Lidstvo čeká velká změna. Spoléhejte jen na sebe, ne na stát, varuje Cílek

Nynější krize není jedna z obyčejných, které za čas přejdou. Proto dělá dobře ten, kdo se připravuje na blížící se změny, jelikož svět už nebude nikdy jako dřív. Publicista, klimatolog a popularizátor vědy Václav Cílek v úvodníku květnového časopisu Vesmír doporučuje osobní, komunitní i národní strategii, jak by bylo nejlépe si v nejbližších letech počínat.

Důsledky ekonomické krize, s nimiž se vyspělý svět už více než pět let potýká, vedou i k takovým zamyšlením, zda nás v blízké budoucnosti nezačnou sužovat energetické a časem třeba i potravinové problémy. Současná společnost zatím žije od sklizně ke sklizni a nerealisticky očekává, že nedostatkovou komoditu vždycky někde koupí. Tomuto tématu se v květnovém čísle časopisu Vesmír věnuje publicista, klimatolog a popularizátor vědy Václav Cílek.

„Předpokládám, že vstupujeme do závěrečné fáze transformačního období, které začalo někdy koncem rozvinuté industrializace (zhruba kolem roku 1890) a v kaskádě událostí se proměnilo dvěma světovými válkami a globalizací. Současná transformace by měla být procesem dvaceti až třicetiletým, měla by představovat určitý návrat do stavu před anomálními desetiletími 1950 až 2010,“ uvádí Václav Cílek.

Politika a ekonomika, trh s komoditami a klimatické změny

Ve zmíněném procesu je možné rozeznat tři základní vrstvy. „Úplně nahoře v rychlém a proměnlivém tempu se odehrává politika a ekonomika. Je to nejviditelnější a nejreflektovanější část reality, při které se trendy často mění ve své opaky. Uprostřed vrstev je nová situace na trhu s komoditami, zejména ropou a obilovinami. A to celé podkládá systém klimatických změn a proměn přírodního, demografického i sociálního prostředí,“ vysvětluje Václav Cílek.

Připomíná přitom knihu „Tři svíce za budoucnost“, v níž se osmatřicet autorů pokoušelo z různých úhlů zamyslet nad světem a snažilo se mu porozumět. „Sami mezi sebou jsme těžko hledali konsensus, protože s energetikou, politikou či ekonomikou se stejně jako s počasím může dít cokoli,“ upozorňuje publicista s tím, že lze nakonec při určitém zjednodušení přece jen nalézt alespoň částečnou shodu.

Osobní strategie by měla sestávat z péče o zdraví a z rodinného zázemí

Týká se názoru, že změna, která lidstvo čeká, bude velká, ale bude rozložena na delší dobu, takže se s ní bude možné za použití dobré nálady a komických prvků vyrovnávat. Ale tento svět už nikdy nebude jako dřív. „V našich podmínkách očekáváme těžkosti, ale ne katastrofu. Část těchto těžkostí, možná dokonce větší část, se bude odehrávat v naší hlavě. Díky tomu všemu lépe pochopíme minulost, vztah k půdě a potravinám i pocity lidí, které znárodnění či měnová reforma na čas ožebračily,“ konstatuje Václav Cílek.

A pro budoucí chování doporučuje následující tři strategie. „Osobní strategie by měla sestávat z péče o zdraví (nemoc je drahá), vybudování si odolné mentality a rodinného zázemí (děti jako penzijní fond). Také kus nějakého duchovna se vždy může hodit. Bez ohledu na to, zda dojde, či nedojde k renesanci jaderné energie, je možné, že opět vzroste význam manuální práce,“ zamýšlí se popularizátor vědy.

Je třeba se spolehnout sám na sebe a neslibovat si nic od státu

Druhá ze strategií – komunikativní – spočívá ve vytvoření sítě neoficiálních i oficiálních vládních a zejména nevládních organizací a lokálních ekonomik. „Globalizace však není na odpis, banány si nevypěstujeme a ropu nenatěžíme. Budoucnost je spíš v kombinaci chytrých globálních a chytrých lokálních postupů,“ podotýká Václav Cílek.

Národní strategii pak člení na tři fáze. „Nejprve je nutné unavit se nadáváním na českou politiku, poté si od státu nic neslibovat a spolehnout se na sebe a své bližní, nakonec s tím něco udělat,“ nabádá klimatolog a poukazuje na to, že tato krize nemá jednu příčinu, ale hned celý průvod – erozi půd, poruchy hydrologického cyklu, černání Arktidy, dluhy, ztrátu rukodělnosti, zhloupnutí většiny médií, školní systém, lenost myslet a pracovat atd.,“ vypočítává klimatolog.

Stačil by nám obyčejný fungující stát jako u západních sousedů

Protože je příčin tolik, musí mít krize i stovky dílčích řešení. „Neexistuje jeden lék, ale společný léčivý pohyb v mnoha směrech. Něco vymyslíme sami, něco odkoukáme od menších, spřízněných národů, jako jsou Bavoři nebo Bělorusové. Co považujeme za přiměřené situaci: nedělat dluhy, neprodávat půdu, spolehnout se hlavně na sebe, být milý k ostatním. Vlastně to všichni dobře vědí, jen se neradi loučí s iluzí bezstarostného blahobytu,“ míní Václav Cílek.

„Kdybych měl říct nějakou strategii na vládní úrovni, tak si nepředstavuji nějaké velké investice nebo reformy, ale obyčejný fungující stát. Mohu uvést příklad z Německa: ceny energie z obnovitelných zdrojů rok od roku klesají. Němci to mají nastavené tak, že každým rokem monitorují, jak se vyvíjejí ceny a podle toho nastavují výši podpory. Podobně Světové ekonomické fórum v Davosu v globální zprávě rizika pro rok 2012 zmiňuje flexibilní formu řízení,“ připomněl pro ParlamentníListy.cz Václav Cílek.

Nezbytné je monitorovat zavedené zákony, a ty chybné opravit

„Víme, že svět je složitý, a zákony, které budou přijaté, budou v něčem chybné. Není jiná šance, jak se to dozvědět, než je zavést. Ale aby byly minimalizované škody, tak k tomu zákonu nebo nějaké vyhlášce zavedeme průběžné monitorování a když se zjistí, že něco je chybně, tak musí přijít rychlá oprava. To znamená, že i český stát může fungovat docela dobře. Stačí, kdyby fungoval tak, jak má, a přidal k tomu ještě dobrý stupeň monitoringu a rychlou nápravu nejhorších chyb,“ myslí si Václav Cílek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *