Zemědělství je kompenzací války. Označení bio je nanic. Většinová populace je odsouzená k tomu, aby žrala plastové sušenky anebo chemomrkev. Takové má názory farmář a exnáměstek ministra pro místní rozvoj Petr Pávek, který vlastní polnosti v Jindřichovicích pod Smrkem. Nicméně nejde o žádné revoluční myšlenky. Prý vychází jen z pravd starých sedláků, kteří uměli hospodařit a zaslouží si úctu.
„Teď je ve velkých městech boom farmářských trhů. Při jednom z prvních si prodejci dali do držky, protože se mezi nimi objevily chytré hlavy, které ráno nakoupily mrkev v nějakém supermarketu, takže žádné bio, a pak jí tam prodávaly kilo za padesát korun. Tím se to celé shodilo, což je dobře. Nechci totiž, aby se pořád zpřísňovaly podmínky v zemědělství. Nová razítka a nálepky,” vysvětluje vousem zarostlý Pávek. Jako farmář prý trvá na tom, aby jeho zákazníci přijeli do Jindřichovic pod Smrkem a viděli, jak se stará o zvířata a zeleninu a kupovali potraviny na základě důvěry. Zní to jako idealismus, ale prý funguje.
Bioznačení je jen vykradení pojmu
Na jeho sedmdesáti hektarech ohraničených z větší části lesy se pase přes padesát krav. Nedávno sklízel oves. Dvanáct hektarů vyjmul úplně z dozoru úřadů, takže na ně nedostává žádné dotace. Vynětí z režimu bio ho prý bude stát milion korun za pět let, ale může si na nich hospodařit po svém. „Jsem odpůrcem toho, aby se něco postaru a bez chemie pěstovaného nebo chovaného nazývalo třeba biozeleninou nebo biomasem. Vždyť je to obyčejná mrkev nebo hovězí. Jedná se o vykradení pojmů, jako krávy, rajčata, kuřata, mrkve a tak,” podotýká.
Na zemědělce se totiž s označováním potravin přízviskem bio valí opět další administrativa a pravidla se ještě zpřísňují. „Proč si ti druzí před své výrobky nemají psát třeba chemomrkev anebo genokuře. Velký koncerny, co produkují potraviny jak na běžícím pásu za cenu chemického hnojení nebo genetických úprav by spíše unesly administrativu a byrokracii spojenou se zaváděním nálepek jako chemo, geno a dalších. My, obyčejný ekologický zemědělci, bychom se na to mohli vysrat a prodávat třeba jen tu mrkev anebo kuřata,” vysvětluje dál.
V zemědělství zuří ideová válka
Zemědělství se podle něj za posledních sto let dost změnilo. „Nabralo úplně válečný režim. Podle mě je totiž dnešní pojetí zemědělství na východě i západě kompenzací války. Od světových válek se to zvrtlo a některé firmy, co dřív vyráběly zbraně jako tanky, děla a letadla, v míru montují zemědělskou techniku. Pořád větší a těžší. Jiné zase produkovaly válečné plyny, nyní herbicidy, pesticidy a jiné sajrajty, co se sypou na pole. Na pole jezdíme těžkými traktory, co půdu udusí. Na škůdce nalétáváme letadly a z nich je bombardujeme chemií. A to úžasné výrazivo. Bojujeme proti škůdcům, aby nám nezničili produkci. Nepěstuje se zelenina a nechová dobytek, ale je rostlinná a masná produkce,” přemýšlí otevřeně o stavu zemědělství.
O sezóně vstává v šest ráno, domů se dostane někdy až v deset večer. Jak říká, je to o práci, ale ne o zaměstnání. „Rád makám, rád se hrabu v hnoji. Mě nevadí ošetřit pazneht krávě, když ho má zraněný. Člověk tady na venkově a na poli zpomalí a časem se i uskromní. Zmenší se potřeba hmotného zabezpečení. Auta, baráky, nábytek, elektronika člověka uvrhnou do matrixu spotřeby, kdy chce všeho víc a víc. Když z něj unikne, stane se šťastnějším. Jde o tělesné zdraví a svědomí duše,” doplňuje s tím, že svého odchodu z politiky vůbec nelituje.
Stačí pár dobrých klientů
Vlastní způsob hospodaření zakládá na myšlenkách rakouského filosofa Rudolfa Steinera a starých sedláků. „Dobře fungující statek podle nich nepotřebuje nic zvenčí. Statek, který potřebuje stále něco dokupovat, je jako člověk, který bere léky. Nejsem ještě tak daleko, abych byl soběstačný, ale malými krůčky se k tomu dopracovávám a je to realizovatelné. Skoro bych řekl, že tento způsob ekologického hospodaření je vysoce exklusivní a elitářský. Nakrmit přes milion lidí, co se pinoží v Praze, venkov už nezvládne. Většinová populace je tedy odsouzena k tomu, aby žrala plastový sušenky či chemomrkev anebo zakonzervované potraviny z jižní Ameriky,” říká Pávek.
Zákazníky má nicméně hlavně z velkých měst. Jde o movitější klientelu, která si může dovolit připlatit za dražší potraviny a nedělá jí problém přijet za svým oblíbeným farmářem až na pole. „Nepotřebuju nálepky bio, zákazníci mi věří, protože mě znají a vše vidí na místě. Máme samozřejmě nadstandardní vztahy. Jde o padesát nadstandardních klientů, takřka kamarádů, co lehce vydělávají peníze. A já jim tady prodám s láskou vypěstovanou zeleninu a dobré maso. Mohl bych mít víc zákazníků, ale to bych musel slevit ze svých názorů, což neudělám,” prozrazuje svou obchodní strategii.
Hovna jsou nad chemikálie
Petr Pávek se po změně režimu vrátil do Československa a v roce 1997 se stal členem ODA a zanedlouho i mluvčím strany. O rok později se stal starostou Jindřichovic pod Smrkem, kde prosadil několik ekologických projektů a zakázal vstup byrokratům. Nicméně pak opět postoupil do vyšší politiky. Stal se krajským lídrem Strany zelených, a přestože ve volbách roku 2006 dosáhl jedinečného výsledku, do sněmovny se kvůli volebnímu systému nedostal. Roku 2007 byl necelého půl roku náměstkem ministra pro místní rozvoj. V současnosti se plně zabývá farmařením.
Všeobecným ohrnováním nosu nad fyzickou prací třeba na poli je znechucen: „Všichni říkají, vykašli se na pole, budeš jen do konce života dřít. Nicméně staří sedláci měli pravdu. Za nimi byla vidět vzkvétající hospodářství. Za námi zbude jen velký hovno, ale takový, co nejde ani použít na hnůj, aby se tím něco vrátilo zemi.” Dříve se exkrementům říkalo hnědé zlato, protože jeho navrácením do půdy, která je dnešním válečným zemědělstvím vyčerpaná, se udržuje rovnováha v přírodě. Chemické hnojení totiž podle něj do půdy nic nevrací, to jen prodlužuje agónii drancování.