Havlas šéfem týmu, který zavedl na několik týdnů v archivu v Třeboni šikanu. Každému, kdo by mi dal ještě nahlédnout do materiálů a záznamů, tam vyhrožovali ztrátou zaměstnání a pensionováním. Jeho tým pak vybíral záznamy, které by se daly poslat do Muzea holocaustu ve Washingtonu DC. Za své úsilí byl Havlas odměněn funkcí velvyslance v Japonsku. Dnes je styčným důstojníkem pro CIA jako český velvyslanec v
Íránu, ale to už je jiný příběh.

Setkal jste se někdy s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem a hovořili jste o těchto věcech?

Když se prezident Václav Havel rozhodl uctít památku obětí v Letech v květnu roku 1995, nepozvali mě. Navíc mi bylo řečeno, že se toho nemohu zúčastnit. Pak jsme o tom vyjednávali a nakonec souhlasili, že když stopnu kritiku Havla v tisku, budu pozván. Tato vyjednávání byla vedena s Václavem Trojanem, aktivistou v oblasti lidských práv, jehož prezident velmi dobře znal. Při uctění památky jsem stál v řadě s představiteli, kteří tam přijeli s Havlem. Vedle mě postával Karel Schwarzenberg a říkal mi, jak jezdil do koncentráku v Letech s tátou během a po druhé světové válce na koních či v džípu. Havel obešel celou řadu, každému potřásl rukou, ale když došel ke mně, zaváhal. Když mě Schwarzenberg představil jako pana Polanského, Havel mi odmítl podat ruku a pokračoval v pozdravech s dalšími. Dva roky po tom slyšel Schwarzenberg, že jsem napsal knihu o jeho otci a přes mého nakladatele Fedora Gála mě vyzval k setkání, abychom to mohli prodiskutovat. Jednoho večera jsme se setkali v pražské kavárně. Schwarzenberg přišel s jednou mladou dívkou, s níž jsem se později velmi spřátelil. Při našem setkání byl Schwarzenberg překvapen všemi těmi detaily, které jsem o jeho rodině věděl, například když jsem mu řekl, že jeho matka byla lepší střelec než otec. Samozřejmě, že mnoho informací pocházelo od lesníků, kteří pracovali pro Schwarzenbergy před, během a po válce. Měl velké obavy z toho, co řeknu o jeho otci. Později mi senátor Petr Pithart sdělil, že Schwarzenberg miloval svého otce natolik, že udělá vše, aby ochránil jeho pověst. Pithart je jedním z mála Čechů, jenž se seriózně zaobíral mými pátráními a dobře věděl, co se děje za oponou. Se Schwarzenbergem jsem se měl setkat potřetí, když jsem byl na koncertě s jeho mladou přítelkyní, kterou na mě nasadil, aby vyzvěděla vše, co vím, ale právě ona mi nakonec prozradila, co Havla a Schwarzenberga zajímalo na mém pátrání po osudech jejich rodin nejvíc. Tehdy nicméně Schwarzenberg už zjistil, že mi jeho přítelkyně sdělila více informací, než se sama o mně dozvěděla. Přerušil naše setkání a odešel s touto „naší“ přítelkyní.

Některé dokumenty, které jste nalezl v archivech, byly později v neustálé zápůjčce prezidentské kanceláře. Co to bylo přesně za dokumenty?

Jak jsem již řekl, hodně dokumentů, které jsem o Schwarzenbercích získal, pocházelo z různých městských kronik z okolí Orlíku, Letů, Mirotic a Cerhonic. Také jde o nějaké záznamy z archivu v Třeboni. Jednou z nejzajímavějších pro mě byl záznam z pozemkové knihy, který ukázal, že Schwarzenbergům stále patří rybník před táborem v Letech, kde bylo strážci utopeno mnoho dětí tehdejších vězňů. V roce 1999 jeden z českých ministrů vzhledem ke snahám kolem Letů slíbil, že rybník vysuší, aby se odhalily všechny připomínky zlořádů v Letech, které by tam mohly ještě zbýt. To se samozřejmě nikdy nestalo. Všechny záznamy o Schwarzenbergových závodech, které se týkají tábora v Letech, jsou v Národním archivu v Praze.

Bývalý nakladatel Fedor Gál, jenž vydal i vaše knihy, mi sdělil, že jste chtěl skandalizovat rodiny Karla Schwarzenberga a Václava Havla, protože šlo o skvělou reklamu vašich knih. Co vy na to?

Nejsem překvapen tím, co dnes říká Gál. Nicméně to není stejné s tím, co řekl reportérce Tereze Spencerové, jejíž článek byl později opět vydán na Facebooku. V článku je přesně toto. Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. „Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů,“ konstatuje Fedor Gál. „Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji.“  V současnosti se o Gálovi zmiňují záznamy židovských akcionářů v Barrandovských filmových studiích, které strýc prezidenta Havla vlastnil společně s mnoha jinými židovskými akcionáři. Jde o reálná jména. Použil jsem některé tyto postavy, které Havlův strýc udal gestapu za jejich akcie, ale i osoby Židů, kteří pracovali na Schwarzenbergově panství. V roce 1999, před tím než jsem z Prahy odjel do Kosova, mi Fedor Gál osobně sdělil, že už nemohl vydat žádnou mou knihu. Česká vláda ho vydírala, že když publikuje některou z mých knih, bude mít problémy v byznyse a může se stát, že jej vyhostí z Česka, protože byl Slovák. A dnes Gál říká, že moje novela Bouře není už k dostání, protože se do skladu dostala voda, která zničila celý náklad knih. Nicméně když bylo vidět, že to někoho zajímá, proč knihu nevydal podruhé? V roce 2010 jsem poslal mail Robertu Gálovi, synovi Fedora, že jsem napsal pokračování Bouře, které se zabývá českou historií v letch1945 až 1977 a mám vypracovaný koncept třetího pokračování, který se bude zabývat lety 1978 až 1989. Ptal jsem se, jestli by je vydali. Nikdy jsem nedostal odpověď. Samozřejmě, že knihy sledují další příběhy osob a jejich potomků v knize Bouře.

Karel Schwarzenberg neuspěl v přímé volbě prezidenta Česka. Co to podle vás, vzhledem k vašim zkušenostem s ním, znamená pro tuzemskou demokracii?

Nemohu ho obviňovat z toho, že jeho otec používal na otrocké práce v letech 1940 až 1941 Židy a před nucenou správou roku 1942 Romy anebo české Němce v letech 1945 až 1948. Nicméně ho viním z toho, že se nikdy jménem rodiny Schwarzenbergů neomluvil Židům, Romům a českým Němcům, které jeho otec takto zneužíval. Také nechápu, proč se investigativní novináři nepodívají na minulost Karla Schwarzenberga. Jestliže jsou fámy od různých rozvědčíků alespoň trochu pravdivé, a tyto fámy kolují od dob hluboké totality dodnes, Schwarzenberg měl velmi blízký vztah s CIA. Z jeho hradu v Rakousku šířil prozápadní propagandu během studené války. Zakrýval to bojem za lidská práva. Nicméně prý šlo jen o krytí jeho aktivit v roli agenta, kdy kontaktoval a finančně podporoval disidenty v bývalém komunistickém bloku během studené války. Byl tedy agentem CIA, nebo jen pomocníkem? Když jsem v letech 1991 až 1999 žil v Praze, byl jsem kontaktován agentem CIA, jenž používal organizaci Člověk v tísni jako své krytí. Byl jsem dotázán, jestli bych nemohl kubánským disidentům vzít nějaké finance, protože jsem měl španělský pas a mluvím španělsky plynně. Nejdřív jsem to přijal, ale pak jsem si uvědomil, že by to mohl být úskok, jak se mě zbavit v době, kdy jsem byl hlasitým trnem v Havlově a Schwarzenbergově svědomí. Poté, co jsem odmítl, mi bylo přes Člověka v tísni nabídnuto, abych pracoval pro Organizaci spojených národů (OSN) v Kosovu, kde bych upozorňoval na problémy romských uprchlíků. Práci jsem přijal a na Balkáně jsem mimo Schwarzenbergův dosah. Je to proti zákonům USA veřejně pojmenovat nějakou z operací CIA, takže mohu jen hovořit o zvěstech, které jsou velmi dobře známé. Nicméně v mém pokračování novely Bouře odhaluji členství v CIA mnou popsané osoby prince Weissenberga a pokračuji s příběhem i v třetím díle. Během let 1989 až 1999, kdy jsem měl vztah se Schwarzenbergovou mladou přítelkyní, mi právě ona řekla o víkendových letech se Schwarzenbergem do Izraele v soukromém letadle. Tehdy tam prý potkával dost podivné lidi. Ostatně dívka také tvrdila, že je jediná, která může vstoupit do Havlovy kanceláře bez zaklepání.

Co jste následně všechno dělal na Balkáně?

Dnes jsem již čtrnáct let na Balkáně, kde také dávám dohromady mluvenou historii romských obětí druhé světové války. Zveřejnil jsem o tom tři soubory. Jejich tradice a zvyky mě zavedly zpět do oblastí původu v Indii. Také jsem se snažil upozornit na problémy Romů v Kosovu, kteří byli OSN ubytováni třináct let na území, které bylo toxicky zamořeno, přičemž mnoho dětí mělo těžké mozkové disfunkce anebo zemřelo na různé otravy. S právníky v Kosovu, USA a Velké Británii se pro ně snažím domáhat u OSN finanční kompenzace, ale případ stále pokračuje. Nicméně po deseti letech jsem prosadil v Evropské unii a u Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj, že nakonec pro tyto Romy byly v jiné lokalitě postaveny domy za osm milionů eur. Také nyní třetím rokem pracuji v Itálii v Římě v romských táborech a přednáším na tamních vysokých školách a univerzitách o toleranci k Romům a emigrantům. Italové vypadají být mnohem přístupnější ve vztahu k mým knihám. V minulých třech letech totiž byly čtyři mé knihy vydány v italštině. Ještě ne Bouře, ale ta se nyní do italštiny i srbštiny překládá. Mou hlavní současnou snahou bude najít českého nakladatele pro druhé pokračování Bouře. V ní je mimo jiné popisována tragédie Čechů, kteří byli posláni za komunistického režimu do dolů v Jáchymově, kde jich mnoho zemřelo. Mé informace pochází od přeživších, s nimiž jsem dělal rozhovory, když jsem žil v Praze. Ostatně strážníci v Letech se později stali strážníky i v Jáchymově a já jsem rozvinul příběh z Bouře romské rodiny Lopatových a šlechtické rodiny Weissenbergových ve Vídni. Letos se chystám do Prahy na knižní veletrh a snad seženu nakladatele, jenž se nebude bát vydat mé knihy.
Paul Polansky: Narodil se v roce 1942 v Mason City v USA. Od roku 1994 se začal zaměřovat na odhalení minulosti Letů, romského tábora v Česku za druhé světové války. Nakladatelství G plus G, které dříve vlastnil Fedor Gál, vydalo česky kromě Bouře ještě jeho knihy Dvakrát tím samým – Básně o romském holocaustu, Tíživé mlčení a cyklus boxerských básní Toulavej pes.

Sestra Mašínů: Klaus „Pružinský“ není slušný ani etický. Nebyl ani Havel

Volba prezidenta je zbytečná. Havel s Klausem, tedy Pružinským, Pražský hrad a postavení hlavy státu zcela zdiskreditovali. Pokračovat v tom není nezbytně nutné. Fischer, Zeman, Švejnar, Schwarzenberg, Bobošíková. „Ne, ne, ne! To je hrůza,“ kroutí hlavou sestra bratří Mašínů Zdena. I když si myslí, že prezidentská volba je šaškárna, nakonec jedno jméno přeci jen padne. Na Hradě by podle ní měla usednout předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová.

Na post českého prezidenta je Zdena Mašínová opravdu vysazená a dává to dost rázně najevo. Když jí ParlamentníListy.cz vyjmenovaly jednotlivé prezidentské kandidáty, tvářila se, jako kdyby žvýkala šťovík. Statistik Jan Fischer, prognostik Miloš Zeman, ekonom Jan Švejnar, kníže Karel Schwarzenberg a další. „Proboha ne,“ řekla vždycky. Ostatně volba prezidenta je pro ni šaškárnou.

Šaškárny se nezúčastním

Přímá nebo nepřímá volba prezidenta? To sestru vůdců odbojové skupiny bratří Mašínů Zdenu vůbec nevzrušuje. „I když bude přímá, stejně se jí nezúčastním. Podle mě je to šaškárna. Česko má obrovský problém, že zde chybí mravní autority a vzory. Možná kněz Tomáš Halík je takovou osobností, jinak nikdo,“ sdělila. Avšak po chvilce licitování dodala, že by jí na Hradě nevadila snad jen předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová. „Té by se dalo důvěřovat. A není to o tom, že je ženská. Lidi podle pohlaví nerozděluji. Posuzuji je podle osobního života. Když se v něm chovají slušně, lze jim nejspíš věřit,“ dodala

Ostatně funkce českého prezidenta je podle ní za posledních pětasedmdesát let zcela zprofanovaná. „O éře totality ani nemluvím, ale ani po ní se toho až tak moc nezměnilo. Ani první republika nebyla tak ideální, jak si jí většina maluje. Ale byl to celkem zdárný, i když dost krátký, pokus o organizaci slušné společnosti. Vše totiž stojí a padá na jedincích,“ zdůraznila s tím, že ani zesnulý exprezident Václav Havel, ani současná hlava země Václav Klaus nebyli nikdy vzorem etiky a slušnosti. Jak sama přiznává, lidem dnes vůbec nevěří a je velmi negativní.

Žádný Klaus, ale Pružinský

Současnému prezidentovi Václavu Klausovi neřekne jinak, než Pružinský. „Vůbec nás neměli brát do Evropské unie, vždyť na to nemáme. Teď jim ji slibně rozkládáme a Pružinský na Hradě tomu dává korunu,“ zmínila starší dáma. K přezdívce Klause jen sdělila, že pochází z rodiny důstojníka a odbojáře, takže vždy věděla, jak si sehnat pravdivé a důležité informace anebo ty oficiální zbavit zcela nedůležitého balastu. ParlamentnímListům.cz předala článek, v němž Jan Šinágl píše o tom, že je prezident Václav Klaus zahalen mnoha tajemstvími.

V článku je zmiňováno, že rodina Václava Klause pochází z Haliče a změnila si ve vhodnou dobu jméno z Pružinskyj na Klaus. Jde prý o komunistickou rodinu a ze stejného zázemí pochází i jeho manželka Livie. „Klaus se opakovaně hlásil do KSČ, ale jeho žádost byla vždy zamítnuta. Byl vzorným pionýrem a jako jediný z třídy si pořídil hedvábný pionýrský šátek. Po prominentní VŠE v Praze nastoupil aspiranturu v Ekonomickém ústavu ČSAV, což bylo určeno nejvybranějším komunistickým nebo špionážním kádrům takzvané vědecko – technické rozvědky, řízené přímo ruskými tajnými službami KGB nebo GRU,“ zní některé pasáže. V dalších odstavcích se navíc píše, že Klaus byl v roce 1962 naverbován tajnou služnou a jako agent horlivě působil proti reformním silám a disidentům.

Havel získal Barrandov neoprávněně

Drsnými odsudky nešetří ani u zesnulého exprezidenta Václava Havla. Při tom zmiňuje knihu Bouře, která v Česku existuje jen v několika výtiscích a šíří se mezi lidmi v xeroxovaných kopiích. Napsal ji Čechoameričan Paul Polansky. Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů. Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji,“ řekl kdysi o knize vydavatel Fedor Gál. Na její zadní straně se však píše, že se román nachází na pomezí dokumentu a fikce.

Jako jedna z mála o knize napsala roku 2003 novinářka Tereza Spencerová. Ta z ní cituje drsné pasáže o tom, jak rodiče Karla Schwarzenberga využívali na lesní práce za protektorátu Čech a Moravy vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. „Potíže s pracovní silou v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem,“ uvádí se mimo jiné v další citaci.

Osud drsné knihy

Ostatně osud drsné knihy je zahalen tajemstvím. Spencerová v článku píše, že krátce po vydání jejího českého překladu praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad zničila. Pojišťovna škodu zaplatila. Knihy, která vyšla v roce 1999, zůstalo pár výtisků a Paul Polansky tehdy odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor. Nicméně Zdena Mašínová má jednu oxeroxovanou kopii a věří v ní popisovaným událostem. Přestože se v knize Bouře jedná o rodiče významných českých politiků, Mašínová tvrdí, že se jak Václav Havel, tak i Karel Schwarzenberg měli zachovat rovně a nezamlčovat rodinné kostlivce ve skříni. Navíc jim podle ní v restitucích neměl být vrácen žádný majetek, protože spadal pod Benešovy dekrety.  I proto oba státníky neuznává.

Český emigrant z USA: Češi, proč pořád skuhráte, že nemáte peníze

Pořádně na paškál si vzal českou společnost Ross Hedvicek, když se měl pro ParlamentníListy.cz vyjádřit k tomu, jak by se Česku mohlo dařit ekonomicky lépe. Český emigrant a americký občan žijící v USA doporučuje méně krást, méně tunelovat a mít méně požadavků na dotace od státu i Evropské unie. Za nutnost považuje zrušení komunistické strany a Československo z let 1948 až 1989 nazývá koncentrákem.

Radikální a často nelichotivé názory na život v Česku zveřejňuje na svém blogu Ross Hedvicek, rodným jménem Rostislav Hedvíček. Český emigrant žije ve Spojených státech a po delší době o sobě dal vědět v souvislosti s cestou ministra obrany Alexandra Vondry na pohřeb Ctirada Mašína do USA. Nelíbilo se mu, že dvěma největším hrdinům, které kdy Česko podle něj mělo, udělil resortní vyznamenání Zlatá lípa právě celoživotní protegé Václava Havla.

Československo mezi roky 1948 až 1989 hodnotí jako radikálni, represívni a teroristický stát, který své vlastní občany držel de facto ve vězení a týral je dle libosti komunistů. Odpor proti němu proto považuje za naprosto legitimní a hrdinný. „Každý emigrant měl morální právo zabít pohraničníka, protože to bylo stejné jako pro vězně z Auschwitzu zabití strážného z SS jednotek. Československo byl stejný koncentrák jako Auschwitz!“ tvrdí Hedvicek.

KSČM není skanzen, ale reálné nebezpečí

Pokud si většina národa myslí, že komunistický režim byl docela fajn, tak doporučuje pár tisícům jinak smýšlejícím emigrovat někam do civilizace a pak znovu obehnat Českou republiku ostnatým drátem. „Většina národa určitě bude mlaskat blahem, vždyť přece oni tak zuřivě nesouhlasí s Mašíny,“ poukazuje Hedvicek na debatu posledních dnech o Mašínech, která se ukázala jako spolehlivý lakmusový papírek české společnosti.

Nynější KSČM nepovažuje za žádný skanzen, ale vidí v ní reálné nebezpečí, protože dokáže ovlivnit velké množství mladých lidí. Komunistická strana měla být zrušena a znemožněno jí vrátit se pod jiným jménem. „Bývalé členství v KSČ musí být veřejnou informací a ostudou, tak jak bylo členství v NSDAP po válce v Německu. Kdo byl v NSDAP, nemohl být soudcem ani poslancem. Žádné havloidní definitivy pro komunistické soudce jako u vás,“ prohlašuje Hedvicek.

Ameriku poslal do krize marxista Obama

Česko se nezmění k lepšímu ani po ekonomické stránce, pokud nezačne místo socialismu fungovat kapitalismus. Pak budou mít lidé více peněz a všem se bude dařit lépe. „Použiji příklad z USA – za Bushe americká ekonomika jela jak vlak. Přišel k moci marxista Obama a zavedl tolik protiekonomických opatření, že způsobil v celé zemi ekonomickou krizi. Za rok půjde od válu a americká ekonomika začne zase fungovat,“ domnívá se Hedvicek.

Vše zůstane při starém, pokud si většina národa bude myslet, že „má nárok“ na příspěvky, důchody a „výživné“. „Dokud si budou lidé myslet, že jim bezcenné vzdělání na nějaké Karlově univerzitě dává ´právo´ na teplé místečko někde v úřadě, tak to u vás fungovat nebude a lidi penize mit nebudou,“ poukazuje Hedvicek.

Průměrný Čech má myšlení černošské maminky se šesti dětmi

Podle neúprosného kritika českých poměrů je podobný přístup vidět i v nejchudších vrstvách v USA. „Různé ty nikdy nevdané černošské maminky se šesti dětmi, každé s jiným otcem. Ty si právě myslí, že mají ´nárok´, tak jako si to myslí průměrný Čech. A to se ještě tahle americká spodina (ano, pochopitelně volí socialisty a Obamu) odněkud z Bronxu má daleko líp než průměrný český člověk,“ konstatuje dnes už americký občan, jehož ale život v Česku vůbec nenechává v klidu a který si myslí, že „Češi rádi pobrekávají, že mají málo peněz“.

Přesto nad svou někdejší vlastí hůl neláme a radí, jak si počínat, aby se její obyvatelé mohli mít v budoucnu lépe. „Je třeba méně krást, méně tunelovat, mit méně požadavků na dotace od státu i EU a více pracovat i více používat hlavu. A méně pít pivo! A méně kruhových objezdů! Není pak divu, že máte všichni trochu zamotanou hlavu!“ končí Hedvicek v méně vážném tónu.

Tady to skončí hodně špatně. Sestra Mašínů o Česku

Happening. Tak nazývá Zdena Mašínová běh událostí, který se v Česku za posledních dvacet let odehrál. Exprezident Václav Havel se bratřil s estébákama, dnešní hlava státu Václav Klaus je škodnou této společnosti, takže by funkci prezidenta úplně zrušila. Na téhle desetimilionové parcele totiž úplně postačí kvalitní premiér. Ale kde takového vzít a nekrást? Sestra bratří Mašínů je skeptická a mladým lidem, ač nechce, věští do jisté míry beznaděj.

Bohužel, ten happening, co zde od roku 1989 probíhá, už začíná mít následky. Václav Havel je asi hodný člověk, ale s prezidentskou funkcí si ukousl hodně velké sousto, které nemohl sežvýkat. Vždyť Havel byl proti tomu, aby komunističtí zločinci šli za mříže. Disidenti jednali třeba s Čalfou, což bylo úplně zmýlené a například justice se vlastně nezměnila,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdena Mašínová.

Zločin a trest

Podle Mašínové si komunisté hned zpočátku perestrojky zmapovali, s kým bude výhodné jednat a s kým ne. „Velmi to zazlívám Havlovi, že se s nimi spustil. Jak je třeba možné, že Havlovi dostali v restitucích takový majetek. Havel pak ještě vzal dvě stě milionů od estébáka Václava Junka. Veřejnost na to zapomíná, ale já nemohu. Je to jednoduché. Tam, kde byl zločin, musí být trest a to se zde dodneška nestalo,“ rozvádí.

Justiční posloupnost – za zločin trest – není podle Mašínové v Česku dodržována. „Vždyť nedošlo ani k potrestání lidí, jako byl vrahounský prokurátor Karel Vaš. Ten zavraždil dobrého přítele mého táty generála Heliodora Píku a dnes si žije na slušné penzi a chová se, jakoby se nechumelilo. To je urážka všech obětí. Pořád historici něco odhalují, ale skutek utekl. Zbytky těchhle stárnoucích zločinců by měly sedět, až budou černý,“ vysvětluje. Nutno dodat, že Karel Vaš byl v případě Píky souzen, soud konstatoval jeho vinu, ale kvůli promlčení zůstal nepotrestán. Ostatní jeho těžké zločiny se k soudu ani nedostaly.

Komunistická ideologie sužuje srdce Evropy neustále a rozlézá se jako rakovina. „Před pár dny jsem dostala do rukou vyjádření z ministerstva vnitra. Jde o třináct stran, celý elaborát o tom, proč komunistická strana nemůže být zrušena ani pozastavena. Měla jsem z toho bezesnou noc. To je skandál. Jestliže máme v roce 2011 obsazeno nejdůležitější ministerstvo takovými neumětely, jsem ráda, že mi bude osmdesát let. Tady to totiž špatně dopadne,“ říká s tím, že na začátku devadesátých let slyšela dnešního poslance Miroslava Grebeníčka (KSČM). „To individuum Grebeníček vyřvávalo, že oni mají času dost. Už je to tady a já tomu individuu musím dát bohužel za pravdu,“ doplňuje Zdena Mašínová.

Zrušit prezidenty

Ostatně ani dalšího českého prezidenta v řadě Václava Klause nehodnotí přívětivě. „Klause lze zhodnotit velmi rychle. Škodná této společnosti. Je patologický případ a ještě k tomu škodí.“ Ani ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi jako možnému kandidátovi na prezidenta není nakloněna: „Ne, ne, ne. Je pro mě zklamáním.“

Nakonec k tomu poznamená dost radikální názor: „Možná, že to bude znít jako vtip, ale na té naší desetimilionové parcele v Evropě bych po tom, co jsme zažili, prezidentskou funkci úplně zrušila. Ta je zde totiž zcela znemožněná, ale ani monarchii bych nechtěla. Nejvyšší hlavou státu by byl premiér, schopný člověk, který by odolával různým vlivům a měl organizační schopnosti.“ Ani ona však neví, kde hledat ideálního premiéra. Jen chce fungující demokracii a s nostalgií, i přes některé chyby, vzpomíná na dvacet let první republiky Tomáše Garrigua Masaryka.

Není vzorů pro mládež

Dnešní marasmus začíná podle ní od rozkladu rodiny, ale dle mladých lidí, s nimiž se setkala, to zase až tak beznadějně nevidí. Velkým problémem však je, že v Česku nejsou osobnosti, k nimž by mohla mládež vzhlížet. „Tady opravdu nejsou žádné vzory. To je malér. Nedivme se ale tomu, máme dvě totality za sebou, což je tragédie. Nerada jsem tak skeptická, ale jsem. Možná to je i věkem. Pokud si momentálně vzpomenu, tak třeba páter Tomáš Halík by mohl být vzorem. Prostě někdo, aby byl vzdělaný a měl charakter,“ podotýká.
Zdena Mašínová se narodila roku 1933, takže v době útěku bratří Mašínů do západního Berlína v roce 1953 byla mladou slečnou. „My jsme pouze o rok jeden od druhého. Kdybych byla tehdy fyzicky zdatnější, byla bych jim nápomocná,“ dodává. Jejich maminku, také Zdenu, kvůli tomu zatkli, a ač těžce nemocnou, trpěla rakovinou střev, odsoudili na pětadvacet let za velezradu a špionáž do žaláře. Umístili ji do tábora nucených prací v Pardubicích, kde se její nemoc tak zhoršila, že po šesti měsících v roce 1956 zemřela a byla pochována do hromadného hrobu. Tento zločin nosí Zdena Mašínová mladší stále v sobě a, jak sama říká, nikdy ho komunistům neodpustí.
Jelikož zůstala v tehdejším komunistickém Československu, byla kvůli bratrům také krátkou dobu ve vězení, a pak ji režim celoživotně šikanoval. „Nehledě na to jsem byla šťastná, protože jsem se cítila vnitřně svobodná. Za tohoto happeningu jsem se stala, po dost velkém martýriu, restituentem, takže si po hmotné stránce nestěžuju,“ komentuje s tím, že už se nechce dokolečka opakovat, a přemýšlí nad tím, že už rozhovory poskytovat nebude.